ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1647.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 1647/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce P. V. , zastoupeného JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem ve Svitavách, Pod Věží č. 121/3, proti žalované České pojišťovně, a. s. se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 452 72 956, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 300/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. prosince 2014 č. j. 22 Co 512/2014-120, takto:
Rozsudek Krajského soudu (s výjimkou výroku I., kterým byl rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 4. září 2014 č.j. 6 C 300/2013-82 potvrzen ve výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 84.536,- Kč s úroky z prodlení, a s výjimkou části výroku II., kterým byl změněn ohledně částky 7.475,- Kč s úroky z prodlení tak, že se žaloba zamítá) a rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 4. září 2014 č.j. 6 C 300/2013-82 v části výroku II., jíž byla zamítnuta žaloba ohledně částky 46.000,- Kč s úroky z prodlení z této částky a ve výrocích o náhradě nákladů řízení účastníků a státu, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Svitavách k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 222.536,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil, jako náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.12.2010 do 31.10.2012. Žalobu odůvodnil tím, že jako zaměstnanec zaměstnavatele „J. P. – inženýring“, IČO 111 00 834, utrpěl dne 15.12.1993 pracovní úraz. V průběhu doby vedl proti svému zaměstnavateli několik řízení o odškodnění tohoto pracovního úrazu, naposledy v řízení vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 12 C 167/2012 bylo jeho bývalému zaměstnavateli rozsudkem ze dne 22.4.2013 č.j. 12 C 167/2012-117 uloženo, aby zaplatil žalobci jako náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.12.2010 do 31.8.2012 částku 222.536,- Kč. Žalobce pak požádal žalovanou Českou pojišťovnu, aby mu dlužnou částku za zaměstnavatele uhradila. Ta však sdělila, že nebyla účastníkem ani vedlejším účastníkem řízení, a proto není rozsudkem vázána a náhradu neposkytne. Vzhledem k tomu, že podle názoru žalobce jako zaměstnavatel po ukončení konkursu na fyzickou osobu zanikl, je žalovaná povinna podle ustanovení §2 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 125/1993 uvedené plnění poskytnout.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 4. 9. 2014 č. j. 6 C 300/2013-82 řízení „v části týkající se úroků z prodlení, požadovaných za dobu před 24.7.2013“ zastavil (I.), uložil žalované, aby zaplatila žalobci 138.011,- Kč s ročními úroky z prodlení ve výši 7,75 % z této částky za dobu od 25.7.2013 do zaplacení (II.), ohledně dalších 84.525,- Kč žalobu zamítl (III.), rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 18.307,- Kč na náhradě nákladů řízení k rukám advokáta (IV.) a že je povinna zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 3.080,- Kč a na soudním poplatku částku 6.901,- Kč (V.). Ve věci samé dovodil, že zaměstnavatel žalobce Ing. P. ukončil činnost v režimu živnostenského zákona a z tohoto důvodu je žalovaná v této věci podle ustanovení §2 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 125/1993 Sb. pasivně legitimována, neboť Ing. P. byl jako zaměstnavatel u žalované pojištěn. O základu nároku bylo soudem rozhodnuto ve věci sp. zn. 6 C 434/99 tak, že zaměstnavatel žalobce je za pracovní úraz žalobce ze dne 15.12.1993 plně odpovědný. Za nedůvodnou považoval vznesenou námitku promlčení nároků, které vznikly před 23.8.2011, přičemž vyjádřil přesvědčení, že vznesení námitky promlčení je v posuzované věci výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, a proto považoval uplatněnou náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 12. 2010 do 31. 10. 2012 za opodstatněnou. Vycházel z částečného invalidního důchodu ve výši 5.846,- Kč do konce roku 2011, a ve výši 5.944,- Kč od 1.1.2012, a z toho, že od žalované obdržel ve shora uvedeném období plnění ve výši 98.060,- Kč. Vycházeje dále z valorizovaného průměrného výdělku pak zohlednil ještě ve smyslu ustanovení §371 odst. 3 zák. práce tzv. fiktivní výdělek, neboť žalobci zůstal zachován určitý pracovní potenciál, jehož nemůže využít jen z důvodu situace na trhu práce. Vzhledem k tomu, že žalobce byl poživatelem částečného invalidního důchodu, uvažoval s minimální mzdou „žalobce jako řezníka 9.800,. Kč, avšak sníženou na 75%“. Protože podle znaleckého posudku byl schopen pracovat jen na poloviční pracovní úvazek, činila by jeho minimální mzda 3.675,- Kč, tedy za 23 měsíců 84.525,- Kč, a tuto částku bylo třeba při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku zohlednit.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18.12.2014 č.j. 22 Co 512/2014-120 rozsudek Okresního soudu v části odvoláním napadeného výroku II., kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 84.536,- Kč s 7,75% ročním úrokem z prodlení od 25. 7. 2013 do zaplacení potvrdil (I.) a ve zbývající části odvoláním napadeného výroku II. změnil rozsudek okresního soudu tak, že ohledně částky 52.475,- Kč se 7,75% ročním úrokem z prodlení od 25.7.2013 do zaplacení žalobu zamítl (II.), rozhodl že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (III.), že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (IV.) a že žalovaná je povinna zaplatit České republice 4.230,- Kč na soudním poplatku na účet Okresního soudu ve Svitavách (V.). Ve věci samé vytkl soudu prvního stupně, že vycházel z nejnižší úrovně zaručené mzdy žalobce jako řezníka, neboť podle zjištění takovou práci vykonávat nemůže. Je tedy na místě vycházet pouze z minimální mzdy, kterou je pak možno krátit jen na 75% a nikoli ještě tuto částku krácenou o 75% snížit o dalších 50%. Protože není možné vycházet ze mzdy řezníka, bylo by možno vycházet maximálně například z práce vrátného, kterou podle znaleckého posudku žalobce vykonávat může, a pro kterou je stanovena minimální mzda 8.000,- Kč. Tento potencionální výdělek, jehož by mohl žalobce dosahovat, se sníží podle ustanovení §4 písm. c) nařízení vlády č. 567/2006 Sb. na 75% takže jako pravděpodobný výdělek je třeba odečítat od valorizovaného výdělku částku 6.000,- Kč měsíčně. Protože jde o odpočet stanovený přímo vyhláškou, není možno zkoumat, jak to učinil okresní soud, nakolik zůstal u každého konkrétního poškozeného zachován jeho pracovní potenciál, ale pokud jde o poživatele invalidního důchodu prvního stupně je podle názoru odvolacího soudu třeba počítat jako se 75% minimální mzdy člověka bez zdravotního omezení. Jestliže soud prvního stupně přistoupil ještě k dalšímu snížení odečtením dalších 50%, pak dvakrát snížil ze stejného důvodu částku, kterou by si potencionálně žalobce mohl v pracovním poměru vydělat, nebýt nedostatku pracovních příležitostí. Nařízení vlády č. 567/2006 Sb. počítá s jednotným snížením minimální mzdy uvažované jako výdělek člověka požívajícího částečný invalidní důchod na 75% minimální mzdy zdravého člověka, a podle názoru odvolacího soudu je takové snížení jediné možné. Žalobce si za 23 měsíců mohl vydělat v pracovním poměru celkem 138.000,- Kč, a domáhal-li se zaplacení 222.536,- Kč, shledal odvolací soud tento nárok jako celek nedůvodným, neboť „na tuto částku nemůže být činěn zodpovědným bývalý zaměstnavatel“. Důvodná je proto částka 84.536,- Kč jako rozdíl mezi částkou 222.536,- Kč a částkou 138.000,- Kč.
Dovoláním žalobce napadl tento rozsudek odvolacího soudu „pouze v části výroku pod bodem II., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba zamítá ohledně částky 53.475,- Kč s úroky z prodlení, přičemž dovolání směřuje pouze do zamítavé části výroku ohledně částky 46.000,- Kč s příslušenstvím; nesměřuje tedy proti té části výroku, jímž byla žaloba zamítnuta ohledně 7.475,- Kč s úroky z prodlení“. Žalobce odůvodnil dovolání tím, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda u osoby, která je poživatelem invalidního důchodu prvního nebo druhého stupně, lze ve smyslu nařízení vlády č. 567/2006 Sb. považovat za tzv. fiktivní mzdu částku odpovídající 75% minimální mzdy, když tato osoba je schopna pracovat za ulehčených pracovních podmínek pouze na poloviční pracovní úvazek. Soud prvního stupně z tohoto důvodu započítal jako tzv. fiktivní mzdu částku 3.675,- Kč, a na rozdíl od toho odvolací soud vycházel z fiktivní mzdy ve výši 6.000,- Kč. Podle názoru žalobce je při určení náhrady ušlého výdělku třeba brát v úvahu všechny okolnosti konkrétního případu a přihlížet k tomu, jaká míra pracovní schopnosti zůstala postiženému zaměstnanci zachována. V daném případě učinil soud prvního stupně na základě znaleckého posudku skutkový závěr, že žalobce v důsledku pracovního úrazu není schopen vykonávat své původní zaměstnání, avšak je schopen vsedě vykonávat jinou, pro něho vhodnou fyzicky nenáročnou práci, avšak jen na poloviční pracovní úvazek. Podle názoru žalobce neodpovídá principu plné náhrady škody vzniklé pracovním úrazem, aby v jeho případě, kdy je jeho pracovní způsobilost takto omezena, byla jako fiktivní mzda odečítána částka odpovídající 75% minimální mzdy, neboť takovou částku si žalobce s ohledem na své zdravotní postižení v daném období vydělat nemohl. Podle jeho názoru je proto třeba jako fiktivní mzdu odečítat částku 4.000,- Kč odpovídající polovině minimální mzdy, v zaručeném období, které je předmětem řízení. Jestliže odvolací soud odečítal fiktivní mzdu ve výši 6.000,- Kč měsíčně, což za 23 měsíců, které jsou předmětem sporu, činilo 138.000,- Kč pak podle přesvědčení žalobce měla být započtena fiktivní mzda ve výši 4000,- Kč měsíčně, tj. za celé období 92.000,- Kč. Rozdíl pak činí 46.000,- Kč. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v tomto rozsahu zrušen, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jakou částku (vedle průměrného výdělku před vznikem škody a invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu) je třeba uvažovat při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zaměstnance, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, jestliže je jeho pracovní způsobilost zachována jen zčásti. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu výslovně řešena a že její posouzení bylo pro rozhodnutí soudů významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, za kterou dobu se žalobce domáhá doplatku náhrady za ztrátu na výdělku za dobu po skončení pracovní neschopnosti, jejíž základ byl posuzován podle dřívějších předpisů (podrobněji srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.1.2016 sp. zn. 21 Cdo 796/2014) - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2012, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 155/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zák. práce“.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno, že žalobce utrpěl dne 15.12.1993 pracovní úraz, za který – jak vyplývá ze závěrů řízení vedeného u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 434/99 - je dána odpovědnost jeho tehdejšího zaměstnavatele Ing. J. P. V řízení vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 12 C 167/2012 bylo Ing. J. P. uloženo, aby zaplatil žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti od 1.12.2010 do 31.10.2012 částku 222.536,- Kč s úroky z prodlení; žalovaná odmítla tuto částku za zaměstnavatele uhradit s odůvodněním, že nebyla účastnicí tohoto řízení. V uvedeném období byl žalobce poživatelem invalidního důchodu prvního stupně, pro následky pracovního úrazu nebyl schopen vykonávat své původní zaměstnání řezníka, byl schopen vykonávat jen vhodnou, fyzicky nenáročnou práci, ale jen na poloviční úvazek, pro nedostatek pracovních příležitostí byl veden u Úřadu práce ve Svitavách jako uchazeč o zaměstnání.
Za tohoto skutkového stavu byl pro posouzení, v jaké výši žalobci přísluší náhrada za ztrátu na výdělku poskytovaná pro následky pracovního úrazu kromě jiného rozhodující závěr o tom, jaký význam pro vyčíslení náhrady za ztrátu na výdělku podle ustanovení §371 zák. práce má výdělek ve výši minimální mzdy, případně ve výši odpovídající 75% základní sazby minimální mzdy. S názorem odvolacího soudu, že za dané situace je třeba od (valorizovaného) průměrného výdělku před vznikem škody odečíst také „jednotné snížení minimální mzdy“ ve výši 75%, uvažované jako výdělek člověka požívajícího invalidní důchod prvního stupně, dovolací soud nesouhlasí.
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vyjadřuje skutečnost, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu (nemoci z povolání) snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem (nemocí z povolání) dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity je majetkovou újmou, která se stanoví (co do podstaty při obsahově nezměněné právní úpravě z ustanovení §371 zák. práce, popřípadě od 1.10.2015 z ustanovení §271b zák. práce) – zásadně ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody na straně jedné, a výdělkem zaměstnance po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu na straně druhé. Tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu (nemoci z povolání) stejný výdělek jako před poškozením. Jednotlivé složky, které vymezují rozsah náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, jsou tedy průměrný výdělek před vznikem škody, výdělek dosahovaný po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, popřípadě invalidní důchod pobíraný z téhož důvodu.
Výdělkem, který je nepřesně označován jako výdělek dosahovaný po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, se rozumí – důsledně vzato – výdělek, který zaměstnanec dosahuje vzhledem ke snížení jeho pracovní schopnosti následkem pracovního úrazu (nemoci z povolání) při výkonu méně placené práce po vzniku nároku na náhradu škody na výdělku nejen bezprostředně po úraze, ale třeba i s časovým odstupem po pracovním úrazu. Rozdílem mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a dosahovaným nižším výdělkem poté, je vyjádřeno snížení pracovní způsobilosti zaměstnance a výše škody, která mu v důsledku toho vzniká.
Tato konstrukce ovšem může být funkční pouze za předpokladu, má-li zaměstnanec skutečně možnost vykonávat jinou vhodnou práci (je-li taková práce k dispozici) a dále, je-li vůbec schopen a ochoten jinou méně placenou práci vykonávat. Pro některé situace, kdy zaměstnanec nedosahuje výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, zákon stanovil, co se považuje za výdělek po pracovním úraze nebo po zjištění nemoci z povolání.
Podle ustanovení §371 odst. 3 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity podle odstavce 1 přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy (§111). Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru.
Uvedené ustanovení dopadá na situaci, kdy poškozený zaměstnanec, který po zjištění nemoci z povolání není schopen vykonávat dosavadní práci, nemůže nastoupit jiné zaměstnání, které by bylo pro něj vhodné z hlediska jeho schopností, kvalifikace a zdravotního stavu, jen pro nedostatek pracovních příležitostí, tedy situaci, kdy poškozený zaměstnanec má zájem využít pracovním úrazem sníženou (omezenou) pracovní způsobilost, avšak nemá možnost jej uskutečnit (tj. nastoupit vhodné zaměstnání) výlučně pro nedostatek pracovních příležitostí (tj. proto, že není volné místo, které by mohl zastávat). Z důvodu odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem však nemůže být zaměstnanci, který pro následky pracovního úrazu není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma, spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže po pracovním úrazu mít příjem z vlastní výdělečné činnosti.
Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity je odškodnění snížení (omezení) nebo ztráty pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnosti dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením, dospěla soudní praxe v minulosti k závěru, že poškozenému zaměstnanci, který je poživatelem částečného invalidního důchodu a který vzhledem k situaci na trhu práce není schopen dosahovat výdělku po pracovním úraze, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která se rovná rozdílu mezi jeho průměrným výdělkem před vznikem škody na straně jedné a minimální mzdou, resp. 75% minimální mzdy s připočtením částečného invalidního důchodu na straně druhé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.1.2010 sp. zn. 21 Cdo 4932/2008, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.6.2008 sp. zn. 21 Cdo 2822/2007 a ze dne 11.5.2005 sp. zn. 21 Cdo 2168/2004).
V době po 1.1.2007, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, právní úprava vyjádřila explicitně, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem dosahovaným zaměstnancem po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu zaměstnanci přísluší také tehdy, je-li v době vzniku práva na náhradu veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; v takovém případě se za výdělek zaměstnance po pracovním úrazu považuje - jak se uvádí v ustanovení §371 odst. 3 větě první zák. práce - výdělek ve výši minimální mzdy (§111 zák. práce). Je třeba připomenout, že tento „výdělek po pracovním úrazu“ nelze ztotožňovat s „pravděpodobným výdělkem“ ve smyslu §355 zák. práce, jak to činí odvolací soud, poukazuje-li na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5.10.2010 sp. zn. 21 Cdo 3558/2010, které řešilo obdobnou otázku náhrady za ztrátu na výdělku při pracovním úrazu v případě nezaměstnanosti poškozeného zaměstnance za poněkud odlišné dřívější právní úpravy.
Důvod, proč je při určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti uvažováno s výdělkem ve výši minimální mzdy jako s výdělkem po zjištění nemoci z povolání, spočívá jen (a právě) v tom, že zaměstnanec, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, nedosahuje žádný výdělek (a to nikoliv z důvodu následků nemoci z povolání, ale v důsledku nedostatku vhodných pracovních příležitostí), a že žádný zaměstnanec, který by byl - kdyby to umožňoval stav trhu práce - zaměstnán v pracovním poměru nebo v právním vztahu založeném některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, nemůže dosahovat nižší mzdu, plat nebo odměnu z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, než kolik činí minimální mzda. Právní úprava uvedená v ustanovení §371 odst. 3 větě první zák. práce tak vytváří fikci výše výdělku poškozeného zaměstnance po zjištění nemoci z povolání v případě, že zaměstnanec je v době vzniku práva na náhradu za ztrátu na výdělku veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Stejným způsobem vyznívá při obsahově nezměněné právní úpravě též ustanovení §271b odst. 3 zák. práce ve znění účinném od 1.10.2015 (tj. poté, co vstoupil v účinnost zákon č. 205/2015, kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, a zrušují nebo mění některé další zákony).
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že je správný závěr odvolacího soudu, že nelze vycházet „z nejnižší úrovně zaručené mzdy žalobce jakožto řezníka“, protože žalobce by tuto práci vykonávat nemohl, i kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí, neboť by mu v tom zabraňovaly následky pracovního úrazu. Souhlasit lze i s tím, že východiskem (či mezistupněm) pro zjištění „potencionálního výdělku, jehož by žalobce mohl dosahovat“, je částka 6.000,- Kč, i když z jiných důvodů, než na kterých svůj závěr staví odvolací soud. Nelze ale přisvědčit názoru, že dále již není možné přihlížet k tomu, „nakolik zůstal u každého poškozeného zachován jeho pracovní potenciál“.
Minimální mzda, která je za podmínek stanovených v ustanovení §371 odst. 3 zák. práce výdělkem po pracovním úraze, je nejnižší přípustná výše odměny za práci v pracovněprávním vztahu. Výši základní sazby minimální mzdy a dalších sazeb minimální mzdy odstupňovaných podle míry vlivů omezujících pracovní uplatnění zaměstnance a podmínky pro poskytování minimální mzdy na základě zmocnění v ustanovení §111 odst. 2 zák. práce stanoví vláda nařízením. Vzhledem k tomu, za jaké období je náhrada za ztrátu na výdělku požadována, je třeba i v současné době vycházet z nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí, ve znění účinném do 31.12.2012, tj. předtím, než nabylo účinnosti nařízení vlády č. 246/2012 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády“).
Odvolací soud odvíjí své závěry z úvahy, že „jako potencionální výdělek, jehož mohl žalobce dosahovat, je třeba uvažovat částku 8.000,- Kč“, a že tato minimální mzda je potom za podmínek upravených v ustanovení §4 nařízení vlády dále snižována. Přehlédl však, že minimální mzda upravená v ustanovení §2 nařízení vlády představuje jen základní sazbu minimální mzdy pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin, a že ustanovení §4 nařízení vlády neznamená krácení této základní sazby, nýbrž upravuje – jak plyne z nadpisu tohoto ustanovení – samostatné zvláštní sazby minimální mzdy a nejnižší úrovně zaručené mzdy při omezeném pracovním uplatnění zaměstnance. Spočívá-li tedy omezené pracovní uplatnění zaměstnance v tom, že je poživatelem invalidního důchodu pro invaliditu prvního nebo druhého stupně, je samostatná sazba minimální mzdy pro tento okruh zaměstnanců vyjádřena v ustanovení §4 písm. c) nařízení vlády sedmdesáti pěti procenty základní sazby minimální mzdy. Dovolací soud v tomto směru již v minulosti dovodil, že za výdělek po pracovním úraze se považuje ve smyslu ustanovení §371 odst. 3 části první věty za středníkem zák. práce výdělek ve výši minimální mzdy určený podle sazby, kterou se řídí minimální mzda poškozeného zaměstnance podle ustanovení §111 odst. 2 zák. práce a podle ustanovení §2 a 4 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.2.2014 sp. zn. 21 Cdo 29/2013).
Souhlasit nelze ani s tím, že pro závěr o výši výdělku po pracovním úraze je bez významu rozsah zachovalé pracovní způsobilosti a že je třeba vycházet z celé minimální mzdy, „protože jde o odpočet stanovený přímo vyhláškou“. Nelze totiž přehlédnout, že základní sazba minimální mzdy zjištěná podle ustanovení §111 odst. 2 zák. práce a podle ustanovení §2 a 4 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. se použije, jak se z ustanovení §2 nařízení vlády výslovně podává, pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin. Jestliže je poškozený zaměstnanec schopen vykonávat jinou vhodnou práci jen na zkrácený pracovní úvazek, odpovídá smyslu a účelu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (jak o tom bylo pojednáno výše), aby se k této snížené pracovní schopnosti přihlédlo a aby se vycházelo ze sazby minimální mzdy a nejnižší úrovně zaručené mzdy při jiné délce pracovní doby ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 nařízení vlády. V tomto případě se tedy za výdělek po pracovním úraze považuje ve smyslu ustanovení §371 odst. 3 části první věty za středníkem zák. práce výdělek ve výši minimální mzdy určený podle sazby minimální mzdy poškozeného zaměstnance snížené úměrně zkrácené pracovní době.
Uvedené vztaženo na posuzovaný případ znamená, že základní sazba minimální mzdy pro žalobce jako poživatele invalidního důchodu prvního stupně činí podle ustanovení §4 písm. c) nařízení vlády 6.000,- Kč, a po „úměrném“ snížení ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 vzhledem ke snížené pracovní způsobilosti na polovinu činí „výdělek po pracovním úraze“ podle ustanovení §371 odst. 3 zák. práce 3.000,- Kč. Ztráta na výdělku žalobce ve smyslu ustanovení §371 odst. 1 zák. práce tedy bude představovat rozdíl mezi průměrným (valorizovaným) výdělkem žalobce před vznikem škody na jedné straně, a uvedeným výdělkem po pracovním úraze s připočtením pobíraného invalidního důchodu prvního stupně na straně druhé, přičemž zohlednit bude třeba částky, které žalovaná žalobci vyplatila dobrovolně nikoliv jen v části období, nýbrž v celém období od 1.12.2010 do 31.10.2012.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej ve výroku II. v rozsahu vymezeném v dovolání, tj. s výjimkou částky 7.475,- Kč s úroky z prodlení, ohledně částky 46.000,- Kč s úroky z prodlení a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení účastníků a státu, zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu ve Svitavách) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 1. září 2016
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu