ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.1320.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 1320/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. Ď. , proti žalovanému H.Květ, s.r.o. se sídlem v Novém Boru, Skalická č. 1427, IČO 61325481, zastoupenému JUDr. Karlem Fouskem, advokátem se sídlem v Bělé pod Bezdězem, Masarykovo náměstí č. 83, o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 256/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2.října 2009 č.j. 73 Co 340/2009-95, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2.10.2009 č.j. 73 Co 340/2009-95, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 14.11.2008 č. j. 12 C 256/2006-71 [ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni za období od 10.5.2005 do 31.12.2005 63.173,- Kč „hrubého“ s úroky z prodlení z částek a ve výších, které ve výroku specifikoval, ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni za období od 1.1.2006 do 31.12.2006 100.056,- „hrubého“ s úroky z prodlení z částek a ve výších, které ve výroku specifikoval, ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni za období od 1.1.2007 do 31.12.2007 100.056,- Kč „hrubého“ s úroky z prodlení z částek a ve výších, které ve výroku specifikoval, ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni za období od 1.1.2008 do 30.9.2008 75.042,- Kč „hrubého“ s úroky z prodlení z částek a ve výších, které ve výroku specifikoval a ve výroku, jímž bylo určeno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 13.460,- Kč na účet Okresního soudu v České Lípě], není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalobce v dovolání zejména namítá, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení §130 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb. [ve znění účinném do 31.12.2006 (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“] pro určení výše nároku zaměstnance na náhradu mzdy po právní moci rozhodnutí o neplatném rozvázání pracovního poměru, neboť podle jeho názoru nárok žalobkyně měl být posouzen podle ustanovení §61 zák. práce, „včetně využití ustanovení §61 odst. 2 zák. práce na žádost předloženou žalovaným soudu za účelem korigování nároků žalobkyně vzhledem k jejímu chování, které vedlo k rozvázání jejího pracovního poměru výpovědí“, i vzhledem k jejímu chování po skončení výkonu práce, které dovolatel považuje za „šikanozní výkon práva“.
K této otázce se dovolací soud již v minulosti vyjádřil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.2.2010 sp.zn. 21 Cdo 1730/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.1.2011 sp.zn. 21 Cdo 5234/2009 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2007 sp.zn. 21 Cdo 807/2006) v tom smyslu, že náhrada mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce má charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel (např. proto, že podle jeho mylného názoru pracovní poměr skončil) v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; nárok na náhradu mzdy má zaměstnanec po celou dobu, dokud tato překážka trvá. Oproti tomu ustanovení §61 zák. práce upravuje práva a povinnosti účastníků pracovního poměru v období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době, které učinil zaměstnavatel a jehož platnost zaměstnanec neuznává (a podal proto u soudu žalobu o určení jeho neplatnosti), a v němž panuje (až do rozhodnutí soudu o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) nejistota, zda pracovní poměr skutečně skončil (podle zaměstnavatelem učiněného rozvázání pracovního poměru), nebo zda bude (může) pokračovat. Jestliže soud žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhověl a jestliže pracovní poměr účastníků nadále trvá, neboť zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, byl tím stav nejistoty ve vztazích mezi účastníky pracovního poměru odstraněn a jejich poměry se po právní moci rozhodnutí nadále řídí jen pracovní smlouvou a příslušnými pracovněprávními předpisy.
V případě, že zaměstnavatel po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru nepřiděluje v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (a tak je tomu i v posuzované věci), jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce. Zaměstnanci po dobu, po níž mu zaměstnavatel nepřiděluje práci podle pracovní smlouvy, náleží náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku a tuto náhradu nelze snížit, popřípadě nepřiznat, i kdyby o to zaměstnavatel žádal (srov. bod IX. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 6. 2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, sp. zn. Cpjn 4/2004, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
V posuzované věci soudy obou stupňů – jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků – z tohoto právního názoru důsledně vycházely. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že „v dané věci byly zjištěny všechny zákonné předpoklady pro uložení povinnosti žalovanému poskytnout žalobkyni z důvodu překážek na straně žalovaného náhradu mzdy“, neboť bylo zjištěno, že rozhodnutím soudu bylo pravomocně určeno, že výpověď z pracovního poměru je neplatná, že žalobkyně trvala na svém dalším zaměstnávání u žalovaného, a že žalovaný nesplnil svou povinnost přidělovat žalobkyni práci podle pracovním smlouvy, a dovodil-li, že zaměstnavatel (žalovaný) je povinen „pro překážku na své straně“ podle §130 odst. 1 zák. práce poskytnout žalobkyni náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za období od 10.5.2005 do doby platného ukončení pracovního poměru, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Zbývající námitky žalovaného uplatněné v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale jen dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (namítá-li zejména, že soud prvního stupně nenařídil „k provedení důkazů ani žalobcem navrhovaný výslech žalobkyně“, nezjistil proto dostatečně skutkovou podstatu věci, a rozhodl nesprávně, přičemž nesprávně rozhodl i soud odvolací, který ze závěrů soudu prvního stupně vycházel), dovolací soud proto nemohl správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. [srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto].
Protože dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. března 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu