ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1826.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 1826/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Finančního úřadu pro Liberecký kraj se sídlem v Liberci, 1. máje č. 97/25, územního pracoviště v Semilech, Vysocká č. 140, IČO 72080043, proti povinnému Nadačnímu fondu EVA se sídlem v Semilech, Riegrovo nám. č. 15, IČO 49295390, zastoupenému Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská č. 940/23, pro 2.688.631,87 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, o návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 7 E 1/2016, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. září 2016, č. j. 21 Co 318/2016-38, takto:
I. Dovolání povinného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2016, č. j. 21 Co 318/2016-38, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k právní otázce, zda zanikne zástavní právo v případě, že dojde k zániku právnické osoby, která je dlužníkem ze zajištěné pohledávky a nemá postavení zástavního dlužníka, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, uveřejněný pod číslem 16/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v něm přijatý právní názor, že zástavní právo nezaniká, jestliže dluh odpovídající zajištěné pohledávce nemůže být uspokojen právnickou osobou jako dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce, obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3138/2007, jehož závěry bez výhrad přezkoumal i Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1618/08, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5499/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2661/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1521/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2107/2012), a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází z toho, že akcesoritu zástavního práva je třeba chápat – jak vyplývá zejména z ustanovení §152 a §165 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák“) – ve vztahu k zajištěné pohledávce a nikoliv také k osobě dlužníka.
Zanikla-li právnická osoba bez právního nástupce – jako tomu bylo v posuzovaném případě - je zřejmé, že tu není nikdo, na koho by přešla její povinnost plnit (kdo by jako dlužník byl povinen splnit dluh). V zákoně se výslovně - na rozdíl od fyzických osob
- neuvádí, jaké má tato skutečnost právní následky ve vztahu ke dluhům, které zůstaly po zániku právnické osoby neuhrazeny; část právní teorie a praxe za této situace dovozuje, že dluh zanikl, neboť nemůže “existovat bez nositele povinnosti“, a že tedy musela zaniknout rovněž jemu odpovídající pohledávka.
Ze závěru, že pohledávka zanikla z důvodu zániku dlužnické právnické osoby bez právního nástupce, však nelze (i kdyby byl opravdu správný) úspěšně dovozovat (na základě principu akcesority), že by bez dalšího zaniklo její zajištění poskytnuté třetími osobami. Princip akcesority je totiž třeba – jak uvedeno výše - vztáhnout jen k zajištěné pohledávce a nikoliv k osobě dlužníka. Smysl zajištění pohledávky spočívá v tom, že věřitel, který nemůže být uspokojen dlužníkem z důvodů spočívajících v osobě dlužníka (včetně toho, že dlužník, který je právnickou osobou, zanikl bez právního nástupce), má nárok na uspokojení ze zajištění poskytnutého třetími osobami; neznamená to tedy, že by tím zanikla povinnost náhradního dlužníka (vzniklá z titulu poskytnutí zajištění), neboť okolnosti týkající se hlavního dlužníka nedopadají do právních poměrů náhradního dlužníka a nemohou mít za následek (s ohledem na účel a smysl zástavního práva poskytnout zástavnímu věřiteli uspokojení jeho pohledávky vždy, neučiní-li tak dlužník) zánik jeho povinností vůči věřiteli. Povinnost náhradního dlužníka uspokojit věřitele (v případě, že dluh odpovídající zajištěné pohledávce nebyl včas splněn) tedy není (nemůže být) dotčena tím, že dluh odpovídající této pohledávce nemůže splnit zaniklá právnická osoba, která je dlužníkem.
Zástavní právo proto nezaniká, jestliže dluh odpovídající zajištěné pohledávce nemůže být uspokojen právnickou osobou jako dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce. Na opačný názor nelze usuzovat z toho, že v zákoně není v tomto směru obsažena - na rozdíl například od právní úpravy ručení v obchodních závazkových vztazích - výslovná právní úprava. Uvedený závěr je obecně platný pro všechny právní prostředky zajištění závazků poskytnutého třetími osobami a ustanovení §311 odst. 2 obchodního zákoníku není výjimkou potvrzující zásadu (o tom, že zánikem právnické osoby zaniká zajištění pohledávky jejího věřitele), ale projevem uvedeného závěru, který byl - v zájmu právní jistoty - výslovně zmíněn v právní úpravě ručení v obchodních závazkových vztazích a který samozřejmě platí rovněž při zajištění pohledávky zástavním právem nebo jiným právním prostředkem zajištění poskytnutého třetí osobou.
Z uvedených důvodů tedy v posuzované věci nelze aplikovat ustanovení §170 odst. 1 písm. a) obč. zák., podle něhož zástavní právo zaniká zánikem zajištěné pohledávky, kterého se povinný ve prospěch svého názoru dovolává.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. srpna 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu