ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.3963.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 3963/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci oprávněné Apston Capital, Ltd. , se sídlem v Dublinu, J. P. Morgan House, Irsko, proti povinnému Ing. J. R. , zastoupeného JUDr. Editou Lebedovou, advokátkou se sídlem v Brně, Sirotkova 2b, pro 43.144.443,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 11 Nc 86/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 14. 3. 2007, č. j. 12 Co 695/2005-92, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 17. 3. 2005, č. j. 11 Nc 86/2005-15, kterým okresní soud nařídil exekuci, jejímž provedením pověřil navrženého soudního exekutora. Odvolací soud uzavřel, že Banka Haná, a. s., dne 12. 3. 1997 postoupila České finanční, s. r. o. (původní oprávněné), mimo jiné i nyní vymáhané pohledávky za povinným, a to na základě rámcové smlouvy (bez konkrétní specifikace pohledávek), která však neměla náležitosti předepsané ustanovením §256 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) k prokázání přechodu pohledávek tak, aby podle ní mohl postupník uplatňovat svá práva u soudu. Další smlouva, tentokrát ze 14. 2. 2004, uzavřená mezi původní oprávněnou a BH Capital, a. s. (subjekt totožný s osobou, v jejíž prospěch byly směnečné rozkazy vydány – Banka Haná, a. s., dne 12. 12. 2000 změnila svou obchodní firmu na „BH Capital, a. s.“), založená ve spise na č.l. 8 – 14, však již obsahuje veškeré náležitosti dle §256 o. s. ř. - byla předložena v zákonem vyžadované formě (ve vidimované fotokopii pořízené z originálu, obsahující legalizované podpisy jednajících stran) a nezaměnitelně specifikuje pohledávky, které jí byly postoupeny, a to s konkrétním poukazem na uvedení předmětných exekučních titulů. Původní oprávněná tak v okamžiku podání návrhu na nařízení exekuce přechod vymáhané pohledávky na svou osobu – aktivní legitimaci - zákonem předvídaným způsobem v souladu s §256 o. s. ř. prokázala. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí připojil úvahu, že „tytéž strany, patrně si uvědomujíce nedostatky rámcové smlouvy (nedostatek přesné specifikace pohledávek a mnohost dlužníků) uzavřely v roce 2004 novou smlouvu o postoupení pohledávek za povinným, která z právního hlediska dříve uzavřenou rámcovou smlouvu jednoznačně ve vztahu k povinnému a k předmětným exekučním titulům specifikuje.“
V dovolání (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že „soudy obou stupňů nesprávně posoudily právní úkon – náležitosti listiny, na základě které došlo k přechodu práv ze směnečných platebních rozkazů, zejména s ohledem na ustanovení §36 odst. 4 exekučního řádu, s tím, že chybějící náležitost byla napravena podpisem nové smlouvy“, což je podle jeho mínění v rozporu s dobrými mravy i obchodními zvyklostmi) povinná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že oprávněná prokázala přechod práv a povinností smlouvou ze 14. 12. 2004. Podle jeho názoru touto smlouvou práva ze směnečných platebních rozkazů převedena být nemohla, protože společnost BH Capital, a. s. v době jejího uzavření již práva ze směnečných platebních rozkazů neměla, jelikož je – ještě jako Banka Haná a. s. – převedla smlouvou z 12. 3. 1997.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinná sice dovozuje, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, k závěru o splnění této podmínky však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
V usnesení z 28.3.2006, sp. zn. 20 Cdo 149/2006, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že při nařízení exekuce se povinný nemůže bránit proti aktivní legitimaci oprávněného jinak než zpochybněním poměru oprávněného k uvedení nositele práva z titulu nebo zpochybněním listin oprávněným ve smyslu §36 odst. 4 exekučního řádu předložených. Okolnost, zda oprávněný vymáhanou pohledávku postoupil před zahájením exekučního řízení třetí osobě, zkoumá exekuční soud, je-li povinným uplatněna (nebo vyjde-li najevo jinak), až ve stadiu zastavení exekuce.
Z uvedeného plyne, že krajský soud – ač se odvolací námitkou nedostatku aktivní legitimace oprávněné věcně zabýval již ve fázi nařízení exekuce – nerozhodl v rozporu s dosavadní judikaturou.
Protože dovolání – již z tohoto důvodu – není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2010
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu