ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.4097.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 4097/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci navrhovatelky M. A. , za účasti 1) L. A. , zastoupeného JUDr. Rostislavem Silným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na zábradlí 205/1, PSČ 110 00, a 2) Bytového družstva Na výsluní , se sídlem v Neratovicích, Na Výsluní 1380, PSČ 277 11, identifikační číslo osoby 25664506, zastoupeného JUDr. Petrem Hostašem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na struze 1740/7, PSČ 110 00, o určení členství v družstvu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 64/2011, o dovolání L. A. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2014, č. j. 14 Cmo 250/2012-355, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. března 2012, č. j. 45 Cm 64/2011-322, zamítl „žalobu“ o určení, že H. N., byla „v okamžiku smrti“ členkou Bytového družstva Na výsluní (dále jen „družstvo“) s právem nájmu ve výroku specifikovaného bytu (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelky změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že zemřelá H. N. byla „v okamžiku smrti“ členkou družstva s právem nájmu předmětného bytu (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o poplatkové povinnosti (druhý až pátý výrok).
Dovolání L. A. proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; druhým, třetím, čtvrtým a pátým výrokem rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o poplatkové povinnosti se dovolací soud proto nezabýval.
Stěžejní dovolací námitka, podle níž dohoda o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu uzavřená dne 8. prosince 2004 mezi H. N. coby převodkyní a L. A. jakožto nabyvatelem nebyla v rozporu s dobrými mravy, je polemikou s opačným závěrem odvolacího soudu, podle něhož se uvedená dohoda příčila dobrým mravům (mimo jiné z důvodu hrubého nepoměru vzájemných plnění stran), a proto byla neplatná dle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Závěr, podle něhož okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi daného případu (nikoliv sama o sobě) naplňovat znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy, vychází z judikatury Nejvyššího soudu (viz dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, uveřejněný pod číslem 57/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2012, jenž je veřejnosti přístupný – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách).
Posouzení otázky rozporu právního úkonu s dobrými mravy jakožto důvodu neplatnosti daného právního úkonu ve smyslu §39 obč. zák. je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení, neboť – jak se podává i z dovolatelem citované judikatury – závisí na konkrétních skutkových okolnostech projednávané věci. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 3259/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sp. zn. 29 Cdo 273/2011). Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu přitom dovolatel nemá k dispozici (s účinností od 1. ledna 2013) žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že řízení v projednávané věci je svou povahou řízením nesporným [§9 odst. 3 písm. g), §120 odst. 2 a §200e odst. 1 o. s. ř.], ve kterém soud rozhoduje usnesením (srov. §200e odst. 1, odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Skutečnost, že soud nižšího stupně rozhodl o věci samé rozsudkem (ačkoliv měl rozhodnout usnesením), nezbavuje soud vyššího stupně povinnosti rozhodnout o opravném prostředku proti takovému rozhodnutí (o odvolání nebo o dovolání) usnesením. To, že soud rozhodl jinou – kvalitativně vyšší, leč v rozporu s procesním předpisem zvolenou – formou rozhodnutí, je vadou řízení, která nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2000, pod číslem 45).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2014
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu