ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1282.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 1282/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. N., zastoupené JUDr. Josefem Vaške, advokátem s sídlem v Hradci Králové, Škroupova č. 957, proti žalované Obci Srnojedy , se sídlem obecního úřadu v Srnojedech, Ke Hřišti č. 8, IČ 00191159, zastoupené JUDr. Jarmilou Černou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského č. 484, o 46.239,50 Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 460/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. října 2008, č.j. 23 Co 395/2008-128, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.920,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jarmily Černé, advokátky se sídlem v Pardubicích, Sladkovského č. 484.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23.10.2008, č.j. 23 Co 395/2008-128, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31.3.2008 č.j. 8 C 460/2006-90 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 46.239,50 Kč s úroky z prodlení), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce - vzhledem k tomu, že se v dovolání neuvádí žádné z hlediska ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. významné právní otázky a že jinak byl v dovolání uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].
Žalobkyně se žalobou domáhala náhrady odměny za nevyčerpanou dovolenou za rok 2004 v rozsahu 5-ti týdnů a za poměrnou část nevyčerpané dovolené za rok 2005 v rozsahu 4,16 týdne, kdy do 20.10.2005 působila u žalované jako uvolněný člen zastupitelstva ve funkci starostky obce. V podaném dovolání – mimo jiné – namítá, že „důkazní břemeno o čerpání dovolené žalobkyní bylo jednoznačně na straně žalované“, která „toto důkazní břemeno neunesla“, a že „požadavek soudu, aby žalobkyně prokázala nečerpání dovolené jakoukoliv průkaznou evidencí, je v projednávané věci nepřípadný“.
Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení (§101 odst.1, §120 odst.1 o.s.ř.). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§120 odst.3 o.s.ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jestliže je určován výsledkem provedeného dokazování. Procesní smysl důkazního břemene vyniká především v takové důkazní situaci, kdy aktivní účastníci beze zbytku splní svou povinnost tvrzení i povinnost důkazní. Jeho pravým cílem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy určitá skutečnost, ve sporu rozhodná, nebyla (ve smyslu, že zpravidla ani být nemohla) dokázána, tedy v případech, kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout ani závěr o pravdivosti této skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. I v těchto případech (tzv. důkazní nouzi) musí soud rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.2.2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Dovolatelce lze přisvědčit, že „v zákoně o obcích není nikde stanoveno, že starosta je povinen vést evidenci dovolené“; z povahy věci - důsledně vzato - vyplývá, že evidenci je povinen vždy vést „zaměstnavatel“ - obec. Jestliže však osoba, která má za obec evidenci vést, tento úkol neplní, nemůže mít z toho prospěch a měla by tedy dokázat, jaký je stav, kdyby evidenci řádně vedla. Vztaženo na posuzovanou věc to znamená, že vzhledem k hypotéze hmotněprávní normy uvedené v ustanovení §79 odst. 5 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném do 31.12.2005 (dále též jen „zákona o obcích“), z níž dovolatelka dovozuje opodstatněnost uplatněného nároku a kterou v projednávané věci aplikoval rovněž odvolací soud, bylo na žalobkyni břemeno tvrzení o stavu čerpání dovolené, že vzhledem k tomuto stavu evidence v průběhu příslušného kalendářního roku nevyčerpala dovolenou nebo její část a že obec její žádost o náhradu měsíční odměny za nevyčerpanou dovolenou odmítla. Z tohoto břemene tvrzení pak pro žalobkyni vyplývá důkazní břemeno, pokud jde o prokázání těchto tvrzení, a to jakýmikoliv důkazními prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (srov. §125 o.s.ř.). Neunese-li žalobkyně břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno v tomto směru, musí rozhodnutí soudu vyznít v její neprospěch. Z hlediska opodstatněnosti uplatněného nároku žalobkyně na náhradu měsíční odměny za nevyčerpanou dovolenou je tedy podstatné, zda z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že unesla důkazní břemeno ohledně prokázání stavu čerpání dovolené jaký by byl, kdyby vedla řádně evidenci, a že v průběhu let 2004 a 2005 vzhledem k tomuto stavu nevyčerpala dovolenou nebo její část. Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat jeho závěr o neopodstatněnosti žaloby za situace, kdy „na základě provedeného dokazování nelze uzavřít, že žalobkyně prokázala splnění předpokladů stanovených ustanovením §79 zák. č. 128/2000 Sb., ve znění platném v rozhodném období, pro vznik nároku na proplacení nečerpané dovolené“.
Namítá-li dále dovolatelka, že „to, že dovolenou nečerpala v rozhodném období, prokázala tím, že soudu předložila výčet záležitostí, které musela v průběhu roku 2004 a roku 2005 zařizovat“, že „evidence dovolené byla zaznamenávána na výplatních lístcích“ a že „z výpovědi svědků nemohlo být prokázáno, že žalobkyně nějakou dovolenou v předmětném období čerpala“, když „jejich výpovědi byly neurčité a z jejich obsahu nešlo určit ani konkrétní dny, kdy měla údajně dovolenou čerpat“, pak těmito výtkami nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem. Podstatou těchto námitek dovolatelky je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné. Protože zmíněné výtky žalobkyně nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání žalobkyně by ostatně nemohlo být úspěšné ani z toho důvodu, že možnost náhrady měsíční odměny za nevyčerpanou dovolenou přichází podle ustanovení §79 odst. 5 zákona o obcích v úvahu pouze v případě, jde-li o dlouhodobě uvolněného člena zastupitelstva obce, jehož dlouhodobé uvolnění pro výkon veřejné funkce bude trvat i v následujícím kalendářním roce. Povinnost obce poskytovat odměnu za výkon funkce a dovolenou je totiž omezena - jak z povahy věci vyplývá - jen na dobu výkonu funkce, pro kterou byl člen zastupitelstva obce uvolněn. Proto také ustanovení §79 odst. 4 zákona o obcích výslovně stanoví, že nevyčerpal-li uvolněný člen zastupitelstva obce dovolenou před uplynutím doby uvolnění k výkonu veřejné funkce, poskytne mu ji uvolňující zaměstnavatel. Z toho vyplývá, že po skončení výkonu funkce, pro kterou byl člen zastupitelstva obce uvolněn, se již specifická právní úprava dovolené uvolněného člena zastupitelstva obce neuplatní, a obec již proto – jak ze zmíněného ustanovení §79 odst. 4 zákona o obcích vyplývá – není z hlediska poskytování nevyčerpané dovolené včetně její refundace pasivně věcně legitimována (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3.6.2008 sp. zn. 21 Cdo 2325/2007).
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 3.800,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 4, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.), tedy celkem ve výši 4.100,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka JUDr. Jarmila Černá osvědčila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 820,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady v celkové výši 4.920,- Kč nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. května 2010
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu