ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.1330.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 1330/2022-326
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce V. Š. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Tichým, advokátem se sídlem v Praze 5 – Malé Straně, Plaská č. 623/5, proti žalované S. se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Natašou Randlovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1550/15a, o 1 182 463,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 143/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2021, č. j. 30 Co 243/2021-277, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Nataši Randlové, Ph.D., advokátky se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1550/15a.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3.
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2021, č. j. 30 Co 243/2021-277, není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Přestože dovolatel namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil svůj právní závěr, že „nemůže obstát tvrzení žalobce, že byl ohledně své nadbytečnosti uveden v omyl“ [neboť „žalobce pro žalovanou nadbytečným ve smyslu §52 písm. c) zákoníku práce byl“], a že proto nelze „shledat žádné protiprávní jednání žalované“, a není tedy třeba se zabývat ostatními podmínkami odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle §265 zákoníku práce, a se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl).
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) pak nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů.
Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Takto postupuje dovolatel při řešení druhé právní otázky, která má zakládat přípustnost dovolání [„zda zaměstnavatel odpovídá za škodu způsobenou zaměstnanci podle §265 zákoníku práce tím, že poruší právní povinnosti zaměstnavatele (popřípadě úmyslně jedná proti dobrým mravům), pokud na straně zaměstnance vznikne škoda a mezi porušením povinnosti zaměstnavatele a vznikem škody je dána příčinná souvislost“], kdy namítá, že „rušená pracovní pozice nezanikla, resp. všechny její složky tvořící náplň žalobcovy práce byly pro žalovanou stále nezbytné“, a že „organizační změna tak, jak byla přijata, byla přijata účelově ‚na míruʼ konkrétnímu zaměstnanci, tedy žalobci, nikoli proto, že odpadla potřebnost práce, kterou vykonával“. Ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž skutkové závěry odvolacího soudu [že „provedená organizační změna skutečně vedla ke snížení celkového počtu zaměstnanců působících na vysokých manažerských pozicích v rámci podnikatelského oddělení, neboť technického vedení direkce TD se ujal vedoucí celého podnikatelského oddělení K., jehož zastupováním (a tedy i některými dílčími úkoly) byl pověřen K., do té doby vedoucí oblasti CG“, že „rozsah práce, který do té doby vykonávali tři pracovníci na manažerských pozicích, po odchodu žalobce ‚zastaliʼ pouze dva takoví zaměstnanci“], a předestírá vlastní (odlišné) skutkové závěry (že „žalovaná v žalobci vyvolala přesvědčení, že rozhodnutím o organizační změně spočívající ve zrušení pozice vedoucího direkce TD se žalobce stal nadbytečným, a tím jej přiměla k uzavření dohody o skončení pracovního poměru, kterou by žalobce, pokud by věděl, že jeho pozice fakticky nezanikne, nikdy neuzavřel“), na nichž buduje svůj závěr, že „zde jsou dány podmínky odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci podle §265 zákoníku práce“.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 9. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu