ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1801.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 1801/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. P. H., zastoupeného JUDr. Lukášem Frenclem, advokátem se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Klimentská č. 1652/36, proti žalované I. V., zastoupené Mgr. Danielem Rejmanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, U Nadjezdu č. 1837, o vrácení darů ve výši 283.100,- Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2013 č.j. 17 Co 162/2013-468, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 17 Co 162/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2015 č. j. 4 Co 114/2015-590, takto:
I. Dovolání žalobce proti usnesení vrchního soudu v části, v níž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2015 č.j. 17 Co 162/2013-551 o zamítnutí žaloby pro zmatečnost směřující do výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2013 č.j. 17 Co 162/2013-468, kterým byl potvrzen "rozsudek soudu prvního stupně co do částky 171.460,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19.6.2010 do zaplacení", se odmítá.
II. Usnesení vrchního soudu se mění takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2015 č.j. 17 Co 162/2013-551 se mění tak, že se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2013 č.j. 17 Co 162/2013-468 (s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen "rozsudek soudu prvního stupně co do částky 171.460,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19.6.2010 do zaplacení") zrušuje.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 8.10.2012 č.j. 111 Ec 154/2010-286 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaná vrátila finanční dary v celkové výši 283.100,- Kč "spolu se zákonným ročním úrokem z prodlení z této částky od 19.6.2010 do zaplacení", a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 54.804,- Kč k rukám advokáta Mgr. Daniela Rejmana. Uzavřel nejprve, že žalovaná během svého partnerského soužití se žalobcem v období od 23.2.2007 do 20.12.2008 obdržela od žalobce celkem 23 finančních darů, z nichž pouze dary ze dne 23.2.2007 (částka 50.000,- Kč), ze dne 31.7.2007 (částka 20.000,- Kč), ze dne 15.10.2007 (částka 50.000,- Kč) a ze dne 1.8.2008 (částka 17.460,- Kč) přesahovaly 10.000,- Kč (v ostatních případech tedy šlo o "nižší částky"), a zamítnutí žaloby odůvodnil tím, že podle ustanovení §630 občanského zákoníku se žalobce může domáhat vrácení daru jen tehdy, jestliže se obdarovaný k němu nebo ke členům jeho rodiny chová tak, že hrubě porušuje dobré mravy, a že žalobce neprokázal své tvrzení, že by žalovaná s ním ukončila vztah výlučně z důvodu, že se dostal do ekonomických obtíží a přestal jí poskytovat finanční dary, ačkoliv byl opakovaně poučen o tom, že bude ve sporu neúspěšný, jestliže své tvrzení neprokáže. Žalobce neprokázal ani jinou skutkovou okolnost, která by vedla k závěru o "nemorálním" rozchodu žalované se žalobcem, neprokázal ani "vypočítavost" žalované, když přijímání finanční podpory ze strany žalované, kterou jí žalobce dobrovolně poskytoval, není sama o sobě "ničím nemravným". Žalobce nepopsal a neprokázal ani konkrétní jednání žalované, jímž měla nepravdivě předstírat, že její finanční poměry jsou horší než ve skutečnosti.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 6. 2013 č. j. 17 Co 162/2013-468 potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku o zamítnutí žaloby "co do částky 171.460,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19.6.2010 do zaplacení" a ve výroku o nákladech řízení, odmítl odvolání "co do částky v celkové výši 111.640,- Kč s příslušenstvím" a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 47.238,- Kč k rukám advokáta Mgr. Daniela Rejmana. Rozhodnutí o odmítnutí odvolání zdůvodnil tím, že jde o numerický součet částek nepřesahujících 10.000,- Kč, které žalobce daroval žalované, že každý z darů nepřesahujících 10.000,- Kč je samostatným nárokem, jenž je třeba z procesního hlediska posuzovat jako samostatný předmět řízení, a že proto muselo být odvolání žalobce směřující do výroku o zamítnutí žaloby ohledně vrácení poskytnutých finančních darů nepřesahujících 10.000,- Kč odmítnuto podle ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu. Ve věci samé shodně s obvodním soudem uzavřel, že žalobce navzdory poučení ze strany soudu neprokázal, že by žalovaná udržovala poměr se žalobcem pouze ze zištných důvodů a že by zneužila jeho citovou vazbu k získání hmotného prospěchu, a ani to, že by žalovanému neposkytla pomoc při řešení jeho psychických problémů poté, co se mu rozpadla rodina a přišel o zaměstnání. Na straně žalované podle městského soudu lze sice shledat "nedostatek vděku" za poskytnuté nadstandardní dary, to však samo o sobě ještě nevede k závěru, že by se žalovaná zachovala vůči žalobci hrubě nemravně, když žalovanou nelze nutit, aby se žalobcem proto, že z jeho strany byla obdarována, "snášela obtíže života", když žalobce se do těžkostí souvisejících se ztrátou rodiny a zaměstnání nedostal "zásahem vyšší moci".
Dovolání, které žalobce podal proti tomuto rozsudku městského soudu, bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.3.2014 č.j. 33 Cdo 456/2014-517 odmítnuto pro nepřípustnost.
Proti tomuto rozsudku městského soudu žalobce podal také žalobu pro zmatečnost. Namítá v první řadě, že odvolání nemělo být odmítnuto podle ustanovení §202 odst.2 občanského soudního řádu, neboť je třeba přihlédnout k tomu, že žalovaná byla sice obdarována postupně dílčími částkami, že ale veškerá finanční plnění, kterými žalobce obdaroval žalovanou, "spojuje jediný skutkový základ" a "závadné chování žalované", a tudíž "se nejedná o nároky se samostatným skutkovým základem"; nelze totiž připustit, aby byla posuzována "každá část závadného právního jednání žalované vztahující se k jednotlivým darům (do) výše peněžitého plnění samostatně jako právo se samostatným skutkovým základem, bez souvislosti na celek". Rozhodnutím o zamítnutí žaloby soudy odňaly žalobci podle jeho názoru možnost jednat před soudem, neboť mu neposkytly poučení podle ustanovení §118a občanského soudního řádu o tom, jaké konkrétní skutečnosti pokládaly pro rozhodnutí ve věci samé za právně významné. Soudy měly žalobce poučit o výkladu ustanovení §630 občanského zákoníku, neboť se jedná o "právní normu s relativně otevřeným obsahem", jejíž výklad není v každém případu stejný, protože odvisí od proměnlivých morálních hodnot a od toho, jak je vnímá soud, který rozhoduje ve věci samé. Právo žalobce se k věci vyjádřit a tvrdit skutečnosti a navrhovat důkazní prostředky ve svůj prospěch tak sice bylo formálně nedotčeno, avšak v důsledku postupu soudů nemohlo být "reálně vykonáno".
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20.3.2015 č.j. 17 Co 162/2013-551 žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 4.356,- Kč k rukám advokáta Mgr. Daniela Rejmana. Názor žalobce o tom, že by mu nesprávným postupem soudů byla odňata možnost jednat před soudem, odmítl s odůvodněním, že se žalobce a jeho zástupce "osobně účastnili jednání před soudy obou stupňů a měli řadu přednesů, návrhů a vyjádření". V řízení o žalobě pro zmatečnost není podle soudu prvního stupně možné přezkoumávat napadené rozhodnutí z hlediska jeho věcné správnosti; jestliže soudy obou stupňů uzavřely, že částka 111.640,- Kč není "jedinou půjčkou", ale že představuje součet "samostatných půjček" nepřesahujících 10.000,- Kč, a, je-li u každé z nich třeba posoudit přípustnost odvolání z hlediska ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu samostatně, nelze v řízení o žalobě pro zmatečnost tento skutkový závěr přezkoumat. Žalobcem namítané zmatečnosti podle ustanovení §229 odst.3 a 4 občanského soudního řádu tedy nejsou naplněny.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 11. 2015 č. j. 4 Co 114/2015-590 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobci uložil, aby zaplatil žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 6.534,- Kč; jinak je potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.356,- Kč k rukám advokáta Mgr. Daniela Rejmana. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně v tom, že v řízení o žalobě pro zmatečnost nelze podrobit revizi skutkové a právní závěry, které byly uskutečněny v původním "nalézacím" řízení, včetně závěru o tom, že žalobce měl poskytnout žalované 23 samostatných darů, ani závěr o tom, že žalobce neprokázal, že by se žalovaná vůči němu dopustila hrubě nemravného jednání, které by žalobce opravňovalo požadovat podle ustanovení §630 občanského zákoníku vrácení těchto darů. Poučení soudu prvního stupně, kterého se žalobci dostalo o tom, že je zatížen břemenem tvrdit a prokázat skutečnost, že ze strany žalované vůči němu po poskytnutí darů došlo k hrubě nemravnému jednání, odvolací soud pokládal za dostatečné vymezení "základní roviny dokazování v souladu s dikcí ustanovení §630 občanského zákoníku", jímž byla naplněna poučovací povinnost soudu podle ustanovení §118a odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně též v tom, že odvolání není podle ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu přípustné proti výroku rozsudku obvodního soudu, jímž bylo rozhodnuto o vícero nárocích se samostatným skutkovým základem do 10.000,- Kč, i když úhrnná výše těchto jednotlivých nároků přesahuje 10.000,- Kč; v tomto směru "per analogiam" odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.3.2014 č.j. 33 Cdo 456/2014-517, podle něhož dovolání není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu přípustné, směřuje-li proti rozsudku, kterým sice bylo rozhodnuto o plnění v úhrnu převyšujícím 50.000,- Kč, ale toto plnění sestává z vícero samostatných "nároků", které nedosahují částky 50.000,- Kč.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Znovu namítá, že žalobci bylo v původním řízení odňato právo jednat před soudem, neboť soudy nebylo "vytvořeno právo" při interpretaci relativně neurčitého ustanovení §630 občanského zákoníku tak, aby se žalobci po poskytnutí poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a 2 občanského soudního řádu stalo zřejmým, na základě jakých skutečností v projednávané věci by soud mohl dospět k závěru, že chování žalované (obdarované) "svou intenzitou, soustavností a stupněm závažnosti dle objektivních kritérií představuje porušení dobrých mravů". Tím, že soudy takto nepostupovaly, "nerespektovaly rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002", a byl proto naplněn zmatečností důvod podle ustanovení §229 odst. 3 občanského soudního řádu; žalobci totiž nebylo zřejmé, jaké skutečnosti jsou pro rozhodnutí v nalézacím řízení podstatné, a nepoučením žalobce ze strany soudu o těchto skutečnostech došlo k porušení práva žalobce na přednes své věci, na vyjádření se a na důkazní návrhy. Žalobce dále nesouhlasí a právním názorem odvolacího soudu, podle něhož odvolání proti rozsudku obvodního soudu bylo v části, v níž se žalobce po žalované domáhal vrácení darovaných peněžitých částek v úhrnné výši 111.640,- Kč, podle ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu odmítnuto pro nepřípustnost; dovozuje, že se jedná o jednotlivá dílčí plnění (dílčí dary), která nepřesahují 10.000,- Kč, a že žalobcem uplatněný požadavek na vrácení veškerých darovaných částek ve výši úhrnem 283.100,- Kč měl být pro účely posouzení přípustnosti odvolání podle ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu posouzen jako celek, nikoliv jako souhrn dílčích plnění se samostatným režimem přípustnosti odvolání. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto. Žalobcem namítanou "údajnou vadu řízení spočívající v nečinnosti soudu ohledně tvorby práva" nelze podřadit pod žalobcem uplatněný zmatečnostní důvod podle ustanovení §229 odst. 3 občanského soudního řádu. Úkolem soudů v nalézacím řízení nebylo poskytnout žalobci pro daný případ definici jednání v rozporu s dobrými mravy, ale zaměřit se na konkrétní žalobcem uváděné jednání, a posoudit, zda toto jednání je či není v rozporu s dobrými mravy. Za správný žalovaná pokládá také právní názor odvolacího soudu o tom, že odvolání není podle ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu přípustné do té časti rozsudku, v níž bylo rozhodnuto o vícero nárocích se samostatným skutkovým základem do 10.000,- Kč, i když úhrnná výše těchto jednotlivých nároků přesahuje 10.000,- Kč; proto žaloba pro zmatečnost nemůže uspět ani s poukazem na ustanovení §229 odst. 4 občanského soudního řádu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řádu, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno v občanském soudním řízení zahájeném v době přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu o žalobě pro zmatečnost významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, zda (případně nesprávný) postup soudů v nalézacím řízení spočívající v tom, že účastníku řízení ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a 2 o.s.ř. neposkytly instrukci (popřípadě poskytly nesprávnou nebo nedostatečnou instrukci), jakým způsobem pro daný případ vymezily hypotézu relativně neurčité normy hmotného práva (ustanovení §630 občanského zákoníku) ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2002 sp. zn. 21 Cdo 486/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2003 sp. zn. 21 Cdo 1561/2003), je zmatečnostním důvodem ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i právní otázky, zda odvolání podle ustanovení §202 odst. 2 o.s.ř. není přípustné proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o plnění v úhrnu přesahujícího 10.000,- Kč, sestává-li se tato částka z vícero samostatných plnění, z nichž žádné nepřesahuje částku 10.000,- Kč.
Ohledně první z uvedených otázek není dovolání žalobce přípustné, neboť usnesení odvolacího soudu je v tomto směru v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud ČR již dříve dospěl k závěru (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.7.2008 sp. zn. 21 Cdo 6/2008), že jde o vadu řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nikoliv však o zmatečnost ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř.), nebylo-li účastníku občanského soudního řízení poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení §118a o.s.ř., ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, což platí i tehdy, měla-li absence takového poučení původ v jiném právním posouzení věci. I kdyby tedy žalobci nebyla v původním řízení poskytnuta potřebná a správná poučení v souladu s ustanovením §118a o.s.ř., nemohl by tím být naplněn zmatečnostní důvod podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce směřující do té části unesení odvolacího soudu, v níž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20.3.2015 č.j. 17 Co 162/2013-551 o zamítnutí žaloby pro zmatečnost směřující do výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.6.2013 č.j. 17 Co 162/2013-468, kterým byl potvrzen "rozsudek soudu prvního stupně co do částky 171.460,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19.6.2010 do zaplacení", podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Druhá z uvedených právních otázek dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu v úplnosti vyřešena. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce směřující proti unesení odvolacího soudu, v níž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20.3.2015 č.j. 17 Co 162/2013-551 o zamítnutí žaloby pro zmatečnost směřující do výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.6.2013 č.j. 17 Co 162/2013-468, kterým bylo odmítnuto odvolání žalobce "co do částky v celkové výši 111.640,- Kč s příslušenstvím", je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Odvolací soud se v projednávané věci ztotožnil s právním závěrem uvedeným v žalobou pro zmatečnost napadeném rozsudku městského soudu, podle něhož, je-li soudem prvního stupně rozhodnuto o více nárocích se samostatným skutkovým základem, je pro závěr, zda je nepřípustné odvolání podle ustanovení §202 odst. 2 o.s.ř., rozhodné to, zda jde o více samostatných nároků, jež nepřevyšují částku 10.000,- Kč, a nikoliv okolnost, že součet jednotlivých samostatných nároků přesahuje částku 10.000,- Kč; současně poukázal "per analogiam" na obsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2014 č. j. 33 Cdo 456/2014-517, aniž by vzal v úvahu, že toto rozhodnutí dovolacího soudu řeší otázku přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., která je vybudována na jiném základě, než nepřípustnost odvolání podle ustanovení §202 odst. 2 o.s.ř.; ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. totiž odvíjí přípustnost dovolání od dovoláním napadeného výroku rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu, zatímco podle ustanovení §202 odst.2 o.s.ř. se přípustnost odvolání řídí tím, o jakém peněžitém plnění bylo rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto.
Podle ustanovení §202 odst. 2 o.s.ř. odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000,- Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.
Ze znění ustanovení §202 odst.2 o.s.ř. v první řadě vyplývá, že odvolání není přípustné proti "rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000,- Kč", což jednoznačně implikuje závěr, že rozsudek soudu prvního stupně pro účely posouzení přípustnosti odvolání vytváří za účelem posouzení, zda je projednávaná věc - z hlediska ustanovení §202 odst. 2 o.s.ř. - natolik zásadní, aby bylo odvolání přípustné, nedílnou jednotu, kterou nelze porušit tím, že by se přípustnost odvolání posuzovala u každého z "výroků" rozsudku (každého z uplatněných samostatných "nároků", o nichž bylo rozsudkem rozhodnuto) samostatně. Dovolací soud proto nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom že odvolání podle ustanovení §202 odst. 2 o.s.ř. není přípustné do rozsudku soudu prvního stupně ohledně plnění v úhrnu přesahujícího částku 10.000,- Kč, jestliže tato částka podle právního závěru uskutečněného ve zmatečností napadeném rozhodnutí sestává z vícero samostatných plnění, z nichž žádné nepřesahuje částku ve výši 10.000,- Kč.
Nejvyšší soud České republiky, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), z uvedených důvodů změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se mění usnesení soudu prvního stupně a že se vyhovuje žalobě pro zmatečnost v té části, v níž směřovala proti rozsudku městského soudu o odmítnutí žalobcova odvolání.
O náhradě nákladů řízení, včetně náhrady nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí městského soudu, popřípadě v jiném rozhodnutí, kterým bude původní řízení skončeno (§235i odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. srpna 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu