ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.776.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 776/2018
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny, a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Agentury České inkasní, s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Lomnického č. 1705/5, identifikační číslo osoby 28370210, zastoupené JUDr. Robertem Mrázikem, advokátem se sídlem v Třebíči, Karlovo náměstí č. 32/26, proti povinné Z. K. , zastoupené Mgr. Michaelou Zezulkovou, advokátkou se sídlem ve Valašské Bystřici č. 401, za účasti vydražitelky M. V., pro 69 082 Kč s příslušenstvím, o udělení příklepu, vedené u soudní exekutorky JUDr. Ingrid Švecové, Exekutorský úřad Praha 3, pod sp. zn. 091 EX 11916/15, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2017, č. j. 10 Co 429/2017-102, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2017, č. j. 10 Co 429/2017-102, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dovoláním napadeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení soudní exekutorky JUDr. Ingrid Švecové, Exekutorský úřad Praha 3, ze dne 19. 5. 2017, č. j. 091 EX 11916/15-091, kterým soudní exekutorka udělila vydražitelce M. V. příklep na vydražených nemovitostech za nejvyšší podání 1 489 755 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že není dán důvod ke změně usnesení o příklepu ve smyslu §336k odst. 4 občanského soudního řádu, neboť usnesení soudní exekutorky je věcně správné a při provedení dražby nedošlo k porušení zákona. Návrh povinné na částečné zastavení exekuce podle odvolacího soudu provedení exekuce nebránil, provedení dražby bylo účelné, neboť neexistoval žádný jiný exekucí postižitelný majetek, jehož prodejem by bylo možné dosáhnout uspokojení pohledávky oprávněné, a provedení exekuce nebránilo ani podání vylučovací žaloby, neboť tuto vylučovací žalobu podala povinná, která k jejímu podání nebyla oprávněna.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Namítá, že soudní exekutorka při provedení dražby porušila ustanovení §58 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, dále též jen „ex. řád“, jestliže nevyužila jiné způsoby exekuce než exekuci prodejem předmětného bytu, rovněž i tím, že dovolatelka a její rodina v předmětném bytě uspokojují svoji potřebu bydlení a kdy dovolatelka před dražebním jednáním zaplatila jistinu z exekučního titulu ve výši 69 082 Kč. Tím mělo dojít k porušení principu přiměřenosti a hospodárnosti exekuce. Dovolatelka též namítá, že soudní exekutorka poté, co nevyhověla návrhu povinné na částečné zastavení exekuce a návrh předložila soudu, provedla dražbu, aniž by vyčkala na rozhodnutí soudu o tomto návrhu. Dovolatelka dále konstatuje, že ve věci podala žalobu na vyloučení předmětných nemovitostí z exekuce, avšak soudní exekutorka, aniž by povinnou vyzvala k opravě či doplnění podání, tento návrh posoudila jako jiné podání, a to konkrétně jako doplnění návrhu na částečné zastavení exekuce, které nemá odkladný účinek na provedení dražby a provedení exekuce nebrání, a odvolací soud se s tímto postupem ztotožnil. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu rovněž nesprávné právní posouzení otázky aktivní legitimace k podání vylučovací žaloby, když z ustanovení §267 občanského soudního řádu plyne, že v případě žaloby na vyloučení věci z exekuce „nemusí vždy nutně jít o majetek ve vlastnictví osoby od povinného odlišné, nýbrž také například o majetek, který ačkoliv je ve vlastnictví povinného, je z výkonu rozhodnutí vyloučen podle §322 občanského soudního řádu“. Dražební jednání bylo nařízeno v rozporu se zákonem, neboť soudní exekutorka nevyčkala pravomocného rozhodnutí ve věci podané vylučovací žaloby. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se příklep neuděluje. Dovolatelka dále navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále též jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §336k odst. 4 o. s. ř. odvolací soud usnesení o příklepu změní tak, že se příklep neuděluje, jestliže v řízení došlo k takovým vadám, že se odvolatel nemohl zúčastnit dražby, nebo jestliže byl příklep udělen proto, že při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby došlo k porušení zákona. Ze stejných důvodů změní odvolací soud i usnesení o předražku. Ustanovení §219a se nepoužije.
Porušením zákona při provádění dražby majícím za následek (měnící) rozhodnutí odvolacího soudu o neudělení příklepu, může být i skutečnost, že soud prvního stupně či soudní exekutor dražební jednání neodročil, ač tak učinit měl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 20 Cdo 409/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2936/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4790/2007). Namítá-li tedy povinná v dovolání, že soudní exekutorka provedla dražbu, přestože se při určení, že exekuce bude vedena právě prodejem předmětné nemovitosti, neřídila kritérii plynoucími z ustanovení §58 odst. 1,2 ex. řádu, že dražba proběhla přesto, že byl podán návrh na vyloučení předmětné nemovité věci z exekuce podle §267 o. s. ř., a přesto, že povinná podala návrh na částečné zastavení exekuce právě ohledně předmětné nemovitosti, nelze tyto námitky pokládat za zcela nepřípadné, protože pro eventualitu, že by byly shledány důvodnými, je na místě konstatovat, že exekutor měl dražební jednání odročit, neboť nebyly splněny podmínky k provedení dražby. Proto je třeba se těmito námitkami zabývat, avšak pouze v rozsahu, v němž je dovolatelka uplatnila již v odvolacím řízení (srov. ustanovení §241a odst. 6 o. s. ř.).
Je-li exekučně postižena nemovitá věc a třetí osoba, která o sobě tvrdí, že má právo nepřipouštějící exekuci, podá excindační žalobu podle §267 o. s. ř., bude to zásadně překážkou pro realizaci (zpeněžení) této majetkové hodnoty (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 20 Cdo 4102/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 850/2005). Toto pravidlo se podává z ustanovení §336i odst. 1 o. s. ř., jež ukládá soudu, resp. exekutorovi, aby odročil dražební jednání, bylo-li zjištěno, že byla podána žaloba na vyloučení prodávané nemovitosti z exekuce, aby s prodejem vyčkal do pravomocného rozhodnutí o žalobě. Jde o vyjádření zásady přiměřenosti vedení exekuce s ohledem na potřebu šetřit majetková práva osob stojících mimo exekuci, jestliže se tyto osoby svých práv dovolaly včas, a to v kombinaci se zásadou, že pohledávka z exekučního titulu má být v exekuci uspokojena z majetkových hodnot náležejících povinnému.
Namítá-li povinná, že podala návrh na vyloučení předmětné nemovitosti z exekuce podle §267 o. s. ř. a dražba měla být provedena až po pravomocném rozhodnutí o tomto návrhu, je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, že excindační žaloba podle §267 o. s. ř. je právním prostředkem, který má k dispozici třetí osoba odlišná od povinného za účelem ochrany jejích majetkových práv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3969/2017). Podá-li však excindační žalobu nikoliv třetí osoba, ale povinný, není to v zásadě důvodem pro odročení dražebního jednání. Nelze se totiž ztotožnit s právním názorem dovolatelky, že institut excindační žaloby má k dispozici i povinný, neboť povinný má využít pro něho určený prostředek procesní obrany, jímž je návrh na částečné zastavení exekuce. Poukazuje-li dovolatelka v této souvislosti na ustanovení §322 o. s. ř., pomíjí, že skutečnost, že určitá věc nepodléhá exekuci, je důvodem pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. d) o. s. ř., nikoliv důvodem pro podání excindační žaloby ze strany povinného, takže podala-li povinná vylučovací žalobu s odkazem na ustanovení §267 o. s. ř., jedná se z její strany o zjevně nedůvodný návrh, pro který nebylo na místě odročit dražební jednání (srov. se Smolík, P. ve Svoboda, K. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 2. Vydání: Praha: C. H. Beck, 2017, s. 1369). Dodává se, že není pravdou, že by odvolací soud „převzal konstatování soudní exekutorky v tom smyslu, že podání ze dne 15. 5. 2017 posoudil jako žalobu podle §267 o. s. ř.“. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu naopak plyne, že podání ze dne 15. 5. 2017 může být posouzeno i jako návrh podle §267 o. s. ř., avšak není to důvodem pro odročení dražebního jednání, jestliže tento návrh nepodala třetí osoba, ale povinná. Tato námitka povinné proto nemůže přípustnost dovolání založit.
Nejvyšší soud již dříve zdůraznil, že o tom, jakým způsobem bude exekuce provedena, rozhoduje soudní exekutor v exekučním příkazu ohledně majetku, který má být exekucí postižen, přitom je však limitován ustanovením §58 odst. 2 ex. řádu, které stanoví, jakým způsobem má být exekuční titul přednostně realizován s tím, že postačuje-li některý z prioritních způsobů provedení exekuce, nelze vést exekuci jiným, méně prioritním, způsobem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5435/2016). Exekuce prodejem nemovitých věcí, které povinný používá pro bydlení své a své rodiny, je přitom až nejzazším způsobem provedení exekuce [srov. ustanovení §58 odst. 2 písm. d) o. s. ř.]. Současně platí, že exekutor je povinen zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 786/2013). Případný nepoměr výše pohledávky a ceny dražené věci, je však pouze jedním (v zákoně výslovně uvedeným) kritériem vhodnosti navrženého způsobu výkonu rozhodnutí (exekuce). Je totiž třeba také uvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon rozhodnutí (vést exekuci) jiným způsobem, který v přiměřené době povede k naplnění účelu výkonu rozhodnutí (exekuce), jímž je uskutečnění subjektivního práva oprávněné osoby (uspokojení vymáhané pohledávky). V případě, že jiným způsobem nelze pohledávku oprávněného vůbec nebo v přiměřené době uspokojit, není navrhovaný způsob zřejmě nevhodný ani tehdy, jestliže cena předmětu, z něhož má být uspokojení pohledávky dosaženo, značně přesahuje výši pohledávky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3576/2012).
Uzavřel-li v projednávané věci odvolací soud po skutkové stránce, že „z obsahu spisu vyplývá, že zde neexistuje jiný exekucí postižený majetek, jehož prodejem by bylo možno dosáhnout účelu exekučního řízení“, postupoval v souladu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nebyl-li totiž zjištěn jiný majetek povinné, soudní exekutorce nelze vytknout, že přistoupila k prodeji nemovitých věcí, které povinná a její rodina používají k bydlení [§58 odst. 1 písm. d) o. s. ř.]. Povinná ostatně ani v dovolání netvrdí, že by měla jiný postižitelný majetek, který by mohl vést k ukončení exekuce vymožením, pouze tvrdí, že soudní exekutorka řádně nezjišťovala, zda má povinná jiný postižitelný majetek.
Povinná též namítá, že postižení předmětného bytu, v němž ona a její rodina uspokojují svoji potřebu bydlení, je nepřiměřeným zásahem do práv jejích a její rodiny. Konkretizace principu přiměřenosti vedení exekuce je za jí popsaných okolností dále rozvedena v ustanovení §336i odst. 2 věta první o. s. ř., podle něhož soud zastaví výkon rozhodnutí prodejem nemovité věci, ve které má povinný místo trvalého pobytu, pokud výše pohledávek oprávněného, těch, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, a přihlášených věřitelů povinného k okamžiku zahájení dražebního jednání nepřesahuje 30 000 Kč bez příslušenství. Smyslem ustanovení §336i odst. 2 o. s. ř. přitom je, aby k částečnému zastavení exekuce prodejem nemovité věci, v níž má povinný trvalé bydliště, došlo až v případě, že by z dražby byly uspokojeny jen pohledávky, jejichž úhrnná jistina nepřesahuje 30 000 Kč, jiný postup by byl ve zjevném nepoměru mezi mírou užitku oprávněného (dalších oprávněných nebo přihlášených věřitelů) a újmou, k níž by došlo na právech povinného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1616/2017). V projednávané věci povinná již ve svém odvolání do usnesení o příklepu namítala, že „v únoru 2016 celou jistinu uhradila“, odvolací soud se však tím, zda v okamžiku zahájení dražebního jednání výše pohledávek povinného a pohledávek přihlášených věřitelů bez příslušenství přesahovala 30 000 Kč na jistině a nebyl tak dán důvod pro zastavení exekuce prodejem nemovité věci, nezabýval a jeho závěr, zda nebyl dán důvod ke změně usnesení o příklepu ve smyslu§336k odst. 4 o. s. ř., neboť došlo k porušení zákona, je proto v tomto směru předčasný a nelze mu prozatím přisvědčit.
Zbývá dodat, že má-li dovolatelka za to, že provedení dražby bránil její návrh na částečné zastavení exekuce ohledně předmětného bytu, o němž dosud nebylo rozhodnuto, dovolací soud již dříve zdůraznil, že podání návrhu na zastavení exekuce není samo o sobě důvodem k odročení dražebního jednání; k jeho odročení je však třeba přistoupit, je-li pravděpodobné, že návrhu soud vyhoví. Jestliže oprávněná podala návrh na zastavení exekuce z důvodu, že jí povinný vymáhanou pohledávku zaplatil a že exekuci bude třeba případně vést jen pro náklady exekuce, jež do konání dražby nebyly soudním exekutorem vyčísleny (takže nebylo ani známo, zda zvolený způsob exekuce je nadále vhodný), soudní exekutor má dražební jednání odročit. Neučiní-li tak, došlo při provádění dražby k porušení zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2011, sp. zn. 20 Cdo 108/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2936/2006). Nelze tedy bez dalšího přisvědčit paušálnímu závěru dovolatelky, že dražební jednání musí být bez dalšího odročeno, podá-li povinný návrh na zastavení exekuce a o tomto návrhu dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, ani jejím úvahám „de lege ferenda“, že by návrh na částečné zastavení exekuce podaný z její strany měl vést k odročení dražebního jednání, a to v případě jakéhokoliv návrhu na částečné zastavení exekuce, aniž by konkrétně uvedla, z jakých konkrétních důvodů měl být návrh na částečné zastavení exekuce podaný z její strany vést k odročení dražebního jednání. Za těchto okolností (a s přihlédnutím ke shora uvedeným neúplným zjištěním odvolacího soudu) dovolací soud nemá příležitost k přezkumu správnosti a úplnosti závěru odvolacího soudu o tom, že návrh na částečné zastavení exekuce v daném případě nebyl důvodem pro odročení dražebního jednání, neboť „zde neexistuje jiný exekucí postižitelný majetek, jehož prodejem by mohlo být dosaženo účelu exekučního řízení, tedy uspokojení pohledávky oprávněného“.
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu není správné a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu (Krajskému soudu v Ostravě) vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhoduje nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení předchozího, tedy i dovolacího (§243g odst. l, věta druhá o. s. ř.), popřípadě o nich bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu