ECLI:CZ:US:2007:4.US.321.07.1
sp. zn. IV. ÚS 321/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudce Jiřího Muchy a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Mgr. J. M., zastoupeného JUDr. Janou Rejžkovou, advokátkou, AK nám. Práce 2512, 760 01 Zlín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2006, č. j. 32 Odo 1204/2004-350, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti žádá stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, jímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozvrhem práce byl soudcem zpravodajem určen Pavel Rychetský, k jehož návrhu jej Ústavní soud usnesením ze dne 15. 3. 2007, č. j. IV. ÚS 321/07-11, vyloučil z projednávání a rozhodování stěžovatelovy věci, neboť určený soudce zpravodaj v době, kdy probíhal stěžovatelův spor, právně zastupoval žalovanou. Věc byla poté přidělena Miloslavu Výbornému jako soudci zpravodaji.
Z podané ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 19 Cm 318/97, zjistil Ústavní soud následující. Mezi právním předchůdcem stěžovatele, společností Ekoinvest, a.s., a právním předchůdcem žalované, pojišťovnou Moravskoslezská Kooperativa, a.s., byla uzavřena pojistná smlouva na dobu do 23. 12. 1996, případně do 31. 12. 1996, jejímž předmětem bylo pojištění rizika odcizení zboží společnosti Ekoinvest, a. s., při jeho převozu přepravcem O. A. Vzhledem k tomu, že přeprava nebyla realizována v pojistné době, požádal dne 3. 1. 1997 Ekoinvest, a.s., o prodloužení pojistné smlouvy, případně o uzavření smlouvy nové, na což pojistitel reagoval přípisem, v němž posunul počátek platnosti pojistné smlouvy na den uskutečnění přepravy. Následně v průběhu přepravy došlo k odcizení zboží, avšak žalovaná odmítla poskytnout pojistné plnění. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 11. 2002, č. j. 19 Cm 318/97-279, uložil žalované, aby stěžovateli uhradila pojistné plnění vyplývající z pojistné smlouvy. Soud dospěl k závěru, že právními úkony ze dne 3. 1. 1997 a 7. 1. 1997 došlo k novaci závazku, případně k uzavření nové pojistné smlouvy, a proto v době vzniku pojistné události existoval závazkový vztah založený pojistnou smlouvou, z něhož měla žalovaná stěžovateli poskytnout pojistné plnění. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 6. 2004, č. j. 5 Cmo 63/2003-323, rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že žalobu stěžovatele zamítl. Vyloučil, že mohlo dojít k privativní či kumulativní novaci, neboť dnem 31. 12. 1996 byla pojistná smlouva naplněna, takže závazky z ní nemohly být pojmově měněny nebo nahrazeny; návrh stěžovatele ze dne 3. 1. 1997 nepovažoval vrchní soud za natolik určitý a srozumitelný, aby mohl vést k uzavření nové smlouvy. Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 30. 10. 2006, č. j. 32 Odo 1204/2004-350, ztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu, a proto stěžovatelovo dovolání zamítl.
Stěžovatel je přesvědčen, že rozsudek odvolacího soudu je překvapivý, neboť soud zaujal odlišný právní názor spočívající v tom, že na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil skutkové okolnosti tak, že pojištění v rozhodné době neexistovalo. Odvolací soud měl proto stěžovatele o změně právního názoru poučit ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Kdyby totiž stěžovatel věděl, že odvolací soud nepovažuje pojištění za sjednané, tím spíše by trval na navrhovaném výslechu zaměstnance pojišťovny, který jej ujišťoval o tom, že pojištění trvá, a mohl by se domáhat náhrady škody, která mu tímto ujištěním vznikla. Stěžovatel se odvolává na nálezy Ústavního soudu I. ÚS 122/05, I. ÚS 336/99, II. ÚS 523/02, III. ÚS 139/98, I. ÚS 220/04, I. ÚS 212/06 a I. ÚS 173/06, jakož i na judikaturu obecných soudů. Sama skutečnost, že se obecné soudy nevypořádaly s námitkou, která má vztah k projednávané věci, zakládá dle stěžovatele protiústavnost dotyčného soudního rozhodnutí (I. ÚS 74/06).
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti předsedkyně senátu Nejvyššího soudu vyjadřuje přesvědčení, že Nejvyšší soud řádně posoudil stěžovatelovu věc z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, své rozhodnutí podrobně odůvodnil a vypořádal se s otázkami, jež mu byly předloženy k přezkoumání. Poněvadž, dle jejího názoru, nebyla porušena ústavní práva stěžovatele, navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Ústavní soud stěžovateli nezaslal toto vyjádření k replice, neboť nepřináší žádné nové skutečnosti či argumenty.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Tzv. překvapivá rozhodnutí jsou obvykle spojována se situací, kdy odvolací soud napadené rozhodnutí nalézacího soudu posoudí po právní stránce odlišně, avšak rozhodne potvrzujícím rozsudkem, pro nějž nejsou dány podmínky, jelikož takto lze rozhodnout pouze v případě věcné správnosti výroku napadeného rozsudku, přičemž věcnou správností se rozumí jak správnost skutkových zjištění, tak správnost právního posouzení (např. nález III. ÚS 139/98, Sb.n.u. sv. 12, s. 93). Judikatura Ústavního soudu zná i řidší případy překvapivých rozhodnutí, kdy odvolací soud změní rozsudek soudu druhého stupně na základě odlišného právního posouzení a takové rozhodnutí je shledáno překvapivým např. proto, že se jedná o rozhodnutí o nákladech řízení, které není přípustné k přezkumu v další instanci (srov. nález I. ÚS 220/04, Sb.n.u. sv. 34, s. 311), nebo že odvolací soud svůj odlišný právní názor založí na důkazu provedeném teprve v odvolacím řízení, ke kterému stěžovatel neměl možnost se vyjádřit (srov. nález I. ÚS 173/06, publikováno na www.judikatura.cz). Všem výše popsaným případům je společné, že účastníku řízení je takovým postupem soudu odňata možnost reagovat na změněnou situaci argumenty, návrhy a vylíčením skutkových okolností, které dosud v posuzované věci nebyly případné. Takovým postupem není též dodržena zásada dvojinstančnosti řízení, která zaručuje, aby skutková a právní zjištění soudu byla podrobena přezkumu soudem vyššího stupně.
Ustanovení §220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ukládá odvolacímu soudu změnit rozsudek nebo usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení nebo pro jeho zrušení a jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav.
V projednávané věci odvolací soud přijal skutkový stav tak, jak jej zjistil soud prvního stupně, a stejně jako soud nalézací se zabýval ustanoveními o kumulativní a privativní novaci (§516 a §570 občanského zákoníku), avšak na rozdíl od nalézacího soudu interpretoval tato ustanovení tak, že je z jím vyložených důvodů aplikovat na projednávanou věci nelze a že tudíž na jejich podkladě nemohlo být založeno trvání pojištění v době skutečné realizace přepravy zboží. Soud druhého stupně v souladu s úvahami nalézacího soudu také zkoumal, zda mohla být mezi stranami uzavřena nová pojistná smlouva; pro nedostatek určitosti a srozumitelnosti vzájemně mezi účastníky učiněných právních úkonů učinil závěr, že se tak nestalo. Je tedy patrno, že soudy první i druhé instance na základě shodných skutkových zjištění dospěly toliko k odlišnému právnímu závěru. Soud druhého stupně proto při změně napadeného rozhodnutí nepřesáhl meze své pravomoci vymezené citovaným ustanovením občanského soudního řádu a jeho rozhodnutí není kvalifikovatelné jako překvapivé ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. K tomu sluší se dodat, že výhrady stěžovatele stran údajně pro něho překvapivého právního názoru (a tudíž i překvapivého rozhodnutí) odvolacího soudu nelze hodnotit izolovaně (pouhým porovnáním rozsudků soudu prvé a druhé instance) - jak činí stěžovatel - ale kontextuálně, tj. v souvislosti se vším, co bylo v řízení uplatněno či v něm najevo vyšlo. Z odvolání vedlejšího účastníka (žalovaného) je jednoznačně patrno (srov. zejména č. l. 289), že ten v něm namítal právě to, co vedlo odvolací soud ke změně rozsudku soudu nalézacího, tedy že k novaci závazku nemohlo dojít, neboť ten již předtím zanikl, a že nová pojistná smlouva zejména pro neurčitost právního úkonu stěžovatele (žalobce) nemohla být platně uzavřena. Toto odvolání bylo stěžovateli komunikováno; ten měl možnost i na toto odvolání námitkou reagovat (což také učinil ve vyjádření doručeném soudu dne 23. 1. 2003), takže ve světle uvedeného uplatněné tvrzení o překvapivosti rozhodnutí vrchního soudu značně ztrácí na přesvědčivosti.
Ani výtka týkající se nerespektování zásady dvojinstančnosti (kterážto zásada nadto v řízení občanskoprávním není ústavně garantována) neobstojí, jelikož stěžovateli nebylo odňato právo na přezkum právního názoru odvolacího soudu; námitky proti němu uplatnil v dovolání, kterými se Nejvyšší ve svém rozhodnutí zabýval.
Co do úplnosti skutkových zjištění stěžovatel navrhoval výslech zaměstnance pojišťovny, který právního předchůdce stěžovatele ujistil o existenci pojištění; provedení takového důkazu na vznik a trvání pojištění však nemá žádný vliv; další okolnosti stěžovatel netvrdí a důkazní návrhy nepodává. Lze tedy shrnout, že stěžovateli nebylo upřeno právo skutkově a právně argumentovat před soudem.
Stěžovatel dále namítá, že pokud by byl soudem informován o změně právního náhledu, mohl svůj nárok opírat o právo na náhradu škody vzniklé tím, že jej zaměstnanec pojišťovny ujistil o existenci pojištění. Stěžovatel již v žalobě formuloval žalobní petit alternativně tak, že svůj nárok opíral případně i o omyl o obsahu smlouvy způsobující její neplatnost a zakládající nárok na náhradu škody v téže výši; vrchní soud se i tímto žalobním tvrzením zabýval, ale z důvodů jím vyložených (na něž Ústavní soud - nemaje k ním co dodat - odkazuje) neshledal za možné ani z tohoto titulu žalobě vyhovět. Ústavní soud proto ani při posouzení této námitky nenalezl porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by bylo možno napadený rozsudek Nejvyššího soudu zamítající stěžovatelovo dovolání proti předcházejícímu rozsudku Vrchního soudu v Olomouci jako protiústavní zrušit; ježto ani tento rozsudek ani řízení jemu předcházející kautely ústavnosti nenarušily, nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu