ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.5.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 5/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněných a) Ing. J. L. , b) MVDr. J. L. a c) Ing. Z. L. , všech zastoupených JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní třída 43, proti povinným 1) E. F. P. a 2) V. P. , vyklizením bytu a pro 17.314,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 33 Nc 363/2009, o dovolání oprávněných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2012, č. j. 69 Co 268,269/2012 - 272, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 17. 10. 2011, č. j. 33 Nc 363/2009 - 218, zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 20. 4. 2009, č. j. 33 Nc 363/2009 - 42 (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a že oprávnění jsou povinni zaplatit soudní exekutorce náklady exekuce (výrok III.), jejichž výši vyčíslil usnesením ze dne 8. 3. 2012, „č. j. 33 EXE 363/2009 - 258“. Vyšel ze zjištění, že exekuce byla nařízena podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 1. 2007, č. j. 26 C 155/2005 - 48, ve spojení s opravnými usneseními ze dne 13. 3. 2007, č. j. 26 C 155/2005 - 65, a ze dne 7. 6. 2007, č. j. 26 C 155/2005 - 87, a ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008, č. j. 62 Co 430/2007 - 154. Tento rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen rozsudkem téhož soudu ze dne 15. 1. 2010, č. j. 62 C 29/2008 - 70, neboť v řízení o žalobě pro zmatečnost dospěl k závěru, že účastníkům byla v nalézacím řízení odňata možnost jednat před soudem (§229 odst. 3 o. s. ř.). Protože exekuční titul byl zrušen, soud prvního stupně exekuci, která byla nařízena na jeho základě, podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. za použití §52 odst. 1 exekučního řádu zastavil.
K odvolání oprávněných proti oběma usnesením Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. o zastavení řízení (správně zastavení exekuce - poznámka NS) a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky potvrdil; ve výroku III. o náhradě nákladů soudní exekutorky změnil odvolací soud usnesení soudu prvního stupně (a dále též usnesení soudu prvního stupně ze dne 8. 3. 2012, č. j. 33 EXE 363/2009 - 258), tak, že soudní exekutorka JUDr. Iveta Glogrová nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že byl-li exekuční titul po nařízení exekuce zrušen, je to důvodem pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Skutečnost, že po zrušení exekučního titulu bylo v nalézacím řízení znovu ve věci rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2010, č. j. 62 Co 307/2010 - 199, tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku o věci samé (o povinnosti povinných k vyklizení bytu) potvrzen, a povinným byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, na tom nic nemění, neboť toto rozhodnutí není exekučním titulem, na jehož základě byla exekuce nařízena.
Výslovně proti všem výrokům usnesení odvolacího soudu podali oprávnění dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, neboť mají zato, že napadený „rozsudek“ má po právní stránce zásadní význam, neboť „řeší dosud neřešenou právní otázku, zda-li je na místě zastavit exekuční řízení, pokud první titul, na základě kterého byla tato exekuce nařízena, byl úspěšně napaden mimořádným opravným prostředkem a tudíž pozbyl právní moci, nicméně v mezidobí, než bylo o zastavení exekučního řízení rozhodnuto, nabyl tento exekuční titul opět právní moci a vykonatelnosti“. Dovolatelé vyslovují názor, že byl-li exekuční titul „v řízení“ o žalobě pro zmatečnost zrušen, avšak v novém řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 10. 2010, č. j. 62 Co 307/2010 - 199, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a toto rozhodnutí nabylo právní moci a vykonatelnosti, „čímž byl právní titul obnoven“, pak soud v exekučním řízení měl vycházet „z aktuální situace a exekuční řízení nezastavovat“. Dále podotýkají, že Městský soud v Praze výrokem I. uvedeného rozsudku „nerozhodl ve věci samé sám, ale potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně“, z čehož podle nich vyplývá, že „podkladovým rozhodnutím pro nařízení exekuce tak původně bylo a stále je rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 1. 2007, č. j. 26 C 155/2008 - 48“. Jestliže tedy v mezidobí tento rozsudek nabyl právní moci a vykonatelnosti, avšak „soud nestihl o zastavení exekuce rozhodnout, došlo ke zhojení věci“ a soud tak nemohl „exekuční řízení“ zastavit. Za těchto okolností „není pravdou“, že v době vydání napadeného usnesení nebyl exekuční titul pravomocný a vykonatelný. Navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu, jakož i obě usnesení soudu prvního stupně zrušil.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz čl. II, bod 12. části první zák. č. 7/2009 Sb. a čl. II., bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přípustné.
Podle §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“), nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže rozhodnutí, které je podkladem výkonu, bylo po nařízení výkonu zrušeno.
Dovolateli vymezená otázka, „zda-li je na místě zastavit exekuční řízení, pokud první titul, na základě kterého byla tato exekuce nařízena, byl úspěšně napaden mimořádným opravným prostředkem a tudíž pozbyl právní moci, nicméně v mezidobí, než bylo o zastavení exekučního řízení rozhodnuto, nabyl tento exekuční titul opět právní moci a vykonatelnosti“, není způsobilá přípustnost dovolání v této věci založit, neboť výklad ustanovení §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je zcela jednoznačný a nezpůsobuje žádné výkladové potíže.
Bylo-li v dané věci zjištěno, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008, č. j. 62 Co 430/2007 - 154, byl na základě mimořádného opravného prostředku - žaloby pro zmatečnost - zrušen rozsudkem téhož soudu ze dne 15. 1. 2010, č. j. 62 C 29/2008 - 70, jsou předpoklady pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. splněny.
Námitky dovolatelů, že exekuce neměla být zastavena z důvodu, že „právní titul byl obnoven“, že soud v exekučním řízení měl vycházet „z aktuální situace“ a že „exekučním titulem byl a stále je rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 1. 2007, č. j. 26 C 155/2008 - 48“, jsou nesprávné. Bylo-li proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podáno k tomu oprávněnými osobami včasné a přípustné odvolání, nabyl tento rozsudek - vzhledem k suspenzivním účinkům tohoto řádného opravného prostředku - právní moci až ve spojení s potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu ve věci samé (k tomu srov. §206 odst. 1 o. s. ř.). Pokud pravomocný a vykonatelný potvrzující rozsudek odvolacího soudu byl na základě žaloby pro zmatečnost zrušen, nabyl rozsudek soudu prvního stupně právní moci až ve spojení s novým rozsudkem odvolacího soudu ve věci samé, přičemž vykonatelným se stal až uplynutím lhůty k vyklizení bytu.
Pokud pak dovolatelé z okolností věci dovozují, že „není pravdou“, že v době vydání napadeného usnesení nebyl exekuční titul pravomocný a vykonatelný, jde z hlediska §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. o námitku zcela irelevantní, neboť - jak bylo zjištěno - dřívější pravomocný a vykonatelný potvrzující rozsudek odvolacího soudu ve věci samé byl zrušen, a pozdější jeho rozsudek, byť pravomocný a vykonatelný, není exekučním titulem, podle kterého byla v dané věci exekuce nařízena.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání oprávněných podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Směřovalo-li dovolání výslovně i proti výrokům usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech soudní exekutorky, není přípustné ani v této části. Přípustnost podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. není dána proto, že usnesení o nákladech řízení a o nákladech soudního exekutora v jejich taxativních výčtech uvedeno není, a podle §237 odst. 1 o. s. ř. proto, že tato usnesení nejsou rozhodnutími ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2005, pod číslem 70, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §254 odst. 1, §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť oprávnění s ohledem na výsledek řízení nemají na náhradu svých nákladů právo a povinným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2013
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu