ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.482.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 482/2019-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti povinné V. D. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Krumichem, advokátem se sídlem v Kolíně III, Politických vězňů 427/19, pro 109 108 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 21 EXE 6559/2016, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018, č. j. 26 Co 282/2018-64, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2018, č. j. 26 Co 282/2018-64, a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 8. srpna 2018, č. j. 21 EXE 6559/2016-36, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání povinné potvrdil ve výroku I. usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 8. 8. 2018, č. j. 21 EXE 6559/2016-36, kterým byl zamítnut návrh povinné na zastavení exekuce, a rozhodl o tom, že se výrok II., kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, vypouští. Vycházel ze zjištění, že exekučním titulem, kterým je v projednávané věci rozhodčí nález Mgr. Radka Lubiny ze dne 7. 9. 2016, č. j. 104 Rozh 4727/2016-7, byla povinné uložena povinnost zaplatit oprávněné částku ve výši 112 708 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky ode dne 22. 7. 2016 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,25% denně za každý den prodlení s úhradou částky 84 188 Kč ode dne 22. 6. 2016 do zaplacení a náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 15 426,40 Kč. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně v tom, že v daném případě nejsou splněny zákonné podmínky pro zastavení exekuce. Na základě rozhodčí smlouvy uzavřené mezi účastníky 29. 8. 2014 se strany dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 29. 8. 2014, má v rozhodčím řízení kterýkoliv ze třinácti ve smlouvě taxativně uvedených rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. Odvolací soud považuje rozhodčí smlouvu za platně sjednanou. Dále dospěl k závěru, že v případě rozhodčích nálezů nepřísluší exekučnímu soudu přezkoumávat, zda smlouva o spotřebitelském úvěru, resp. rozhodčí smlouva neobsahuje ujednání, které by způsobilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, jelikož je exekuční řízení ovládáno zásadou, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, a nepřihlíží ani k vadám řízení. Odvolací soud zdůrazňuje, že možnost řešení sporů prostřednictvím rozhodce dává smluvním stranám zákon o rozhodčím řízení. Vzhledem k omezenému počtu osob rozhodců a narůstajícímu počtu sporů ze smluv o půjčce (úvěru), u nichž je sjednána rozhodčí smlouva (doložka), považuje odvolací soud argument počtu sporů, které pro oprávněného rozhodci rozhodli, a tím i ekonomickou závislost rozhodců za zavádějící. Navíc všech třináct rozhodců, uvedených v rozhodčí doložce, jsou zároveň advokáty. Je tedy zřejmé, že jejich příjmem nejsou jen příjmy z činnosti rozhodců. Odvolací soud považuje za správné, aby i při zohlednění ochrany spotřebitele dle §§1810 a násl. občanského zákoníku, bylo do smluvní a potažmo právní jistoty smluvních stran zasahováno v co nejmenší míře. Danou smlouvu o úvěru jakož i rozhodčí smlouvu uzavřela povinná dobrovolně, vážně a bez nátlaku. Povinná navíc měla možnost brojit proti vydanému rozhodčímu nálezu ve smyslu ust. §27 a §31 zákona o rozhodčím řízení. Odvolací soud tedy shledává rozhodčí smlouvu za platně uzavřenou.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání. Namítá, že podle závěrů Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016) se v souvislosti s uzavíráním úvěrových smluv nejedná o věcný přezkum exekučního titulu, je-li zkoumáno, zda je úvěrová smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu např. nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12). Je třeba zkoumat, za jakých okolností byla úvěrová smlouva uzavírána, včetně zohlednění kritérií vytyčených judikaturou Nejvyššího soudu ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. Není vyloučeno, aby se otázka platnosti hlavní (úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení na ni navazující rozhodčí smlouvy. Povinná je přesvědčena, že již sama odměna u smlouvy o revolvingovém úvěru byla nepřiměřeně vysoká. Jen samotná odměna a následné sankční ujednání mají dávící a rdousící efekt. Povinná měla zaplatit za úvěr ve výši 60 000 Kč částku 157 920 Kč. V době zesplatnění povinná oprávněné zaplatila 84 300 Kč a zbývalo jí doplatit již jen 84 188 Kč. Navíc se aktivovala výše další lichevní úrokové sazby ve výši 148,18% ročně (bez revolvingu) a 121,33% (u revolvingu). Oprávněná zbývající část 84 188 Kč zesplatnila spolu s pokutou, tedy celkem na 112 708 Kč, což požadovala po povinné neprodleně zaplatit. Tato částka byla dále znovu úročena zákonným úrokem z prodlení a denní pokutou, tedy s ročním úrokem 91,25% z částky 84 188 Kč. Z této částky tak klientka zaplatila roční úrok ve výši 98,3%. Dále byla povinna zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 15 426,40 Kč. Povinná výše uvedené považuje v rozporu s dobrými mravy, když při posuzování vychází z takzvaného standardu mezní výše smluvní výpůjční sazby úroku spotřebitelského úvěru, kterou nastavil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Dále povinná namítá ekonomickou závislost rozhodců, které měla oprávněná uvedené v adhézní smlouvě, kdy jejich výběr nevznikl konsenzem stran, ale byl dán pouze o vůli oprávněné, a to bez možnosti povinné se na tomto výběru podílet. Přičemž u některých vybraných rozhodců bylo zjištěno, že pro oprávněnou rozhodují tisíce sporů a jsou na ní ekonomicky závislý. Neplatnost rozhodčí smlouvy je dána také tím, že obsahuje ustanovení, kde byl tzv. způsob určení rozhodce, který byl v plné dikci úvěrujícího. V daném článku se uvádí: „V případě, že žalovaný svého práva vybrat rozhodce dle tohoto ustanovení Rozhodčí smlouvy nevyužije, popřípadě tuto volbu neprovede (například v rámci oznámení o výběru rozhodce uvede osobu neuvedenou v bodě 3.3 této Rozhodčí smlouvy, zvoleného rozhodce oznámí úvěrujícímu až po uplynutí sjednané 15-denní lhůty, volbu rozhodce úvěrujícímu neoznámí písemně, popřípadě vybere více rozhodců) je úvěrující oprávněn rozhodce ze seznamu v bodě 3.3 této Rozhodčí smlouvy vybrat sám - tuto svoji volbu projeví tak, že danému rozhodci doručí rozhodčí žalobu.“ Tato libovůle výběru úvěrujícím není výběrem transparentním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 68/2014). Ujednání v rozhodčí smlouvě navíc vylučuje právo spotřebitele podat žalobu k soudu, což povinná označuje za nepřiměřenou smluvní podmínku. Na danou rozhodčí smlouvu je proto nutné pohlížet jako na absolutně neplatnou. Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby bylo napadené usnesení spolu s usnesením soudu prvního stupně zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření sděluje, že s argumentací povinného nesouhlasí. Exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda smlouva o spotřebitelském úvěru, resp. rozhodčí smlouva neobsahuje ujednání, které by způsobilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. Navíc je zapotřebí upozornit, že i kdyby relativně byla neplatná smlouva hlavní, nemá to vliv na rozhodčí smlouvu. Nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy na rozhodčí doložku týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy vliv na neplatnost rozhodčí doložky. Neplatnost smlouvy o úvěru nezpůsobí neplatnost rozhodčí smlouvy, kromě situací, kdy důvod neplatnosti smlouvy o úvěru obstojí samostatně i jako důvod neplatnosti rozhodčí smlouvy. Povinný měl možnost brojit proti rozhodčímu nálezu (vyjadřovat se do rozhodčího řízení, požádat o přezkum rozhodčího nálezu, podat návrh obecnému soudu na zrušení rozhodčího nálezu), nic takového však neučinil a zůstal zcela pasivní. Rozhodčí smlouva nemůže být shledána neplatnou, pokud byla povinné předložena na předem předtištěném formuláři. Povinná žádné námitky vůči rozhodčí smlouvě ani vůči osobám rozhodců nevznesla, přestože objektivně vzato tak učinit mohla. Povinná žádným způsobem neprokázala, že by zde byly další důležité okolnosti, které by naznačovaly to, že proces sjednávání rozhodčí smlouvy, jakož i obsah samotné rozhodčí smlouvy, není v souladu s dobrými mravy. Povinná strana netvrdí žádné zvláštní, mimořádné okolnosti, které by proces uzavírání rozhodčí smlouvy provázely, ani nedokládá, že by v daných poměrech byla uzavřena natolik nespravedlivá či nemravná rozhodčí smlouva, která by způsobovala významnou nerovnováhu v jejich právech a povinnostech, nebo která by ji výrazně limitovala co do efektivního uplatnění práva na spravedlivý proces, nýbrž toliko napadá jen samotný adhezní způsob uzavírání rozhodčí smlouvy. Dále oprávněná uvádí, že opakovanost zápisu totožných jmen do rozhodčích smluv ekonomickou závislost ještě nedokládá. Argumentace povinné směřuje k tomu, aby byl exekuční titul věcně přezkoumán, což je s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nepřijatelné. Z povinné strany nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by zde byly natolik extrémní skutečnosti či okolnosti, podle nichž by bylo možné dojít k závěru, že smlouva o úvěru společně s rozhodčí smlouvou jako celek by byly v kolizi s dobrými mravy, resp. principy na ochranu spotřebitele. Povinná strana smlouvy uzavřela dobrovolně a bez nátlaku. Okolnosti uzavření předmětných smluv nevybočují z běžného poskytování obdobných úvěrů a půjček nebankovních subjektů a je zcela běžné, že znění smlouvy o úvěru připravuje věřitel. Dlužník se pak může rozhodnout, jestli věřitelem předloženou smlouvu uzavře, či nikoli. Oprávněná dále poukazuje na §1613 o. z., podle kterého platí, že se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle oprávněné výkon práva sice nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nicméně dle soudní praxe nemůže při posouzení, zda a nakolik ten který z účastníků právního vztahu, který se dovolává rozporu s dobrými mravy, vyvinul dostatečnou míru pečlivosti a předvídavosti při uzavírání konkrétního právního vztahu, a to zejména s přihlédnutím k důsledkům plynoucím z ustanovení pozitivního práva, to vše s přihlédnutím k zásadě pacta sunt servanda a autonomie vůle. S ohledem na shora uvedené oprávněná navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na posouzení právní otázky, zda se má exekuční soud při posouzení, zda jsou dány důvody pro zastavení exekuce na peněžité plnění přisouzené rozhodčím nálezem podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., zabývat mimo jiné i otázkou, zda rozhodčím nálezem přiznaná plnění nejsou ve svém úhrnu ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu ve smyslu §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání povinné je důvodné.
Nejvyšší soud již dříve uzavřel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017), že důvodem pro zastavení exekuce vedené na základě exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu sama o sobě není skutečnost, že rozhodčí nález přisoudil plnění, které je v rozporu s dobrými mravy. Současně však dovodil, že pro účely posouzení návrhu povinného na zastavení exekuce musí soud provést celkové vyhodnocení, zda případný rozpor rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (zde uložení veškerých výše popsaných povinností založených úvěrovou smlouvou) v kontextu s okolnostmi, za nichž došlo k založení povinností přiznaných rozhodčím nálezem a k uzavření rozhodčí smlouvy včetně mechanismu ustavení osoby rozhodce, nevede k závěru, že tato konání ve svém celku jsou v rozporu se zákonnými principy ochrany spotřebitele (srov. např. rovněž i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017).
Ačkoliv tedy přezkum věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu není jako takový v exekučním řízení přípustný, není vyloučeno, aby se otázka platnosti „hlavní“
(zde úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení i na ni navazující rozhodčí smlouvy,
a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu
a procesu jejího sjednání byla dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu. I přesto, že neplatnost smlouvy hlavní sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005) a ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu, nelze opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) není postiženo kolizí se zde rozhodnými „dobrými mravy“, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“).
Přitom je na místě zabývat se zejména posouzením míry a zjevnosti rozporu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva (i s ohledem na výši smluvní pokuty, na smluvní úrok z poskytnuté částky), když dovolací soud již dříve dovodil, že přisoudil-li rozhodce oprávněnému plnění, které není ve zjevném rozporu s dobrými mravy, není možné, aby byl rozhodčí nález shledán nezpůsobilým exekučním titulem a exekuce byla zastavena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1641/2018); možným zneužitím finanční tísně spotřebitele; mírou a odůvodněností pasivity povinného – spotřebitele, který své námitky ve vztahu ke způsobu určení rozhodce, jakož i hmotněprávní výhrady k plnění, které bylo v rozhodčím řízení přiznáno, nevznesl již při podpisu rozhodčí smlouvy, případně v rozhodčím řízení či v rámci žaloby podle ustanovení §31 z. r. ř.
Toto zkoumání je nutné provést nejen jednotlivě v dílčích částech, ale i komplexně v celkovém úhrnu úkonů účastníků a rozhodce, jak z hlediska transparentnosti, tak z hlediska přiměřenosti a dopadů do sféry povinného spotřebitele jako celku. Argumentací a maior ad minus pak nelze než dovodit, že tentýž způsob posouzení je třeba použít i pro dílčí přezkum souladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (včetně úhrnné přiměřenosti úroků a smluvních pokut). Exekuční soud pak přistoupí k zastavení exekuce tehdy, když výsledek celkového posouzení vyzní tak, že do práv povinného – spotřebitele bylo zasaženo mimořádně silně, jak Nejvyšší soud uvedl ve svém usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, v němž se rovněž vyjádřil k závěrům přijatým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2004, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012, na něž opětovně ve svém vyjádření odkazuje oprávněná.
Pokud jde o další námitky – konkrétně transparentnost výběru rozhodce - Nejvyšší soud již dříve vyslovil závěr, že rozhodčí smlouva není pro netransparentnost výběru rozhodce neplatná, měla-li povinná jako žalovaná strana (spotřebitelka) navíc sama možnost volby konkrétního rozhodce. Skutečnost, že by povinná této možnosti nevyužila, a konkrétního rozhodce z daného seznamu proto v souladu s rozhodčí smlouvou určila oprávněná, na tomto závěru nemůže nic změnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2927/2016).
V souvislosti s namítanou ekonomickou závislostí rozhodců dále Nejvyšší soud ve shora uvedeném rozhodnutí uvedl (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2130/2018), že princip nezávislého a nestranného rozhodování, jenž je určující pro rozhodování soudců, se uplatní i pro rozhodování rozhodců; k vyloučení rozhodce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity , že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Typicky jde o případy, kdy je rozhodce současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. když by řízením či jeho výsledkem mohl být dotčen na svých právech; shodně to platí, má-li k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, příp. vztah ekonomické závislosti. Posledně učiněnou poznámku však nutno ztotožnit s ekonomickým vztahem bezprostředním a přímým , např. působí-li rozhodce současně jako zaměstnanec jedné ze stran rozhodčí smlouvy, jako obchodní partner, kolega v zaměstnaneckém či obdobném poměru, a nelze jej spatřovat jen v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené věci vzniká nárok na odměnu. V opačném případě by totiž mohla být totožná námitka vznášena i vůči stálým rozhodčím soudům, jež ostatně mohou strany sporu taktéž do rozhodčích doložek navrhovat opakovaně. Uvedl, že jistou „opakovanost“ rozhodce zákon o rozhodčím řízení výslovně předpokládá; proto k určení neplatnosti rozhodčí smlouvy nemůže postačit jen tvrzení, že je jednou ze stran rozhodčí smlouvy opakovaně, event. i dlouhodobě navrhován. S ohledem na výše uvedené není dovolání povinného v této části důvodné.
Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018. sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, nelze dovozovat, že v případě, že rozhodčí nález byl vydán na základě formulářové smlouvy a rozhodčím nálezem přiznané plnění je v rozporu s dobrými mravy, automaticky dán důvod pro zastavení exekuce, a to z důvodu, že je třeba stále zohledňovat principy ovládající řízení vykonávací a odlišit jej od řízení nalézacího. Z předmětného usnesení se však podává, že je namístě zabývat se shora uvedenými aspekty a tyto posoudit i po skutkové stránce. Jinými slovy soudy musí mimo jiné zjišťovat, v jaké finanční situaci byl povinný v době podepsání rozhodčí smlouvy a smlouvy o úvěru, do jaké míry s ní mohl a měl být oprávněný obeznámený a zda po povinném měl požadovat osvědčení jeho úvěruschopnosti, zda daný rozhodce rozhodoval v obdobných věcech o požadavcích oprávněného (zda např. opakovaně přiznal oprávněnému nemravná plnění v plné výši), a v neposlední řadě zjišťovat, proč povinný své výhrady neuplatnil již v rámci rozhodčího řízení či nepodal návrh na zrušení rozhodčího nálezu a svou obranu uplatňuje až v exekučním řízení. Všechny tyto zjištěné okolnosti se musí stát předmětem dokazování.
Z výše uvedeného plyne, že odvolací soud měl v projednávané věci za účelem úsudku, zda je na místě exekuci na peněžité plnění z rozhodčího nálezu zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., mimo jiné posoudit i mravnost rozhodčím nálezem přiznaných dílčích plnění ze smlouvy o úvěru (zejména smluvních úroků, smluvních pokut a částky, která má být zaplacena za poskytnutí úvěru), která byla rozhodčím nálezem přiznána, a to nejen samostatně, ale i v jejich celkovém úhrnu. Jestliže však odvolací soud takové posouzení neprovedl s odůvodněním, že není možné přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu a že rozhodčí i úvěrová smlouva byly uzavřeny dobrovolně, vážně a bez nátlaku, je jeho právní posouzení podle shora uvedené judikatury dovolacího soudu prozatím neúplné a tudíž i nesprávné. Námitkou neplatnosti rozhodčí smlouvy z důvodu, že v ní bylo vyloučeno právo podat žalobu k soudu, se Nejvyšší soud nezabýval, neboť v tomto rozsahu povinná nevymezila důvod přípustnosti dovolání.
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu není správné a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Nymburce) k dalšímu řízení (srov. §243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 5. 2019
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu