ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.1775.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 1775/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce TOMIL s.r.o. se sídlem ve Vysokém Mýtě - Litomyšlském Předměstí, Gen. Svatoně č. 149, IČO 25281470, zastoupeného Mgr. Marcelou Ducháčovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové - Slezském Předměstí, Orlická č. 163/18, proti žalované J. S. , zastoupené Mgr. Petrem Švadlenou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, o 746.537,12 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 105 C 9/2011 (a nyní též u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 36 Cm 104/2012), o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. října 2012 č.j. 20 Co 145/2012-80, takto:
Dovolání žalované se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí dne 21.1.2011 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 746.537,12 Kč s úrokem z prodlení z částky 661.407,12 Kč od 24.10.2008 do 31.12.2008 ve výši 10,75%, od 1.1.2009 do 30.6.2009 ve výši 9,25%, od 1.7.2009 do 31.12.2009 ve výši 8,50%, od 1.1.2010 do 30.6.2010 ve výši 8% a dále od 1.7.2010 do zaplacení ve výši 7,75% ročně. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovanou, která byla zaměstnancem žalobce a s níž byl dne 21.10.2005 okamžitě zrušen pracovní poměr, v souvislosti s ukončením pracovního poměru vyzval, aby vrátila žalobci univerzální klíč a vydala mu individuální přístupové kódy k počítačové síti, kterými jako účetní disponovala. Žalovaná však výzvě žalobce nevyhověla, a proto žalobce byl "nucen provést reinstalaci počítačové sítě", za což zaplatil 36.270,21 Kč. Kromě této částky žalobce požaduje po žalované zaplacení nedoplatku pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, který musel uhradit na základě provedené kontroly v září 2010 Okresní správě sociálního zabezpečení v Ústí nad Orlicí ve výši 18.620,- Kč, a "neprovedenou srážku na daň z příjmu", kterou uhradil za žalovanou finančnímu úřadu 30.12.2010 ve výši 57.585,- Kč, obojí proto, že mezi účastníky probíhal spor o zaplacení mzdových nároků žalované, jehož výsledkem byla povinnost žalobce zaplatit žalované 342.861,- Kč, žalobce uvedenou povinnost splnil, provedenými kontrolami bylo však stanoveno, že žalobce za žalovanou neprovedl, ač měl, odvod pojistného a zálohy na daň z příjmů v celkové výši 76.205,- Kč. Žalovaná dále způsobila žalobci škodu ve výši 93.135,- Kč spočívající v "zaplacení soudních poplatků a nákladů na odstranění exekuce jejím zastavením", neboť jako jednatelka žalobce svým protiprávním jednáním (aniž by k tomu měla oprávnění) uzavřela s J. H. ve formě exekutorského zápisu dne 12.4.2006 dohodu, podle níž uznala závazek žalobce ve výši 8.420.872,29 Kč co do důvodu a výše a zavázala žalobce jako osobu povinnou k úhradě dluhu ve splátkách. V důsledku tohoto protiprávního jednání žalované vznikla žalobci ještě další škoda ve výši 540.926,91 Kč, neboť z důvodu "odvrácení hrozící exekuce" složil do úschovy soudu částku 8.420.872,50 Kč, v důsledku čehož "po uvedenou dobu nemohl s prostředky disponovat" a jeho "majetek se tak zmenšil o běžný úrok, který by žalobci jinak náležel".
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 30.11.2011 č.j. 105 C 9/2011-45 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 65.076,- Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Švadleny. Dovodil, že nárok na náhradu výdajů spojených s reinstalací počítačové sítě je promlčen, neboť dvouletá promlčecí lhůta podle ustanovení §263 odst. 3 zákoníku práce začala běžet od vystavení poslední faktury za tuto práci datované dnem 2.3.2006, z níž se žalobce nejpozději dozvěděl o výši škody, a uplynula již v březnu 2008; žaloba podaná dne 21.1.2011 byla "podána opožděně". Důvodný neshledal ani nárok žalobce vůči žalované na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 18.620,- Kč z důvodu nedoplatku pojistného na sociální zabezpečení a 57.585,- Kč z důvodu neprovedené srážky na daň z příjmů fyzických osob, které byly následně za žalovanou zaplaceny, když dovodil, že "žalovaná nevěděla a z okolností ani nemohla předpokládat, že jí žalobcem vyplacená částka nenáleží", a že ve prospěch žalované, která tvrdí, že "nárok uplatňovala jako nárok na čistou mzdu po provedení všech ostatních srážek na pojistné na sociální zabezpečení a zálohy na daň z příjmů", svědčí to, že po žalobci požadovala zaplacení jen částky 322.751,- Kč, ačkoliv měla právo na náhradu mzdy ve výši 460.358,- Kč. Nárok na náhradu škody ve výši zaplacených soudních poplatků v roce 2006 považoval soud prvního stupně za promlčený, neboť ke dni podání žaloby (21.1.2011) dvouletá promlčecí lhůta počítána od jednotlivých dat, kdy byly soudní poplatky uhrazeny, již uplynula. Ohledně náhrady škody ve výši 8.925,- Kč jako nákladů, které byly vyplaceny exekutorovi, soud prvního stupně dovodil, že "není dána odpovědnost žalované za tuto tvrzenou škodu, neboť tyto náklady byly vyplaceny nikoliv na základě jednání žalované, ale na základě vzájemné dohody mezi žalobcem a oprávněným J. H., a není zde tedy příčinná souvislost mezi porušením povinnosti na straně žalované a zaplacením této částky". Soud prvního stupně rovněž neshledal podmínky odpovědnosti za škodu požadovanou ve výši 540.926,91 Kč s odůvodněním, že "skládání finančních prostředků do úschovy soudu bylo učiněno na základě svobodného rozhodnutí žalobce a nelze tedy dovodit, že bylo v příčinné souvislosti s jakýmkoliv jednáním žalované a že by se v důsledku jednání žalované či porušení jejích povinností zmenšil majetek žalobce o běžný úrok, který by jinak žalobci náležel".
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30.10.2012 č.j. 20 Co 145/2012-80 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil "v části, ve které byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení 36.270,21 Kč s úrokem z prodlení", a změnil tak, že žalované uložil, aby zaplatila žalobci 76.205,- Kč; "jinak" rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil (jako soudu věcně příslušnému) Krajskému soudu v Hradci Králové. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody ve výši 36.270,21 Kč vzniklé z důvodu reinstalace účetního programu a s tím spojených činností uplynula již v měsíci březnu 2008 a že tedy žalobce tento nárok uplatnil žalobou u soudu až po jejím uplynutí. Ohledně nároku žalobce o zaplacení částky 18.620,- Kč, kterou zaplatil žalobce za žalovanou na sociálním zabezpečení, a nároku o zaplacení částky 57.585,- Kč, kterou zaslal za žalovanou finančnímu úřadu jako zálohu na daň z příjmů fyzických osob žalované, odvolací soud dovodil, že nemá oporu v provedeném dokazování závěr soudu prvního stupně, podle něhož by žalobkyně částku 342.861,- Kč s příslušenstvím představující náhradu mzdy, která žalované jako zaměstnankyni ušla v důsledku neplatného okamžitého zrušení jejího pracovního poměru u žalobce, přijala, aniž by věděla o tom, že z této částky je potřebné odvést pojistné na sociální zabezpečení a zálohu na daň z příjmů fyzických osob; z odůvodnění rozhodnutí v této věci totiž jednoznačně vyplývá, že náhrada mzdy byla ve prospěch žalované vypočtena "v souladu s předpisy z tzv. hrubé mzdy, která ještě podléhá zákonným odvodům", což žalované muselo být zřejmé i proto, že po dlouhou dobu pracovala jako účetní. Žalobce omylem vyplatil žalované celou hrubou mzdu ve výši uvedené v rozhodnutí soudu, aniž by z této hrubé mzdy provedl "povinné zákonné odvody", když se nesprávně domníval, že tyto odvody provede sama žalovaná; uhradil-li později tyto "povinné zákonné odvody", je důvodný jeho požadavek vůči žalované na vrácení části plnění, kterou jí vyplatil na náhradě mzdy nad rámec nároku přiznaného soudním rozhodnutím. Nárok žalobce na náhradu škody, která mu měla vzniknout tím, že žalovaná sepsala exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti jako jednatelka žalobce, označil odvolací soud za žalobu na náhradu škody proti jednateli společnosti s ručením omezeným, a uzavřel, že věcně příslušným k projednání tohoto sporu v prvním stupni je podle ustanovení §9 odst. 3 písm. h) občanského soudního řádu krajský soud.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podala žalovaná dovolání. Namítla, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §243 odst. 3 zákoníku práce o dobré víře zaměstnance v případě částek nesprávně určených a omylem vyplacených a o tom, zda žalovaná věděla nebo z okolností musela předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. Uvedla, že z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 20.11.2008 č.j. 5 C 169/2006-118, kterým jí byla přiznána náhrada mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, nebylo a ani nemohlo být žalované zřejmé, že náhrada mzdy byla vypočtena z tzv. hrubé mzdy, když požadovala na žalobci zaplacení náhrady mzdy vypočtené pouze z tzv. čisté mzdy, že soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že zákonný nárok žalované na náhradu mzdy sice činí více než žalovaná požadovala (460.358,- Kč), nicméně s ohledem na vázanost žalobním návrhem přiznal žalované pouze částku nižší (342.861,- Kč). Protože soud přiznal žalované nižší náhradu mzdy než jakou sám vypočetl z tzv. hrubé mzdy, žalovaná, která nedosáhla právnické vzdělání, měla důvod se domnívat, že jí byla přiznána náhrada mzdy vypočtená z tzv. čisté mzdy a že proto nepodléhá "zákonným odvodům"; žalovaná tedy byla v dobré víře, že jí náleží celá soudem přiznaná a žalobcem vyplacená náhrada mzdy ve výši 342.861,- Kč. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že dovoláním byl napaden výrok rozsudku odvolacího soudu, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky přezkoumal napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Při výpočtu náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru (a samozřejmě také dalších nároků na mzdu, na plat, náhrady mzdy a platu a jiných plnění, z nichž se podle zvláštních předpisů "odvádí" daň z příjmů fyzických a právnických osob, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění) se v době od 1.1.1993 vychází (nestanoví-li zákon jinak) - jak dovodila též již ustálená judikatura soudů - z tzv. průměrného hrubého výdělku zaměstnance (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.11.2005 sp. zn. 21 Cdo 436/2005). Provede-li plátce daně, pojistného nebo příspěvku (v souladu se zákonem) z takového plnění (přiznaného zaměstnanci vykonatelným rozhodnutím v tzv. hrubé výši) srážku stanovenou zvláštními právními předpisy, kterou odvede příslušnému orgánu, může se takový plátce - kdyby byly na návrh zaměstnance nařízeny výkon rozhodnutí nebo exekuce pro vymožení celého přisouzeného plnění v tzv. hrubé výši - domáhat zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozsahu, v jakém byl povinen tuto srážku provést (srov. §268 odst. 2 občanského soudního řádu, §52 odst.1 a §55 exekučního řádu).
Žalovaná v průběhu řízení a také v dovolání namítala, že "nemohla vědět ani z okolností předpokládat", že náhrada mzdy ve výši 342.861,- Kč vyplacená jí žalobcem v lednu 2010 na základě vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 20.11.2008 č.j. 5 C 169/2006-118 ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21.12.2009 č.j. 19 Co 69/2009-166 byla vypočtena z tzv. hrubé mzdy, která by měla podléhat "zákonným odvodům", a že jí proto "celá tato částka soudem přiznaná nenáleží".
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá po žalované vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout nesprávným vyplacením náhrady mzdy žalované v lednu 2010 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb. a č. 326/2009 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2010 (dále jen "zák. práce").
Bezdůvodné obohacení v pracovněprávních vztazích se řídí - jak vyplývá ze subsidiárního použití občanského zákoníku - ustanoveními §451, §454, §455 odst.1 a §456 až 459 občanského zákoníku (srov. též §324 zák. práce). Obohatil-li se bezdůvodně zaměstnanec v důsledku toho, že mu zaměstnavatel neprávem vyplatil určité peněžité plnění ("částky"), může zaměstnavatel požadovat po zaměstnanci jeho vrácení, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o peněžité plnění ("částky") nesprávně určené nebo omylem vyplacené (srov. §331 zák. práce).
Z uvedeného vyplývá, že zaměstnanec, který se bezdůvodně obohatil na úkor zaměstnavatele tím, že od zaměstnavatele přijal peněžité plnění ("částky") neprávem (tj. bez právního důvodu, z neplatného právního úkonu nebo z právního důvodu, který odpadl), je povinen bezdůvodné obohacení vydat zaměstnavateli jen tehdy, jestliže věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o peněžité plnění ("částky") nesprávně určené nebo omylem vyplacené. V případě, že nevěděl a ani nemohl z okolností předpokládat, že jde o peněžité plnění ("částky") nesprávně určené nebo omylem vyplacené, může si zaměstnanec bezdůvodné obohacení, které tímto způsobem (neprávem) získal na úkor zaměstnavatele, ponechat. To, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí konkrétního posouzení každého jednotlivého případu; rozhodné skutečnosti v tomto směru je povinen tvrdit a za řízení prokázat zaměstnavatel.
V projednávané věci bylo - jak správně uvedl odvolací soud - z rozhodnutí soudů, jimiž bylo žalobci uloženo zaplatit žalované náhradu mzdy ve výši 342.861,- Kč s příslušenstvím, jednoznačně patrno, že při výpočtu náhrady mzdy, která žalované náležela z neplatného rozvázání pracovního poměru, soudy vycházely z příslušných ustanovení tehdy platného zákoníku práce (zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů) a zákona o mzdě (zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů) a stanovily náhradu mzdy v tzv. hrubé výši; náhrada mzdy byla vypočtena z tzv. hrubé mzdy žalované [v odůvodnění rozhodnutí bylo vysvětleno, že "průměrný hrubý měsíční příjem" žalované činí 42.697,- Kč, že by tedy náhrada mzdy, která náleží žalované za období od prosince 2005 až září 2006 (10 měsíců) představovala částku 426.970,- Kč a spolu s náhradou za listopad 2005 celkem 460.358,- Kč, ale že žalovaná požadovala v žalobě pouze 322.751,- Kč, že "soud je vázán žalobním návrhem, který nemůže překročit, a že proto žalované přiznal pouze požadovanou výši"]. Z obsahu uvedených soudních rozhodnutí žalovaná musela poznat, že náhrada mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru (i když na ní měla právo ve větším rozsahu, než v jakém je uplatnila u soudu) jí byla přiznána v tzv. hrubé výši, a ze svých osobních zkušeností a jako "dlouholetá účetní" musela vědět, že z této náhrady mzdy je žalobce povinen uskutečnit "povinné odvody". Jestliže jí žalobce v lednu 2010 vyplatil žalované celou přisouzenou částku, žalovaná musela za výše popsaných okolností předpokládat, že v rozsahu, v jakém byl žalobce povinen provést z přisouzeného plnění srážky na "povinné odvody", vyplatil žalované peněžité plnění ("částky") omylem. Odvolací soud tedy správně uzavřel, že žalovaná je povinna tímto způsobem získané bezdůvodné obohacení žalobci vydat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v napadeném měnícím výroku z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném měnícím výroku postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu