ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.417.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 417/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně M. G. , zastoupené advokátem, proti žalovanému M. B. , zastoupenému advokátem, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 145/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. července 2007, č. j. 11 Co 259/2007 - 74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby „z výkonu rozhodnutí“ prodejem nemovitostí, jakož i movitých věcí, vedeného oprávněným proti povinnému A. G. (jejímu manželovi) u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 26 Nc 6024/2005, byly vyloučeny nemovitosti, a to pozemek - zastavěná plocha a nádvoří, pozemek - zahrada a budova - objekt bydlení , vše zapsáno v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro M. k., Katastrální pracoviště F.-M., k.ú. L., a dále movité věci - chladnička P., myčka na nádobí B., televize F. a audio věž A. Žalobu odůvodnila tím, že označené nemovitosti nabyla za peníze získané darem od své matky a předmětné movité věci zakoupila až po uzavření dohody o zúžení společného jmění manželů.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 5. 12. 2006, č. j. 8 C 145/2006 - 44, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 4. 10. 1995 byla mezi Č. s. a.s. a A. G. (podnikajícím pod obchodním názvem A., se sídlem ve F.) uzavřena smlouva o úvěru (s dodatkem č. 1), na jejímž základě byl jmenovanému za trvání manželství se žalobkyní poskytnut úvěr ve výši 1.400.000,- Kč, splatný do 20. 6. 1999, že Č. s. a.s. smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 30. 6. 2001 (včetně dodatku č. 1) předmětnou pohledávku postoupila K. b. P. s.p., přičemž výše pohledávky k 30. 6. 2001 činila 1.697.302,15 Kč, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2003, č. j. 6 Cm 302/2000-28, který nabyl právní moci dne 27. 5. 2003, byli A. G., S. F.-M. spol. s r.o. a Ing. F. K. zavázáni zaplatit Č. k. a., se sídlem v P., částku 1.398.724,65 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných, a že předmětná pohledávka v celkové výši 2.171.240,83 Kč byla smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 1. 10. 2003 Č. k. a. postoupena žalovanému M. B. Dále bylo zjištěno, že notářským zápisem ze dne 15. 4. 1999 uzavřeli povinná a její manžel smlouvu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění, kterou mimo jiné zúžili rozsah společného jmění i do budoucna tak, že předmětem výlučného vlastnictví toho kterého z manželů budou rovněž příjmy z podnikatelské činnosti či jiné výdělečné činnosti každého z účastníků, na něž jim vznikne nárok počínaje podpisem této smlouvy, a počínaje podpisem této smlouvy se stane výlučným vlastníkem movitého i nemovitého majetku, jakož i majetkových práv a pohledávek ten z manželů, který je z prostředků své podnikatelské a jiné výdělečné činnosti nabude, a že veškerý takto vypočtený majetek a případné dluhy nebudou předmětem společného jmění manželů. Ze skutkových zjištění dále vyplývá, že žalobkyně dne 27. 12. 1999 koupila formou spotřebitelského úvěru chladničku a že na základě úvěru poskytnutého C. ČR a.s. dne 12. 10. 2002 (ve výši 14.999,- Kč) zakoupila blíže neurčené zboží od společnosti O., s.r.o. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 1. 2005, č. j. 26 Nc 6024/2005 - 5a, byla podle pravomocného a vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2003, č.j. 6 Cm 302/2000 - 28, nařízena exekuce, a pověřená soudní exekutorka exekučním příkazem ze dne 25. 4. 2005 nařídila prodej výše popsaných nemovitostí, jež žalobkyně nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 16. 1. 2004 s právními účinky vkladu ke dni 28. 1. 2004, přičemž dále byl v domě L. proveden soupis movitých věcí, do nějž byly pojaty označené movité věci. V řízení bylo dále zjištěno, že na kupní cenu předmětných nemovitostí byla z daru matky žalobkyně použita pouze částka 730.000,- Kč a že zbývající část kupní ceny ve výši 500.000,- Kč byla uhrazena z hypotečního úvěru poskytnutého žalobkyni. Soud prvního stupně dovodil, že tvořily-li darované finanční prostředky pouze část kupní ceny nemovitostí, netvoří tyto nemovitosti součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů (dále jen „SJM“), „a při rozhodování o vylučovací žalobě je proto ohledně nich postupovat podle §267 odst. 2 o. s. ř. Stejně tak je nutno toto ustanovení aplikovat i ve vztahu k movitým věcem, které byly podle tvrzení žalobkyně pořízeny až po uzavření dohody o zúžení SJM“. Dospěl k závěru, že vznikla-li vymáhaná pohledávka za trvání manželství jen manželu povinné v roce 1995, tedy před zúžením SJM (takže právnímu předchůdci oprávněného nemohl být znám obsah této smlouvy), a to při používání majetku, který tvořil SJM, „není pro vyloučení předmětných movitých věcí ani nemovitostí žádný důvod, který vymezuje §267 odst. 2 o. s. ř.“. S ohledem na to považoval okresní soud za nadbytečné doplňovat dokazování o dobu pořízení předmětných movitých věcí.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 7. 2007, č. j. 11 Co 259/2007 - 74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. S odkazem na §143a odst. 1 a 4 obč. zák., §262a odst. 1 a §267 odst. 1 a 2 o. s. ř. dospěl k závěru, že „uzavřená smlouva o zúžení společného jmění manželů nemá právní účinky v případě vedeného výkonu rozhodnutí, neboť oprávněnému nebyl v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah smlouvy. Navíc žalobkyně neprokázala původní tvrzení, že předmětné věci, včetně nemovitostí, byly zakoupeny z finančních prostředků získaných darem od matky“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně obsáhlé dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Především namítá, že nebyla účastnicí smlouvy o úvěru poskytnutého jejímu manželovi ani účastnicí nalézacího řízení, z čehož je zřejmé, že závazek vznikl výlučně jejímu manželovi a netvořil součást SJM. Vznikla-li tato vymáhaná pohledávka v roce 1995 a smlouva o zúžení SJM byla uzavřena až v roce 1999, nebylo ani možné nikoho s obsahem takové smlouvy seznámit. Dovolatelka považuje výklad ustanovení §262a odst. 1 o. s. ř. učiněný soudy obou stupňů za nepřiměřeně extenzivní a nesprávný proto, že smlouva o zúžení SJM řešila „jejich vzájemná práva, povinnosti, majetek i závazky do budoucna“ a dále proto, že „dovoluje postihnout exekucí majetek manželky povinného, který není součástí SJM [nemovitosti pořídila z převážné části (730.000,- Kč) z daru své matky a jen ve zbývající části z hypotečního úvěru (500.000,- Kč), který uzavřela sama a převzala jako svůj výlučný závazek]. Stejně tak soudy obou stupňů nesprávně - v rozporu s dobrými mravy, se zásadou právní jistoty i v rozporu s rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005 - vyložily i ustanovení §267 odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř., a rozhodnutí odvolacího soudu má proto podle jejího názoru po právní stránce zásadní význam. Dále dovolatelka vyslovila názor, že závěry uvedené v označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou v dané věci relevantní a závazné a že soudy obou stupňů měly výklad §143a obč. zák., §267 a §262a o. s. ř. provést analogicky. Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatelka v tom, že „došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť krajský soud přejal provedené dokazování za konečné, a ačkoliv rozpor s dobrými mravy vyšel v řízení najevo, další dokazování neprovedl“. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém písemném vyjádření k dovolání žalobkyně ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s .ř.) vzhledem k článku II, bodu 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. dovolání projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobkyně v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována především ze závěru, že předmětné nemovitosti (jejichž prodej nařídila pověřená soudní exekutorka exekučním příkazem ze dne 25. 4. 2005) netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů, resp. že tyto nemovitosti nejsou součástí SJM.
V projednávané věci bylo v řízení před soudy obou stupňů zjištěno, že usnesením ze dne 21. 1. 2005, č. j. 26 Nc 6024/2005 - 5a, nařídil Okresní soud ve Frýdku-Místku podle pravomocného a vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2003, č.j. 6 Cm 302/2000 - 28, exekuci. Pověřená soudní exekutorka exekučním příkazem ze dne 25. 4. 2005 nařídila prodej označených nemovitostí manželky povinného, jež nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 16. 1. 2004 s právními účinky vkladu ke dni 28. 1. 2004, přičemž na kupní cenu těchto nemovitostí použila z daru své matky částku 730.000,- Kč a zbývající část kupní ceny ve výši 500.000,- Kč byla uhrazena z hypotečního úvěru poskytnutého žalobkyni. Dále byl v domě L. proveden soupis movitých věcí, do nějž byly pojaty označené movité věci. Pohledávka, k jejichž vydobytí je vedena exekuce, vznikla manželu žalobkyně v roce 1995, tj. za trvání manželství. Smlouvou ze dne 15. 4. 1999, uzavřenou formou notářského zápisu, zúžili manželé ve smyslu §143a odst. 1 obč. zák. stanovený rozsah SJM (mimo jiné) i do budoucna tak, že předmětem výlučného vlastnictví toho kterého z manželů budou rovněž příjmy z podnikatelské činnosti či jiné výdělečné činnosti každého z účastníků, na něž jim vznikne nárok počínaje podpisem této smlouvy, a počínaje podpisem této smlouvy se stane výlučným vlastníkem movitého i nemovitého majetku, jakož i majetkových práv a pohledávek ten z manželů, který je z prostředků své podnikatelské a jiné výdělečné činnosti nabude, a že veškerý takto vypočtený majetek a případné dluhy nebudou předmětem společného jmění manželů; žalobkyně dne 27. 12. 1999 koupila formou spotřebitelského úvěru chladničku zn. P. v ceně 18.964,- Kč a na základě úvěru poskytnutého C. ČR a.s. dne 12. 10. 2002 (ve výši 14.999,- Kč) zakoupila blíže neurčené zboží od společnosti O., s.r.o.
Podle §143 odst. 1 obč. zák. tvoří společné jmění manželů a) majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka, b) závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
Bývalý Nejvyšší soud ČSSR již v rozsudku ze dne 28. 11. 1969, sp. zn. 8 Cz 36/69, publikovaném pod č. 57/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zaujal právní názor, že „vznikl-li za trvání manželství dluh, z něhož byl zavázán jenom jeden z manželů, který např. uzavřel vlastním jménem smlouvu o půjčce, a bylo-li takto získaných peněz použito na koupi určité věci, tj. byla-li za ně získána určitá majetková hodnota, náleží i tato hodnota – za splnění ostatních podmínek uvedených v §143 obč. zák. a bez ohledu na to, zda byla smlouva o půjčce platně uzavřena - do bezpodílového spoluvlastnictví. K závazku manžela, jenž takto opatřil peníze, který je povinen je vrátit (ať již jako plnění ze smlouvy o půjčce či jako neoprávněný majetkový prospěch v případě, že smlouva o půjčce nebyla platně uzavřena) a který je vynaložil ve skutečnosti na společný majetek ze svého, se přihlédne při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví“. Tento právní názor je i nadále použitelný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2345/2003). Podle ustálené judikatury je věc v BSM (SJM), když na její opatření byly společné prostředky vynaloženy jen částečně (viz např. R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 251). K těmto závěrům dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2779/2008.
Uvedené judikatorní závěry pro posuzovanou věc znamenají, že pokud by manželé G. neuzavřeli dne 15. 4. 1999 smlouvu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM, byly by předmětné nemovitosti v jejich SJM.
Na okraj lze poznamenat, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, na který dovolatelka poukazuje, se zabývá jen otázkou pasivní legitimace v řízení o splnění závazku a zařazení tohoto závazku do společného jmění nevylučuje (právní věta zní: „Splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů; právo věřitele domáhat se při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojení závazku povinného manžela postižením společného jmění manželů tím není dotčeno.“).
Dále dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů v daném případě nesprávně vyložily ustanovení §267 odst. 2 písm. a) a b) a §262a odst. 1 o. s. ř.
Podle §267 odst. 1 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.
Podle §267 odst. 2 o. s. ř. se obdobně postupuje, byl-li nařízeným výkonem rozhodnutí postižen majetek patřící do společného jmění manželů nebo který se považuje za součást společného jmění manželů (§262a odst. 1), avšak vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů při používání majetku, který a) podle smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů nebo podle smlouvy o vyhrazení vzniku společného jmění ke dni zániku manželství nepatřil do společného jmění manželů, a oprávněnému byl v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah smlouvy, b) náležel výhradně povinnému proto, že jej nabyl před manželstvím, dědictvím, darem, za majetek náležející do jeho výlučného majetku nebo podle předpisů o restituci majetku, který měl ve vlastnictví před uzavřením manželství nebo který mu byl vydán jako právnímu nástupci původního vlastníka, anebo že slouží podle své povahy jen jeho osobní potřebě.
Tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb. (srov. §130).
Podle §42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. lze exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů provést také tehdy, jde-li o vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení exekuce považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství. Podle §42 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. se při provádění exekuce také nepřihlíží ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek, který patřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky. Totéž platí, byl-li smlouvou rozšířen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek povinného, který nepatřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky.
Podle §143a odst. 1 obč. zák. mohou manželé smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Podle ustanovení §143a odst. 2 obč. zák. mohou dále manželé smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu vyhradit zcela nebo zčásti vznik společného jmění manželů ke dni zániku manželství, pokud nejde o věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti.
Podle §143a odst. 4 obč. zák. se manželé mohou vůči jiné osobě na smlouvu uvedenou v předcházejících odstavcích (tj. i na smlouvu o zúžení stanoveného rozsahu společného jmění) odvolat jen tehdy, jestliže je jí obsah této smlouvy znám.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85, ročník 2005, byl vysloven a odůvodněn závěr, že „žaloba na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí nemůže být úspěšná, jestliže vymáhaná pohledávka vznikla (za trvání manželství jednomu z manželů) před uzavřením smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů (§262a odst. 2, §267 odst. 1 o. s. ř., §143a odst. 4 obč. zák.)“. Tyto závěry se uplatní v dané věci obdobně.
Aby bylo podle §267 odst. 2 o. s. ř. prokázáno právo žalobkyně k předmětným movitým i nemovitým věcem, které výkon rozhodnutí nepřipouští, pak - vznikla-li pohledávka za trvání manželství toliko manželu žalobkyně - je zapotřebí splnění předpokladů uvedených v tomto ustanovení pod písmeny a) nebo b); jinými slovy, právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí zakládají jen zde vyjmenované okolnosti, jež se odvíjí od specifičnosti způsobu vzniku pohledávky. Jelikož nebylo zjištěno (a ani tvrzeno), že dluhy vznikly při používání majetku vyňatého ze společného jmění (ve prospěch výlučného vlastnictví manžela žalobkyně) smlouvou o jeho zúžení, popř. že vznikly při používání majetku, který - z důvodů vyjmenovaných v §267 odst. 2 písm. b) o. s. ř. - náležel výhradně manželu žalobkyně, je použití tohoto ustanovení vyloučeno.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť z hlediska tohoto dovolacího důvodu lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). O situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §5 písm. d), snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalovanému vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 560,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaného ve výši 3.360,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2010
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu