ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.149.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 149/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. H. , zastoupeného JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská č. 4, proti žalovanému P. D. , zastoupenému JUDr. Jiřím Charvátem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky č. 2686, o 9.549.515,- Kč s příslušenstvím, za účasti Kooperativa pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 1, Templová č. 747, IČ 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 82/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. září 2008 č.j. 23 Co 95/2008-438, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6.11.2007 č.j. 6 C 82/2002-392 (s výjimkou výroku I., kterým bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci 8.820.515,- Kč s příslušenstvím) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby mu žalovaný zaplatil na bolestném a za ztížení společenského uplatnění celkovou částku 9.549.515,- Kč s úrokem z prodlení z částky 2.387.000,- Kč „od druhého následujícího dne po doručení specifikace žaloby ze dne 1.11.2007 žalovanému do zaplacení“. Žalobu odůvodnil tím, že dne 4.12.2000 v 9.30 hod., kdy jako zaměstnanec žalovaného „vynášel v jedné ruce na vrchol střechy hřebenáče a po našlápnutí na první příčel žebříku se mu tento zvrtl, ztratil rovnováhu“ a spadl na betonovou komunikaci pod objektem z výšky 3,1 m, utrpěl tříštivou zlomeninu 5. krčního obratle s posunem a pohmožděním hlavy, následkem čehož ztratil žalobce hybnost obou dolních končetin a došlo u něj i k těžké poruše hybnosti horních končetin. Na základě šetření Inspektorátu bezpečnosti práce bylo zjištěno, že „příčinou pracovního úrazu na místě stavebních prací bylo chybějící ochranné zajištění pro práci ve výškách, nesprávná organizace práce a porušení pracovních předpisů ze strany dozorovaného subjektu“. Před podáním žaloby obdržel žalobce od vedlejšího účastníka „z titulu bolestného“ částku 36.000,- Kč a „z titulu ztížení společenského uplatnění“ částku 84.000,- Kč. Žalobce uvedl, že pracovní úraz utrpěl ve věku 39 let, kdy byl v dobré psychické a fyzické kondici, věnoval se sportovním aktivitám, navštěvoval kulturní a společenské akce, po rozvodu pomáhal své matce v domácnosti a většinu volného času věnoval dceři. V důsledku pracovního úrazu je plně invalidní, „na invalidním vozíku dokáže sedět jen krátkou dobu, jinak stále leží“, je proto zcela odkázán na pomoc jiných osob, zejména své matky. S ohledem na tíživou životní situaci, ve které se ocitl v produktivním věku a kdy je zcela odkázán na cizí pomoc i při základních lidských úkonech, požaduje zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění z důvodů hodných zvláštního zřetele.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 6.11.2007 č.j. 6 C 82/2002-392 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 8.820.515,- Kč s úrokem z prodlení (který ve výroku uvedl), ohledně „částky 729.000,- Kč s úrokem z prodlení“ (který ve výroku uvedl) žalobu zamítl, a zároveň rozhodl, že žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně částku 211.007,- Kč „k rukám právní zástupkyně žalobce JUDr. Zuzany Špitálské“, že jsou povinni zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích částku 21.264,- Kč na náhradě nákladů řízení a „soudní poplatek z návrhu ve výši 352.820,- Kč“. Soud prvního stupně dovodil, že nárok žalobce na náhradu škody na zdraví „v rozsahu 100% bez krácení“ je důvodný, neboť zejména nebylo prokázáno, že by se žalovaný své odpovědnosti zprostil, naopak bylo zjištěno, že žalovaný jakožto zaměstnavatel nesplnil řádně své povinnosti vyplývající z ustanovení §132 a násl. zák. práce, jestliže neprokázal „kdy a jak byl zaměstnanec (žalobce) řádně proškolen nebo seznámen s konkrétními bezpečnostními předpisy“. Soud prvního stupně tak žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil bolestné ve výši 124.515,- Kč, ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) ve výši 8.811.000,- Kč a „účelně vynaložené náklady, jež žalobce měl v souvislosti s uplatňováním svého nároku na náhradu škody ve výši 5.000,- Kč“; celkem tedy (protože před podáním žaloby bylo vedlejším účastníkem zaplaceno celkem 120.000,- Kč) částku 8.820.515,- Kč. Při úvaze, zda projednávanou věc přísluší posoudit podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., nebo vyhlášky č. 440/2001 Sb., soud prvního stupně vycházel z ustanovení §9 vyhlášky č. 440/2001 Sb., podle něhož bolest a ZSU, způsobené škodou na zdraví, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, se posuzují podle dosavadních právních předpisů. Proto tedy na základě znaleckého posudku Doc. MUDr. Warbežinka, který ohodnotil bolesti vzniklé do 31.12.2001 celkem 1450,5 body (za jeden bod je stanovena částka 30,- Kč), a bolesti vzniklé po tomto datu 675 body (hodnota bodu 120,- Kč) přiznal žalobci na bolestném (po odpočtu již vyplacené částky 36.000,- Kč) částku 124.515,- Kč. Při rozhodování o ztížení společenského uplatnění vycházel soud prvního stupně z toho, že ZSU vzniká v době, v níž je možné zdravotní stav poškozeného po úrazu považovat za ustálený a v níž je tedy možné posoudit, jaký má změněný (zhoršený) zdravotní stav poškozeného prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného. Tomu odpovídá hodnocení ZSU znalci z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, otorinolaryngologie, psychiatrie a urologie, kteří hodnotili ZSU žalobce podle toho, kdy došlo k ustálení zdravotního stavu. Celkovému bodovému hodnocení pak odpovídá částka 881.110,- Kč, která však podle názoru soudu prvního stupně „nemůže pokrýt následky úrazu, které žalobce jako poškozený utrpěl“. Proto ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 odškodnění zvýšil na desetinásobek, neboť „jen tak je totiž možno vykompenzovat prokazatelně nepříznivé důsledky úrazu pro životní úkony žalobce a pro uspokojování a plnění jeho životních a společenských potřeb a nahradit vyřazení žalobce ze společenského života“. Přihlédl zejména ke skutečnosti, že žalobce utrpěl úraz ve věku 39 let, je plně invalidní, „pohybuje se pouze výjimečně, a to pomocí invalidního vozíku“, je tedy závislý na třetí osobě, přičemž následky úrazu se projevují ve všech oblastech jeho života, a „tato situace je navíc zhoršována špatným psychickým stavem“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 9.9.2008 č.j. 23 Co 95/2008-438 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 729.000,- Kč a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že „nepříznivé důsledky spočívající v hybném deficitu končetin dle neurologického nálezu se stabilizovaly v roce 2001, stejně jako nález z otorinolaryngologie“; urologické obtíže jakož i psychický stav se stabilizovaly v roce 2003. Přisvědčil názoru soudu prvního stupně, který ve smyslu §9 vyhlášky č. 440/2001 Sb. „aplikoval pro odškodnění ztížení společenského uplatnění následků, které se projevily do 31.12.2001, vyhlášku č. 32/1965 Sb. a pro ty, jež se ustálily od 1.1.2002, vyhlášku č. 440/2001 Sb.“. Podle názoru odvolacího soudu je právní úprava založena na „samostatném odškodnění každého dílčího poškození zdraví“ a názor žalobce, že pro určení odškodnění ztížení společenského uplatnění je rozhodné „ustálení zdravotního stavu v posledním dílčím posuzovaném následku“, neodpovídá právním předpisům. Zdůrazňuje, že právní úprava navíc „nevylučuje možnost vzniku dalšího nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, jestliže se výrazně zhoršil již ustálený zdravotní stav (§5 odst. 2 vyhl. č. 440/2001 Sb.)“. Odvolací soud se „ztotožnil“ i se závěrem soudu prvního stupně o přiznaném násobku zvýšení ztížení společenského uplatnění, neboť soud prvního stupně správně zohlednil zejména věk žalobce a trvalé následky pracovního úrazu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu posouzení, „který právní předpis při rozhodování o ZSU aplikovat v případě, kdy k ustálení následků na zdraví spadajících pod různá odvětví lékařské vědy došlo v různých časových obdobích“, zda tedy je třeba „aplikovat oba právní předpisy, tj. vyhlášku č. 32/1965 Sb. i vyhlášku č. 440/2001, či zda je nutno aplikovat pouze právní předpis platný v době ustálení posledních následků, tj. v době, kdy dojde k ustálení zdravotního stavu jako celku“. Podle jeho názoru je třeba zdravotní stav chápat jako celek, „z něhož nelze jednotlivá dílčí poškození oddělovat“, přičemž „závažnost změn ve zdravotním stavu a intenzita jejich vlivu na společenské uplatnění poškozeného se projevuje společným působením všech trvalých poškození zdraví“. Zdůrazňuje, že „všechny tyto následky poškození zdraví ve svém souhrnu znemožňují další společenské uplatnění žalobce“, a že přitom „nešlo o skokové zhoršení již stabilizovaného zdravotního stavu po úrazu, ale o výsledek kontinuálního procesu ode dne úrazu 4.12.2000 až do r. 2003“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí sporu mimo jiné významné vyřešení právní otázky, za jakých podmínek je dovršen vznik ztížení společenského uplatnění ve smyslu ustanovení §9 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §372 odst. 1 zák. práce náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění se poskytuje zaměstnanci jednorázově.
Podle ustanovení §372 odst. 2 zák. práce Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které je možné poskytnout náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění a určování výše náhrady v jednotlivých případech.
Výše, do které se poskytuje náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem, nemocí z povolání nebo jiným poškozením zdraví (dále jen „škoda na zdraví“), a určování výše této náhrady v jednotlivých případech (dále jen „odškodnění), je stanovena s účinností od 1.1.2002 vyhláškou č. 440/2001 Sb. o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, která s účinností od 28.2.2003 byla změněna vyhláškou č. 50/2003 Sb. (dále též jen „vyhláška“).
Podle ustanovení §9 vyhlášky bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené škodou na zdraví, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, se posuzují podle dosavadních právních předpisů.
V posuzovaném případě žalobce utrpěl pracovní úraz dne 4.12.2000, tedy ještě za účinnosti vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášek č. 84/1967 Sb., č. 76/1981 Sb. a č. 54/1993 Sb. Pro posouzení věci je tedy významné, jaké byly předpoklady vzniku nároku na odškodnění ztížení společenského uplatnění podle této dříve platné vyhlášky a zda se tedy tyto předpoklady naplnily v případě žalobce ještě za její účinnosti do 31.12.2001.
Ztížení společenského uplatnění se - jak uvádí ustanovení §4 odst. 1 věty první vyhlášky č. 32/1965 Sb. - se odškodňuje, jestliže úraz, nemoc z povolání nebo jiné poškození na zdraví má prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. Ke ztížení společenského uplatnění tedy dochází, jestliže následkem úrazu, nemoci z povolání nebo jiného poškození na zdraví, popřípadě zhoršení jejich následků, nastanou ve zdravotním stavu poškozeného takové změny, které mají prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. To, zda, popřípadě jaké změny ve zdravotním stavu poškozeného následkem úrazu, nemoci z povolání nebo jiného poškození na zdraví nastaly, lze zjistit, je-li možné považovat stav poškozeného za ustálený, tedy v době, kdy lze provést posouzení (srov. §9 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb.). Dovolací soud proto dospěl (jak z toho též vychází odvolací soud – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1.11.2000 sp. zn. 21 Cdo 2107/99 uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2001, pod č. 36, popřípadě rozsudek ze dne 15.7.2003 sp. zn. 21 Cdo 642/2003) k závěru, že ztížení společenského uplatnění za účinnosti vyhlášky č. 32/1965 Sb. vzniká v době, v níž je možné zdravotní stav poškozeného po úrazu, nemoci z povolání nebo jiném poškození na zdraví, popřípadě po jejich zhoršení, považovat za ustálený a v níž je tedy možné posoudit, jaký má změněný (zhoršený) zdravotní stav poškozeného prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů, a přistoupit k jeho bodovému ohodnocení. Ztížení společenského uplatnění tedy vzniká – jinými slovy řečeno – v době, kdy se zdravotní stav poškozeného zaměstnance po léčení natolik ustálil, že bylo patrné, zda a v jakém rozsahu ke ztížení jeho uplatnění v životě a ve společnosti došlo, a kdy lze tedy na základě skutkových okolností, které má lékař k dispozici, objektivně provést jeho hodnocení.
V posuzované věci dospěl odvolací soud na základě znaleckého posudku doc. MUDr. Gerharda Waberžinka, CSc., pokud jde o neurologický nález a prof. MUDr. Arnošta Pellanta, DrSc., pokud jde o obtíže s hlasivkami, k závěru, že „nepříznivé důsledky spočívající v hybném deficitu končetin, stejně jako nález z otorinolaringologie se stabilizovaly v roce 2001“, zatímco (vycházeje ze znaleckých posudků znalce MUDr. Pavla Navrátila, CSc.) „urologické obtíže se stabilizovaly v roce 2003, jakož i psychický stav“ (znalec MUDr. Jan Kolomazník).
S dovolatelem lze souhlasit, že zdravotní stav poškozeného pro účely odškodnění ztížení společenského uplatnění je třeba chápat jako jeden celek, z něhož nelze jednotlivá dílčí poškození oddělovat. Je tomu tak již proto, že není jistě podstatné, jaká je klasifikace jednotlivých zdravotních poškození podle formálních kriterií lékařské vědy, která je zařazují do jednotlivých medicínských oborů, a že ztížení společenského uplatnění je třeba hodnotit komplexně, „napříč“ jednotlivými lékařskými specializacemi tak, aby ztížení, či ztráta uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti byla vystižena úplně a beze zbytku. Uvedenému ale nelze rozumět tak, že o ustálení zdravotního stavu bude možné uvažovat až tehdy, naplní-li se (anebo vyloučí-li se) další možná zhoršení zdravotního stavu poškozeného, která by mohla (ale nemusela) v dalším průběhu doby pravděpodobně přicházet v úvahu. Na to, zda byl zdravotní stav poškozeného ustálen ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb. nelze – jinak řečeno – usuzovat zpětně z poznatků o vývoji zdravotního stavu poškozeného získaných po skončení léčby v dalším období na základě zhoršení, které nebylo původně předpokládáno.
Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji (srov. §4 odst. 1 větu druhou vyhlášky č. 32/1965 Sb.); možnost lékaře považovat zdravotní stav poškozeného za ustálený není tedy podmíněna tím, zda v budoucnu po skončení léčby případně nastanou komplikace, které v daném okamžiku nepředpokládal (srov. třeba v posuzované věci znalecký posudek doc. MUDr. Jana Vrbíka, CSc., ze dne 3.11.2001, který si žalobce nechal zpracovat před podáním žaloby). Pro tento případ, dojde-li k nepředvídaným změnám zdravotního stavu, ustanovení §5 odst. 2 vyhlášky č. 32/1965 Sb. umožňuje – jak na to také poukazuje odvolací soud – odškodnit další nastalé zhoršení původního poškození na zdraví; právní úprava ale nedává podklad pro opuštění původního úsudku o ustálení zdravotního stavu a pro posunutí závěru o něm do budoucna jen proto, že po skončení léčby nastaly nepředvídané komplikace. Oproti tomu v případě neskončené léčby, přestože by již bylo možné hodnotit některé dílčí položky ztížení společenského uplatnění, ale celková léčba dosud není skončena a kontinuálně pokračuje léčení předpokládaného vývoje následků zdravotního poškození, nemůže být přijat závěr o ustálení zdravotního stavu poškozeného, který by měl za následek vznik nároku na ztížení společenského uplatnění (jako příklad navozující otázku ukončení léčby srov. opět vyjádření doc. MUDr. Jana Vrbíka, CSc. ze dne 4.12.2004 k léčení tzv. dekubitů, jako „důležité a nedílné součásti míšního přerušení“, a oproti tomu posudek doc. MUDr. Gerharda Waberžinka, CSc. ze dne 10.10.2006, který hodnotí tutéž otázku samostatně).
Z uvedeného vyplývá, že zdravotní stav poškozeného po úrazu, nemoci z povolání nebo jiném poškození na zdraví, popřípadě po jejich zhoršení, lze považovat za ustálený až po skončení kontinuálně probíhající léčby předpokládaného vývoje následků zdravotního poškození. Okolnost, kdy došlo k ustálení zdravotního stavu poškozeného je třeba hodnotit komplexně, nikoliv zvlášť pro jednotlivé lékařské obory, na které se lékařská věda formálně dělí. Je-li k posouzení této skutkové otázky zapotřebí odborných znalostí z více lékařských oborů (specializací), je v občanském soudním řízení možné ustanovit buď znalce, do jehož odvětví posuzovaná otázka spadá převážně, anebo znalce, jehož odvětví má všeobecnější „průřezové“ zaměření (jako je obor posudkového lékařství - srov. znalecký posudek doc. MUDr. Jana Vrbíka, CSc., ze dne 3.11.2001, který kromě jiného hodnotí rovněž poškození urologická a obtíže psychické), s tím, že znalci je povoleno přibrání konzultanta z příslušného oboru; odpovědnost znalce za správnost učiněných závěrů není v tomto případě dotčena ani v oné části posudku, o níž bylo konzultováno (srov. §10 odst. 2 zákona č. 37/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících).
V projednávané věci sice soudy při výkladu ustanovení §9 vyhlášky č. 440/2001 Sb. vycházely ze správného názoru, že vznik ztížení společenského uplatnění „podle dosavadních právních předpisů“ je závislý na tom, zda k ustálení zdravotního stavu žalobce došlo za účinnosti vyhlášky č. 32/1965 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Jestliže však odvolací soud dospěl k závěru, že ztížení společenského uplatnění vzniká postupně podle toho, jak se zdravotní stav žalobce vždy dílčím způsobem ustaloval v rámci jednotlivých oborů, které lékařská věda formálně rozeznává, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v jeho zamítavé části a ve výrocích souvisejících i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. srpna 2010
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu