ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.4963.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 4963/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Olgy Puškinové JUDr. a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Mgr. L. O. , proti povinnému Z. O. , zastoupenému JUDr. Michalem Hruškou, advokátem se sídlem v Trutnově, Svatojánské náměstí 47, prodejem nemovitostí a rozdělením výtěžku, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 E 4/2009, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17.8.2010, č.j. 20 Co 394/2010-154, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 22.3.2010, č.j. 10 E 4/2009-108, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí (jímž bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví účastníků) nařízeného podle §348 o. s. ř. prodejem nemovitostí a rozdělením výtěžku. Odvolací soud uzavřel, že důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g/ a h/ o. s. ř., jak je navrhováno, splněny nejsou, jelikož povinný se nemohl stát výlučným vlastníkem nemovitostí vydržením vlastnického práva, neboť nikdy nebyl v dobré víře o tomto svém výlučném vlastnictví; pro vydržení podle názoru odvolacího soudu chybí také nedostatek titulu, z něhož by mohla být dobrá víra odvozována. Protože se od vydání vykonávaného rozsudku ve vlastnických poměrech účastníků nic nezměnilo, důvod pro zastavení výkonu není dán.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že odvolací soud posuzoval, a to nesprávně, dovolacím soudem dosud neřešenou otázku „naplnění důvodů pro zastavení výkonu rozhodnutí spočívající ve výlučném vlastnictví povinného k nemovitosti deklarované jako nemovitost ve spoluvlastnictví povinného a oprávněné.“ Nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. spatřuje v tom, že soudy obou stupňů zamítly návrh na zastavení výkonu přesto, že oprávněné právo přiznané exekučním titulem ze zákona (tím, že /výlučné/ vlastnické právo vydržel podle §134 odst. 1 občanského zákoníku povinný) zaniklo uplynutím 10 let, tedy doby, po kterou povinný předmětné nemovitosti výlučně a oprávněně drží, od zániku BSM (15.11.1994, tj. dnem nabytí právní moci rozvodového rozsudku), tedy 15.11.2004. Odvolací soud jím navržené důkazy neprovedl a řádně nezhodnotil, pouze převzal za svůj nesprávný názor soudu prvního stupně. Tím, že rozhodl bez jednání, ač je jeho nařízení (pro případy, že rozhodné okolnosti jsou mezi účastníky sporné) předepsáno ustanovením §269 odst. 2 o. s. ř., odvolací soud řízení zatížil vadou, jež podle jeho názoru měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jestliže by totiž odvolací soud nařídil jednání, při němž by provedl navržené důkazy, bylo by po jejich zhodnocení nutno dospět k závěru, že důvody pro zastavení výkonu podle §268 odst. 1 písm. g/ a h/ o. s. ř. dány jsou.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Dovolatel napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) judikaturou dovolacího soudu dosud neřešené právní otázky totiž v souzené věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek relevantních pro zastavení exekuce (byť rozhodnutí odůvodnil – nepřiléhavě – „meritorně“, totiž nedostatkem dobré víry povinného jako nabyvatele), uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Ta vychází z doslovného znění (výkladové pochybnosti nepřinášejícího) ustanovení §267 odst. 1 o. s. ř., podle kterého „právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona“, z čehož jasně vyplývá, že takovéto právo nelze uplatnit návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí. Má-li tedy povinný za to, že (výlučné) vlastnictví k dotčeným nemovitostem nabyl (více než čtyři roky před zahájením vykonávacího řízení) vydržením, je mu k dispozici vylučovací žaloba, na jejímž základě bude splnění předpokladů pro nabytí vlastnictví vydržením – včetně dobré víry a jejího titulu – prokazovat v nalézacím řízení podle třetí části občanského soudního řádu.
Z uvedeného pak vyplývá, že k závěru o způsobilosti založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemůže vést (kromě obecného důvodu uvedeného výše) ani uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Dovodila-li totiž povinným uváděná judikatura, že ustanovení §269 odst. 2 o. s. ř. ukládá soudu povinnost nařízení jednání v případech, kdy jsou okolnosti rozhodné z hlediska zastavení výkonu rozhodnutí mezi účastníky sporné (což dovolatel tvrdí), pak tento judikatorní závěr dotčen nebyl, jelikož (viz. výše) namítané dovolatelovo výlučné vlastnictví k předmětným nemovitostem – jako právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí – nemůže být důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí, nýbrž k podání excindační žaloby.
Protože vzhledem k výše uvedenému je namístě závěr o nedostatku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, dovolání přípustné není, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné však prokazatelné náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měla dle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu