ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.622.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 622/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kůrky v právní věci žalobce P. k., zastoupeného advokátem, proti žalované O. z. p. z. b., p. a s., zastoupené advokátkou, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 6 C 12/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2004, č.j. 56 Co 454/2004-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem potvrdil krajský soud rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na vyloučení movitých věcí z exekuce. Podle odvolacího soudu nelze učinit závěr, že žalobce má k majetku postiženému nařízením exekuce taková práva, která by nepřipouštěla provedení exekuce. Exekuci na základě rozhodnutí, které ukládá příspěvkové organizaci žalobce zaplacení peněžité částky, lze vést také na majetek, s nímž je tato organizace oprávněna hospodařit a z jejíž činnosti takovýto závazek vznikl.
V dovolání – jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – žalobce namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, a že tedy rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Podle žalobce došlo k porušení ustanovení §256 o.s.ř. a §36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), neboť předmětné movité věci jsou majetkem jiného, než kdo byl v exekučním titulu označen jako povinný, a nebylo prokázáno, že by na tento subjekt přešla povinnost plynoucí z exekučního titulu. Žalobce setrval na svém stanovisku, že není možno postihnout jeho majetek exekucí vedenou proti osobě od vlastníka věci odlišné, neboť takový postup by byl v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň požádal o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl ve věci samé a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tedy předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Hodnocení námitek, jež dovolatel v dovolání vznesl, k závěru, že v daném případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vést nemůže.
Nejvyšší soud se předmětnou otázkou, tj. zda je možné oprávněného uspokojit nuceným výkonem rozhodnutí na majetku zřizovatele, který byl předán jeho příspěvkové organizaci (podle exekučního titulu povinné) do správy k vlastnímu hospodářskému využití, již vícekrát meritorně zabýval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004, usnesení ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 20 Cdo 701/2005, usnesení ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 20 Cdo 817/2005, usnesení ze dne 9. 8. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1373/2005) a vyslovil právní názor, dle kterého příspěvková organizace kraje samostatně hospodařící s určeným vyčleněným majetkem kraje má samostatnou způsobilost mít povinnost splnit jí uložené plnění; kraj je proto povinen strpět postižení takovéhoto svého majetku a nesvědčí mu k němu vylučovací žaloba. Tento závěr je plně použitelný i v souzené věci.
Nelze-li tedy dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalobce s dovoláním úspěšný nebyl, žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k předseda senátu