ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.5373.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 5373/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné L. B., zastoupené advokátkou, proti povinné Mgr. G. T., pro 3 900,- Kč, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 16 E 373/2008, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 1. 10. 2008, č. j. 54 Co 258/2008-28, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 23. 5. 2008, č. j. 16 E 373/2008-20, zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu s odkazem na §264 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť na účtu, který by měl být výkonem rozhodnutí postižen, nebyl v průběhu posledních 12 měsíců zaznamenán žádný pohyb finančních prostředků, byly na něm pouze připsány úroky, je proto zřejmé, že by tímto způsobem výkonu rozhodnutí nemohla být uspokojena pohledávka oprávněné ani částečně.
Krajský soud napadeným rozhodnutím změnil usnesení okresního soudu a nařídil podle vykonatelného usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. 9. 2007, č. j. 12 E 32/2007-12, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 3 900,- Kč výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky u peněžního ústavu M. p. s. s., a. s. (I.), oprávněné nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (II.) a dále peněžnímu ústavu přikázal, jak má postupovat s peněžními prostředky na účtu povinné (výroky III. a IV.). Dospěl k závěru, že všechny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny a že neexistence pohybu na účtu povinné ještě neznamená, že vymáhaná pohledávka nemůže být uspokojena. Jedná se o účet stavebního spoření, na který může ve prospěch povinné peněžní prostředky složit i třetí osoba, popř. může být připsán bonus. Při rozhodování o nákladech řízení soud postupoval podle §150 o. s. ř., neboť je mu z úřední činnosti známo, že povinná není schopna ze svého majetku uspokojovat svoje dluhy, na její majetek byl prohlášen konkurs a další závazky by její situaci jen zhoršily.
Oprávněná v dovolání namítá, že krajský soud neměl napadené usnesení vydat, protože před jeho vydáním byl na majetek povinné vyhlášen konkurs a řízení bylo ze zákona přerušeno, a dále nesouhlasí s výrokem o nákladech řízení, neboť povinná dlouhodobě neplní své závazky a „blokuje“ činnost soudů podáváním svých obstrukčních návrhů. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu s tím, aby oprávněné přiznal náklady řízení před soudy všech stupňů.
Povinná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že pravomocně zřízené soudcovské zástavní právo se vztahuje i na náklady výkonu rozhodnutí (zřízením soudcovského zástavního práva) ve smyslu §270 odst. 1 o. s. ř. a že oprávněné nic nebrání, aby si vymáhanou pohledávku i náklady výkonu rozhodnutí vymohla „v případě realizace nařízeného výkonu rozhodnutí (tj. realizací soudcovského zástavního práva)“. Navrhla proto, aby dovolací soud, byť z jiných důvodů, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je objektivní kategorií (dovolání je nebo není přípustné jako takové), která se zásadně neváže na konkrétního účastníka. Subjektivní přípustnost dovolání oproti tomu implikuje otázku určení subjektu, který je v daném případě oprávněn – ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. – dovolání, jež je objektivně přípustné, podat. Subjektivní přípustnost reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, jenž se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší. Z pohledu §240 odst. 1 o. s. ř. je tedy dovolání v souzené věci subjektivně nepřípustné. Dovolací soud přitom připomíná, že prohlášení konkursu na majetek povinné ve smyslu §12a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, nebrání nařízení výkonu rozhodnutí, výkon rozhodnutí však nelze provést (§14 odst. l písm. c/ a d/ citovaného zákona).
Dovolání není přípustné ani proti výroku o nákladech řízení, který jednak nemá povahu rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, rok 2005, pod č. 70), a proto jeho přípustnost nelze odvozovat z §237 odst. 1 o. s. ř.; současně jeho přípustnost nelze dovodit ani z ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť usnesení o nákladech řízení není v jejich taxativních výčtech uvedeno.
Nejvyšší soud proto dovolání oprávněné podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, povinné, jež by jinak na náhradu nákladů dovolacího řízení měla právo, účelně vynaložené náklady řízení nevznikly; za takové náklady nelze totiž považovat náklady spojené s vyjádřením k dovolání, neboť svým obsahem k výsledku řízení nevedlo. Uvedené procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. září 2009
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.
předsedkyně senátu