ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1574.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 1574/2018-433
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. P. , zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem v Plzni, nám. Republiky č. 202/28, proti žalované Karlovarské minerální vody, a.s. , se sídlem v Karlových Varech, Horova 1361/3, IČO 14706725, zastoupené JUDr. Josefem Kašparem, advokátem se sílem v Karlových Varech, Jáchymovská č. 27/114, za účasti České pojišťovny a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 1, Pobřežní č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 227/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. ledna 2018 č. j. 61 Co 245/2017-390, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2018 č. j. 61 Co 245/2017-390 ve věci samé není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Při určování výše požadované náhrady za bolest odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – řešil jednak právní otázku předpokladů přiměřeného zvýšení odškodnění bolesti podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „vyhlášky“), a jednak otázku, do jaké míry soud při hodnocení těchto předpokladů může vycházet ze závěrů ustanoveného znalce a do jaké míry je oprávněn jeho závěry přezkoumávat.
Vzhledem k tomu, že ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky nečiní rozdíl mezi nárokem na odškodnění bolesti a nárokem na odškodnění ztížení společenského uplatnění, vychází dovolací soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1004/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1997/2010) i v případě bolestného z názoru obsaženého v bodu I. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. Cpjn 203/2010 k výkladu stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2011, pod č. 50. Závěry zde uvedené - vztaženy na odškodnění bolesti – znamenají, že již výše odškodnění určená na základě celkového (základního) bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje sama o sobě náhradu za tělesné a duševní strádání způsobené škodou na zdraví, jejím léčením nebo odstraňováním jejích následků. Postup při určování bodového ohodnocení podle ustanovení §2 odst. 1 s přihlédnutím k ustanovení §4 odst. 1 a §6 odst. 1 písm. a), b) a odst. 2 vyhlášky totiž umožňuje v odůvodněných případech již lékaři přihlédnout k individuálním okolnostem posuzované věci, zejména k rozsahu a způsobu poškození zdraví, k jeho závažnosti, k průběhu léčení včetně náročnosti použité léčby a ke vzniklým komplikacím, tak aby náhrada za bolest určená uvedeným způsobem dostatečně vystihovala všechny okolnosti posuzovaného případu. Pokud škoda na zdraví vyžadovala – nazíráno z odborného medicínského hlediska - náročný způsob léčení, vyhláška stanoví, že bodové ohodnocení škody na zdraví podle příloh č. 1 a 3 této vyhlášky lékař může zvýšit až o 50 % celkové částky bodového ohodnocení; náročným způsobem léčení se rozumí zejména infekce rány prodlužující dobu léčení [§6 odst. 1 písm. a)], a v případě, že škoda na zdraví vyžadovala mimořádně náročný způsob léčení, může lékař zvýšit bodové ohodnocení škody na zdraví podle příloh č. 1 a 3 této vyhlášky až na dvojnásobek celkové částky bodového ohodnocení; mimořádně náročným způsobem léčení se rozumí zejména léčení zahrnující dlouhodobou plicní ventilaci, kanylaci velkých cév nebo dialýzu [§6 odst. 1 písm. b)].
Postup podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, který přísluší pouze soudu, pak přichází v úvahu jen v případech, kdy základní bodové ohodnocení stanovené v lékařském posudku [včetně případného zvýšení podle ustanovení §6 odst. 1 písm. a), b) vyhlášky] dostatečně nevyjadřuje tělesné a duševní strádání způsobené poškozenému újmou na zdraví. V této souvislosti dovolací soud již v minulosti vyslovil názor (k tomu srov. již míněný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1004/2010, ze kterého důsledně vycházely i soudy obou stupňů v projednávané věci), že při zvažování, zda bolest, kterou poškozený utrpěl v příčinné souvislosti s poškozením zdraví, představuje ve srovnání s jinými obdobnými případy zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele (třeba rovněž s přihlédnutím k verifikovanému subjektivnímu vnímání úrovně bolesti poškozeným oproti jiným případům), se jedná o rozhodnutí (úsudek) soudu, které závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (srov. §127 odst. 1 o. s. ř.). Znalci proto náleží posouzení věci z odborného hlediska, zda nad rámec skutečností významných pro hodnocení podle ustanovení §4 odst. 1 vyhlášky jsou zde okolnosti (při porovnání s jinými obdobnými případy téhož typu, i s případným přihlédnutím k osobnosti poškozeného), které se vymykají z typového rámce obdobných případů a které by mohly nasvědčovat, že se jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele. Soudu potom přísluší, aby po zhodnocení důkazu znaleckým posudkem a jím uváděných skutečností (okolností), s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (§132 o. s. ř.), sám ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky uvážil, zda posuzovanou věc považuje z hlediska výše odškodnění bolesti za „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a - v případě kladného závěru - jaké zvýšení náhrady považuje za „přiměřené“.
V otázce způsobu hodnocení důkazu znaleckým posudkem nejsou v soudní praxi pochybnosti o tom, že obecně platí, že soud musí mimo jiné zkoumat, zda znalec splnil úkol, který mu byl vymezen; zjistí-li soud, že znalec tento úkol nesplnil vůbec nebo nedostatečným způsobem, nebo má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného posudku; hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení; soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znaleckého posudku, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit (k tomu srov. např. usnesení pléna bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, Pls. 3/80, uveřejněné pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1981, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002 sp. zn. 25 Cdo 583/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, na které poukazuje i odvolací soud v projednávané věci).
Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že v daném případě nenastaly „podmínky pro zvýšení základního bodového ohodnocení bolestného“ podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, jestliže podle „komplexně a logicky odůvodněných“ odborných závěrů znalce doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc. (jehož odbornost zůstala přes námitky žalobce nezpochybněna), vyplývajících z jeho posudku i doplňující výpovědi, nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že bolest, kterou žalobce utrpěl v příčinné souvislosti s pracovním úrazem ze dne 31. 10. 2012, představuje ve srovnání s jinými obdobnými případy zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele (podle znalce „nebyly zjištěny žádné pooperační komplikace, které by mohly znamenat další bolesti“, „nedošlo k infekci rány ani jiným analogickým potížím, které by dobu hojení ran prodlužovaly“, nebylo zjištěno, že by žalobce trpěl extrémně intenzívní bolestí, „není zřejmé, že by samotná bolest žalobce způsobená operací krční páteře byla posudkově významně větší než je u jiných stejně nebo analogicky operovaných pacientů“, ani že by doba léčení následků úrazu byla prolongována nad běžnou a předpokládanou dobu). Z obsahu spisu se zároveň podává, že se jmenovaný znalec v rámci své výpovědi před soudem prvního stupně náležitě vypořádal se všemi námitkami, které žalobce opětovně akcentuje i v nyní podaném dovolání, a že v rámci rozhodnutí odvolacího soudu o bolestném bylo přihlédnuto ke všem rozhodujícím okolnostem. Odvolací soud tedy přes výtky dovolatele postupoval konformně s výše uvedenými názory dovolacího soudu, na kterých dovolací soud neshledává žádné důvody cokoliv měnit.
Namítá-li dovolatel, že soudy „pominuly základní postulát, že náhrada škody na zdraví by měla být přiměřená“, potom přehlíží, že zásadu přiměřenosti (proporcionality) nelze považovat za samostatný právní důvod vzniku nároku na zvýšení bolestného, který by byl odlišný od skutkové podstaty upravené v ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, neboť jde o imanentní součást relativně neurčité dispozice právní normy umožňující soudu „přiměřeně“ zvýšit výši odškodnění, jsou-li splněny podmínky v hypotéze právní normy. Jestliže totiž nejde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, nemohou být již proto dány důvody pro přiměřené zvýšení odškodnění z důvodu aplikace „zásady proporcionality“ (přiměřenosti). Teprve tehdy, jestliže soud dospěje k závěru, že skutková podstata relativně neurčité hypotézy právní normy, vyžadující závěr, že se jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, byla naplněna, je na místě vycházet při úvaze o rozsahu zvýšení z tzv. principu proporcionality, neboli – jak nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 350/03 při zobecňujícím výkladu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky tento princip „jinými slovy“ vysvětluje – aby mezi posuzovanými skutečnostmi existoval „vztah přiměřenosti“.
Nelze přijmout ani spekulace žalobce o tom, jaké by bylo bodové ohodnocení bolestného podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, „kdyby si nechal vyhotovit znalecký posudek později“, neboť – jak si je toho vědom i sám dovolatel - v případě, že bolest byla způsobena přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení, stanoví se náhrada za bolest podle tohoto nařízení pouze tehdy,
„nebyl-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení vydán lékařský posudek k odškodnění bolesti“ (srov. §10 tohoto zařízení); o takový případ se však v posuzované věci nejedná (lékařský posudek o odškodnění bolesti byl vydán dne 11. 11. 2013, tedy téměř dva roky předtím, než dne 26. 10. 2015 nabylo účinnosti toto nařízení).
V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [napadá-li hodnocení důkazů odvolacím soudem (vytýká-li mu, že „přehlédl, že znalecký posudek je neúplný, nelogický, ve svých závěrech je v rozporu s ostatními provedenými důkazy, závěry nejsou odůvodněny obsahem nálezu“, a že „nepřihlédl ke všem skutečnostem, které byly podstatné, ani nebyly znalcem uvedeny či zkoumány“)], dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
K námitce žalobce, že „nebylo dodrženo pravidlo, že soud musí rozhodovat podle zákona, nikoliv dle vyhlášky“ srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. I. ÚS 276/01, podle kterého vázanost soudce zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 1 Ústavy znamená oprávnění soudu neaplikovat „jiný právní předpis“,
je-li soudem považován za rozporný se zákonem. A contrario z uvedených ústavních ustanovení však vyplývá, že v případě, nekonstatuje-li obecný soud nesoulad „jiného právního předpisu se zákonem“, je jím vázán.
V dovolacím řízení o dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení účastníků, nelze pokračovat, neboť zde dovolatel uplatnil jiný důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [dovolatel namísto skutkových zjištění soudů (že žalobce „doložil veškeré podklady pro vyhodnocení oprávněnosti jednotlivých nároků až po podání žaloby“) předestírá vlastní (odlišná) skutková zjištění (že „žalobce zaslal veškeré podklady týkající se náhrady škody na zdraví před zahájením řízení žalované i pojišťovně“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o „nespravedlivosti“ rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2018
JUDr. Lubomír Ptáček Ph.D.
předseda senátu