ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.122.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 122/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci péče o nezletilého A. M. a nezletilého A. M. , oba zastoupeni městem Opava, se sídlem Magistrátu města Opavy, Horní náměstí č. 382/69, jako opatrovníkem, děti E. Š. M. , zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, a Ing. A. M. , zastoupeného JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Čs. Legií č. 1364/20, o úpravu styku, o námitce místní nepříslušnosti a o návrhu na přenesení místní příslušnosti, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 14 P 158/2013, o dovolání matky proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. července 2014 č. j. 14 Co 315/2014-589, takto:
I. Dovolání matky se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 11. 4. 2014 č. j. 14 P 158/2013-556 zamítl námitku místní nepříslušnosti vznesenou matkou při jednání dne 5. 11. 2013 a zamítl návrh matky na přenesení místní příslušnosti z Okresního soudu v Opavě na Obvodní soud pro Prahu 5. Soud prvního stupně uzavřel, že námitka místní nepříslušnosti je nejen zjevně opožděná, ale navíc i zjevně neopodstatněná, neboť místní příslušnost soudu založená v době prvního řízení ve věci ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), stále trvá. Ohledně navrhované změny místní příslušnosti ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), soud uzavřel, že nebyla splněna (vedle podmínky změny okolností, podle nichž se posuzuje příslušnost) podmínka, že přenesení příslušnosti musí být v zájmu nezletilého dítěte. a to proto, že před soudem prvního stupně již bylo provedeno obsáhlé dokazování a v řízení by přenesením působnosti došlo k časové prodlevě, což by s ohledem na konfliktní chování rodičů bylo nežádoucí.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 7. 2014 č. j. 14 Co 315/2014-589, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a uvedl, že zájem dětí na přenesení místní příslušnosti nelze dovodit, neboť pozici Okresního soudu v Opavě je třeba považovat za podstatně výhodnější pro rychlé skončení věci, přičemž právě urychlené skončení věci se jeví jako nejlépe odpovídající zájmu dětí. Zásadní odlišnost oproti závěrům vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1510/2013, uveřejněném pod číslem 39, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2014 (dále jen R 39/2014), kterou argumentovala matka v odvolání, spatřoval v tom, že v dané věci Nejvyšší soud rozhodoval o přenesení místní příslušnosti ještě předtím, než soud začal v konkrétní věci jednat, zatímco v předmětné věci bylo řízení zahájeno v době, kdy matka s dětmi bydlela v D. L. a do P. se přestěhovala až v průběhu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala matka (dále jen „dovolatelka“) dovolání. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu uvedených v R 39/2014, když konstatoval, že pozice Okresního soudu v Opavě je podstatně výhodnější pro rychlé skončení věcí, v čemž je třeba především spatřovat zájem dítěte v dané věci. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud zaměňuje zájmy nezletilých za zájmy soudu a že při posuzování zájmů nezletilých nevzal v úvahu Úmluvu o právech dítěte. Poukazuje na konkrétní skutečnosti, které plynou z toho, že soud, který rozhoduje ve věci samé je vzdálen 400 kilometrů od bydliště nezletilých, a které jsou dle matky v rozporu se zájmy dítěte. Dle názoru dovolatelky je argumentace odvolacího soudu chybná a jdoucí proti smyslu příslušného ustanovení. Druhá námitka dovolatelky pak směřuje k nevyslechnutí, a to ani zprostředkovanému, nezletilých ve věci přenesení místní příslušnosti soudu. Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněný pod č. 102 (dále jen R 102/2012), Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2012, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že zásadu nejlepšího zájmu dítěte nelze vnímat izolovaně od ostatních obecných zásad Úmluvy o právech dítěte, mezi něž je třeba počítat i participační práva dítěte. Nelze proto usuzovat, že rozhodnutí bude v nejlepším zájmu dítěte, jestliže požadavek článku 12 nebude naplněn. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení změnil tak, že vyhoví návrhu matky na přenesení místní nepříslušnosti, nebo aby obě usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil opatrovník nezletilého, podle něhož je v zájmu dítěte, aby v předmětné věci rozhodoval Okresní soud v Opavě, který je podrobně seznámen s rodinnou situací, a že by přenesení místní příslušnosti vedlo ke zbytečným průtahům.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 31. 7. 2014, Nejvyšší soud jako soud dovolací (dále jen „dovolací soud“) dovolání projednal a rozhodl o něm podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti a důvodnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání shledal dovolací soud přípustným pro řešení právní otázky, jak se do úvahy soudu o přenesení místní příslušnosti v průběhu řízení ve věcech péče soudu o nezletilé promítá právo dítěte být slyšeno, zaručené v čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, která dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu v úplnosti vyřešena.
Podle §88 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, je k řízení ve věcech péče o nezletilé příslušný soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodujících skutečností, své bydliště.
Podle §5 z. ř. s. změní-li se v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé okolnosti, podle nichž se posuzuje příslušnost, může příslušný soud přenést svoji příslušnost na jiný soud, je-li to v zájmu nezletilého.
Ustanovení §5 z. ř. s. s účinností od 1. 1. 2014, nahradilo dřívější ustanovení §177 odst. 2 o. s. ř., v němž bylo stanoveno, že změní-li se okolnosti, podle nichž se posuzuje příslušnost, může příslušný soud přenést svou příslušnost na jiný soud, jestliže je to v zájmu nezletilého.
Dovolací soud se již v minulosti otázkou přenesení místní příslušnosti v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé zabýval ve vztahu k ustanovení §177 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013. Jakkoliv byly tyto závěry dosaženy v úpravě procesního práva účinné do 31. 12. 2013, lze z nich vycházet i za současného stavu právní úpravy, neboť znění ustanovení §5 z. ř. s. je téměř doslovně převzaté z původního ustanovení §177 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013 a z důvodové zprávy se nepodává, že by zákonodárce usiloval o změnu předmětného ustanovení.
V R 39/2014 se dovolací soud zabýval otázkou přenesení místní příslušnosti na počátku řízení. Nejvyšší soud zde uvedl, že místní příslušnost soudu se řídí zásadou perpetuationis fori vyjádřenou v §11 odst. 1 o. s. ř., totiž že místní příslušnost obecného soudu dítěte určená podle okolností, které tu byly v době prvního rozhodnutí soudu, trvá po celou dobu řízení. Je proto vyloučeno, aby soud, jehož místní příslušnost byla založena prvním rozhodnutím ve věci péče o nezletilé dítě, při podání dalšího návrhu na zahájení řízení reagoval na změnu okolností, podle nichž se posuzuje místní příslušnost soudu, vyslovením místní nepříslušnosti podle §105 o. s. ř. Změna okolností daná změnou bydliště dítěte, může být pouze důvodem k přenesení příslušnosti na jiný soud, je-li to v zájmu dítěte, podle §177 odst. 2 o. s. ř. Účelem této úpravy je zajištění důsledné ochrany nezletilého dítěte, neboť o dítěti by měl vždy rozhodovat ten soud, který si může v rámci svého obvodu zjistit o dítěti co nejvíce informací, zejména za součinnosti s orgánem sociálně-právní ochrany dětí jako opatrovníkem dítěte. Rozhodným hlediskem pro přenesení příslušnosti na jiný soud je zájem dítěte, uvažovaný především ve vztahu ke konkrétnímu řízení (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1336 s.).
V teorii ani v soudní praxi není pochyb o tom, že ustanovení §177 odst. 2 o. s. ř. představuje výjimku ze zásady perpetuationis fori podle níž místní příslušnost obecného soudu dítěte určená podle okolností, které tu byly v době prvního rozhodnutí soudu, trvá po celou dobu řízení. Přenesením příslušnosti nedochází ke změně věcné příslušnosti, ale pouze místní příslušnosti, což znamená, že za významné jsou považovány změny těch okolností, které obecně zakládají místní příslušnost soudu. Ty jsou v ustanovení §88 písm. c) o. s. ř. redukovány na bydliště nezletilého dítěte. Pravidlo pro určení místní příslušnosti ve věcech péče o nezletilé tak má zajistit, aby o poměrech dítěte rozhodoval ten soud, který má nejlepší předpoklady pro jejich zjištění, čímž se současně naplňuje i zájem na rychlosti a hospodárnosti řízení. Stejné východisko se pak uplatňuje i pro přenesení příslušnosti, tedy aby nadále o poměrech dítěte rozhodoval soud, který k tomu má nejlepší podmínky, rozuměno zejména z hlediska blízkosti. Tím se současně realizuje i zájem dítěte, aby jeho poměry byly v řízení ovládaném vyšetřovací zásadou upraveny soudem, u něhož se předpokládá, že tak učiní s plnou znalostí věci, bezprostředně, hospodárně a v rozumné době. Zájem dítěte jednak dochází v naplnění požadavku, aby o jeho poměrech rozhodoval soud, který k tomu má nejlepší podmínky a jednak slouží jako korektiv, který i když by jinak byly dány místní souvislosti, ponechávající soudu prostor pro uvážení, který soud věc projedná a rozhodne. Přenesení příslušnosti tak bude bránit např. pouhá snaha jednoho z rodičů o „legalizaci“ pobytu dítěte v jiném místě (často značně vzdáleném), než je původní bydliště, vedená snahou o omezení či znemožnění styku dítěte s druhým z rodičů. Na uvedené závěry navázal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3572/2015, kde vyslovil, že obecně není vyloučeno, aby o přenesení příslušnosti na jiný soud podle ustanovení §177 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, rozhodl soud příslušný podle ustanovení §88 písm. c) o. s. ř. i v průběhu konkrétního probíhajícího řízení ve věci péče o nezletilého, je-li to v jeho zájmu.
Při posuzování zájmu dítěte je třeba vycházet rovněž z Úmluvy o právech dítěte, neboť v České republice jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament ČR souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu (čl. 10 Ústavy ČR). Zvláštní postavení mezi nimi mají mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, které tvoří součást českého ústavního pořádku se všemi důsledky z toho plynoucími. Do kategorie těchto smluv bezesporu patří též Úmluva o právech dítěte, jejíž čl. 3 odst. 1 Úmluvy deklaruje, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na výklad, který k otázce zájmu dítěte (v procesní rovině) zaujal v R 102/2012. Nejlepší zájem dítěte v procesním významu zahrnuje rozhodovací činnost soudu, která v konkurenci často protichůdných zájmů účastníků řízení zvažuje a přední význam přiznává zjištěnému zájmu dítěte s cílem dosáhnout pro dítě stabilního a dlouhodobého řešení.
Pro určení nejlepšího zájmu dítěte je třeba zhodnotit veškeré okolnosti případu. Rozhodná je zejména skutečnost, jaký soud má k rozhodování ve věci nejlepší podmínky. Toto kritérium však nelze chápat tak, že tímto soudem musí být vždy soud geograficky nejbližší místu bydliště dítěte.
Přestože nelze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že k výše citovanému rozhodnutí dovolacího soudu není možné v souzené věci vůbec přihlížet, neboť v citované věci bylo o přenesení místní příslušnosti rozhodováno na samém počátku řízení, zatímco v souzené věci až po uplynutí značného časového úseku od zahájení řízení, nelze tuto skutečnost ani zcela pominout. Skutečnost, že děti v době zahájení řízení bydlely v obvodu Okresního soudu v Opavě, nemůže být sama o sobě rozhodující. Je ji však třeba hodnotit v kontextu dalších okolností řízení.
Soudy poukázaly mimo jiné na to, že spisový materiál je značně obsáhlý, a proto není v zájmu dítěte, aby byla místní příslušnost soudu přenesena. Tento závěr se jeví jako správný. Spisový materiál čítá ode dne zahájení předmětného řízení téměř 600 listů. Pro správné pochopení celkového kontextu rodinné situace nezletilých pak nepostačí pouhé seznámení se s obsahem spisu, ale je třeba vzít do úvahy i další pro rozhodnutí významná zjištění, ať již získaná procesním soudem přímo, či prostřednictvím orgánu sociálněprávní ochrany dítěte, znaleckými posudky apod.; s celkovou situací nezletilých a rodiny jakož i s kontextem případu je v tuto chvíli podrobně obeznámen Okresní soud v Opavě. Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že v konkrétní souzené věci se přenesení místní příslušnosti nejeví jako nezbytné pro naplnění požadavku nejlepšího zájmu dítěte. Naopak s ohledem na fázi řízení by přenesením místní příslušnosti nebyl naplněn požadavek, aby bylo ve věci rozhodnuto s plnou znalostí věci, bezprostředně, hospodárně a v rozumné době, neboť k takovému rozhodnutí má v současné době nejlepší podmínky Okresní soud v Opavě, a nikoliv Obvodní soud pro Prahu 5. Vztahy mezi rodiči nezletilých jsou vyhrocené a konfliktní a v zájmu nezletilých je proto v tuto chvíli soudní řízení zejména dále neprodlužovat, přičemž dovolací soud dospěl k závěru, že toho lze nejlépe dosáhnout, pokud ve věci bude rozhodovat soud, který řízení ve věci vedl doposud a který je podrobně obeznámen s rodinnou situací. Je tedy na místě, aby ve věci rozhodl Okresní soud v Opavě, který může řízení skončit v co nejkratší době, byť za cenu toho, že ve věci nebude rozhodovat soud, v jehož obvodu nezletilé děti v současnosti pobývají a kde navštěvují školní zařízení. Nelze proto než uzavřít, že přenesení místní příslušnosti by nebylo v nejlepším zájmu dítěte, a tudíž, jak správně uvedly oba soudy, není naplněna jedna z podmínek nezbytných pro rozhodnutí o přenesení místní příslušnosti.
Nepřípadnou se jeví námitka dovolatelky, že nezletilé děti nebyly ve věci přenesení místní příslušnosti vyslechnuty, a to ani zprostředkovaně, což matka považuje za rozporné s Úmluvou o právech dítěte. V rozsudku ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 102/2012 Nejvyšší soud uvedl, že zásada nejlepšího zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy) stanoví cíl, zatímco participační právo (právo být slyšeno v řízení) dítěte poskytuje způsob, jakým jej lze dosáhnout. Jinak řečeno, nelze usuzovat, že rozhodnutí bude v nejlepším zájmu dítěte, jestliže požadavek čl. 12, objektivně vzato, nebude naplněn. Povinnost zjištění názoru dítěte pro české soudy plyne nejen z článku 12 Úmluvy o právech dítěte (vtělené do ustanovení §100 odst. 4 o.s.ř.), ale rovněž z Evropské úmluvy o výkonu práv dětí přijaté ve Štrasburku dne 25. 1. 1996 (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 54/2001 Sb.m.s.), kdy při ratifikaci této úmluvy Česká republika podle článku 1 odst. 4 prohlásila, že tuto úmluvu použije na řízení o osvojení, řízení o svěření dítěte do pěstounské péče a řízení o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti, jakož i na všechna další řízení ve věcech rodinných, jež se dotýkají práv dítěte. V této souvislosti je třeba poukázat i na to, že Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. Cpjn 202/2010, zdůraznil význam, který je třeba přikládat právu dítěte být slyšeno v každém řízení, které se jej dotýká. Ve vztahu ke zbavení rodičovské zodpovědnosti pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1721/2009, vyložil, že jakkoliv nemůže být žádných pochyb o tom, že dítě má právo být slyšeno v každém řízení, které se ho dotýká, neznamená to ještě, že dítě musí být bezpodmínečně v každém takovém řízení slyšeno, zejména v procesní situaci, kdy již pro absenci jiných právně významných skutečností by takový postup či další dokazování bylo zjevně nadbytečné a neúčelné. Tak tomu může být např. v procesní situaci, kdy soud dospěje k závěru, že v jím posuzované věci podmínky pro zbavení rodičovské zodpovědnosti rodiče k nezletilému dítěti nejsou osvědčeny. Ovšem v opačné procesní situaci povaha většinou vyžaduje znát u dítěte, které je již schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, jeho vlastní názor k předmětné věci.
K limitům práva dítěte být v řízení slyšeno se pak Nejvyšší soud podrobně vyjádřil v rozsudku ze dne 22. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1376/2012, kde uvedl, že k výše uvedeným závěrům je třeba doplnit, že čl. 12 je podmíněn rozumovou schopností dítěte utvořit si vlastní názory, jeho věkem a zralostí. Věk a zralost jsou individuálními skutečnostmi, které se dají zjistit i ověřit. Věk ovšem není hlediskem soběstačným. Výbor pro práva dítěte (Organizace spojených národů) nepokládá za nezbytnou úplnost a obsažnost znalosti dítěte o všech skutečnostech, které se vztahují k jeho osobní situaci, i když právu participace odpovídá souvztažná povinnost poskytnout dítěti dostatečnou, ucelenou a srozumitelnou informaci. Zralost dítěte, jako psychologická kategorie, předpokládá určitý stupeň porozumění na straně dítěte a jeho schopnost zhodnotit budoucí následky vlastních rozhodnutí nebo rozhodnutí rodičů, zákonných zástupců, blízkých osob nebo státních orgánů v jeho záležitosti. Dítě má právo vyjadřovat svůj názor svobodně, což znamená bez manipulace, vlivu nebo tlaku. Požadavek svobody zahrnuje pozitivní i negativní složku. Výkon práva má být konkrétní a reálnou možností pro dítě nebo děti. Děti nemají povinnost vykonat takové právo ve všech záležitostech, které se jich týkají, mohou, ale nemusí se na druhu participace podílet. Mají také právo mlčet, nevyjadřovat se k záležitosti. Právo dítěte nebo dětí rozhodovat nebo se nějak podílet na rozhodnutích závisí na povaze rozhodnutí, vyvažování zájmů dítěte a rodičů i svébytných podmínkách konkrétní situace (srov. D., Jílek, Práva dítěte v kontextu, in Studie o právech dítěte, Brno, 2011, str. 65). Ačkoli je tedy právem dítěte, nemůže výslech představovat absolutní povinnost, ale musí být předmětem posouzení v závislosti na požadavcích spojených s nejvlastnějším zájmem dítěte v každém konkrétním případě.
V souzené věci je zřejmé, že zjištění názoru nezletilých, ať už přímo či nepřímo, na přenesení místní příslušnosti soudu (tedy výhradně k otázkám procesního postupu soudu), prostřednictvím soudu, neslouží k realizaci zásady nejlepšího zájmu dítěte. Je správné východisko, že nejlepší zájem dítěte se zjišťuje právě slyšením dítěte, nicméně je třeba vzít do úvahy, že závěry vyjádřené v R 102/2012 se vztahovaly k rozhodování soudu ve věci samé a že v procesní rovině je nejlepší zájem dítěte realizován již procesními pravidly, která (mají-li být souladná s článkem 12 Úmluvy o právech dítěte) tento základní princip respektují. Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že ustanovení §5 z.ř.s. (stejně jako předcházejícího ustanovení §177 odst. 2 o.s.ř.) tuto zásadu respektují, neboť vymezují podmínky pro přenesení příslušnosti tak, aby o věci mohl rozhodovat právě jen ten soud, u něhož se předpokládá, že tak učiní s plnou znalostí věci, bezprostředně, hospodárně a v rozumné době. U dětí ve věku 4 a 11 let navíc ani nelze předpokládat, že by chápaly procesní aspekty soudního řízení a dokázaly si utvořit názor na otázku přenesení místní příslušnosti soudu. Zároveň se do rozhodování o otázce přenesení místní příslušnosti soudu nikterak nepromítají takové skutečnosti jako vztah nezletilých k rodičům apod., které by bylo možné výslechem nezletilých zjistit. Je tedy zřejmé, že v samotném řízení o úpravě styku nezletilých s otcem bude třeba nezletilé vyslechnout (byť třeba zprostředkovaně) a jejich názory zjistit, naopak ale, jestliže soudy obou stupňů s ohledem na povahu sporné otázky, k výslechu dětí nepřistoupily při rozhodování o přenesení místní příslušnosti soudu, neshledává dovolací soud tento postup v rozporu s výše uvedenými zásadami, tak jak jsou promítnuty i do platného ustanovení §100 odst. 4 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. a nebyla zjištěna ani jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o. s. ř., kdy dovolatelka s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco ostatním účastníkům řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2016
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu