ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1506.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 1506/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce S. z. O., a.s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. P. H., zastoupenému advokátem, o 67.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 31/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. června 2002 č.j. 23 Co 222/2002-108, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 20. září 2001 č.j. 3 C 31/2001-86 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha - východ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Praha - východ dne 16.2.2001 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 67.000,- Kč s 18% úrokem od 3.2.2000 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný u něj pracoval od 1.10.1992 do 28.2.1998 jako ekonomický ředitel a že manažerskou smlouvou, naposledy uzavřenou dne 1.2.1996, byla sjednána jeho mzda ve výši 21.000,- Kč měsíčně. Platovým výměrem žalobce ze dne 26.7.1996 byla žalovanému stanovena od 1.7.1996 základní mzda ve výši 22.000,- Kč měsíčně a dále \"osobní koeficient 3,50, maximální limit prémie - odměny ve výši desetinásobku měsíčního platu s tím, že předepsaný zisk činí 6.000.000,- Kč\", a platovým výměrem ze dne 28.2.1997 byla žalovanému stanovena základní mzda ve výši 25.000,- Kč měsíčně. V řízení vedeném u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 283/98 soudy dospěly k závěru, že pro výši mzdy žalovaného jsou platové výměry ze dne 26.7.1996 a ze dne 28.2.1997 \"bezvýznamné\"; ve vztahu k manažerské smlouvě proto \"je a musí být bezvýznamné stanovení základní mzdy žalovaného tak, jak je uvedena v těchto platových výměrech\". Protože žalovaný ve skutečnosti pobíral mzdu podle uvedených \"neúčinných\" platových výměrů, bylo mu neprávem vyplaceno za dobu od 1.7.1996 do 31.1.1997 o 1.000,- Kč měsíčně a za dobu od 1.2.1997 do 30.4.1998 o 4.000,- Kč měsíčně více, než mu podle manažerské smlouvy náleželo. Žalovaný si \"z titulu své funkce, kvalifikace a odpovědnosti za úsek mezd\" musel být vědom toho, že mu základní mzda podle platových výměrů, které \"neakceptoval\", nenáleží. Žalovaný současně vyplacení uvedených částek zavinil \"zanedbáním svých povinností jako ekonomického ředitele\" (z titulu své funkce byl odpovědný \"za mzdovou politiku a uplatňování mzdových předpisů u žalobce\" a za to, že zaměstnancům nebude vypláceno více, než jim náleželo podle ujednání o mzdě), a proto mu neprávem vyplacená mzda \"představuje i škodu způsobenou zaměstnavateli, neboť o neprávem vyplacené částky se snížil majetek zaměstnavatele\".
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 20.9.2001 č.j. 3 C 31/2001-86 žalobu zamítl a rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Soud prvního stupně zjistil, že Ing. P. H. \"v postavení žalobce\" se domáhal proti S. z. O. zaplacení nedoplatku mzdy \"za období leden až duben 1998\" a že soudy obou stupňů vyslovily v tomto řízení názor, podle kterého \"mezi účastníky došlo platně ke sjednání pevné výše základní mzdy v manažerské smlouvě\" a \"nepřichází v úvahu možnost jeho krácení\", a dovodil, že mzdové nároky žalovaného za uvedené období \"byly již řešeny\", že \"ve věci zaplacení mzdy oprávněně či neoprávněně či krácení mzdy\" byl již \"vydán pravomocný rozsudek\" a že proto nelze \"o téže věci znovu rozhodovat\". Nárok na \"vrácení přeplatku mzdy\" za období od 1.7.1996 do 1.1.1998 nebylo možné podle názoru soudu prvního stupně žalobci přiznat proto, že žalovaný důvodně vznesl námitku promlčení; podle ustanovení §243 odst.3 zákoníku práce může totiž zaměstnavatel požadovat vrácení neprávem vyplacených částek jen ve lhůtě tří let od jejich výplaty a tato lhůta již uplynula před podáním žaloby u soudu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.6.2002 č.j. 23 Co 222/2002-108 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 14.550,- Kč k rukám advokáta a 75,- Kč \"k rukám žalovaného\". Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že nárok žalobce \"na vrácení přeplatku mzdy\" je třeba posoudit podle ustanovení §243 zákoníku práce, že ve smyslu ustanovení §243 odst.3 zákoníku práce je tento nárok promlčen, neboť od výplaty \"požadovaných částek\" uplynula lhůta tří let, a že \"ke vznesené námitce žalovaným bylo proto správně přihlédnuto\". Námitku žalobce, že věc měla být posouzena jako náhrada škody, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že by \"musely být splněny všechny podmínky uvedené v ustanovení §172 odst.1 zákoníku práce a kromě prokázání škody by žalobce musel prokázat, že škoda vznikla zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů žalovaného\"; \"takové jednání\" však podle názoru odvolacího soudu \"nebylo prokázáno, neboť žalobce za takové jednání považuje skutečnost, že, ačkoliv žalovaný neakceptoval nabídku žalobce na změnu platebního výměru, vyplatil si podle tohoto výměru mzdu\", a \"takové jednání postrádá protiprávnost v jednání žalovaného\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V první řadě namítá, že svůj nárok \"opíral\" nejen o ustanovení §243 zákoníku práce o vrácení neprávem vyplacených částek zaměstnancem, ale i o ustanovení §172 a násl. zákoníku práce o obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu. Odvolací soud podle názoru žalobce pochybil, když se věcí nezabýval z pohledu náhrady škody a když nevzal v úvahu, že se žalobce o vzniku škody dozvěděl až 31.1.2001, kdy byl vydán rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 23 Co 510/2000 ve sporu jiného zaměstnance žalobce, v němž \"bylo najisto postaveno, že pouhé přijímání mzdy podle platového výměru nelze chápat jako mlčky učiněný souhlas s podmínkami stanovenými v platovém výměru\" a že \"v takovém případě náleží zaměstnanci základní plat pouze v původní výši stanovené v manažerské smlouvě\". Žalobce dále nesouhlasí se závěrem, že \"o přeplatku mzdy\" za období od 1.1. do 30.4.1998 již bylo pravomocně rozhodnuto. Poukazuje na to, že z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté lze řízení zastavit a nikoliv žalobu zamítnout a že \"v případě\" rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 15.7.1999 sp. zn. 3 C 283/99 je závazný pouze výrok, že žalobce má zaplatit žalovanému 11.250,- Kč s příslušenstvím, a nikoliv také odůvodnění rozsudku, tedy ani názor soudu, v jaké výši náležel žalovanému v uvedeném období základní plat. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedl, že v řízení vedeném u Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 3 C 283/98 soudy obou stupňů shodně konstatovaly, že \"platovým výměrem jako jednostranným právním úkonem nemůže zaměstnavatel měnit, popřípadě doplňovat pravidla pro výplatu mzdy, neboť tato jsou sjednána v manažerské smlouvě, která je dvoustranným právním úkonem\", a že takovým platovým výměrem lze změnit - je-li mzda podle platového výměru zaměstnancem přijímána - pouze výši sjednané mzdy a nikoliv \"pravidla pro jejich výplatu\". Nárok žalobce je promlčen a jeho argumentace uvedená v dovolání \"je čistě účelová\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku, jak má být (po právní stránce) posouzen požadavek zaměstnavatele na vrácení části mzdy, která byla zaměstnanci vyplacena, aniž by na ni měl nárok, jestliže zaměstnavatel dovozuje, že k neoprávněné výplatě části mzdy došlo následkem zaviněného porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním ze strany zaměstnance, jemuž byla (neoprávněně) část mzdy vyplacena. Uvedenou právní otázku vyřešil odvolací soud jinak (odlišně), než je posuzována podle ustálené judikatury soudů. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k době, kdy měla být žalovanému neoprávněně vyplacena část mzdy - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb.,č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen \"zák. práce\").
Podle ustanovení §172 odst.1 zák. práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Podle ustanovení §243 odst.1 zák. práce získá-li zaměstnanec bezdůvodné obohacení na úkor zaměstnavatele nebo zaměstnavatel na úkor zaměstnance, musí je vydat. Podle ustanovení §243 odst.2 zák. práce je bezdůvodným obohacením prospěch získaný plněním bez právního důvodu nebo plněním z neplatného právního úkonu.
Institut bezdůvodného obohacení podle ustanovení §243 zák. práce má subsidiární povahu. Znamená to mimo jiné, že právní vztah může být podle tohoto ustanovení posouzen, jen jestliže nárok nevyplývá z jiného zákonného ustanovení. Nárok z odpovědnosti za bezdůvodné obohacení (samozřejmě jen tehdy, jsou-li splněny předpoklady pro vznik této odpovědnosti) může být opodstatněn toliko tehdy, jestliže povinnost vydat přijaté plnění neupravuje jiný právní titul, tj. v případě, že pomocí ustanovení upravujících jednotlivé právní vztahy nelze dosáhnout odčerpání zaměstnancem (zaměstnavatelem) získaného prospěchu (bezdůvodného obohacení). Z důvodu bezdůvodného obohacení přitom nelze přiznat nárok, který vyplývá z ustanovení upravujících jednotlivé právní vztahy a který nebylo možné úspěšně uplatnit (například proto, že je nárok prekludován nebo promlčen).
Majetková újma, kterou lze vyjádřit v penězích, je předpokladem jak pro vznik nároku z bezdůvodného obohacení, tak i nároku z odpovědnosti za škodu. Ze subsidiarity institutu bezdůvodného obohacení však vyplývá, že podle ustanovení §243 zák. práce může být nárok posouzen jen tehdy, nejsou-li dány předpoklady pro odpovědnost za škodu. Jestliže majetková újma byla způsobena porušením povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, je třeba nárok posoudit podle ustanovení o odpovědnosti za škodu.
V projednávané věci žalobce - jak vyplývá ze žaloby a z jeho dalších podání, která učinil v řízení před soudy - tvrdil, že mu vznikla majetková újma, neboť vyplatil žalovanému část mzdy (v době od 1.7.1996 do 31.1.1997 ve výši 1.000,- Kč měsíčně a v době od 1.2.1997 do 30.4.1998 ve výši 4.000,- Kč měsíčně), aniž by na ni měl žalovaný nárok, a že k této majetkové újmě došlo proto, že žalovaný jako ekonomický ředitel žalobce porušil své povinnosti při plnění pracovních úkolů, neboť z titulu své funkce byl odpovědný \"za mzdovou politiku a uplatňování mzdových předpisů u žalobce\" a za to, že zaměstnancům (a ani jemu samotnému) nebude vypláceno více, než jim náleželo podle ujednání o mzdě, a tyto své povinnosti zaviněně \"zanedbal\". Pro právní posouzení věci tedy nebylo za této situace rozhodující jen to, že se žalovaný měl (podle tvrzení žalobce) bezdůvodně obohatit přijetím neprávem vyplacených částek (části mzdy). S ohledem na subsidiaritu institutu bezdůvodného obohacení zde bylo především významné to, že žalovaný měl podle tvrzení žalobce jako ekonomický ředitel žalobce porušit své povinnosti při plnění pracovních úkolů a že v důsledku toho měly žalobci vzniknout náklady, které by jinak (nebýt \"zanedbání\" žalovaného) nevynaložil. Protože příčinou majetkové újmy, která měla žalobci vzniknout vynaložením těchto nákladů (vyplacením části mzdy v celkové výši 67.000,- Kč), mělo být porušení povinností žalovaného vyplývajících z pracovního poměru, bylo potřebné nárok žalobce po právní stránce správně posoudit jako nárok z odpovědnosti za škodu; protože se nejedná o žádný z případů zvláštní odpovědnosti za škodu, může žalovaný za škodu odpovídat při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §172 zák. práce. Teprve v případě, kdyby bylo zjištěno, že tu nejsou splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle ustanovení §172 zák. práce, bylo možné nárok žalobce posoudit z pohledu vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení §243 zák. práce. V závislosti na tom, jak byl nárok žalobce kvalifikován po právní stránce, pak bylo možné též dovodit, zda námitka promlčení byla vznesena žalovaným důvodně.
S názorem odvolacího soudu, že předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle ustanovení §172 odst.1 zák. práce nebyly splněny, nelze souhlasit. Odvolací soud, který se věcí z hlediska této právní kvalifikace zabýval, aniž by se k ní vůbec vyjádřil soud prvního stupně a aniž by byla učiněna pro to potřebná (jakákoliv) skutková zjištění, k tomuto názoru dospěl na základě úvahy, že žalobce dovozuje zaviněné porušení povinností žalovaného při plnění pracovních úkolů z toho, že žalovaný, ačkoliv \"neakceptoval nabídku žalobce na změnu platového výměru\", vyplatil si podle tohoto výměru mzdu, a že \"takové jednání postrádá protiprávnost v jednání žalovaného\". Z obsahu spisu (zejména z podání ze dne 5.9.2001, kterým žalobce doplnil na výzvu soudu prvního stupně svou žalobu) však vyplývá, že ve skutečnostech uvedených odvolacím soudem žalobce zaviněné porušení povinností žalovaného při plnění pracovních úkolů nespatřoval. Podle tvrzení žalobce - jak uvedeno již výše - měl žalovaný zaviněně porušit své povinnosti při plnění pracovních úkolů zejména tím, že, ačkoliv byl jako ekonomický ředitel žalobce odpovědný \"za mzdovou politiku a uplatňování mzdových předpisů u žalobce\" a za to, že zaměstnancům (a ani jemu samotnému) nebude vypláceno více, než jim náleželo podle ujednání o mzdě, připustil (dovolil), aby mzda byla vyplácena v nesprávné (ve \"prospěch\" zaměstnanců žalobce a i jeho samotného) výši; odvolací soud se pak věcí z pohledu tohoto tvrzení vůbec nezabýval a jeho názor, že předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle ustanovení §172 odst.1 zák. práce nebyly v posuzovaném případě splněny, i z tohoto důvodu nemůže obstát.
Soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení \"přeplatku na mzdě\" za dobu od 1.1. do 30.4.1998 - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z důvodu, že o této věci již bylo pravomocně rozhodnuto. I když žalobce v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně správnost uvedeného závěru nezpochybňoval, měl odvolací soud při projednání odvolání vzít v první řadě v úvahu, že nebyl vázán uplatněnými odvolacími důvody a že tedy mohl přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (srov. §212a odst.1 o.s.ř.), jakož i to, že z důvodu překážky věci pravomocně rozsouzené nelze - jak správně uvádí dovolatel - žalobu zamítnout; překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159 odst.3 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2002) představuje nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, a z důvodu této překážky soud řízení zastaví (§104 odst.1 o.s.ř.).
Se závěrem, že by o nároku žalobce za dobu od 1.1. do 30.4.1998 bylo pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 283/98, navíc nelze souhlasit.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159 odst.3 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2002) brání tomu, aby byla znovu v občanském soudním řízení projednávána stejná věc, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto.
O stejnou věc se ve smyslu ustanovení §159 odst.3 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2002 jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod (tedy týká-li se stejného předmětu řízení) a týká-li se těchže osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.4.2001 sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný pod č. 113 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Tentýž právní důvod (stejný předmět řízení) je pak dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vychází ze stejných skutkových okolností, jimiž byl uplatněn.
I když se řízení vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 283/98 týkalo těchže osob, je nepochybné, že jeho předmětem byl nárok žalovaného na vyplacení části mzdy, kterou mu žalobce bezdůvodně nevyplatil, zatímco předmětem řízení v projednávané věci je nárok žalobce na vrácení jiné části mzdy, která měla být žalovanému vyplacena v rozporu s právními předpisy. Protože se v projednávané věci nejedná o tentýž nárok, který byl předmětem řízení vedeného u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 283/98, nemůže v projednání nároku žalobce za dobu od 1.1. do 30.4.1998 bránit překážka věci pravomocně rozhodnuté.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2003
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu