ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.925.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 925/2021-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného R. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Andrejem Gundelem, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 58/26, proti povinné A. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 6, Stavitelská 1099/6, pro 90 000 EUR, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 34 EXE 1058/2018, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2020, č. j. 17 Co 292/2020-172, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2020, č. j. 17 Co 292/2020-172, a odvoláním dotčený výrok usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. června 2020, č. j. 34 EXE 1058/2018-146, se vyjma části výroků, na základě nichž byla exekuce zastavena pro vymáhání pohledávky oprávněného ve výši 8 733,62 EUR, ruší a v tomto rozsahu se vrací věc Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání oprávněného usnesením ze dne 18. 11. 2020, č. j. 17 Co 292/2020-172, potvrdil v odvolatelem napadených výrocích usnesení Okresního soudu Praha-východ (dále „soud prvního stupně“) ze dne 30. 6. 2020, č. j. 34 EXE 1058/2018-146, který exekuci vedenou na základě pověření soudu prvního stupně ze dne 18. 6. 2018, č. j. 34 EXE 1058/2018-13, zastavil (výrok I. usnesení soudu prvního stupně) a rozhodl o náhradě nákladů exekučního řízení resp. exekuce (výroky III. a IV.); zároveň odvolací soud uložil oprávněnému povinnost zaplatit povinné na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11 313,50 Kč.
2/ Odvolací soud vyšel ze zjištění, že exekuce je od 11. 6. 2018, kdy byl soudnímu exekutorovi doručen návrh) vedena u pověřeného soudního exekutora Mgr. Martina Horáka, Exekutorský úřad Tábor, podle pravomocného a ode dne 3. 2. 2018 vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Žilině ze dne 11. 4. 2017, č. j. 13 C/276/2015-86, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Žilině ze dne 8. 11. 2017, č. j. 7 Co 272/2017-109, opatřeného osvědčením o evropském exekučním titulu vydaným Okresním soudem v Žilině dne 9. 5. 2018 (dále rovněž „exekuční titul“), za účelem uspokojení pohledávky oprávněného ve výši
90 000 EUR. Exekučním titulem bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví oprávněného a povinné k pozemku č. parc. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku č. parc. XY, zapsaným v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území a obec XY, Slovenská republika (dále „pozemky“), jejichž vlastníkem se na základě vypořádání podílového spoluvlastnictví stala povinná, která byla současně zavázána, aby oprávněnému zaplatila vypořádací podíl ve výši 90 000 EUR do šedesáti dnů od právní moci exekučního titulu. Povinná je dále spolu s manželem vlastníkem pozemkových parcel č. parc. XY, č. parc. XY a č. parc. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY (dále „nemovité věci“), které jsou zatíženy smluvním zástavním právem ve prospěch Reiffeisen stavební spořitelny, a. s. Oprávněný dne 29. 3. 2018 navrhl u Okresního soudu v Žilině zřízení exekučního zástavního práva na pozemcích a udělil souhlas s jejich prodejem, který následně (27. 7. 2018) odvolal. Domáhal se rovněž u téhož soudu zřízení zabezpečovacího zástavního práva k těmto pozemkům, avšak soud takový návrh zamítl. U pozemků v katastrálním území XY byly v katastru nemovitostí zapsány poznámky mj. ohledně zahájení exekuce a řízení o vrácení daru vyvolaného žalobou matky oprávněného (vedeného u Okresního soudu v Žilině pod sp. zn. 14 C 1/2018).
3/ Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že v důsledku jednání oprávněného povinná nemohla splnit vynucovanou povinnost a za této situace lze návrh oprávněného označit jako šikanózní ve smyslu důvodu k zastavení exekuce ve smyslu §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Z exekučního titulu vyplynulo, že povinná deklarovala svou schopnost zaplatit vypořádací podíl, přičemž k tomuto účelu potřebné finanční prostředky „mohly být získány i z úvěru poskytnutého bankou“. Podle zjištění odvolacího soudu požádala povinná o poskytnutí spotřebního úvěru ve výši 90 000 EUR u Československé obchodní banky, a. s. (dále „ČSOB, a. s.“), a tato žádost jí byla bankou zamítnuta. Podání návrhu oprávněným na vydání zabezpečovacího opatření v době, kdy ani neuplynula lhůta k plnění, zablokovalo získání úvěru, z něhož povinná mohla vymáhanou pohledávku uhradit, nebyla-li žádná jiná překážka pro poskytnutí úvěru ze strany banky sdělena. Toto jednání je třeba posoudit v kontextu s dalším postupem oprávněného, který krátce po uplynutí lhůty k plnění podal exekuční návrh na Slovensku, avšak následně, když soudní exekutor vyrozuměl účastníky o provedení exekuce prodejem pozemků, vzal oprávněný svůj souhlas coby základní předpoklad pro provedení exekuce zpět a upřednostnil tím zájem matky účastníků - domáhající se vrácení daru (pozemků) - před uspokojením své pohledávky z výtěžku prodeje pozemků. Ve stejném období oprávněný podal exekuční návrh proti povinné v České republice. Exekucí dotčené nemovité věci v České republice jsou zatíženy zástavním právem pro zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru a povinná je využívá k bydlení se svou rodinou. To sice samo o sobě není důvodem pro zastavení exekuce, nicméně odvolací soud přihlédl „k postoji“ oprávněného, který ohledně exekučního prodeje pozemků na Slovensku svůj souhlas odvolal z důvodu toliko dílčího uspokojení své pohledávky (pro případ úspěchu matky účastníků ve sporu o vrácení daru), oproti tomu „částečné uspokojení pohledávky při prodeji nemovitých věcí v České republice jako problém nevidí, byť se odvolává na možnost uspokojení pohledávky i dalšími způsoby provedení exekuce“, které však záleží na volbě exekutora. S přihlédnutím k výši vymáhané pohledávky a zjištěnému majetku povinné se úplné uspokojení pohledávky jinými způsoby nejeví jako příliš reálné. Odvolací soud označil za správnou i teoretickou úvahu soudu prvního stupně, který připomněl, že v rámci jednoho exekučního řízení prodejem více nemovitých věcí v České republice by exekuce podle §58 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex. řád“), postihovala k bydlení povinnou a její rodinou užívané nemovité věci až za situace nepostačujícího uspokojení pohledávky oprávněného z prodeje jiných nemovitostí. Nakonec by to byla právě povinná, kdo by mohl svým souhlasem ovlivnit pořadí způsobů provedení exekuce, nikoliv oprávněný, který se domáhá uspokojení své pohledávky.
4/ Ohledně vymáhané částky ve výši 8 733,62 EUR odvolací soud potvrdil zastavení exekuce z důvodu oprávněným uznaného (nesporného) zápočtu vzájemné pohledávky povinné (viz bod 19 odůvodnění napadeného usnesení).
5/ Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním (k doplnění dovolání podanému dne 2. 3. 2021 dovolací soud vzhledem k jeho opožděnosti nemohl přihlédnout - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod č. 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003), jehož přípustnost vymezil tvrzením, že „odvolací soud se při svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a to v otázkách „ kdy l z e návrh na zahájení exekučního řízení považovat za šikanózní “, a „co se rozumí pod povinností součinnosti oprávněného ve vztahu ke splnění povinnosti dlužníka“ . K pojmu „šikanóznost návrhu“ dovolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 562/2018, a ze dne 28. července 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 3216/14, zdůraznil-li v souvislosti s uvedenou judikaturou, že oproti posuzované věci byly řešeny odlišné situace. K otázce součinnosti oprávněného poukázal především na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Cdo 1842/2008, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2008, sp. zn. 20 Cdo 5011/2007, zabývající se výkladem ustanovení §520 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se závěrem, že součinnost věřitele se posuzuje pouze po dobu splatnosti pohledávky, nikoli poté, tj. nesměřuje k zajištění solventnosti dlužníka. Ze zmíněné rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž vyplývá, že podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva (ve smyslu §3 odst. 1 občanského zákoníku), nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně. Podle názoru dovolatele není správný závěr soudů obou stupňů, že „dokud neprobíhá slovenská exekuce, do té doby nemůže probíhat exekuce česká“. Exekuční návrh nemohl být šikanózní ani z časového hlediska, neboť návrh na vydání zabezpečovacího opatření byl Okresním soudem v Žilině pravomocně zamítnut ještě před podáním exekučního návrhu a v době zahájení posuzované exekuce zároveň nedošlo k odvolání souhlasu s prodejem pozemků na Slovensku.
6/ Vzhledem k citovaným námitkám dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud „změnil“ napadené usnesení a v konečném důsledku návrh povinné na zastavení exekuce zamítl, zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení (exekuce). Současně se domáhal odkladu právní moci a vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu, neboť zastavením exekuce vzniká oprávněnému „ušlý zisk z toho, že se již mohl v rámci exekuce domoci alespoň částečného zaplacení jinak vysoké dlužné jistiny“.
7/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání oprávněného rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (§36 odst. 1 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (srov. §243a odst. 1 o. s. ř.) k závěru, že dovolání je v rozhodné otázce „posuzování šikanózního exekučního návrhu“ přípustné (§237 o. s. ř.) a současně i opodstatněné.
8/ Problematice tzv. šikanózního exekučního návrhu se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konzistentně věnoval a dospěl ve zcela základní rovině k závěru, že podání takového návrhu je důvodem k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Zároveň šikanózní návrh definoval tak, že jeho podání není primárně motivováno snahou domoci se plnění (tj. není respektován esenciální smysl a účel exekuce), ale snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. října 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 562/2018). V uvedeném směru judikatura dovolacího soudu koresponduje s rozhodováním Ústavního soudu, který vysvětlil, že bude-li mít oprávněný prakticky jistotu, že povinný v nejbližší době (řádově dnů) svůj závazek splní, bude mít zpravidla exekuční návrh charakter návrhu šikanózního, neboť lze přepokládat motivaci zatížit povinného náhradou nákladů exekuce (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14).
9/ Skutkový základ judikovaných případů vychází z objektivní připravenosti povinného dobrovolně plnit exekučním titulem uloženou povinnost, čemuž oprávněný bránil buď neposkytnutím smluvní či zákonné součinnosti, ke které jej povinný vyzval (např. u platební povinnosti sdělením čísla bankovního účtu či adresy, na níž lze plnit poštovní poukázkou), nebo neposkytnutím povinným žádané - hlediskem již nastalého prodlení vysvětlitelné a akceptovatelné - lhůty k plnění, u níž se předpokládá jakási „organizačně-technická“ povaha a s ní korespondující krátká (v principu několikadenní) délka.
10/ Posuzovaná věc do skutkového rámce vymezeného judikovanými případy nezapadá, je-li v první řadě nezbytné vzít v úvahu již samu podstatu nalézacího řízení, z něhož vzešel podkladový titul. Účastnící řízení vedli spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, v němž povinná musela být alespoň srozuměna s tím, že v případě požadovaného či akceptovaného nabytí sporné věci do jejího výlučného vlastnictví bude povinna uhradit oprávněnému vypořádací podíl v nikoli zanedbatelné výši (zde 90 000 EUR). Lze tudíž důvodně předpokládat, že pro uvedený způsob vypořádání povinná v nalézacím řízení proklamovala či osvědčovala svou solventnost. Zároveň platí, že oprávněný coby věřitel neměl žádnou právní povinnost napomáhat povinné získat finanční prostředky ke splnění dluhu z titulu vypořádání podílového spoluvlastnictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2008, sp. zn. 33 Cdo 1842/2008, 1843/2008), tj. v posuzované věci nebyla vyžadována žádná součinnost věřitele, vyjma té, která je bezprostředně spjata s vlastním přijetím nabízeného plnění.
11/ Vyšel-li tedy odvolací soud ze zjištění, že si povinná od prosince 2017 (před vykonatelností exekučního titulu) zajišťovala u jedné banky úvěr (který jí následně nebyl poskytnut), právní moc exekučního titulu ve vztahu k vynucované platební povinnosti nastala 4. 12. 2017 a její splatnost 3. 2. 2018, přičemž bez potřeby součinnosti oprávněného ke splnění vymáhaného plnění byl exekuční návrh podán až 11. 6. 2018, nic prozatím (tj. při nezměněném skutkovém stavu, z něhož odvolací soud a soud prvního stupně čerpaly) jednoznačně nenasvědčuje tomu, že by povinná čelila šikanóznímu návrhu. V dané souvislosti neobstojí závěr odvolacího soudu, že finanční prostředky „mohly být získány i z úvěru poskytnutého bankou“, jestliže by oprávněný nevyvolal exekuční řízení na Slovensku (z provedeného dokazování takový závěr nelze odvodit, nemůže-li postačovat úvaha soudu, že žádná jiná překážka pro poskytnutí úvěru ze strany banky nebyla sdělena). Není zřejmé, proč a zda spoléhala povinná na zajištění finančních prostředků z úvěru u jediné banky, z jakého konkrétního důvodu jí úvěr nebyl schválen (se zřetelem k tomu, že podmínky pro získání úvěru si banka určuje autonomně, tj. bez vlivu třetích osob), proč a zda vůbec se nepokusila o získání úvěru u jiných bank a zda nedisponovala jinými finančními prostředky (než z úvěru), měla-li již v nalézacím řízení demonstrovat svou solventnost. Při zdůraznění absence právní součinnosti oprávněného k plnění povinnosti protistrany považuje dovolací soud za nesprávný (nelogický) závěr odvolacího soudu, který „postoj“ oprávněného považoval za zneužití práva a který se zaměřil na ničím nepodložené konsekvence podání exekučního návrhu na Slovensku (takové jednání totiž mělo zabránit povinné, aby u ČSOB a. s. získala úvěr), ačkoli za šikanózní v konečném důsledku označil exekuční návrh v České republice, byť byl tento návrh podán až více než čtyři měsíce po splatnosti vymáhaného závazku, takže povinná měla dostatečný časový prostor zajistit si potřebné finanční prostředky. Jako zcela spekulativní a nepodstatné se jeví úvahy odvolacího soudu o tom, jakým způsobem by došlo k exekučnímu postižení pozemků (pokud by se nacházely na českém území, nikoli na Slovensku) a dalších nemovitých věcí ve vlastnictví povinné v případě pouze jedné exekuce vedené na území České republiky.
12/ Protože řešení rozhodné právní otázky odvolacím soudem je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně, pro které platí stejné kasační důvody, ve výrokem specifikovaném rozsahu (viz) ruší a věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.), v němž bude právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
13/ O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu (viz ustanovení §87 a násl. ex. řádu).
14/ Navrhl-li dovolatel odklad právní moci napadeného usnesení, dovolací soud o uvedeném návrhu samostatně nerozhodoval, jestliže o dovolání rozhodl v Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Nutno však pro úplnost podotknout, že dovolatelem uváděný důvod pro odklad právní moci napadeného usnesení, tj. že oprávněnému vzniká „ušlý zisk z toho, že se již mohl v rámci exekuce domoci alespoň částečného zaplacení jinak vysoké dlužné jistiny“, je formulován příliš vágně, hypoteticky, a tudíž nepřesvědčivě (s ohledem na výsledek dovolacího řízení to však již není podstatné).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 9. 2021
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu