ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.112.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 112/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně H. V., zastoupené advokátem, proti žalované C. R. O. C. R. s.r.o., zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 13 C 124/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2006 č.j. 23 Co 478/2006-88, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 18.8.2004, který žalobkyně převzala dne 3.1.2005, jí žalovaná (do 19. července 2007 pod obchodním jménem L. F. spol. s r.o.) sdělila, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala žalovaná v tom, že na základě organizačních změn platných od 1.9.2004 se ruší i žalobkyní „doposud vykonávané místo“, a že žalobkyně odmítla „nabízenou funkci pracovnice skladu, která odpovídá jejímu vzdělání a dosavadní praxi“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že výpověď daná „listinou sepsanou dne 18.8.2004 a doručenou dne 3.1.2005, je neplatná“. Žalobu odůvodnila tím, že dne 9.4.2003 jí byly přiznány „mimořádné výhody pro těžce zdravotně postižené občany I. stupně“ a dne 7.5.2003 jí byla přiznána změněná pracovní schopnost. Žalovaná ji ale nenabídla žádnou práci, kterou „by mohla vzhledem ke svému zdravotnímu stavu zastávat“. Uzavřela sice dne 23.5.2005 pracovní poměr s D. M. a.s. L., avšak tato práce neodpovídá její kvalifikaci a „neví, zda ji bude zvládat s ohledem na svůj zdravotní stav“.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 7.6.2006 č.j. 13 C 124/2005-71 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 8.520,- Kč „k rukám právního zástupce žalované JUDr. P. S.“. Ve věci samé dospěl k závěru, že „z důvodu zavedení nového řídícího systému došlo ke změně postupu zadávání objednávek, což bylo hlavní náplní práce žalobkyně“, některé činnosti pak byly prováděny externí firmou, a místo žalobkyně proto bylo na základě těchto organizačních změn zrušeno. Skutečnost, že žalovaná nezajistila žalobkyni jako osobě se změněnou pracovní schopností nové vhodné zaměstnání, nemá vliv na platnost výpovědi, a jestliže „se žalobkyně po uplynutí výpovědní doby přihlásila jako uchazečka o zaměstnání na Ú. p. a následně uzavřela nový pracovní poměr“, když navíc „v mezidobí od žalované přijala odstupné, které jí bylo vyplaceno právě v důsledku skončení pracovního poměru dle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce“, pak toto chování žalobkyně – podle názoru soudu prvního stupně – nasvědčuje tomu, že „výpověď přijala svobodně a že rovněž uznala výpovědní důvod ve výpovědi uvedený“. Tvrzení žalobkyně, že dne 3.1.2005 byla k podpisu výpovědi ze dne 18.8.2004 donucena, nebylo v řízení žádným důkazem prokázáno.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.12.2006 č.j. 23 Co 478/2006-88 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.332,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že „nesplnění povinnosti podle ustanovení §47 odst. 2 zák. práce nemá samo o sobě vliv na platnost úkonu, kterým byl skončen pracovní poměr“, a že tedy „v řízení o neplatnost výpovědi je dokazování týkající se splnění povinnosti zajistit nové vhodné zaměstnání nadbytečné“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi podle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce je rovněž splnění tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele v souladu s ustanovením §46 odst. 2 zák. práce, a že „bez splnění této podmínky je výpověď neplatná a soud k této neplatnosti na návrh musí přihlédnout“. Žalovaná jí však nabízela místo skladnice, které pro ni „bylo nevhodné“, ale soudy obou stupňů se touto otázkou vhodnosti nabídnuté práce z hlediska zdravotního stavu nezabývaly. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v posouzení otázky splnění tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, a to zejména z hlediska jejího zdravotního stavu. Její názor, že „bez splnění této podmínky je výpověď neplatná“, nelze sdílet.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že předmětem řízení je výpověď z pracovního poměru sepsaná dne 18.8.2004, kterou žalobkyně převzala dne 3.1.2005 (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.4.2005 tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 169/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 88/1968 Sb., o prodloužení mateřské dovolené, o dávkách v mateřství a o přídavcích na děti z nemocenského pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů - dále jen zák. práce
Ustanovení §46 odst. 2 zák. práce upravuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, který může dát zaměstnanci výpověď, jen jestliže zaměstnanec není ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci. Z uvedeného ustanovení však nevyplývá povinnost zaměstnavatele vytvářet pro zaměstnance, který se stal v důsledku rozhodnutí o organizační změně nadbytečným, nové pracovní příležitosti, aby mohl učinit nabídku ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 písm. b) zák. práce; stejně tak není smyslem uvedeného ustanovení, aby zaměstnavatel nabízel práci, o níž je zřejmé, že i na nabízeném místě bude zaměstnanec nadbytečný. Jestliže však zaměstnavatel nemá žádnou pro zaměstnance vhodnou práci, nemá možnost jej dále zaměstnávat (v tomto smyslu nemá pro zaměstnance volné pracovní místo) a je tudíž splněna podmínka platné výpovědi podle ustanovení §46 odst. 2 písm. a) zák. práce (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2002 sp. zn. 21 Cdo 60/2002). V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z uvedeného názoru důsledně vycházel, a dovolací soud nemá důvod k jeho změně.
Žalobkyně v dovolání rovněž namítá, že soudy obou stupňů neprovedly navržené důkazy ohledně jejího zdravotního stavu, „aby bylo prokázáno, že nabídnuté místo skladnice pro ni bylo nevhodné“. Nehledě k tomu, že provedení důkazů v uvedeném směru by s ohledem na shora uvedené nemohlo mít na posouzení věci vliv, tyto námitky žalobkyně nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzené vady řízení podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. nejsou bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně – aniž se mohl věcí dále zabývat, podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. března 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu