ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.1293.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 1293/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) J. D. a b) V. D. , jako dědiců po zemřelém V. D., zemřelém dne 17. listopadu 2008, obou zastoupených JUDr. Miroslavou Potočnou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Střešovická č. 31, proti žalovanému Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti , se sídlem v Praze 9, Sokolovská č. 217/42, IČO 00005886, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 186/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2007 č.j. 51 Co 224/2007-315, takto:
Rozsudek městského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu o zamítnutí žaloby o 558.379,- Kč s úroky z prodlení, o náhradě nákladů řízení účastníků a státu a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. března 2007 č.j. 11 C 186/99-280 ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o 558.379,- Kč s úroky z prodlení, ve výrocích o náhradě nákladů řízení účastníků a státu a ve výroku o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. ledna 2008 č.j. 11 C 186/99-319, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V. D., který zemřel dne 17. 11. 2008 (dále též jen „zůstavitel“) se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období let 1996 až 2002 celkem částku 1.144.310,- Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že V. D., který byl u žalované zaměstnán jako řidič, utrpěl dne 9. 4. 1977 úraz, když při vrtání došlo ke zlomení vrtáku a kovová střepina vnikla do jeho pravého oka. Žalovaná odškodnila jeho nároky z tohoto pracovního úrazu a vyplácela mu náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti až do září 1992 včetně. Poté však přes výzvu odmítala nárok zůstavitele uspokojovat.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 16.2.2005 č.j. 11 C 186/99-163 žalované uložil, aby zaplatila zůstaviteli 48.810,- Kč s úroky z prodlení, ohledně částky 1.095.500,- Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl, že zůstavitel je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10 na náhradě nákladů řízení 10.973,80 Kč, a že žalovaná je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10 493,- Kč na náhradě nákladů řízení a 1.968,- Kč na soudním poplatku. Vycházel ze zjištění, že zůstavitel pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 1.2.1974 jako zámečník, a od 1.3.1977 na základě dohody o změně sjednaných pracovních podmínek jako řidič MHD. Dne 9.4.1977 okolo 02.00 hod. v provozovně Vršovice zůstavitel vrtal elektrickou ruční vrtačkou otvor pro nýt do plechu na přední části autobusu, přitom došlo ke zlomení vrtáku a vniknutí kovové částečky do jeho pravého oka, kde pronikla rohovkou a porušila přední pouzdro čočky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se jedná o pracovní úraz, avšak dovodil, že zůstavitel měl povinnost použít ochranné brýle. Protože porušení této povinnosti bylo „zcela jistě jednou z příčin škody, když při jejich použití by k úrazu nedošlo“, zprostila se žalovaná své odpovědnosti v rozsahu 50 %. Vycházeje potom „z ustanovení čl. II. bodu 5 a contrario zákona č. 188/1988 Sb.“, dospěl k závěru, že podle ustanovení §263 odst. 2 zák. práce jsou zcela promlčena práva zůstavitele na náhradu za ztrátu na výdělku za celý rok 1996, za leden a únor roku 1997, když žalobu za tato období podal u soudu až dne 30.3.1999, dále pak jsou promlčeny splátky za celý rok 1999 a za leden roku 2000, když nárok za toto období uplatnil u soudu až dne 15.2.2002, a konečně je promlčeno plnění za celý rok 2001 a za leden roku 2002, když žalobu za tato období podal soudu až dne 9.2.2004. Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku nevycházel jako z výdělku po pracovním úraze z „výsledků podnikatelské činnosti zůstavitele, které byly spíše než zdravotním stavem žalobce ovlivněny nabídkou a poptávkou na trhu práce a podnikatelským rizikem“, nýbrž z pravděpodobného výdělku, jehož by zůstavitel mohl dosáhnout, kdyby jako podnikatel byl plně pracovně vytížen, popřípadě, kdyby byl zaměstnán v pracovním poměru na plný pracovní úvazek.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.6.2005 č.j. 51 Co 207/2005-188 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl jednak soudu prvního stupně, že „nevysvětlil, koho považoval za žalovanou, zda právnickou osobu či organizační složku“, přisvědčil však závěru, že úraz zůstavitele je třeba považovat za úraz pracovní, avšak s tím, že „v řízení nebyly prokázány žádné skutečnosti, jež by umožňovaly s odkazem na ustanovení §191 zák. práce učinit závěr o tom, že se zaměstnavatel alespoň částečně své odpovědnosti zprostil“. Způsob výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku odvolací soud považoval za nesprávný. Zdůraznil, že zůstavitel ukončil pracovní poměr sám k 31.3.1989, a jestliže následně u nového zaměstnavatele či při podnikání dosahoval nižšího příjmu, nemůže požadovat zaplacení rozdílu mezi příjmem, jehož by dosahoval po pracovním úrazu u původního zaměstnavatele (žalovaného) a příjmem skutečně dosaženým po rozvázání pracovního poměru. Toto další snížení příjmu totiž není v příčinné souvislosti s prodělaným pracovním úrazem, ale je následkem rozhodnutí zůstavitele odejít pracovat k jinému zaměstnavateli, či samostatně podnikat. Podle názoru odvolacího soudu proto měl soud prvního stupně vycházet z příjmu zůstavitele „zjištěného ke dni 31.3.1989“, který bylo třeba v souladu s příslušnými pracovněprávními předpisy valorizovat; takto zjištěná náhradu za ztrátu na výdělku mu příslušela od 31.3.1989 až do doby případné změny poměrů.
Obvodní soud pro Prahu 10 poté rozsudkem ze dne 21.3.2007 č.j. 11 C 186/99-280 uložil žalované, aby zaplatila zůstaviteli 93.741,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku rozsudku uvedl, a ohledně částky 1.050.569,- Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a že zůstavitel je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10 91% nákladů řízení, že žalovaná je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10 9% nákladů řízení a částku 4.120,- Kč na soudním poplatku. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. ledna 2008 č.j. 11 C 186/99-319 byla „výše nákladů řízení, které vznikly České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10“, určena částkou 75.496,80 Kč. Ve věci samé setrval na závěru, že úraz zůstavitele je úrazem pracovním, a že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se ve smyslu §263 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zák. práce, promlčela za celý rok 1996 (tj. 94.720,- Kč s příslušenstvím), za leden a únor roku 1997 (tj. 21.113,- Kč s příslušenstvím), za celý rok 1999 (tj. 144.806,- Kč s příslušenstvím), za leden roku 2000 (tj. 15.187,- Kč s příslušenstvím), za celý rok 2001 (tj. 196.417,- Kč s příslušenstvím) a za leden roku 2002 (tj. 19.947,- Kč s příslušenstvím). Při vlastním výpočtu náhrady za ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vycházel z průměrného výdělku zůstavitele „ke dni 7.10.1977“ zjišťovaného podle ustanovení §275 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zák. práce, ve znění účinném do 31.12.1988, §30 až 34 nařízení vlády č. 54/1975 Sb., a z vyhlášky č. 112/1975 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti o zjišťování průměrného výdělku. Zjištěný průměrný výdělek ve výši 2.383,- Kč průběžně valorizoval až na částky, které v rozsudku uvedl. Průměrný výdělek zůstavitele „ke dni 31.3.1989“ potom zjistil částkou 2.335,- Kč, a tento průměrný výdělek rovněž valorizoval podle příslušných nařízení vlády až do doby, kdy bylo třeba náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vypočítat. Rozdíl mezi oběma valorizovanými průměrnými výdělky za těchto okolností za březen až prosinec roku 1997 činí 17.645,- Kč, za rok 1998 náleží zůstaviteli náhrada za ztrátu na výdělku ve výši 23. 237,- Kč, za únor až prosinec roku 2000 náleží 25.139,- Kč a za únor až prosinec roku 2002 náleží 27.720,- Kč.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.12.2007 č.j. 51 Co 224/2007-315 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že zůstavitel „utrpěl pracovní úraz a žalovaná se nemůže ze své odpovědnosti liberovat“ a stejně tak výše odškodnění, která zůstaviteli náleží „byla spolehlivě zjištěna soudem prvního stupně a odvolací soud ke skutkovým, jakož i právním závěrům soudu prvního stupně nemá připomínek“. V řízení bylo „spolehlivě prokázáno, že důvodem skončení pracovního poměru mezi účastníky byla jedině tak skutečnost, že nový zaměstnavatel nabídl zůstaviteli jako svému zaměstnanci byt“, a „je tedy zřejmé, že k takto odůvodněnému skončení pracovního poměru by došlo i bez toho, že by zůstavitel u právního předchůdce žalovaného utrpěl pracovní úraz“. Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu posoudil správně i otázku počátku běhu promlčecí lhůty. „Jako důvodnou konečně odvolací soud nepovažuje ani odvolací argumentaci žalovaného o tom, že zůstaviteli nemůže náležet náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za situace, kdy začal soukromě podnikat“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal dovolání zůstavitel. „Základní protiprávnost“ spatřoval v tom, že při výpočtu průměrného výdělku zůstavitele soudy „jednaly v rozporu s ustanovením §32 odst. 7 vyhlášky č. 112/1975 Sb.“, neboť nepřihlédly k trvalé změně základní mzdy ke dni 1.3.1977 v souvislosti s novým zařazením zůstavitele na funkci řidiče, nepřihlédly k příjmům z vedlejší činnosti, k vyplacené částce za podíly na hospodářských výsledcích, což je v rozporu s ustanovením §34 a §32 odst. 7 písm. b) vyhlášky č. 112/1975 Sb. Z rozsudků soudů obou stupňů rovněž „není patrno jakým způsobem soudy došly ke konkrétnímu propočtu ztráty na výdělku, protože z nesprávně propočteného valorizovaného průměrného výdělku soud přímo uvádí, jaký rozdíl v tom kterém období zůstaviteli vzniká, a není však patrno, jakou částku s jinou částkou porovnává a jakým způsobem propočtů byla výše náhrady škody určena“. Nesprávný je i závěr, že odchod od žalovaného je nutno zohlednit ve prospěch žalovaného, a tedy „na vrub“ zůstavitele, protože odešel z důvodů, které nesouvisejí s pracovním úrazem. Ze skutkových zjištění „bylo naprosto jasné, že obsahově bylo naplněno ustanovení o vážných důvodech, pro které pracovník nastoupil jinou práci – jednalo se o vážné bytové důvody. Právě tyto bytové důvody byly vždy brány jako jedny z vážných důvodů, pro které pracovníci museli nastoupit jinou práci, než kterou jim zajistil zaměstnavatel“. Dovolatel zdůraznil, že jeho bytová situace byla naprosto neudržitelná, rodina žila v bytě čtvrté kategorie v tzv. rozděleném bytě. Dále poukazoval na to, že soudy od počátku nepřihlížely k jeho námitce, že ztráta jednoho oka se promítá do poklesu soustavné výdělečné schopnosti, že „soudy obou stupňů odmítly brát zřetel na jeho příjem jako osoby samostatně výdělečně činné“, a z tohoto důvodu pak nesprávně dovodily promlčení části jeho nároku. Dovozoval, že „výše příjmů i výdajů a částky potřebné k propočtu byly známy až po 30.3. následujícího roku po předchozím daňovém období, a proto byly nároky uplatněny včas“. Navrhoval, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že změnil-li zůstavitel zaměstnavatele z důvodů nezapříčiněných pracovním úrazem, nemá nárok na zvýšení náhrady za ztrátu na výdělku o částku, o kterou se po odchodu od předchozího zaměstnavatele jeho výdělek snížil. Jeho tvrzení, že u něj došlo k poklesu jeho výdělečné schopnosti natolik, že svoji živnost zámečníka může vykonávat se zvýšeným úsilím bylo vyvráceno znaleckým posudkem. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle ustanovení §263 odst. 3 zák. práce nelze odvíjet ode dne 31.3. následujícího roku, tedy od data podání daňového přiznání za předchozí rok, neboť zůstavitel jako podnikatel byl povinen vést průběžné účetnictví, a měl tedy přesné informace v průběhu celého roku o stavu příjmů a výdajů; ostatně „náhrada za ztrátu na výdělku podle §195 zák. práce je proplácena v daném případě měsíčně“.
V průběhu dovolacího řízení dosavadní žalobce V. D., zemřel dne 17.11.2008. Nejvyšší soud České republiky proto usnesením ze dne 14.6.2011 č. j. 21 Cdo 1293/2010-354 rozhodl v souladu s ustanovením §107 odst. 1 a 3 o.s.ř., že v řízení bude namísto dosavadního žalobce pokračováno s J. D. a s V. D.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolatel v dovolání nastoluje především otázku výpočtu průměrného výdělku před vznikem škody. Tuto otázku je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, kdy měl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniknout – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.6.1982, t.j předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 72/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje §105 zákoníku práce (dále jen „zák. práce“), nařízení vlády č. 54/1975 Sb., kterým se provádí zákoník práce (dále též jen „nařízení vlády“) a vyhlášky č. 112/1975 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti o zjišťování průměrného výdělku (dále též jen „vyhlášky“).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že V. D. pracoval u žalovaného (jeho právního předchůdce) na základě pracovní smlouvy ze dne 1.2.1974 ode dne 4.2.1974 jako zámečník; dohodou o změně sjednaných pracovních podmínek ze dne 1.3.1977 se od uvedeného dne zavázal pracovat jako řidič MHD. Dne 9.4.1977 utrpěl pracovní úraz, když vrtal ruční vrtačkou otvor pro nýt, došlo ke zlomení vrtáku a kovová střepina se mu zabodla do pravého oka, pronikla rohovkou a porušila přední pouzdro čočky; v pracovní neschopnosti byl do 7.10.1977, po skončení pracovní neschopnosti pracoval jako automechanik, posléze, před ukončením pracovního poměru, jako „gumař“. Žalovaná mu vyplácela náhradu za ztrátu na výdělku do září 1992 včetně.
Předpoklady odpovědnosti organizace (dále též jen „zaměstnavatele“) vůči pracovníku (dále též jen „zaměstnanci“) za škodu při pracovním úrazu jsou podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody.
Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu (podle právní úpravy účinné do 31.5.1994 limitovaného způsobem uvedeným v ustanovení §195 odst. 2 zák. práce) mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením.
Průměrný výdělek a způsob jeho zjišťování je právní kategorií, jejíž obsah je určován právním předpisem. Otázka správné výše průměrného výdělku je tedy především otázkou právní, a její vyřešení v právních otázkách nelze – jak tímto způsobem nesprávně postupovaly soudy obou stupňů – přesouvat na znalce. Pro stanovení průměrného výdělku - jak vyplývá z ustanovení §30 odst. 1 nařízení vlády - mají význam tři základní skutečnosti - rozhodné období, hrubý výdělek dosažený v rozhodném období a odpracovaná doba v rozhodném období. Hrubým výdělkem dosaženým v rozhodném období je – není-li stanoveno jinak – hrubý výdělek zúčtovaný zaměstnanci k výplatě v předchozím kalendářním roce (srov. §31 odst. 1 nařízení vlády). Z uvedeného je zřejmé, že základem pro výpočet průměrného výdělku mohl být v posuzované věci výdělek, jehož žalobce dosáhl v rozhodném období roku 1976. Uvedený závěr je však dosud předčasný.
Má-li vypočtený průměrný výdělek skutečně odpovídat tomu, co si zaměstnanec před vznikem škody skutečně vydělával, je nutno počítat s určitými výjimkami z rozhodného období, ze kterého se jinak průměrný výdělek zásadně počítá. V posuzované věci dovolatel namítá, že soudy obou stupňů nepřihlédly k trvalé změně základní mzdy, k níž došlo ke dni 1.3.1977 v souvislosti se změnou sjednaného druhu práce V. D. na práci „řidič MHD“. Je skutečností, že ze mzdového listu za rok 1977 se naznačují změny v odměňování k 1.3.1977, jde-li o hodinovou sazbu (srov. záhlaví mzdového listu) a změny pro výpočet průměrného výdělku (srov. opačnou stranu mzdového listu v rubrice „Výpočet průměrného výdělku pro náhradu mezd“). Jde-li skutečně o některý z případů trvalé změny základní mzdy ve smyslu ustanovení §11 vyhlášky č. 112/1975 Sb., měla by tato okolnost vliv na stanovení rozhodného období, neboť při trvalé změně základní mzdy se podle ustanovení §32 odst. 7 písm. b) nařízení vlády zjišťuje průměrný výdělek u zaměstnanců s hodinovou mzdou z průměru nového měsíčně běžně zúčtovávaného výdělku a odděleně z ostatních složek mzdy. Znamená to, že se průměrný výdělek vlastně zjišťuje ze dvou rozhodných období: pro zjištění průměru nového měsíčně běžně zúčtovávaného výdělku zaměstnanců s hodinovou mzdou začíná rozhodné období od trvalé změny základní mzdy a končí koncem zúčtovacího období předcházejícího dni, k němuž je potřeba průměrný výdělek zjistit (v dané věci prakticky jen březen 1977). Pro zjištění ostatních složek mzdy je však rozhodným obdobím doba stanovená bez ohledu na trvalou změnu základní mzdy, tedy v dané věci by šlo prakticky o rok 1976 (srov. §32 odst. 7 věta druhá a třetí nařízení vlády).
V tomto ohledu (jde-li o tzv. ostatní složky mzdy) je nutno přiznat dovolání opodstatnění, jestliže soudům vytýká, že do průměrného výdělku měly být promítnuty rovněž podíly na hospodářských výsledcích. Je mimo pochybnost, že podle ustanovení §31 odst. 2 písm. b) nařízení vlády se do hrubého výdělku podíly na hospodářských výsledcích nezahrnují, protože většinou bývá průměrný výdělek zjišťován pro účely náhrady mzdy časově kratšího rozsahu (pro dovolenou, překážky v práci apod.), a jestliže by se s podíly pro tento účel uvažovalo, byly by potom po uplynutí roku vlastně vyplaceny podruhé. Jiná je situace naopak tehdy, je-li zaměstnanec - kupříkladu pro následky pracovního úrazu, jako tomu bylo v projednávané věci - vyřazen z dosavadní práce. V takovém případě ztrácí veškeré příjmy za doposud vykonávanou práci, včetně ostatních složek mzdy spočívajících též v podílech na hospodářských výsledcích. Ustanovení §34 odst. 1 nařízení vlády v tomto směru stanoví výslovně, že průměrným výdělkem zaměstnance pro určení náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru a pro účely náhrady škody je, pokud není dále stanoveno jinak, průměrný výdělek zjištěný podle předchozích ustanovení s tou odchylkou, že se do základu pro jeho výpočet zahrnují i ty druhy mezd, které se jinak podle §31 odst. 2 písm. b) a c) a §31 odst. 5 ze zápočtu vylučují; pokud nebyly zúčtovány, zahrnou se do základu pro výpočet průměrného výdělku ve skutečně dosažené, popřípadě v pravděpodobné výši.
Z obsahu dovolání dále vyplývá, že dovolatel nesouhlasí rovněž se způsobem výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti rozdílem mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem zjištěným „ke dni 31.3.1989“ (popřípadě upraveného průměrného výdělku podle nařízení vlády, vydaných na základě zmocnění obsaženého v ustanovení §202 odst. 2 zák. práce – po tzv. „valorizaci“). S jeho názorem, že je třeba jako s „výdělkem po pracovním úraze“ uvažovat s jeho skutečným příjmem, jehož dosáhl při činnosti konané vlastním jménem a na vlastní odpovědnost na základě živnostenského oprávnění, nelze vyslovit souhlas.
V projednávané věci žalovaný (jeho právní předchůdce) – poté, co dovodil, že byly splněny předpoklady odpovědnosti za škodu - poskytoval V. D. náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem po pracovním úrazu, jehož u něj skutečně dosahoval jako automechanik (popřípadě jako „gumař“). Na základě žádosti V. D. ze dne 30.1.1989 byl pracovní poměr mezi účastníky rozvázán ke dni 31.3.1989 „z důvodu bytové otázky“, když „odchází k podniku, kde mu přislíbili v krátké době byt“, a od 1.4.1989 se Správou účelových zařízení ČSAV Praha 1 uzavřel pracovní smlouvu, v níž byl sjednán druh práce „domovník-údržbář“; žalovaný mu pak i nadále vyplácel náhradu za ztrátu na výdělku „odečtením čistého výdělku z pracovního poměru“ od „redukovaného“ průměrného výdělku 3.519,- Kčs až do září 1992 včetně. Tehdy poškozený rozvázal pracovní poměr a začal vykonávat činnost vlastním jménem a na vlastní odpovědnost na základě živnostenského listu s předmětem podnikání „zámečnictví“.
Nárok zaměstnance na náhradu škody při pracovním úrazu vzniká, jestliže jsou splněny – jak již bylo uvedeno výše – předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci při pracovním úrazu stanovené v ustanovení §190 odst. 1 zák. práce, t.j. pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Jestliže všechny předpoklady odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech byly splněny, je zaměstnavatel povinen hradit zaměstnanci škodu, dokud nenastane skutečnost, která představuje změnu okolností, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, tj. dokud nedojde ke změně poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst.1 zák. práce.
Podle ustanovení §202 odst. 1 zák. práce změní-li se podstatně poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, může se poškozený i zaměstnavatel domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě povinností.
Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle ustanovení §202 odst. 1 zák. práce význam jen tehdy, týká-li se poměrů poškozeného (právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného subjektu, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného, a jde-li o změnu podstatnou. Pro závěr, zda došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu tohoto ustanovení, je nezbytné porovnat poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), a nové poměry poškozeného.
V judikatuře soudů nejsou žádné pochybnosti o tom, že podstatnou změnu poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce představují jak okolnosti, k nimž došlo nezávisle na vůli poškozeného zaměstnance (kupříkladu onemocnění nebo jiná zhoršení zdravotního stavu, která nejsou v příčinné souvislosti s následky pracovního úrazu), tak okolnosti, které nastaly v důsledku jednání poškozeného zaměstnance; o podstatnou změnu v poměrech poškozeného v tomto smyslu jde kupříkladu tehdy, jestliže zaměstnanci, který pobírá náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, byl na jeho žádost přiznán starobní důchod (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6.9.1995 sp. zn. 6 Cdo 127/94, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1996, pod č. 35).
Uvedené vztaženo na posuzovaný případ znamená, že rozvázal-li V. D. pracovní poměr se žalovaným z důvodů, které nesouvisí s následky pracovního úrazu, a jestliže rozvázáním pracovního poměru s novým zaměstnavatelem pominuly důvody, jichž se dovolatel s poukazem na ustanovení §195 odst. 3 zák. práce dovolává, jedná se o skutečnost, která představuje podstatnou změnu poměrů na straně poškozeného. Za těchto změněných poměrů vzhledem k nedostatku příčinné souvislosti mezi nově nastalou ztrátou na výdělku při podnikání a následky pracovního úrazu, nemohl být pro výši nároku určující jako tzv. „výdělek po pracovním úraze“ skutečně dosahovaný příjem při podnikání. Poškozenému proto nadále nenáležela náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do výše skutečně dosahovaného příjmu při činnosti konané vlastním jménem a na vlastní odpovědnost na základě živnostenského oprávnění, ale jen do výše průměrného výdělku, kterého dovolatel dosahoval před výše zmíněným rozvázáním pracovního poměru.
Soudům proto nelze důvodně vytýkat, že jako jednu z určujících složek pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku vzaly jako „výdělek po pracovním úrazu“ průměrný výdělek za rozhodné období roku 1988. Správně vycházely rovněž z toho, že zvýšení průměrného výdělku (popřípadě upraveného průměrného výdělku podle nařízení vlády, vydaného na základě zmocnění obsaženého v ustanovení §202 odst. 2 zák. práce) se vztahuje nejen na průměrný výdělek před vznikem škody, ale i na průměrný výdělek po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, který je rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.8.1999 sp. zn. 21 Cdo 786/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2000, pod č 55/III). Protože jde ale o náhradu, která je uplatňována v době po 1.1.1993 za období let 1996 až 2002 a která tedy podléhá dani z příjmu, zatímco východiskem pro její výpočet jsou „čisté“ průměrné výdělky po srážce dřívější daně ze mzdy, soudy při novém výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku neopomenou přihlédnout k Čl. V zákona č. 160/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvky na státní politiku zaměstnanosti ve znění zákona České národní rady č. 10/1993 Sb., a některé další zákony.
Dovolatel rovněž namítá, že „soudy obou stupňů“ nesprávně posoudily vznesenou námitku promlčení. Z hlediska tohoto uplatněného dovolacího důvodu – právního posouzení podmínek promlčení - nelze soudům důvodně vytýkat, že „odmítly brát zřetel na příjem OSVČ“ a od toho odvozený počátek běhu promlčecí lhůty, protože – jak uvedeno výše –příjem V. D. ze samostatného podnikání nemůže být východiskem pro zjištění výše nároku na náhradu za ztrátu na výdělku. Závěru soudu prvního stupně (s nímž se odvolací soud „zcela ztotožnil“), že se „žalobce o jednotlivých nárocích na náhradu škody a o odpovědné osobě dověděl vždy ihned poté, co mu tyto nároky měly vzniknout, t.j. po uplynutí příslušného kalendářního měsíce, ve kterém utrpěl ztrátu na výdělku“, však nelze přisvědčit.
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vznikl V. D. po skončení pracovní neschopnosti pro následky pracovního úrazu v říjnu 1977, a že předmětem řízení jsou nyní jednotlivé splátky tohoto nároku za období let 1996 až 2002.
Podle ustanovení §263 odst. 1 a 3 věty první zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.1988 se nárok na náhradu škody promlčuje ve lhůtě jednoho roku, která počíná běžet ode dne, kdy se poškozený doví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá
Novelou zákoníku práce, provedenou s účinností od 1.1.1989 zákonem č. 188/1988 Sb., bylo stanoveno, že se nepromlčují nároky zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (§194 a 195) nebo jiné škody na zdraví (§187) a nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých (§199) a že se promlčují jen nároky na jednotlivá plnění z nich vyplývající (§261 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném od 1.1.1989). Lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody činí dva roky a počíná běžet ode dne, kdy se poškozený doví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá (§263 odst. 3 zákoníku práce ve znění účinném od 1.1.1989).
Nepromlčitelnost nároků zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (§194 a 195) nebo jiné škody na zdraví (§187) a nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých (§199) se vztahovala i na nároky vzniklé před 1.1.1989, jestliže před tímto dnem neskončila promlčecí lhůta podle dosavadních předpisů (Čl. II bod 6 zákona č. 188/1989 Sb.). Protože žalovaný platil náhradu za ztrátu na výdělku průběžně až do září 1992, nemohlo dojít k promlčení základu nároku podle právní úpravy platné před 1.1.1989. Proto je správný závěr soudů, že otázku promlčení uplatněných splátek náhrady za ztrátu na výdělku je třeba posuzovat podle právní úpravy platné po uvedeném datu.
Z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty je významné – jak vyplývá z ustanovení §263 odst. 3 zák. práce ve znění účinném od 1.1.1989 – splnění dvou stanovených předpokladů, které musí být splněny kumulativně - vědomost poškozeného o škodě a vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá. Protože náhrada za ztrátu na výdělku má povahu opětujícího se plnění, a o skutkových okolnostech rozhodných pro vymezení odpovědného subjektu poškozený V. D. prokazatelně věděl již v roce 1977, nelze přisvědčit závěru, že se dověděl o subjektu odpovědném za jemu vzniklou škodu vždy „po uplynutí příslušného kalendářního měsíce, ve kterém utrpěl ztrátu na výdělku“.
Uvedený závěr však nemá vliv na věcnou správnost rozhodnutí o rozsahu promlčení uplatněných nároků. Jde-li totiž o druhý předpoklad který musí být vedle výše uvedeného pro počátek běhu promlčecí lhůty kumulativně splněn, ustálená soudní praxe vychází z názoru, že o škodě jako takové se poškozený doví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.2.1999 sp. zn. 21 Cdo 376/98, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Protože v posuzované věci není ztráta na výdělku určována rozdílem mezi průměrným výdělkem a výdělkem po pracovním úraze dosahovaným na méně placené práci, na kterou byl zaměstnanec pro následky úrazu převeden (kde by bylo možné dovodit vznik konkrétní škody až po vyúčtování mzdy v den výplaty v měsíci následujícím po vykonání práce), nýbrž „výdělkem po pracovním úraze“ je v tomto případě předem daný průměrný výdělek, lze souhlasit se závěrem soudů, že promlčecí lhůta počne plynout ihned po uplynutí příslušného měsíce, kdy je najisto postaveno, zda v tomto uplynulém měsíci případně nedošlo ke změně poměrů, která by měla vliv na vznik a výši škody na výdělku.
Z uvedeného vyplývá, že v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla z důvodu promlčení zamítnuta žaloba ohledně uplatněných částek 94.720,- Kč s příslušenstvím za rok 1996, 21.113,- Kč s příslušenstvím za leden a únor roku 1997, 144.806,- Kč s příslušenstvím za rok 1999, 15.187,- Kč s příslušenstvím za leden roku 2000, 196.417,- Kč s příslušenstvím za rok 2001 a 19.947,- Kč s příslušenstvím za leden roku 2002, t.j. celkem 492.190,- Kč s příslušenstvím, je rozsudek odvolacího soudu věcně správný.
Vzhledem k tomu, že však ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 558.379,- Kč s úroky z prodlení, rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozhodnutí včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v odpovídajícím rozsahu (včetně akcesorických výroků) i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. října 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu