ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1863.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1863/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. H., zastoupeného advokátem, proti žalované TONA, a.s., zastoupené advokátkou, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 C 258/95, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. března 2005 č.j. 23 Co 586/2004-258, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.014,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za dobu od 13.7.1993 do 19.6.1994 a od 17.7.1994 do 26.9.1994 a na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 27.9.1994 do 31.5.2000 a od 1.9.2000 do 31.5.2004 celkem 1.315.001,40 Kč s úroky z prodlení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že při výkonu práce u žalované utrpěl dne 8.10.1984 pracovní úraz (zhmoždění pravého loketního kloubu), pro který byl po skončení pracovní neschopnosti přeřazen na \"lehčí práci opraváře strojních zařízení\" a byl mu přiznán částečný invalidní důchod. Žalovaná mu hradila ztrátu na výdělku až do prosince 1991, kdy žalobce \"pro neustálé zdravotní potíže\" pracovní poměr u žalované ukončil a \"přešel do soukromého podnikání v pohostinství\". I když práce při \"nalévání alkoholu nebo točení piva\" byla podstatně lehčí než u žalované, jeho zdravotní stav se pro následky pracovního úrazu dále zhoršoval; žalobce proto musel svou podnikatelskou činnost ukončit a od 1.1.1995 pracuje v \"H. m. v P.\", kde provádí \"různé pomocné práce\". Žalovaná mu odmítá ztrátu na výdělku hradit.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 4.7.2000 č.j. 4 C 258/95-93 ve znění rozsudku ze dne 27.11.2000 č.j. 4 C 258/95-98 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 641.020,- Kč \"hrubých\" s úroky z prodlení, žalobu o zaplacení dalších 4.900,- Kč \"hrubých\" s úroky z prodlení zamítl, řízení \"o přiznání renty\" zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaná je povinna zaplatit \"státu - České republice do pokladny Okresního soudu v Nymburce\" na \"státem zálohovaném znalečném\" 7.920,- Kč a 300,- Kč a na soudním poplatku 25.644,- Kč. Z provedených důkazů dovodil, že \"současný zdravotní stav\" žalobce je \"v příčinné souvislosti\" s pracovním úrazem z roku 1984, že žalobce musel \"ze zdravotních důvodů zanechat soukromého podnikání\" a že má proto nárok na náhradu za ztrátu na výdělku \"ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a poúrazovým výdělkem se započtením částečného invalidního důchodu\". Provedeným výpočtem zjistil, že za požadované období od července 1993 do listopadu 1999 náhrada za ztrátu na výdělku činí celkem 641.020,- Kč \"hrubého\".
K odvolání žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15.5.2001 č.j. 23 Co 148, 149/2001-120 rozsudek soudu prvního stupně \"v napadených výrocích\" (tj. ve \"výrocích vyhovujících a výrocích souvisejících\") zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že ve věci rozhodl, aniž by žalobce jednoznačně uvedl, za jaké období se domáhá náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, popřípadě zda se domáhá též náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. Z hlediska skutkového stavu věci odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení zjistil zejména to, jakým způsobem a z jakých důvodů žalobce skončil pracovní poměr u žalované (nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká jen tehdy, nebyl-li žalobce pro následky pracovního úrazu schopen ze zdravotních důvodů vykonávat u žalované dosavadní práci a rozvázal-li z tohoto důvodu pracovní poměr), zda žalobce nebyl pro následky pracovního úrazu schopen konat jinou práci, kterou \"by, nebýt následků úrazu, podle svého rozhodnutí mohl konat\", a zda žalobce byl schopen ze zdravotních důvodů pro následky úrazu konat práci číšníka.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 18.6.2004 č.j. 4 C 258/95-230 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 1.315.001,40 Kč s úroky z prodlení, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 51.980,- Kč k rukám advokáta JUDr. B. S. a že žalovaná je povinna zaplatit \"do pokladny Okresního soudu v Nymburce\" na soudním poplatku 52.600,- Kč a na \"náhradě nákladů řízení státu\" 10.720,- Kč. Po provedení dalších důkazů vzal za prokázané, že žalobce nebyl schopen vykonávat u žalované pro následky pracovního úrazu ze zdravotních důvodů dosavadní práci a že z tohoto důvodu rozvázal se žalovanou v roce 1991 pracovní poměr. Má proto nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1.7.1993 do 31.5.2004 ve výši, která byla zjištěna pomocí znaleckého posudku JUDr. B. K.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.3.2005 č.j. 23 Co 586/2004-258 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 61.769,- Kč k rukám advokáta JUDr. B. S. Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením výpovědí svědků a dalších důkazů provedeným soudem prvního stupně v tom, že \"skutečným důvodem\" skončení pracovního poměru žalobce u žalované v roce 1991 bylo \"poškození zdraví v důsledku utrpěného pracovního úrazu v roce 1984\", a dovodil, že \"další pokles na výdělku žalobce\" byl proto způsoben \"utrpěným úrazem\". Žalobci tedy náleží podle ustanovení §195 zákoníku práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši \"rozdílu mezi jeho výdělkem před pracovním úrazem a po skončení pracovního poměru, kdy je nutno kromě invalidního důchodu odečítat buď skutečně dosahovaný výdělek a případně v době, kdy byl nezaměstnaný, 3/4 minimální mzdy\"; znalec JUDr. B. K. také tímto způsobem náhradu za ztrátu na výdělku vypočetl. Protože \"nevznikají pochybnosti\" ani o správnosti zjištění náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od 13.7.1993 do 19.6.1994 a od 17.7.1994 do 26.9.1994, je rozsudek soudu prvního stupně věcně správný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že z důkazů, provedených soudem prvního stupně k objasnění otázky, jakým \"způsobem žalobce skončil pracovní poměr u žalované\", vyplynulo \"jednoznačně\", že \"žalobce ukončil pracovní poměr u žalované dobrovolně, dohodou, s vůlí odejít podnikat\" a že byla \"nadevší pochybnost odstraněna domněnka, že žalobce odešel z pracovního poměru u žalované, protože již dále nemohl snášet bolest zraněné ruky\". I když \"tyto skutečnosti\" byly potvrzeny výpověďmi svědků, soud prvního stupně jim neuvěřil a \"naopak věrohodnými se mu jevily výpovědi svědků navrhovaných žalobcem\", aniž by zdůvodnil, jaké \"důvody jej při posuzování věrohodnosti svědeckých výpovědí\" vedly; žalovaná má za to, že soud prvního stupně \"tyto důkazy vyhodnotil nesprávně\", že skutečné \"příčiny rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované prokázala\" a že by \"neměla být odpovědna podle §190 zákoníku práce za škodu na zdraví žalobce\". Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení ze dne 15.5.2001 č.j. 23 Co 148, 149/2001-120 stanovil, že \"má být zjištěn průměrný výdělek žalobce před vznikem škody, avšak nikoliv v době před úrazem, ale v době, kdy žalobce začal podnikat a vykonával práci číšníka\". Soud prvního stupně však na základě znaleckého posudku vyčíslil náhradu za ztrátu na výdělku \"z průměrného výdělku žalobce v době před úrazem, a to i v době pracovní neschopnosti\", aniž by v rozporu se závazným právním názorem odvolacího soudu zohlednil skutečnost, že v době, za níž \"je nárok žalobce vyčíslen, žalobce \"nebyl ani OSVČ, neměl živnostenský list, nebyl zaměstnán, nebyl veden jako uchazeč o zaměstnání u ÚP a byl nelegálním podnikatelem\". Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl jako nepřípustné, popřípadě bezdůvodné. Uvedl, že dovolatelka ani netvrdí, v čem by měl mít napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a že v dovolání neoznačila konkrétně dovolací důvody. Vytýká-li soudu prvního stupně, že se neřídil pokyny obsaženými v usnesení odvolacího soudu ze dne 15.5.2001 č.j. 23 Co 148, 149/2001-120, dovolatelka přehlíží, že věc znovu posuzoval odvolací soud \"při druhém odvolacím řízení\" a že \"ve vysloveném právním názoru neshledal pochybení\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku ze dne 18.6.2004 č.j. 4 C 258/95-230 stejně jako ve svém dřívějším rozsudku ze dne 4.7.2000 č.j. 4 C 258/95-93 ve znění rozsudku ze dne 27.11.2000 č.j. 4 C 258/95-98, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 15.5.2001 č.j. 23 Co 148, 149/2001-120 (zčásti) zrušen (v obou rozsudcích soud prvního stupně dovodil, že žalobce rozvázal pracovní poměr se žalovanou v roce 1991 proto, že nebyl schopen vykonávat pro následky pracovního úrazu ze zdravotních důvodů dosavadní práci, a že má tedy nárok na náhradu za ztrátu na výdělku). Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalovaná především nesouhlasí se závěrem soudů, že žalobce má nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, neboť u ní ukončil pracovní poměr ze zdravotních důvodů pro následky pracovního úrazu (z tohoto důvodu nebyl schopen konat u žalované dosavadní práci). I když v dovolání uvedla, že je podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci, z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jejích námitek v tomto směru je nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy; žalovaná současně skutková zjištění soudů považuje za chybná a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje, že \"žalobce ukončil pracovní poměr u žalované dobrovolně, dohodou, s vůlí odejít podnikat\" a že byla \"nadevší pochybnost odstraněna domněnka, že žalobce odešel z pracovního poměru u žalované, protože již dále nemohl snášet bolest zraněné ruky\". Tím, že dovolatelka na odlišném hodnocení provedených důkazů (zejména výslechu svědků) zakládá jiné závěry o skutkovém stavu věci a na něm buduje odlišný právní názor na věc (že by \"neměla být odpovědna podle §190 zákoníku práce za škodu na zdraví žalobce\"), nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobkyně tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu tohoto dovolacího důvodu tedy nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce.
Žalovaná dále soudům vytýká, že se v dalším řízení neřídily názorem odvolacího soudu, který v usnesení ze dne 15.5.2001 č.j. 23 Co 148, 149/2001-120 stanovil, že \"má být zjištěn průměrný výdělek žalobce před vznikem škody, avšak nikoliv v době před úrazem, ale v době, kdy žalobce začal podnikat a vykonával práci číšníka\". Nehledě k tomu, že dovolací důvod spočívající v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže zakládat - jak již uvedeno výše - závěr o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, bylo nutné vzít v úvahu to, že odvolací soud není vázán svým právním názorem, i když jej vyslovil ve svém dřívějším (zrušovacím) rozhodnutí, a že v dovolání žalované uvedený právní názor odvolací soud vyslovil ve svém usnesení ze dne 15.5.2001 č.j. 23 Co 148, 149/2001-120 za předpokladu, kdyby bylo zjištěno, že žalobce nemůže pro následky pracovního úrazu vykonávat pouze práce číšníka, a že uvedený předpoklad nebyl dalším řízení naplněn.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč (srov. §3 odst.1 bod 6., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., a č. 617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát JUDr. B. S. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst.1 a 3 a §151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 1.439,- Kč (po zaokrouhlení). Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci náklady v celkové výši 9.014,- Kč nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. dubna 2006
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu