ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.1256.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1256/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce JUDr. V. H. proti žalovaným 1) A. a.s., zastoupené advokátem, 2) Č. s. s. d., zastoupené advokátem, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 57/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2004 č.j. 13 Co 329/2004-104, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8.8.2000 č.j. Sd 58/2000-38, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26.2.2001 č.j. 24 Co 327/2000-129 byla přijata na návrh žalované 2) jako složitele do úschovy částka 33.614.084,- Kč pro příjemce advokáta JUDr. Z. A., advokáta JUDr. Z. H. a žalobce z důvodu, že složitel má odůvodněné pochybnosti o tom, kterému z příjemců a v jakém rozsahu plnění náleží.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21.1.2003 č.j. 37 Sd 58/2000-184, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30.5.2003 č.j. 24 Co 100/2003-199, byl zamítnut návrh všech příjemců na vydání úschovy. Soudy dovodily, že se jedná o úschovu pro neznámého věřitele a že proto k vydání úschovy je nutný také souhlas složitele. Protože složitel nesouhlasil s vydáním úschovy žádnému z příjemců, protože žalobce a advokát JUDr. Z. H. nesouhlasili s vydáním úschovy žalované 1), které příjemce advokát JUDr. Z. A. postoupil svou pohledávku, a protože žalovaná 1) nesouhlasila s vydáním úschovy ostatním příjemcům, musel být návrh všech příjemců na vydání úschovy zamítnut.
Žalobce se žalobou podanou dne 20.3.2003 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal uložení povinnosti žalovaným souhlasit s tím, aby mu byla vydána z uvedené soudní úschovy částka 16.807.042,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 2.5.1997 uzavřel advokát JUDr. Z. A. se žalovanou 2) Mandátní smlouvu a že \"ještě téhož dne\" byla mezi JUDr. Z. A., žalobcem a advokátem JUDr. Z. H. uzavřena Dohoda o přistoupení k mandátní smlouvě, která \"postavila přistupující (H., H.) na úroveň prvního mandatáře Dr. A.\". Se žalovanou 2) uzavřel Mandátní smlouvu pouze advokát JUDr. Z. A. proto, že si \"to přál\" (protože \"tenhle kšeft přinesl\"), nicméně \"přistoupením\" se žalobce a advokát JUDr. Z. H. dostali \"na úroveň smluvní strany\" a \"postavení přistupujících k mandátní smlouvě je naprosto stejné jako postavení prvního mandatáře Dr. A.\"; v případě, že JUDr. Z. A. Dohodou o přistoupení k mandátní smlouvě překročil oprávnění, která pro něj vyplývala z mandátní smlouvy, je to podle názoru žalobce \"jeho chyba a nikdo nemůže vykládat vlastní pochybení ve svůj prospěch\", ve skutečnosti však žalovaná 2) \"nikdy nenaznačila, že jde o překročení oprávnění mandatáře\". Za poskytnuté právní služby náležela \"mandatářům\" odměna ve výši 50.421.126,- Kč a JUDr. Z. A. oproti původní dohodě o rozdělení odměny rovným dílem nabídl žalobci a advokátu JUDr. Z. H., že každému z nich vyplatí pouze 2.500.000,- Kč. Žalobce a JUDr. Z. H. uplatnili u žalované 2) nárok na svůj podíl z celkové odměny, žalovaná 2) však vyplatila jednu třetinu odměny JUDr. Z. A. a zbývající dvě třetiny složila do soudní úschovy, čímž žalobce a JUDr. Z. H. \"utrpěli značnou újmu\", neboť \"lze konstatovat, že (peníze jsou vždy až na prvním místě) tato situace do značné míry velmi negativně ovlivnila jejich osobní i profesní život, neboť s výše uvedeným příjmem již (bez jakýchkoliv pochybností) počítali\".
Žalovaná 1) uvedla, že uzavřením Dohody o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2.5.1997 nevznikl mezi žalobcem a žalovanou 2) \"přímý právní vztah\" (tato dohoda nemění Mandátní smlouvu) a že nepochybně jediným věřitelem žalované 2) z Mandátní smlouvy byl JUDr. Z. A. Žalovaná 2) proto plnění neměla skládat do soudní úschovy a nejsou tu ani podmínky pro vydání rozhodnutí podle §185e o.s.ř.
Žalovaná 2) namítala, že plnění složila do úschovy pro neznámého věřitele, neboť neví, kterému z příjemců \"svědčí hmotné právo ke složitelově plnění\", a že proto předmět úschovy lze vydat bez souhlasu složitele.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16.3.2004 č.j. 13 C 57/2003-59 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co dovodil, že do soudní úschovy byla složena \"část odměny za právní pomoc, jejíž poskytnutí bylo sjednáno Mandátní smlouvou uzavřenou s JUDr. Z. A., a že proto je pro tento spor nerozhodné, zda \"žalobce má či nemá pohledávku vůči JUDr. A. a zda má žalobce pohledávku vůči některé ze žalovaných, která vznikla jiným způsobem\", dospěl soud prvního stupně k závěru, že Mandátní smlouva ze dne 2.5.1997, jejímž předmětem \"je poskytnutí právní pomoci advokáta JUDr. Z. A. klientu ČSSD\", představuje \"smlouvu o právní pomoci uzavřenou dle §26 zák. č. 85/69 o advokacii\", která je \"druhem příkazní smlouvy jinak obecně upravené\" v ustanovení §724 a násl. občanského zákoníku, přičemž \"ve vztahu k občanskému zákoníku je úprava daná zákonem o advokacii a advokátním tarifem úpravou speciální\". Ze zákona o advokacii \"jakožto speciálního předpisu\" vyplývá, že \"klient platí odměnu tomu advokátovi, s nímž uzavřel smlouvu o poskytnutí právní pomoci\", což platí i tehdy, jestliže \"ve skutečnosti poskytl klientu právní pomoc jiný advokát, jímž se původně ustanovený advokát dal zastoupit\"; advokát se ovšem nemohl dát zastoupit notářem, protože to zákon o advokacii neumožňoval. Vzhledem k tomu, že k závazku advokáta podle \"smlouvy o právní pomoci\" nemůže přistoupit \"třetí osoba\" (přistoupení k závazku podle ustanovení §533 občanského zákoníku je možné jen u peněžitého plnění) a že z dohody uzavřené mezi JUDr. Z. A., JUDr. Z. H. a žalobcem \"vyplynulo, že JUDr. H. a JUDr. H. měl odměnu za jejich činnost vyplácet nikoliv ČSSD (klient), ale JUDr. A. (advokát)\", nevznikl mezi žalobcem a žalovanou 2) žádný závazkový právní vztah (Dohoda o přistoupení k mandátní smlouvě představuje smlouvu, kterou se její účastníci dohodli \"na vzájemné spolupráci a na odměně z toho plynoucí, která však nic nemění na povinnosti \"ČSSD jako klienta zaplatit advokátovi odměnu za poskytnutou právní pomoc\"), a proto žalovaní nemají povinnost souhlasit s vydáním úschovy žalobci.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.10.2004 č.j. 13 Co 329/2004-104 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.350,- Kč k rukám advokáta JUDr. E. V., PhD. a že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že pro projednávaný spor je rozhodující, zda věřitelem žalované 2) je rovněž žalobce, že Mandátní smlouvu ze dne 2.5.1997 je třeba posoudit jako smlouvu příkazní podle ustanovení §724 a násl. občanského zákoníku a že žalobce se nestal na základě smlouvy o přistoupení ze dne 2.5.1997 věřitelem žalované 2). Odvolací soud zdůraznil, že k tomu, aby se žalobce stal \"stranou mandátní smlouvy\", bylo \"zapotřebí písemného souhlasu smluvních stran této smlouvy, tedy JUDr. A. a žalované 2)\". Smlouva o přistoupení byla uzavřena mezi JUDr. Z. A., JUDr. Z. H. a žalobcem; názor žalobce, že žalovaná 2) vyslovila s touto smlouvou konkludentní souhlas, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že strany Mandátní smlouvy se dohodly, že smlouva může být měněna jen písemně, a že nedodržení sjednané písemné formy znamená absolutní neplatnost právního úkonu podle ustanovení §40 odst.2 občanského zákoníku. Protože ustanovení §531 odst. 2 a 3 a §533 občanského zákoníku \"nedopadají na projednávaný případ\", mohl se žalobce stát věřitelem žalované 2) z Mandátní smlouvy jedině na základě smlouvy o postoupení pohledávky podle ustanovení §524 a násl. uzavřené s JUDr. Z. A. \"jako mandatářem\", smlouva \"o přistoupení\" však povahu takové smlouvy nemá. Vzhledem k tomu, že \"vůlí smluvních stran (včetně JUDr. A.) bylo přistoupení žalobce a JUDr. H. k mandátní smlouvě na straně mandatáře, a to v rozsahu všech práv a povinností z této smlouvy vyplývajících, což se z výše uvedených důvodů nestalo\", neboť \"JUDr. A. se v uvedené smlouvě nezavázal převést na žalobce a JUDr. H. část své pohledávky za žalovanou 2) vyplývající z mandátní smlouvy, ale zavázal se nejpozději ve lhůtě deseti dnů poté, co na jeho účet budou připsány jakékoli částky z titulu mandátní smlouvy poukázat jednu třetinu takto došlých plateb každému přistupujícímu na jeho účet\", je nepochybné, že se žalobce nestal věřitelem žalované 2) a že proto oba žalovaní nemají povinnost souhlasit s vydáním úschovy žalobci.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. S použitím expresivních slov v něm namítá, že odvolací soud se dopustil \"mimořádně závažných pochybení\", pro které podal předsedovi Městského soudu v Praze podnět k podání návrhu na zahájení kárného řízení vůči členům senátu odvolacího soudu. Ve věci samé zdůrazňuje, že Dohodou o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2.5.1997 přistoupil spolu s JUDr. Z. H. \"k mandátní smlouvě na straně mandatáře v nedílném rozsahu všech práv a povinností vyplývajícím mandatáři z této smlouvy\" a že ho nemohou postihovat žádné následky za to, zda JUDr. Z. A. případně překročil svá oprávnění vyplývající z mandátní smlouvy. O tom, že měli s JUDr. Z. H. zcela rovnocenné postavení s JUDr. Z. A., svědčí i skutečnost, že JUDr. Z. A. žalobce a ani JUDr. Z. H. \"nikdy nepověřil žádnými úkoly\" a neudělil jim \"žádnou substituční plnou moc\", jakož i postup žalované 2), která mimo jiné od počátku jednala rovněž se žalobcem a advokátem JUDr. Z. H., souhlasila u soudu prvního stupně s vydáním předmětu úschovy žalobci a při jednání u odvolacího soudu nezpochybňovala \"rovné postavení všech mandatářů\". Kdyby dovolací soud dospěl k závěru, že Dohoda o přistoupení k mandátní smlouvě představuje změnu Mandátní smlouvy, žalobce poukázal na to, že nedostatek písemné formy sjednané v Mandátní smlouvě nelze vykládat ve prospěch žalované 1) a že způsobuje jen relativní neplatnost smlouvy podle ustanovení §40a občanského zákoníku. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř., neboť rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam z důvodu, zda \"smluvní úprava (samozřejmě pokud neodporuje kogentním ustanovením zákona) má přednost před úpravou zákonnou\", a pro \"otázku relativní neplatnosti podle ustanovení §40a občanského zákoníku a §267 odst.1 obchodního zákoníku\", a navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 24.6.2005 žalobce doplnil své dovolání tak, že soudkyni JUDr. L. F., která věc projednávala a rozhodovala u soudu prvního stupně, byla věc \"přidělena v rozporu s pořádkem, stanoveným u Obvodního soudu pro Prahu 1 pro přidělování věcí jednotlivým soudcům\", a že tedy došlo k tzv. odnětí zákonnému soudci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že k podání žalobce ze dne 24.6.2005 nelze přihlížet, jestliže jím byly v rozporu s ustanovením §242 odst.4 o.s.ř. změněny dovolací důvody po uplynutí lhůty k dovolání, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov.
§241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce kromě jiného v dovolání namítá, že odvolací soud se dopustil \"mimořádně závažných pochybení\", tedy - řečeno jinak slovy zákona - že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení
§241a odst.2 písm.a) nemůže být - jak uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce, nemohl dovolací soud k této námitce přihlédnout při posuzování otázky, zda je proti napadenému rozsudku dovolání přípustné podle §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že advokát JUDr. Z. A. uzavřel dne 2.5.1997 se žalovanou 2) smlouvu označenou jako \"mandátní smlouva\", v níž se zavázal poskytovat žalované 2) \"právní pomoc při realizaci jejího vlastnického práva k akciím obchodní společnosti C. a.s. a vlastnického práva k nemovitému majetku\" (ve smlouvě blíže označenému) a při \"zajištění využití tohoto nemovitého majetku na základě smluv v době podpisu smlouvy této již uzavřených mezi žalovanou 2) a třetími osobami, jakož i smlouvami je nahrazujícími, a to i pokud budou uzavřeny s jinými subjekty\", a že žalovaná 2) se zavázala \"za poskytnutí právní pomoci\" zaplatit advokátu JUDr. Z. A. odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši uvedené v čl. IV. až VIII. smlouvy. Žalovaná 2) zaplatila za poskytnuté právní služby 48.020.121,- Kč, z toho 16.807.042,- Kč vyplatila advokátu JUDr. Z. A. a zbývajících 33.614.084,- Kč složila do úschovy soudu, neboť s ohledem na to, že na odměnu si činili nárok též žalobce a advokát JUDr. Z. H. (každý jednou třetinou z celkové odměny), měla \"důvodnou pochybnost o osobě věřitele\".
Žalobce svůj nárok na třetinu odměny ve výši 16.807.042,- Kč za uvedené právní služby dovozuje ze smlouvy označené jako \"dohoda o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2.5.1997\", kterou dne 2.5.1997 uzavřel s advokátem JUDr. Z. A. a advokátem JUDr. Z. H. Pro závěr o tom, zda žalobce požádal o vydání úschovy ve výši 16.807.042,- Kč a posléze podal žalobu důvodně, je - jak správně dovodily soudy - rozhodující, zda žalobce má vůči žalované 2) nárok na zaplacení za poskytnuté právní služby, tedy zda - řečeno jinak - je žalobce věřitelem žalované 2), a nikoliv také okolnost, zda a popřípadě jaký má (může mít) žalobce nárok za poskytnuté právní služby vůči JUDr. Z. A.
Z uvedeného vyplývá, že není pro rozhodnutí projednávané věci samo o sobě významné, zda smlouva ze dne 2.5.1997 označená jako \"dohoda o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2.5.1997\" představuje žalobcovo \"přistoupení k mandátní smlouvě na straně mandatáře v nedílném rozsahu všech práv a povinností vyplývajících mandatáři z mandátní smlouvy\" nebo zda má jiný obsah, popřípadě jaký představuje smluvní typ, ale jen a pouze závěr o tom, zda smlouva ze dne 2.5.1997 poskytuje žalobci nárok (přímo) vůči žalované 2) na zaplacení poskytnutých právních služeb. Smlouva ze dne 2.5.1997 označená jako \"dohoda o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2.5.1997\" obsahuje - jak je zřejmé již z jejího znění - řadu ujednání, která vzbuzují pochybnosti o jejich určitosti, neboť v nich projevená vůle není zcela jednoznačná a je tedy pochybný jejich věcný obsah.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti; postupuje se přitom podle ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku, podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný
(§37 odst.1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Vzhledem k tomu, že z obsahu smlouvy ze dne 2.5.1997 označené jako \"dohoda o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2.5.1997\" je významné pro rozhodnutí projednávané věci - jak uvedeno výše - jen to, zda poskytuje žalobci nárok (přímo) vůči žalované 2) na zaplacení poskytnutých právních služeb, nebylo v projednávané věci potřebné se zabývat výkladem projevu vůle obsažené v této smlouvě z jiného pohledu než takového, jak je v ní řešena otázka odměny za právní služby, kterou se žalovaná 2) zavázala zaplatit ve smlouvě ze dne 2.5.1997 označené jako \"mandátní smlouva\".
Ve vztahu k této otázce je především významné ujednání uvedené v čl. III. smlouvy ze dne 2.5.1997 označené jako \"dohoda o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2.5.1997\", ve kterém se JUDr. Z. A. zavázal, \"pokud nebude mezi stranami výslovně předběžně písemnou formou sjednáno jinak\", poukázat \"nejpozději ve lhůtě 10ti dnů poté, co na jeho účet budou připsány jakékoliv částky z titulu mandátní smlouvy uvedené v čl. I (tj. smlouvy ze dne 2.5.1997 označené jako \"mandátní smlouva\") bez dalšího jednu třetinu došlých plateb každému přistupujícímu (tj. žalobci a notáři JUDr. V. H.) na jeho účet, a to pod smluvní sankcí 0,3% z dlužné částky za každý den prodlení\". I když ani toto ujednání není zcela jednoznačné, vyplývá z něj bez pochybností alespoň to, že žalobci měl být jeho podíl na celkové odměně za právní služby poskytnuté žalované 2) vyplacen advokátem JUDr. Z. A. (\"nejpozději ve lhůtě 10ti dnů\" poté, co \"jakékoliv částky z titulu mandátní smlouvy\" budou připsány na účet JUDr. Z. A.) a nikoliv žalovanou 2) a že se tedy žalobce nestal věřitelem žalované 2); uvedené mělo samozřejmě (jako součást smlouvy ze dne 2.5.1997 označené jako \"dohoda o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2.5.1997\") platit, i kdyby smlouva ze dne 2.5.1997 označená jako \"dohoda o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2.5.1997\" opravdu představovala \"přistoupení k mandátní smlouvě na straně mandatáře v nedílném rozsahu všech práv a povinností vyplývajících mandatáři z mandátní smlouvy\". Protože žalobce měl obdržet svůj podíl na celkové odměně za poskytnuté právní služby od advokáta JUDr. Z. A., jemuž ji měla vyplatit žalovaná 2), a protože stranami (tj. účastníky smlouvy ze dne 2.5.1997 označené jako \"dohoda o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2.5.1997\") nebylo - jak vyplývá z výsledků řízení před soudy - \"výslovně předběžně písemnou formou ujednáno jinak\", odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že se žalobce nestal věřitelem žalované 2) a že tedy žalovaní nemají povinnost souhlasit s vydáním úschovy žalobci, neboť vůči žalované 2) neměl nárok na vyplacení podílu z celkové odměny. Vyřešení dovolatelem předestřené otázky, zda \"smluvní úprava (samozřejmě pokud neodporuje kogentním ustanovením zákona) má přednost před úpravou zákonnou\", a \"otázky relativní neplatnosti podle ustanovení §40a občanského zákoníku a
§267 odst.1 obchodního zákoníku\", za této situace nemůže mít pro právní posouzení věci jakýkoliv význam, a proto ani rozsudek odvolacího soudu nelze z důvodu těchto otázek považovat za rozhodnutí, které by mělo ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam.
Protože dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř., Nejvyšší soud ČR je podle §243b odst.5 věty první a
§218 písm.c) odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným, které měly v dovolacím řízení plný úspěch a kterým by tak měly právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. prosince 2005
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu