ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.1622.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 1622/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce B. K., zastoupeného JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova č. 1250, proti žalované Agency of Security FENIX, a.s. se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, Pod Pekárnami č. 878/2, IČO 25720589, zastoupené Mgr. Petrem Hájkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Michalská č. 4, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s. , Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 1, Templová č. 747, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 279/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2010 č.j. 23 Co 516/2009-162, takto:
Rozsudek krajského soudu se (s výjimkou části výroku I., v níž byl potvrzen rozsudek okresního soudu ohledně částky 517.977,- Kč s úroky z prodlení) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za bolest a za ztížení společenského uplatnění 1,415.880,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil tím, že jako zaměstnanec žalované utrpěl dne 28.4.2003 při dopravní nehodě, k níž došlo při plnění pracovních úkolů, úraz – těžké poškození zdraví (vykloubení levé kyčle s komplikovanou zlomeninou acetabula, zlomeninu čtyř žeber a traumatický hemotorax), za jehož odškodnění odpovídá žalovaná. Při stanovení výše uplatněného nároku žalobce vycházel ze znaleckých posudků vypracovaných v průběhu řízení, v nichž bolestné bylo ohodnoceno ve výši 1.490 bodů (á 120,- Kč) s tím, že znalec následně provedl navýšení o 100% na 2.980 bodů (tj. celkem 357.600,- Kč), a ztížení společenského uplatnění bylo ohodnoceno ve výši 2.700 bodů, které spolu s navýšením o 50% činilo 4.050 bodů (tj. celkem 486.000,- Kč), a ve výši 1.600 bodů (tj. celkem 192.000,- Kč). Podle názoru žalobce jsou však u něj splněny podmínky pro mimořádné zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. na trojnásobek „základního bolestného“ ve výši 1.490 bodů, tj. na celkem 536.400,- Kč, a trojnásobek „základního ohodnocení ZSU“ ve výši 2.700 a 1.600 bodů, tj. na celkem 1.548.000,- Kč, neboť jeho zranění byla doprovázena mimořádnými bolestmi a jejich léčba byla komplikovaná a dlouhodobá, žalobce prodělal celkem šest operací, ale nadále trpí bodavými bolestmi v oblasti kyčelního kloubu a jeho zranění má nepříznivý vliv i na jeho psychiku; trvalé následky zranění žalobce podstatně omezují ve většině jeho životních aktivit, které provozoval před úrazem, zejména nemůže provozovat horskou a pěší turistiku, plavání, jízdu na kole a kolečkových bruslích, klasické bruslení a lyžování, je omezen ve společenském životě (v návštěvě kin, divadel a plesů), nemůže udržovat dům a zahradu, je omezen v intimním životě s manželkou a v péči o dospívající děti. Po žalované, která mu již (prostřednictvím vedlejšího účastníka) zaplatila na náhradě za bolest 346.670,- Kč a na náhradě za ztížení společenského uplatnění 113.400,- Kč, proto požadoval (po krácení odškodnění o 10% z důvodu spoluzavinění dopravní nehody) doplatek náhrady za bolest ve výši 136.080,- Kč a doplatek náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 1,279.800,- Kč.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 29.6.2009 č.j. 7 C 279/2006-134 žalované uložil, aby žalobci zaplatila 790.560,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, co do částky 625.320,- Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 81.306,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Luhana a „státu - České republice“ na nákladech řízení 22.710,- Kč a soudní poplatek ve výši 31.620,- Kč, obojí na účet Okresního soudu v Nymburce. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce utrpěl dne 28.4.2003 pracovní úraz, za který odpovídá žalovaná, přičemž „účastníci se shodli na míře spoluzavinění žalobce v rozsahu 10%, neboť jako řidič při služební jízdě pro žalovanou v místě nehody nedodržel nejvyšší povolenou rychlost“. Žalobce v souvislosti s úrazem a jeho léčbou vytrpěl bolesti, jejichž odškodnění bylo stanoveno znaleckým posudkem Doc. MUDr. Bohumila Soukupa, CSc. (z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie-traumatologie) ve výši 2.980 bodů (á 120,- Kč), „a to včetně 100% navýšení, které určil znalec v souladu s ustanovením §6 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 440/2001 Sb.“, a v důsledku trvalých následků úrazu došlo i ke ztížení společenského uplatnění žalobce, jehož výše byla ohodnocena jmenovaným znalcem 4.050 body, „tj. včetně 50% navýšení, které určil znalec v souladu s ustanovením §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb.“, a dále znaleckým posudkem MUDr. Miloše Lachmana (z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie), který se vyjadřoval k duševnímu stavu žalobce v souvislosti s úrazem, ve výši 1.600 bodů. Vycházeje „ze srovnání aktivit a způsobu života žalobce před poškozením zdraví a současným stavem“, kdy žalobce „vedl před poškozením zdraví poměrně aktivní společenský i sportovní život, avšak jeho zapojení nebylo na vysoké úrovni ani mimořádné (veškeré aktivity provozoval na rekreační úrovni), byl již ve středním věku, měl založenou rodinu s dospívajícími dětmi“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že v daném případě „jsou dány podmínky“ pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 cit. vyhlášky na dvojnásobek, zatímco „podmínky pro zvýšení náhrady za bolest soud neshledal, neboť zvýšení dle ustanovením §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. dostatečně vyjadřuje žalobcem vytrpěné bolesti během úrazu i v průběhu léčby“. Soud prvního stupně „proto uzavřel, že částka odpovídající základnímu počtu bodů za bolestné i ztížení společenského uplatnění činí 694.800,- Kč, dvojnásobek této částky činí 1,389.600,- Kč“. Po odečtení 10% za spoluzavinění škody na zdraví žalobcem, tedy částky 138.960,- Kč, a částky 460.080, kterou žalovaná již žalobci na těchto nárocích zaplatila, „soud shledal žalobu důvodnou, pouze pokud se týká částky 790.560,- Kč“.
K odvolání žalované Krajského soudu v Praze rozsudkem ze dne 19.1.2010 č.j. 23 Co 516/2009-162 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I.“ změnil tak, že žalobu co do částky 272.583,- Kč s úroky z prodlení zamítl, a co do částky 517.977,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, tento rozsudek potvrdil; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 40.653,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 19.483,- Kč, obojí k rukám advokáta JUDr. Jana Luhana, a že žalovaná je povinna zaplatit „České republice - na účet Okresního soudu v Nymburce“ na nákladech řízení 22.710,- Kč a soudní poplatek ve výši 20.720,- Kč. Odvolací soud s poukazem na ustanovení §6 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 440/2001 Sb. zdůraznil, že „zvýšení bodového ohodnocení bolestného náleží především lékaři, který podle zdravotní dokumentace musí posoudit náročnost způsobu léčení a stanovit možnost zvýšení tohoto odškodnění“. Jestliže tedy v projednávané věci znalec Doc. MUDr. Bohumil Soukup, CSc. základní počet bodů ve výši 1.490 bodů navýšil o 100% na 2.980 bodů, „má odvolací soud za to, že byly zohledněny všechny skutečnosti týkající se náročnosti léčby žalobce a další zvýšení tohoto odškodnění není otázkou rozhodnutí soudu“. Podle výpočtu odvolacího soudu náleží žalobci za 2.980 bodů (á 120,- Kč) 357.600,- Kč „a po odečtení zaplacené částky 346.670,- Kč, zbývá rozdíl 10.930,- Kč a po odpočtu 10% zbývá nezaplaceno 9.840,- Kč na bolestném“. Zabývaje se výší nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění odvolací soud vycházel z toho, že výše jmenovaný znalce „zvýšil odškodnění ztížení společenského uplatnění na maximální možnost (o 50%), když přihlížel ke zvlášť těžkým následkům škody na zdraví, jak má na mysli ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb.“. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně „neshledal důvod pro možnost použití ustanovení §7 odst. 3 cit. vyhlášky, která umožňuje ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele zvýšení odškodnění stanovené podle vyhlášky přiměřeně zvýšit“. Podle jeho názoru „v řízení byly sice prokázány těžké následky škody na zdraví, avšak z ničeho nevyplývá, že by se jednalo o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, když žalobce se věnoval běžným činnostem, které lze předpokládat u mužů v jeho věku a postavení“. Odvolací soud „má proto za to, že již zvýšením o 50% provedeným znalcem, byly vystihnuty všechny následky, které poškození na zdraví u žalobce přineslo“; znalcem stanovené ohodnocení ve výši 4.050 bodů (á 120,- Kč) tak představuje 486.000,- Kč. Ani v případě odškodnění ztížení společenského uplatnění ohodnoceného znalcem z oboru psychiatrie a sexuologie MUDr. Milošem Lachmanem ve výši 1.600 bodů (které odpovídá částce 192.000,- Kč) odvolací soud „neshledal důvody pro zvýšení odškodnění ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., neboť z ničeho nelze dovodit, že by se jednalo o mimořádný a výjimečný případ hodný zvláštního zřetele“. Podle výpočtu odvolacího soudu „celkem odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle vyčíslení znalci činí 678.000,- Kč (486.000,- Kč + 192.000,- Kč) a po odečtení částky 113.400,- Kč, která byla žalovanou již zaplacena, činí odškodnění 564.600,- Kč a po odečtení 10% z této částky pak odškodnění ztížení společenského uplatnění představuje 508.140,- Kč“. Celková náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění tedy „činí 517.980,- Kč (508.140,- Kč ZSU + 9.840,- Kč bolestné) a tato částka byla žalobci přiznána spolu s úrokem z prodlení, od doby, kdy byla žalované doručena žaloba, když v podstatě tato částka byla původní žalobou požadována“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku o věci samé, jímž bylo rozhodnuto o částce 272.583,- Kč s úroky z prodlení) podal žalobce dovolání. Namítal, že odvolací soud „nesprávně posoudil možnost aplikace ust. §7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb.“, jestliže „nepřistoupil k mimořádnému navýšení bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění“. Dovolatel má za to, že „zvýšení základní výměry ZSU na dvojnásobek, jak je provedl soud prvního stupně, představuje skutečně minimum spravedlivého odškodnění závažné újmy, kterou žalobce v důsledku pracovního úrazu utrpěl“. Odůvodnil-li odvolací soud své rozhodnutí pouze tím, že „v řízení byly sice prokázány těžké následky škody na zdraví, avšak z ničeho nevyplývá, že by se jednalo o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, když žalobce se věnoval běžným činnostem, které lze předpokládat u mužů v jeho věku a postavení“, považuje dovolatel takovéto rozhodnutí za „zcela všeobecné, paušální a blíže nijak neodůvodněné“. Podle jeho názoru „i v případě, kdy poškozený vedl běžný společenský, kulturní, rodinný, pracovní a sportovní život a jeho zapojení nebylo mimořádně vysoké, mohou soudy přiznat a přiznávají mimořádné odškodnění dle ust. §7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb., a to i ve výši několikanásobku základního bodového ohodnocení“. Podle mínění žalobce „mimořádnost nelze totiž spatřovat pouze v mimořádném, neběžném životním stylu poškozeného před úrazem, ale především v rozdílu mezi životními aktivitami poškozeného před úrazem a po úrazu“, přičemž „v úvahu je nutno vzít také četnost životních aktivit, nikoli jen jejich intenzitu“. Zdůraznil, že „před úrazem žil vysoce aktivním, nikoli jen konzumním způsobem života“, a že činnosti, které vykonával před úrazem (věnoval se rybařině, tanci, horské a pěší turistice, plavání, cyklistice a lyžování), jsou „vesměs aktivity náročné na pohyb“. V tomto směru proto dovolatel „naprosto nemůže souhlasit s paušálním a ničím nepodloženým hodnocením odvolacího soudu, že se pouze věnoval běžným činnostem, které lze předpokládat u mužů v jeho věku a postavení“, když „ve svém vysoce aktivním životním stylu byl v důsledku úrazu a následných operací zásadním způsobem omezen“. Podle názoru žalobce „nelze přehlédnout ani skutečnost, že úraz utrpěl ve věku 45 let, tedy v době, kdy člověk zúročuje své životní zkušenosti v práci, péči o rodinu i koníčcích, kdy je plně aktivní i v intimním životě“, a že „pokud žalobce ztratil možnost provozovat valnou většinu svých životních aktivit, nelze spravedlivě tvrdit, že by se nejednalo o výjimečný případ, hodný mimořádného zřetele“. Zdůraznil rovněž, že „přiznané odškodnění musí být přiměřené rozsahu a intenzitě utrpěné újmy, jinak by nevyhovovalo požadavkům na spravedlivost a přiměřenost“. Odvolací soud však „nevzal na zřetel žalobcův poukaz na zásadu proporcionality odškodnění, která má větší relevanci než slovní znění vyhlášky č. 440/2001 Sb.“, když „soud není aplikací vyhlášky č. 440/2001 Sb. vázán nijak otrocky“, neboť „se jedná o normu podzákonnou“. Kromě toho dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že při výpočtu výše nároku – byť tak došel k výsledku pro žalobce „nepatrně příznivějšímu“ - „naprosto v rozporu s logikou nejprve odečetl částky, které žalovaná již žalobci uhradila, a teprve potom provedl 10ti %ní snížení zbývajícího nároku“. Závěrem žalobce vyslovil nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení a navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil „a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení dovolacího“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Předmětem dovolacího řízení je nárok žalobce na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 272.583,- Kč. I když žalobce v dovolání uvedl, že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241 odst. 3 o.s.ř., z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podstatou jeho výtek je toliko kritika právního posouzení věci odvolacím soudem, jestliže žalobce v dovolání polemizuje s tím, k jakým okolnostem odvolací soud přihlížel při rozhodování o výši náhrady za ztížení společenského uplatnění a jakým způsobem vymezil hypotézu právní normy uvedené v ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud dovolání žalobce jen z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu – mimo jiné - zjištěno, že žalobce utrpěl dne 28.4.2003 při dopravní nehodě, k níž došlo při plnění pracovních úkolů pro žalovanou, úraz – poškození zdraví, za jehož odškodnění odpovídá žalovaná; účastníci se shodli na míře spoluzavinění žalobce v rozsahu 10%. Ztížení společenského uplatnění v příčinné souvislosti s uvedeným pracovním úrazem žalobce ohodnotil Doc. MUDr. Soukup, CSc. znaleckým posudkem (z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie-traumatologie) ze dne 27.12.2008 podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 440/2001 Sb. celkem 2.700 body (položka 0743 – omezení hybnosti TH/LS páteře s kořenovým drážděním-střední stupeň – 300 bodů, položka 1370 – omezení hybnosti levého kyčelního kloubu-těžký stupeň – 800 bodů, položka 1391 – omezení hybnosti levého kolene-střední stupeň – 600 bodů, položka 142 – trvalé následky po poranění měkkého kolena – 700 bodů, položka 1340 – zkrácení levé dolní končetiny cca 3 cm – 100 bodů, položka 173 – poúrazové vícečetné koloidní jizvy v oblasti levé kyčle a pánve – 200 bodů); z důvodu zvlášť těžkých následků poškození zdraví jmenovaný lékař podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. zvýšil bodové ohodnocení škody na zdraví o 50%, (tj. o 1.350 bodů) a ztížení společenského uplatnění žalobce tak stanovil v celkové výši 4.050 bodů. Dalším znaleckým posudkem (z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie) ze dne 30.4.2009 ohodnotil MUDr. Miloš Lachman ztížení společenského uplatnění v příčinné souvislosti s dotčeným pracovním úrazem podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 440/2001 Sb. celkem 1.600 body (položka 013 – postkomoční syndrom – 100 bodů, položka 016 – vážné duševní poruchy vzniklé působením otřesných zážitků nebo jiných nepříznivých psychologických činitelů a tísnivých situací ověřené psychologickým pracovištěm – 1.500 bodů). Žalovaná vyplatila žalobci částku 113.400,- Kč (odpovídající počtu bodů, jímž bylo ztížení společenského uplatnění žalobce ohodnoceno ve znaleckém posudku vyhotoveném před zahájením tohoto soudního řízení) a další zvýšení vyplatit odmítla.
Náhrada za ztížení společenského uplatnění je jedním z dílčích nároků práva na náhradu škody příslušejících zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz nebo onemocněl nemocí z povolání. Svojí povahou jde o náhradu imateriální újmy, jejíž výše se stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku (§3 odst. 2, §7 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších změn a doplňků - dále jen „vyhlášky“). Představuje jednorázové odškodnění za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho osobních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů.
Podle ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. odškodnění ztížení společenského uplatnění se určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen „následky“). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Závěr o konečné výši bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění v jednotlivých případech pak činí lékař s přihlédnutím k ustanovením §5 a §6 odst. 1 písm. c) a odst. 2 vyhlášky, která uvádějí další kriteria pro stanovení výše bodového ohodnocení v jednotlivých případech, a která kromě jiného umožňují zohlednit specifické okolnosti případu.
Přiměřenost při určování bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění v lékařském posudku, je umožněna v první řadě způsobem, kterým lékař hodnotí závažnost škody na zdraví, její předpokládaný vývoj a průběh léčení (§5 odst. 1 vyhlášky) podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4. Lékař je oprávněn (a povinen) nejen podřadit zjištěné postižení pod příslušnou položku uvedených příloh, nýbrž také posoudit, jaký počet bodů náleží postiženému v rámci stanoveného rozpětí. V některých případech je povinen současně posuzovat intenzitu zdravotního poškození, zda jde o postižení lehkého, středně těžkého, či těžkého stupně, a poté ještě rozhodnout o počtu bodů v rámci stanoveného rozpětí. Zdravotní stav poškozeného po úrazu, nemoci z povolání nebo jiném poškození zdraví přitom je třeba chápat jako jeden celek, který je třeba hodnotit komplexně, a nikoli zvlášť pro jednotlivé obory, na které se lékařská věda formálně dělí.
Půjde-li o zvlášť těžké následky škody na zdraví, tedy takové následky, které poškozeného podstatně omezují nebo významně mění uplatnění v životě anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s ohledem na věk poškozeného, i jeho předpokládané uplatnění v životě, je dán lékaři prostor k úvaze, aby zvýšil bodové ohodnocení stanovené v přílohách č. 2 a 4 až o 50 % celkové částky bodového ohodnocení [§6 odst. 1 písm. c) vyhlášky].
Uvedený postup určování bodového ohodnocení umožňuje v odůvodněných případech již lékaři přihlédnout k individuálním okolnostem posuzované věci, přičemž náhrada za ztížení společenského uplatnění určená uvedeným způsobem na základě počtu bodů stanoveného lékařem představuje „základní“ jednorázové odškodnění za nepříznivé důsledky poškození zdraví pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho osobních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.6.2010 sp. zn. 21 Cdo 2581/2009 a odůvodnění bodu I. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.1.2011 sp. zn. Cpjn 203/2010 k výkladu stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2011, pod č. 50).
Z uvedeného vyplývá, že v případě, že z důvodů podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky lékař v posudku zvýší počet bodů (nejvýše o 50% celkové výše bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění), je toto zvýšení součástí bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku, které je základem pro stanovení výše odškodnění ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 vyhlášky, a takto stanovenou výši odškodnění pak soud může postupem podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky v odůvodněných případech zvýšit [to obdobně platí i pro „základní“ bodové ohodnocení bolestného, k němuž lékař dospěl s využitím všech možností zvýšení podle ustanovení §6 odst. 1 písm. a) a b) vyhlášky – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.4.2011 sp. zn. 21 Cdo 1004/2010]. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že „základní“ bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění žalobce, které soud může postupem podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky v odůvodněných případech zvýšit, představuje podle znaleckého posudku MUDr. Miloše Lachmana 1.600 bodů, čemuž odpovídá částka 192.000,- Kč, a podle znaleckého posudku Doc. MUDr. Soukupa, CSc. 4.050 bodů [tj. včetně zvýšení o 50% podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky], čemuž odpovídá částka 486.000,- Kč.
Žalobce v dovolání vytýká odvolacímu soudu, že v projednávané věci „nesprávně posoudil možnost aplikace ust. §7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb.“, jestliže „nepřistoupil k mimořádnému navýšení bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění“.
Podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění ztížení společenského uplatnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Dovolateli lze přisvědčit, že jednotící zásadou při určování výše náhrady za ztížení společenského uplatnění je, aby se poškozenému dostalo odškodnění, které je ve všech souvislostech přiměřené. Na tomto obecném požadavku je založena rovněž právní úprava obsažená ve vyhlášce, ukládá-li, že výsledná výše odškodnění musí být přiměřená povaze následků a jejich předpokládanému vývoji (srov. §3 odst. 1 větu druhou vyhlášky). Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, které ze systematického hlediska na bodové ohodnocení stanovené lékařem navazuje a které umožňuje ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele učinit korekci zvýšením základního odškodnění ztížení společenského uplatnění (i bolestného – k tomu srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.4.2011 sp. zn. 21 Cdo 1004/2010), opakovaně klade požadavek, aby přiznané zvýšení bylo přiměřené.
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, které umožňuje mimořádné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru - jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“.
Úvaha soudu v tomto směru není tedy zcela volná, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru odškodnění [srov. hlediska příkladmo uvedená v §3 odst. 1 větě první a v §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky] a že stanoví předpoklady pro vznik nároku na jeho zvýšení (§7 odst. 3 vyhlášky), stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována. Dospěje-li tedy soud v konkrétním případě k závěru, že je naplněna hypotéza ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky (že jde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele), je dále usměrňován relativně neurčitou dispozicí právní normy v tom ohledu, že zvýšení odškodnění musí být „přiměřené“. Úsudek soudu o přiměřenosti míry zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky vycházející jak z individuálních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti (srov. též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29.9.2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, na který ve svém odůvodnění odkazuje rovněž nález Ústavního soudu ze dne 16.10.2007 sp. zn. Pl. ÚS 50/05, zmíněný žalobcem v dovolání).
Z uvedeného vyplývá, že princip proporcionality (přiměřenosti) nelze považovat – jak se dovolatel mylně domnívá – za samostatný právní důvod vzniku nároku na zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, který by „měl větší relevanci“ a byl odlišný od skutkové podstaty upravené v ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, neboť jde o imanentní součást relativně neurčité dispozice právní normy umožňující soudu „přiměřeně“ zvýšit výši odškodnění, jsou-li splněny podmínky v hypotéze právní normy. Jestliže totiž nejde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, nemohou být již proto dány důvody pro přiměřené zvýšení odškodnění z důvodu aplikace „zásady proporcionality“ (přiměřenosti). Teprve tehdy, jestliže soud dospěje k závěru, že skutková podstata relativně neurčité hypotézy právní normy, vyžadující závěr, že se jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, byla naplněna, je místo vycházet při úvaze o rozsahu zvýšení z tzv. principu proporcionality, anebo – jak nález sp. zn. III ÚS 350/03 při zobecňujícím výkladu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky tento princip „jinými slovy“ vysvětluje – aby mezi posuzovanými skutečnostmi existoval „vztah přiměřenosti“.
Mezi rámcová hlediska, k nimž soudy při úvaze o možnosti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění přihlížejí, je zpravidla porovnání úrovně společenských, kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění. Není to však hledisko jediné. Dovolací soud v této souvislosti vyslovil názor, jímž sjednotil dosavadní rozdílnou soudní praxi v otázce předpokladů pro postup soudu podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, že předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. bod II. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.1.2011 sp. zn. Cpjn 203/2010 k výkladu stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2011, pod č. 50).
Odvolací soud v projednávané věci – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – dovodil, že v případě ztížení společenského uplatnění ohodnoceného znalcem z oboru ortopedie a traumatologie Doc. MUDr. Soukupem, CSc. „již zvýšením o 50% provedeným znalcem, byly vystihnuty všechny následky, které poškození na zdraví u žalobce přineslo“, a že proto odvolací soud „neshledal důvod pro možnost použití ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, které umožňuje ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele zvýšení odškodnění stanovené podle vyhlášky přiměřeně zvýšit“. Vycházel přitom z toho, že „v řízení byly sice prokázány těžké následky škody na zdraví, avšak z ničeho nevyplývá, že by se jednalo o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, když žalobce se věnoval běžným činnostem, které lze předpokládat u mužů v jeho věku a postavení“. Stejně tak odvolací soud „neshledal důvody pro zvýšení odškodnění ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.“ v případě odškodnění ztížení společenského uplatnění ohodnoceného znalcem z oboru psychiatrie a sexuologie MUDr. Milošem Kajmanem, neboť podle jeho názoru „z ničeho nelze dovodit, že by se jednalo o mimořádný a výjimečný případ hodný zvláštního zřetele“.
Z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky (tj. z hlediska závěru, že se jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele), však nelze uvedenou úvahu odvolacího soudu považovat za úplnou. Má-li úsudek soudu o možnosti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění – jak vyplývá ze shora podaného výkladu – vycházet především z porovnání úrovně společenských, kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění, je třeba odvolacímu soudu vytknout, že svůj závěr o tom, že v daném případě nejsou dány „důvody pro zvýšení odškodnění ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.“, odůvodnil toliko v obecné rovině tím, že „z ničeho nevyplývá, že by se jednalo o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, když žalobce se věnoval běžným činnostem, které lze předpokládat u mužů v jeho věku a postavení“, aniž by se jakkoli vyjádřil k tomu, jak se následky pracovního úrazu projevily na zdravotním stavu žalobce a nakolik byly jeho možnosti pro uplatnění v životě a ve společnosti po úraze omezeny či ztraceny (z pohledu dovolatele žalobce „ztratil možnost provozovat valnou většinu svých životních aktivit“) v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou jeho sportovních, společenských, kulturních, rodinných a jiných aktivit. Jestliže soud prvního stupně vycházel v této souvislosti ze skutečnosti, že žalobce „vedl před poškozením zdraví poměrně aktivní společenský i sportovní život“ (vedle návštěvy kin a divadel se věnoval horské a pěší turistice, plavání, bruslení, cyklistice a lyžování, tedy – jak zdůrazňuje dovolatel - aktivitám „náročným na pohyb“), měl se odvolací soud v rámci svých úvah vyjádřit rovněž k tomu, do jaké míry jde o okolnosti (aktivity), které se vymykají běžnému způsobu života „u mužů v jeho věku a postavení“, a jaký vliv z hlediska závažnosti následných omezení žalobce v dosavadním způsobu života má skutečnost, že utrpěl úraz ve věku 45 let, tedy – jak zdůrazňuje dovolatel – „v době, kdy člověk zúročuje své životní zkušenosti v práci, péči o rodinu i koníčcích, kdy je plně aktivní i v intimním životě“.
Vzhledem k tomu, že se odvolací soud nezabýval všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí o možnosti mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, jeho závěr o tom, že v daném případě „z ničeho nevyplývá, že by se jednalo o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“ odůvodňující postup podle citovaného ustanovení, proto zatím nemůže obstát.
Protože napadený měnící rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 272.583,- Kč, není správný, Nejvyšší soud České republiky jej v této části, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení účastníků a státu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 1 část věty za středníkem, §243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
V dalším řízení odvolací soud neopomene, že v případě částečné liberace zaměstnavatele je třeba považovat za výslednou výši nároku postiženého zaměstnance na náhradu za ztížení společenského uplatnění až částku, která je stanovena po snížení s přihlédnutím k rozsahu zproštění odpovědného zaměstnavatele (v posuzované věci o 10%), a teprve poté lze odečíst částku, která již z tohoto titulu byla dobrovolně zaplacena.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1, část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. července 2011
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu