ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.3735.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 3735/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného PRIMOS, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 4 - Chodově, Zdiměřická 1446/16, identifikační číslo osoby 273 87 194, zastoupeného Mgr. Janem Stínkou, advokátem se sídlem v Kladně, Průchovní 346, proti povinné V. D. , zastoupené Mgr. Markétou Protivovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Saskova 1625, pro 900.000,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 300.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 Nc 5018/2009, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2012, č. j. 30 Co 105/2012 - 233, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně v pořadí druhým usnesením ze dne 19. 1. 2012, č. j. 8 Nc 5018/2009 - 181, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nařízené usnesením téhož soudu ze dne 7. 9. 2009, č. j. 8 Nc 5018/2009 - 8,
a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Povinná tento návrh odůvodnila zejména tím, že v dané věci je exekučním titulem notářský zápis se svolením k vykonatelnosti ze dne 24. 7. 2008, jímž se zavázala zaplatit původnímu oprávněnému V. S. do 24. 10. 2008 částku 900.000,- Kč z titulu půjčky, která však „nevznikla“, neboť „peníze jí nebyly nikdy odevzdány“.
Předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci ze dne 2. 2. 2011, č. j. 8 Nc 5018/2009 - 72, jímž exekuci zcela zastavil (a to již ve vztahu k nynějšímu oprávněnému, jehož vstup do řízení namísto původního oprávněného V. S. připustil pověřený soudní exekutor JUDr. Z. Z. usnesením ze dne 18. 11. 2010, č. j. 108 EX 05954/09 - 019), neboť dospěl k závěru, že povinná prokázala, že peníze neobdržela a že k půjčce peněz nedošlo, takže notářským zápisem uznala závazek, který nevznikl, byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2011, č. j. 30 Co 152/2011 - 89, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud v tomto rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně se sice s ohledem na zpochybnění existence vymáhané povinnosti správně zabýval otázkou, zda oprávněnému vznikl podle hmotného práva nárok na zaplacení vymáhané pohledávky, avšak skutková zjištění k právně významným skutečnostem zůstala neúplná; z tohoto důvodu mu uložil doplnit řízení důkazy navrženými účastníky, především za účelem zjištění, zda původní oprávněný složením peněz na bankovní účet označený ve smlouvě o půjčce splnil svůj závazek z této smlouvy či nikoliv.
Soud prvního stupně v dalším řízení provedl navržené důkazy (účastnickou výpovědí původního oprávněného, povinné, výslechem svědků L. a D.), přičemž namísto výslechu svědkyně Z. L. (dříve H.), která se na předvolání opakovaně nedostavila, přečetl její výpověď učiněnou před orgány činnými v trestním řízení. Ze spisu Policie ČR zjistil, že jmenovaná byla podezřelá ze spáchání trestného činu podvodu, kterého se měla dopustit tím, že „zprostředkovala půjčku ve výši 900.000,- Kč mezi panem S. a povinnou na koupi bytu pro povinnou, který však zajistit nemohla a nezajistila a finanční prostředky z půjčky povinná neobdržela“, že však věc byla odložena s odůvodněním, že trest, k němuž může stíhání vést, je bez významu vedle trestu, který podezřelou podle očekávání postihne za další trestné činy podvodu. Soud dospěl k závěru, že došlo ke vzniku půjčky mezi V. S. a povinnou, neboť jmenovaný částku 900.000,- Kč složil v hotovosti na účet u banky uvedený „ve smlouvě“, a skutečnost, zda se tyto peníze dostaly do „skutečné dispozice povinné“, již není relevantní. Podle jeho názoru nemůže jít k tíži původního oprávněného, že povinná se stala „obětí podvodnice L. (dříve H.)“. Proto návrh na zastavení exekuce zamítl.
K odvolání povinné Krajský soud v Praze shora označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuci zastavil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů soudního exekutora. Odvolací soud za podmínek vyplývajících z §254 odst. 1, 6 a 7 a §213 odst. 1, 2 a 4 o. s. ř. částečně zopakoval důkazy, z nichž vycházel soud prvního stupně, a to důkaz výslechem svědkyně V. L. a svědka M. D. a zprávou České spořitelny, a.s., ze dne 15. 7. 2010, a dokazování doplnil výslechem svědka Z. Z. a dále provedl důkaz obsahem úředního záznamu o podaném vysvětlení, které učinila Z. L. na Policii ČR dne 27. 5. 2011 a V. S. dne 29. 8. 2011. Vyšel z toho, že exekuce v dané věci byla nařízena k návrhu původního oprávněného podle notářského zápisu se souhlasem k vykonatelnosti, sepsaného I. L., notářkou v Kladně, dne 24. 7. 2008 pod sp. zn. N 624/2008, NZ 595/2008, jehož účastníky byli původní oprávněný a povinná, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 900.000,- Kč spolu s úrokem ve výši 6 % ročně z této částky od 24. 7. 2008 do zaplacení a smluvní pokutou ve výši 300.000,- Kč, pro náklady exekuce a náklady oprávněného. Oprávněný a povinná v něm prohlásili, že uzavřeli téhož dne smlouvu o půjčce, podle níž V. S. půjčil povinné částku 900.000,- Kč a ta se zavázala půjčku včetně smluveného úroku věřiteli vrátit nejpozději do 24. 10. 2008 a výslovně svolila k vykonatelnosti tohoto zápisu. Po zhodnocení provedených důkazů krajský soud učinil skutkový závěr, že povinná měla v úmyslu si půjčit peníze na zakoupení bytu, že původní oprávněný ji neznal, že půjčku zprostředkovala Z. L. (dříve H.), že původní oprávněný měl při sepisu notářského zápisu částku 900.000,- Kč u sebe, že po podpisu tohoto zápisu ještě téhož dne uvedenou částku uložil na účet vedený u České spořitelny, a.s., na jméno V. L., tedy na účet uvedený v notářském zápise (přičemž okolnost, proč peníze nepředal přímo povinné nedovedl vysvětlit) a že v následujícím okamžiku částku 900.000,- Kč vybrala V. L., která peníze předala V. S. Jednání původního oprávněného odvolací soud hodnotil s ohledem na okolnosti daného případu jako podvodné s tím, že neměl v úmyslu peníze povinné půjčit. Vycházeje z §657 a násl. obč. zák., upravujících smlouvu o půjčce, která je smlouvou reálnou, a z judikatury Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že „nevznikla platně smlouva o půjčce“ a že tak oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok. Uzavřel, že důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je dán.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Namítá, že vedl-li odvolací soud k závěru o tom, že se ze strany původního oprávněného jednalo o podvodné jednání z důvodu „nepředání půjčky v hotovosti“, ale vkladem na bankovní účet, pak pominul skutečnost, že poskytnutí částky v hotovosti vyšší než 15.000,- EUR denně bylo zakázáno. Kromě toho nebyl původní oprávněný povinen plnit povinné v hotovosti též proto, že nejprve byla uzavřena smlouva o půjčce, podle níž měl „závazek poskytnout“ na bankovní účet. Přitom okolnost, zda účet uvedený v notářském zápise byl skutečně účtem povinné, neměl možnost nijak ověřit, neboť banka má v tomto ohledu povinnost mlčenlivosti. Taktéž se domnívá, že jednání původního oprávněného nebylo podvodné, neboť svědkyně L. „sdělila“, že tohoto muže neznala a že „peníze nakonec skončily u Z. H., což odpovídalo dohodě mezi H. a povinnou“. V této souvislosti soudu vytýká, že „nekonfrontoval své závěry s vůlí povinné, která požadovala poskytnutí půjčky na bankovní účet“, jenž sice „považovala za účet Z. H., nicméně toto je již vztah mezi nimi, o němž původnímu oprávněnému nebylo nic známo“. Dovolatel má s ohledem na uvedené a na provedené dokazování za to, že „půjčka byla původním oprávněným řádně dle smlouvy povinné poskytnuta“. Dále uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé, neboť před jeho vyhlášením nepředestřel svůj právní názor na věc, čímž mu odňal možnost navrhovat důkazy k prokázání jeho tvrzení, že půjčka byla poskytnuta, a dále „k úmyslu účastníků, zejména k úmyslu povinné“. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II., bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.) a dospěl k závěru, že dovolání oprávněného, které je přípustné podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je zjevně bezdůvodné.
Dovolatel v dovolání zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu, že smlouva o půjčce částky 900.000,- Kč mezi původním oprávněným a povinnou nevznikla, a naopak tvrdí, že „půjčka byla původním oprávněným řádně dle smlouvy povinné poskytnuta“, přičemž mu vytýká, že „nekonfrontoval své závěry s vůlí povinné, která požadovala poskytnutí půjčky na bankovní účet“, jenž „považovala za účet Z. H.“.
Na pochybení ve zjištění skutkového stavu míří dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. Nepojí se však s každou námitkou účastníka ke zjištěnému stavu; pro dovolací řízení jsou významné ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Z hlediska skutkové podstaty, vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., nejsou námitky dovolatele ke zjištěnému skutkovému stavu dostatečnými, jestliže nezpochybňují logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně neplyne-li z nich, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1802/99). Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci (srov. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzované věci odvolací soud - jak z obsahu spisu vyplývá - po opakování shora označených důkazů a po provedení dalších důkazů učinil za dodržení postupu podle §254 odst. 1, 6 a 7 a §213 odst. 1, 2 a 4 o. s. ř. vlastní skutkový závěr odlišný od soudu prvního stupně, ze kterého pak při právním posouzení věci vycházel, a to, že povinná měla v úmyslu si půjčit peníze na zakoupení bytu, že původní oprávněný po podpisu notářského zápisu dne 24. 7. 2008 sice uložil částku 900.000,- Kč na účet vedený u České spořitelny, a.s. na jméno V. L., avšak že tuto částku vzápětí jmenovaná vybrala a předala ji zpět původnímu oprávněnému (z čehož podle něj vyplývá, že původní oprávněný neměl úmysl peníze povinné půjčit), a že tak uvedená částka nebyla povinné poskytnuta. Podkladem pro odlišné skutkové zjištění odvolacího soudu se tak staly důkazy provedené v odvolacím řízení procesně předepsaným způsobem.
Námitky dovolatele ke zjištěnému skutkovému stavu - že jednání původního oprávněného nebylo podvodné, neboť svědkyně Lučanová „sdělila“, že tohoto muže neznala, že „povinná požadovala poskytnutí půjčky na bankovní účet“, jenž „považovala za účet Z. H.“, že „peníze nakonec skončily u Z. H.“, což „odpovídalo dohodě“ mezi ní „a povinnou“ - z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. tak nejsou dostatečné, neboť nijak nezpochybňují logiku úsudku, která odvolací soud vedla k jeho závěrům o skutkovém stavu. Hodnocení důkazů soudem (§132 o. s. ř.), a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, není samo o sobě způsobilým dovolacím důvodem (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář, II. díl., 6. vydání, Praha C. H. Beck, 2003, strana 1068).
Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.), z obsahu spisu nevyplývají. Řízení před odvolacím soudem není postiženo ani jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jejíž existenci dovolatel spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé, neboť před jeho vyhlášením nepředestřel svůj právní názor na věc, čímž mu odňal možnost navrhovat důkazy k prokázání jeho tvrzení, že půjčka byla poskytnuta, a dále „k úmyslu účastníků, zejména k úmyslu povinné“. Za překvapivá lze podle konstantní judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu považovat jen ta rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež, z pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, nebo ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 373/2009). V dané věci o takový případ nejde, neboť povinná již v návrhu na zastavení exekuce tvrdila, že „půjčka mezi ní a V. S. nevznikla“, neboť peníze jí nebyly nikdy odevzdány, a k tomuto jejímu tvrzení bylo vedeno obsáhlé dokazování před soudy obou stupňů, v němž oprávněný mohl skutkově i právně argumentovat a navrhovat důkazy [z §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., které platí přiměřeně i pro odvolací řízení (srov. §211 o. s. ř.), přitom vyplývá, že v občanském soudním řízení platí zásada, že o tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud].
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání oprávněného je vzhledem k jeho obsahu zjevně bezdůvodné a Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy povinné, která by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu