ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.720.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 720/2018-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného M. N. , zastoupeného JUDr. Radkou Procházkovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova č. 1120/43, proti povinné J. B. , zastoupené JUDr. Pavlem Kavínkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Králodvorská č. 1081/16, pro 118 800 Kč s příslušenstvím, o návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 51 EXE 3940/2016, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. dubna 2017, č. j. 84 Co 152/2017-92, takto:
Dovolání povinné se odmítá.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. dubna 2017, č. j. 84 Co 152/2017-92, kterým odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 19. 9. 2016, č. j. 51 EXE 3940/2016-74, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., když neobsahuje údaj o tom, v čem přesně dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( §42 odst. 4 ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( §237 až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka v dovolání ze dne 23. 8. 2017 předpoklad přípustnosti dovolání nevymezila, pouze odcitovala ustanovení §237 o. s. ř. a uvedla, že „je zamítnutí návrhu povinné na vyslovení neúčinnosti doručení rozsudku pro zmeškaní Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 20 Cm 47/2012-60, ze dne 26. 10. 2015 odchýlením se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jsou tak dány důvody pro zrušení dovoláním napadeného usnesení“.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu" se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014). K problematice, zda je třeba trvat na tom, aby dovolatel vymezil předpoklad přípustnosti spočívající v údajném nesouladu dovoláním napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, se Ústavní soud při výslovném zohlednění své vlastní judikatury zabýval v nálezu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/2016. Mimo jiné uzavřel, že požadavek vymezit, v čem dovolatel spatřuje naplnění podmínek přípustnosti dovolání, jakož i následek nesplnění tohoto požadavku v podobě odmítnutí dovolání, jsou v souladu s ústavním pořádkem. To se týká i případu, kdy dovolatel přípustnost dovolání zakládá na nesouladu rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a kdy musí uvést i judikaturu, s níž je dovoláním napadené rozhodnutí v rozporu a která se vskutku vztahuje k dovolatelem vymezené právní otázce. Dovolatelka však výše uvedenému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání nedostála.
Dodává se, že omluvitelným důvodem, při jehož existenci lze ve smyslu ustanovení §50d odst. 1 o. s. ř. vyslovit neúčinnost doručení, je překážka (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, případně okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem způsobená nebo jinak zaviněná, jestliže ji lze považovat – zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce – za omluvitelnou (srov. např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015). Situaci, kdy se povinná na adrese trvalého pobytu dlouhodobě nezdržovala a bylo jí údajně znemožněno si zde přebírat poštu, nelze považovat za objektivní překážku, jež jí brání v přijímání soudních písemností, neboť povinná měla a mohla situaci řešit tím, že si za adresu pro doručování soudních písemností ve smyslu ustanovení §46b odst. 1 písm. a) o. s. ř. zvolí v souladu s ustanovením §10b odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, namísto adresy trvalého pobytu jinou adresu, na které je schopna přijímat soudní písemnosti.
Pokud pak dovolatelka v dovolání tvrdí, že odvolací soud zcela pominul skutečnost, že povinná se sice na adrese svého trvalého bydliště trvale nezdržovala, avšak tento stav nebyl rozhodný pro vyzvednutí či nevyzvednutí předmětné zásilky, neboť z dokazování vyplynulo, že povinná se svou matkou do místa trvalého bydliště občas dojížděla, přičemž však v době uložení předmětné zásilky byla ve stavu odpovídajícímu pracovní neschopnosti a nebylo tak v její moci ověřit případně doručovanou poštu v místě trvalého bydliště, nelze její námitce přisvědčit. Soudy obou stupňů k takovému skutkovému závěru nedospěly, naopak odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že „je zřejmé, že povinná spojuje svůj návrh s tím, že na adrese svého trvalého pobytu nebydlí již od roku 2012 a ani zde nemá možnost vyzvedávat doporučené zásilky, přičemž skutečnost, že jí v přístupu k písemnostem brání (resp. bránila) třetí osoba, hodlá prokazovat svědeckou výpovědí své matky“. Dovolatelka tedy ve své argumentaci pomíjí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od l. 1. 2013 nelze v žádném ohledu zpochybnit. Dovolací přezkum je podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky či kritika hodnocení důkazů nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
V dovolacím řízení nelze pro výše uvedené nedostatky pokračovat.
Dovolatelka dále navrhuje odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud nezabýval návrhem povinné na odklad vykonatelnosti a právní moci rozhodnutí odvolacího soudu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 4. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu