ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.166.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 166/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny ve věci dědictví po V. V., za účasti 1) L. V., zastoupeného advokátem, 2) V. V., 3) P. V., obou zastoupených advokátkou, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 80 D 51/2004, o dovolání Václava Volfa a Pavla Volfa proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. června 2005, č.j. 21 Co 210/2005-70, takto:
I. Dovolání V. V. a P. V. se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po V. V., zemřelém dne 23.12.2003 (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením vydaným Okresním soudem v Mladé Boleslavi dne 14.1.2004, č.j. 80 D 51/2004-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena JUDr. M. H., notářka v M. B. (§38 o.s.ř.).
Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 5.12.2004, č.j. 80 D 51/2004-50, určil obvyklo cenu majetku zůstavitele částkou 217.700,- Kč, výši „pasiv dědictví“ částkou 14.497,50 Kč a čistou hodnotu dědictví po zůstaviteli částkou 203.202,50 Kč (výrok I.). Současně schválil dohodu L. V., V. V. a P. V. o vypořádání dědictví po zůstaviteli, podle níž „veškerý nemovitý majetek zůstavitelem zanechaný přejímají stejným dílem, tj. každý ½ (jednou polovinou) pozůstalí synové V. V. a P. V., a to proti tomu, že vyplatí pozůstalému synovi L. V. na jeho dědický podíl každý obnos ve výši Kč 70.000,- slovy: sedmdesáttisíckorunčeských, a to nejpozději do 30.6.2005“; V. V. a P. V. tak „přejímají každý ¼ (jednu čtvrtinu) dále uvedených nemovitostí, tj. budovy čp. 103 v P. n. J. na zastavené ploše a nádvoří – stp.č. 132 a zastavěné plochy a nádvoří – stp.č. 132 v katastrálním území P. n. J., vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro S. kraj, katastrální pracoviště M. B. v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 342 pro katastrální území a obec P. n. J.; ½ (jednu polovinu) pozemku ve zjednodušené evidenci – parcely původ Pozemkový katastr (PK) – ppč.kat.651/14 v katastrálním území P. n. J., zapsaného u Katastrálního úřadu pro S. kraj, katastrální pracoviště M. B. v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 127 pro katastrální území a obec P. N. J.; 1/30 (jednu třicetinu) pozemku ve zjednodušené evidenci – parcely původ Pozemkový katastr (PK) – ppč.kat.651/13 v katastrálním území P. n. J., zapsaného u Katastrálního úřadu pro S. kraj, katastrální pracoviště M. B. v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 299 pro katastrální území a obec P. N. J.“; V. V. „dále přejímá malý motocykl zn. Simson, rok výroby 1990, technický průkaz AK 407029“, s tím, že „náklady pohřbu činily dle předložených dokladů, po odečtení pohřebného, Kč 14.497,50 a tyto uhradili shora uvedení dědici každý 1/3“ (výrok II.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a rozhodl o povinnosti účastníků zaplatit notářce JUDr. M. H. odměnu a náhradu jejích hotových výdajů. Při posouzení dědického práva vycházel ze závěru, že dědici zůstavitele jsou ze zákona (zůstavitel nepořídil závěť) jeho synové L. V., V. V. a P. V. (výrok IV.).
Proti tomuto usnesení soudu prvního stupně podali V. V. a P. V. odvolání. Namítali, že „výrok napadají, co do stanovení povinnosti, že synové zemřelého V. V. a P. V. mají vyplatit synovi zemřelého L. V. každý obnos ve výši 70.000,-„, neboť „správně má být, že vyplatí dohromady Kč 70.000,-, tj. každý vyplatí obnos ve výši Kč 35.000,- Kč“.
L. V. uvedl, že „odvolání V. V. a P. V. neobsahuje pravdivé údaje“; že „účastníci vycházeli z toho … že by každý z účastníků měl převzít z dědictví stejnou hodnotu, a to bez ohledu na to, že se v předchozím řízení, které se týkalo dědictví po zemřelé matce K. V., L. V. dědického podílu zřekl“.
K odvolání V. V. a P. V. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8.6.2005, č.j. 21 Co 210/2005-70, usnesení soudu prvního stupně, „v napadeném výroku II. o schválení dohody o vypořádání dědictví a v závislých výrocích o nákladech řízení III. a IV.“, potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že „při jednání byli oba odvolatelé osobně přítomni, přitomen byl i další dědic L. V. a všichni dědicové dohodu podepsali osobně“; že „V. V. a P. V. při jednání před krajským soudem dne 8.6.2005 uvedli, že byli přítomni při projednání dohody, slyšeli, jak byla dohoda diktována, s obsahem dohody o vypořádání dědictví plně souhlasili a svůj projev vůle podepsali“; že „teprve když přišli domů, dospěli k závěru, že to neměla být částka 70.000,- Kč a že si celou věc rozmysleli“; že V. V. a P. V. „nezpochybnili ani tvrzení právního zástupce L. V. JUDr. Z. M., který uvedl, že se dohodli na tom, že vyplatí oba bratři 70.000,- Kč L. V., a to každý, aby tak měli všichni stejně po rodičích“; že „uzavření dohody je shodným projevem vůle všech dědiců“; že „do tohoto projevu vůle není soud oprávněn zasahovat a ani není úkolem soudu přezkoumávat jaké úvahy či důvody vedly dědice k uzavření takové dohody“; že „uzavřenou dohodou jsou účastníci vázáni a nemohou ji jednostranně zrušit“; že „úkolem soudu je jen posoudit, zda uzavřená dohoda není v rozporu se zákonem nebo s dobrými mravy“; že „rozpor dohody se zákonem nelze spatřovat v tom, že se dědici dostává více, než by činila správná výše jeho podílu, neboť se tak děje na základě projevu vůle všech dědiců, který není v tomto směru zákonem omezen“; že „rozhodování soudu o opravném prostředku neslouží k nápravě dostatečně neuváženého uzavření dohody a ke zrušení její závaznosti pro účastníky“; že „v dané věci byla uzavřena dohoda o vypořádání, jejíž obsah je shodný s obsahem napadeného výroku, kterým soud dohodu schválil, dohoda neobsahuje žádná ujednání, která by byla v rozporu se zákonem či dobrými mravy“.
Proti tomuto usnesení podali V. V. a P. V. společně dovolání. Přípustnost dovolání dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že „dovolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem o.s.ř. pro rozpor s ust. §39 o.z.“. Namítají, že „“žalobci předtím, než se žalovaným uzavřeli dohodu o vypořádání dědictví, jež byla schválena soudem, se v bytě žalovaného všichni společně ústně dohodli, a to tak, že žalobci si přenechají do spoluvlastnictví nemovitosti a žalovanému vyplatí částku ve výši 70.000,- Kč celkem, každý tedy 35.000,- Kč, jež by připadala podle zákona na jeho dědický podíl z celku, neboť pokud by se nedohodli, žalovaný by zdědil pouze id. 1/6 … jejíž hodnota byla dle znaleckého posudku oceněna částkou ve výši 34.000,- Kč“; že „dne 9.6.2004 se všichni účastníci dostavili na notářství do M. B. za účelem projednání dědictví“, přičemž „jednání ohledně schválení dědické dohody se konalo v 8.00 a oba žalobci měli za sebou noční směnu, která trvá od 22.00 do 06.00, a tudíž byli vělice unavení“; že „zápis pořízený a následně čtený JUDr. M. H., notářkou pověřenou k vyřízení dědictví, podepsali s tím, že při čtení zápisu slyšeli uvést JUDr. H. částku 70.000,- Kč, což je ujistilo, že zápis je sepsán v souladu s předcházející ústní dohodou účastníků a zápis podepsali“; že „je zcela jednoznačné, že žalobci byli jednáním žalovaného uvedeni v omyl podle ust. §49a o.z., neboť znění tohoto usnesení zcela odporovalo ústní dohodě a nad to částka ve výši 140.000,- Kč odpovídá nikoliv třetině z ceny id. ½ nemovitostí, jež by s ohledem na spravedlivé vypořádání poměrů náležela žalovanému“; že „žalobci se domnívají, že částka 140.000,- Kč, jež by měla být vyplacena žalovanému je v rozporu s dobrými mravy“. Popisují svoje tíživé sociální poměry. Navrhují, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení §235h odst.1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních §336m odst.2 (§336n) a v §338za o.s.ř. (§238 a §238a o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§239 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst.2 o.s.ř. [§239 odst.1 písm.b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst.1 o.s.ř. [§239 odst.2 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst.2 o.s.ř. [§239 odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení §75a o.s.ř. [§239 odst.3 o.s.ř.].
V. V. a P. V. dovoláním napadají usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání V. V. a P. V. proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Podle ustanovení §482 obč. zák., je-li více dědiců, vypořádají se u soudu mezi sebou o dědictví dohodou. Neodporuje-li dohoda zákonu nebo dobrým mravům, soud ji schválí.
Podle ustanovení §175q odst. 1 písm. c) o.s.ř. soud v usnesení o dědictví schválí dohodu o vypořádání dědictví nebo dohodu o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů.
Bylo-li prokázáno dědické právo více osob, soud schválí jejich dohodu o vypořádání dědictví, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům [§482 obč.zák., §175q odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Dohodu o vypořádání dědictví je možné uzavřít jen před soudním komisařem nebo před soudem. Dokud nebude dohoda, k níž došlo do protokolu u soudu nebo soudního komisaře, podepsána jejími účastníky, nelze k ní přihlédnout (srov. §41b o.s.ř.). Dohodu musí uzavřít všichni, jimž svědčí dědické právo po zůstaviteli; okolnost, jaký dědický titul jim svědčí (tj. zda dědí ze zákona nebo ze závěti anebo z obou těchto titulů) není přitom významná. Uzavřená dohoda o vypořádání dědictví může být za řízení změněna, odvolána nebo nahrazena novou dohodou, a to i během odvolacího řízení, dokud odvolací soud ve věci nerozhodl. Změna dohody, její odvolání nebo nahrazení novou dohodou jsou možné jen se souhlasem všech dědiců, kteří ji uzavřeli (srov. zprávu o řízení o dědictví u státních notářství projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR dne 5.11.1975, sp.zn. Cpj 30/75, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1976, str. 238). Dohoda o vypořádání dědictví se musí týkat všeho majetku, který byl uveden v soupisu aktiv dědictví. Dojde-li k uzavření dohody o vypořádání dědictví, soud rozhoduje o jejím schválení či neschválení bez dalšího návrhu. Dohodu může soud schválit jen v tom znění a v té podobě, v jakém byla uzavřena; je vyloučeno, aby soud rozhodl o schválení jen části dohody nebo aby při schválení část dohody vypustil, a to i tehdy, kdyby šlo o ujednání nadbytečné, které v dohodě jinak nemá místo.
Protože odvolací soud při posouzení dohody dědiců o vypořádání dědictví po zůstaviteli, i při posouzení opodstaněnosti námitek V. V. a P. V. vznášených proti této dohodě v odvolání (a zopakovaných v dovolání), v daném případě aplikoval i interpretoval ustanovení §482 obč. zák. v souladu s výše popsanou ustálenou judikaturou soudů, nemůže mít napadené rozhodnutí odvolacího soudu, z hlediska námitek uplatněných dovolateli, zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání V. V. a P. V. není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání jmenovaných - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř..
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2006
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu