ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.170.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 170/2021-736
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně Ĺ. Š. , narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Matejem Kozou, advokátem se sídlem v Praze 6, Milady Horákové č. 116/109, proti žalované Metropolitní univerzitě Praha, o. p. s. se sídlem v Praze 10 – Strašnicích, Dubečská č. 900/10, IČO 26482789, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bartákova č. 1107/40, o 620 489 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 133/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2020 č. j. 23 Co 212/2020-714, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Nováka, advokáta se sídlem v Praze 4, Bartákova č. 1107/40.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020 č. j. 23 Co 212/2020-714 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu označenou žalobkyní. Odkazuje-li žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3989/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46, roč. 2013, pak přehlíží, že v tomto rozhodnutí je řešena otázka rozvržení břemene tvrzení a břemene důkazního ohledně konání práce v určité době ve sporu o zaplacení mzdy, avšak napadené rozhodnutí není postaveno na neunesení důkazního břemene žalobkyní, nýbrž na skutkovém závěru, že „je vyloučené, že žalobkyně skutečně napracovala množství přesčasů v rozsahu, který uvedla v žalobě, a je vyloučené, že by žalobkyně napracovala jakékoliv přesčasy“. Na rozdíl od dovolatelky považuje dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu za souladné se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4166/2015, které řeší situaci, kdy zaměstnanec prokazuje své tvrzení, že pro zaměstnavatele vykonal práci přesčas, evidencí odpracované doby, a zaměstnavatel musí prokázat, že příslušná evidence pracovní doby neodpovídá skutečnosti. Tak i v posuzované věci vyšel odvolací soud ze skutkového závěru, že evidence předložená žalobkyní (sestavená v elektronickém systému na základě tzv. čipování) neodpovídá skutečnosti a navíc ani není skutečnou evidencí žalobkyní odpracované doby.
Argumentuje-li žalobkyně s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 14/17, že se jako zaměstnankyně dostává do nevýhodné pozice a důkazní nouze, pak tento odkaz není přiléhavý, neboť, jak uzavřely soudy nižších stupňů, pracovní dobu žalobkyně evidovala její nadřízená (D. M.), tato evidence byla prokázána výplatními páskami, v nichž je evidovaná výše přesčasů žalobkyně v rozhodném období „nulová“, a žalobkyně si za celou dobu trvání pracovního poměru na tuto skutečnost nestěžovala. Soudy tak neměly důvod k „obrácení“ důkazního břemene a jejich závěry proto nejsou v rozporu s výše uvedeným nálezem Ústavního soudu.
Tvrdí-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu je vadné z důvodu existence vad řízení spočívajících v porušení poučovací povinnosti (§118a o. s. ř.) a v porušení zákonného postupu po změně obsazení senátu soudu prvního stupně (§119 odst. 3 o. s. ř.), pak namítá tzv. jiné vady řízení, k nimž však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen též ve výroku o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu