ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.1885.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1885/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky - Krajského soudu v Českých Budějovicích se sídlem v Českých Budějovicích, Zátkovo nábřeží č. 2, proti povinné K., Č. spol. s r.o., zastoupené advokátem, pro 847.236,- Kč s příslušenstvím zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 E 19/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. prosince 2003, č.j. 15 Co 713/2003-30, takto:
Usnesení krajského se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Na návrh oprávněné Okresní soud v Táboře usnesením ze dne 5. 9. 2003, č. j. 9 E 19/2003-13, nařídil podle „vykonatelného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 6. 1997, č. j. 12 Cm 68/1994-149, k uspokojení pohledávky oprávněné v částce 847.236,- Kč výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, a to stavební parcele č. 269 o výměře 1 009m², stavební parcele č. 270 o výměře 302m², stavební parcele č. 590 o výměře 78m², stavební parcele č. 675 o výměře 433m², stavební parcele č. 676 o výměře 4 417m², parcele č. 546/41 o výměře 18 098m², parcele č. 546/42 o výměře 135m² - vodní plocha, parcele č. 546/43 o výměře 472m² a budov bez čp/če na st. parcele č. 269, 270, 674, 675 a 676, když tyto nemovitosti jsou zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v T. na LV č. 525 pro obec a kat. území Ch. ve vlastnictví povinného“, a rozhodl, že pro pořadí soudcovského zástavního práva k nemovitostem „je rozhodující den, kdy soudu došel návrh na jeho zřízení, tedy den 14. 7. 2003“, že povinná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Táboře na soudním poplatku částku 16.944,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení a že oprávněná nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
K odvolání povinné Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 19. 12. 2003, č.j. 15 Co 713/2003-30, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Usnesení soudu prvního stupně posoudil jako věcně správné a argumentaci povinné ve věcné rovině neuznal za důvodnou, neboť se opírá pouze o část právní úpravy, která na daný případ dopadá. Vykonávané rozhodnutí totiž není pouhou výzvou ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 věty druhé zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění platném do 31. 12. 2000, ale samostatným rozhodnutím, které obsahuje uložení povinnosti k úhradě soudního poplatku, s poučením o možnosti odvolání. Proto je jeho splatnost třeba odvozovat od §7 odst. 3 stejného zákona a musela tak nastat až po právní moci uvedeného rozhodnutí, tj. po 9. 2. 1999. Tříletá lhůta podle ustanovení §13 odst. 1 zákona o soudních poplatcích začala tedy plynout teprve dne 1. 1. 2000 a skončila dne 31. 12. 2002. Protože ale sdělením oprávněné ze dne 22. 7. 2002 byla povinná vyzvána k zaplacení předmětné pohledávky, k čemuž následovala i další korespondence mezi účastníky, od konce roku 2002 běžela nová tříletá lhůta ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 zákona o soudních poplatcích.
Okresní soud v Táboře v dalším řízení usnesením ze dne 16. 3. 2004, č.j. 9 E 19/2003-49, zrušil výrok III. Ve svém usnesení ze dne 5. 9. 2003, č.j. 9 E 19/2003-13, o povinnosti povinné zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 16.944,- Kč s odůvodněním, že toto řízení je ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. ch) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, od soudních poplatků osvobozeno.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu má podle jejího názoru ve věci samé po právní stránce zásadní význam, povinná namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že ve svém odvolání ze dne 27. 10. 2003 „dala odvolacímu soudu ke zvážení“, zda je vhodné, aby o tomto odvolání rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích, když se jedná o výkon jeho vlastního rozhodnutí. Kdyby jí odvolací soud sdělil, že odvolání bude skutečně projednávat a o něm rozhodovat, námitku podjatosti všech soudců a přísedících Krajského soudu v Českých Budějovicích by „samozřejmě vznesla“. Odvolání tak neměl projednávat a o něm rozhodovat Krajský soud v Českých Budějovicích, neboť všichni soudci a přísedící tohoto soudu, včetně jeho pobočky v Táboře, jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci pro podjatost. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje v tom, že s ohledem na ustanovení §4 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, vznikla jí povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání ze dne 9. června 1997 dne 11. června 1997, a to bez ohledu na později vydávaná usnesení či jiná rozhodnutí soudu, vyzývající ji k zaplacení soudního poplatku z odvolání. Tříletá prekluzivní lhůta podle ustanovení §13 odst. 1 zákona o soudních poplatcích tak uplynula dne 31. prosince 2000 a uvedený soudní poplatek proto nelze po povinné vymáhat. Na uvedeném závěru podle jejího názoru nemůže nic změnit ani to, kdyby se soudní poplatek za odvolání ze dne 9. června 1997 stal splatným teprve na základě výzvy soudu, tedy dne 21. června 1997, neboť i tak by prekluzivní lhůta uplynula 31. prosince 2000 a v obou naznačených případech by sdělení Krajského soudu v Českých Budějovicích o pohledávce ze dne 22. července 2002 nemohlo způsobit, že by oprávněné začala běžet nová tříletá prekluzivní lhůta k vymáhání soudního poplatku. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a usnesení Okresního soudu v Táboře, č.j. 9 E 19/2003, ze dne 5. 9. 2003 zrušil a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§236 odst. 2 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jsou obsaženy v ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a v §237 odst. 1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí [§238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam [§238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Povinná dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí.
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání povinné proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238 odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku prekluze práva vymáhat soudní poplatek podle ustanovení §13 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění do 31. 12. 1997. Vzhledem k tomu, že odvolací soud tuto otázku vyřešil v rozporu s hmotným právem a že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. které, provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §251 o.s.ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Výkon rozhodnutí soud nařizuje zpravidla bez nařízení jednání (§253 odst. 1 o .s.ř.) a tedy bez provádění dokazování, podle skutečností, jež plynou především z rozhodnutí, jehož výkon se nařizuje (z titulu pro výkon rozhodnutí). Při rozhodování o návrhu na výkon rozhodnutí soud jednání nařídí jen tehdy, považuje- li to za nutné nebo stanoví-li to zákon (§253 odst. 2 o.s.ř.).
Při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění soud - z hlediska jeho věcného posouzení - zkoumá, zda rozhodnutí (jiný způsobilý titul), jehož výkon je navrhován, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelné po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem, zda vymáhané právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu rozhodnutí není zřejmě nevhodný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 4 nebo usnesení ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod pořadovým číslem 67).
Závěr o tom, zda k nařízení výkonu rozhodnutí navrhovaný titul (usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 6. 1997, č.j. 12 Cm 00068/94-149) je vykonatelný, je odvislý mimo jiné od zjištění, zda exekučním titulem přiznané právo není prekludováno (nezaniklo).
Otázku prekluze (zániku) vymáhaného práva je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že k výkonu rozhodnutí navržené usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek bylo vydáno dne 13. 6. 1997 – podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění do 31. 12. 1997, tedy do dne, než nabyly účinnosti zákony č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů, a č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (zákon o nadacích a nadačních fondech) – dále jen „zákon o soudních poplatcích“.
Podle ustanovení §4 zákona o soudních poplatcích poplatková povinnost vzniká
a) podáním návrhu na provedení poplatného úkonu, je-li poplatníkem navrhovatel,
b) schválením smíru ve smírčím řízení,
c) sepsáním podání do protokolu u soudu,
d) v ostatních případech uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím ve věci samé).
Poplatek za podání návrhu je splatný vznikem poplatkové povinnosti, jde-li o poplatky stanovené pevnou sazbou placené kolkovou známkou. V ostatních případech jsou poplatky splatné na základě výzvy soudu do tří dnů ode dne jejího doručení (§7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).
Poplatek za sepsání návrhu na zahájení řízení nebo odvolání proti rozhodnutí do protokolu je splatný jeho sepsáním (§7 odst. 2 zákona o soudních poplatcích).
Ostatní poplatky jsou splatné do tří dnů od právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost poplatek zaplatit stanovena nebo jímž byl schválen smír, nestanoví-li rozhodnutí o schválení smíru splatnost delší (§7 odst. 3 zákona o soudních poplatcích).
Poplatek (doplatek poplatku) nelze vyměřit ani vymáhat po uplynutí tří let od konce kalendářního roku, v němž se stal splatným (§13 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).
Od konce kalendářního roku, v němž byl poplatník písemně uvědoměn o úkonu soudu provedeném k vyměření nebo vymáhání poplatku (doplatku poplatku) anebo v němž předseda soudu povolil posečkání poplatku nebo jeho zaplacení ve splátkách, běží nová tříletá lhůta (§13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích).
Úkonem k vymáhání poplatku (doplatku poplatku) je též písemná upomínka na zaplacení poplatku (doplatku poplatku) doručená poplatníkovi (§13 odst. 3 zákona o soudních poplatcích).
Jde-li o posouzení vykonatelnosti usnesení, jímž byl vyměřen soudní poplatek (jako je tomu v projednávané věci), z citovaných ustanovení vyplývá, že po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §13 odst. 1 zákona o soudních poplatcích (tři roky od konce kalendářního roku, v němž se stal poplatek splatným) lze poplatek vymáhat jedině tehdy, byly-li provedeny úkony (nebo úkon) k vyměření nebo vymáhání poplatků, anebo, jestliže předseda soudu povolil posečkání poplatku nebo jeho zaplacení ve splátkách (§13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích); jinak platí, že nárok na vymáhání soudního poplatku zanikl (byl prekludován).
Pro úsudek o tom, kdy počala běžet lhůta uvedená v ustanovení §13 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, je podstatné, kdy se soudní poplatek stal splatným.
Z hlediska splatnosti soudních poplatků zákon o soudních poplatcích rozeznává v první řadě poplatky za podání návrhu na provedení poplatného úkonu, které se stávají splatnými (jde-li o poplatky stanovené pevnou sazbou placené kolkovou známkou) vznikem poplatkové povinnosti nebo (v ostatních případech) na základě výzvy soudu do tří dnů ode dne jejího doručení [srov. §7 odst. 1 a §4 písm. a) zákona o soudních poplatcích], dále poplatek za sepsání návrhu na zahájení řízení nebo odvolání proti rozhodnutí do protokolu, který se stává splatným jeho sepsáním [srov. §7 odst. 2 a §4 písm. c) zákona o soudních poplatcích], a poplatky za schválení smíru a ostatní poplatky, které jsou splatné do tří dnů od právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost poplatek zaplatit stanovena nebo jímž byl schválen smír, nestanoví-li rozhodnutí o schválení smíru splatnost delší [srov. §7 odst. 3 a §4 písm. b) a d) zákona o soudních poplatcích].
V projednávané věci jde o výkon rozhodnutí k vymožení soudního poplatku z odvolání, který byl vyměřen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 6. 1997, č.j. 12 Cm 00068/94-149. Jedná se tedy o poplatek za podání návrhu na provedení poplatného úkonu ve smyslu ustanovení §4 písm. a) zákona o soudních poplatcích; nejedná se o poplatek za schválení smíru [§4 písm. b) zákona o soudních poplatcích] ani o poplatek za sepsání podání do protokolu u soudu [§4 písm. c) zákona o soudních poplatcích] či poplatek uložený v souvislosti s rozhodnutím ve věci samé [§4 písm. d) zákona o soudních poplatcích]. Uvedené usnesení je svým obsahem zároveň i výzvou k zaplacení tohoto poplatku (§7 odst. 1 věta druhá zákona o soudních poplatcích); povinná byla poučena, že nebude-li soudní poplatek zaplacen do 3 dnů od doručení usnesení, bude jej soud vymáhat. Splatnost poplatku se tak řídí ustanovením §7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích (nastává do tří dnů ode dne doručení výzvy soudu).
Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podala oprávněná dne 14. 7. 2003 a soud prvního stupně o něm rozhodoval dne 5. 9. 2003 (odvolací soud dne 19. 12. 2003). Pro posouzení, zda v době rozhodování soudu o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí uplynula či neuplynula lhůta uvedená v ustanovení §13 odst. 1 zákona o soudních poplatcích (tři roky od konce kalendářního roku, v němž se stal poplatek splatným) bylo nezbytné především objasnit, kdy bylo vykonávané rozhodnutí povinné doručeno (tři dny poté se stal poplatek z odvolání splatným). Ani zjištění o tom, že lhůta uvedená v ustanovení §13 odst. 1 zákona o soudních poplatcích již uplynula, však ještě nemohlo vést k závěru o tom, zda vymáhané právo zaniklo (bylo prekludováno) či nikoli. Soud prvního stupně by po takovém zjištění (že uplynula lhůta uvedená v 13 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) musel ještě objasnit, zda byly či nebyly před uplynutím uvedené lhůty provedeny úkony (nebo úkon) k vyměření nebo vymáhání poplatků anebo, zda předseda soudu povolil posečkání poplatku nebo jeho zaplacení ve splátkách (§13 odst. 2 a 3 stejného zákona). Ze skutečností, jež vyplývaly ze samotného titulu pro výkon rozhodnutí (usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 6. 1997, č.j. 12 Cm 00068/94-149), takové zjištění učinit nemohl.
Odvolací soud, který vyšel z jiného právního názoru (že poplatek z odvolání je „ostatním poplatkem“ ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 zákona o soudních poplatcích), nejen nenapravil pochybení soudu prvního stupně v tom, že nezjišťoval, kdy bylo vykonávané usnesení povinné doručeno (proto je jeho závěr, že lhůta podle §13 odst. 1 zákona o soudních poplatcích začala plynout teprve dne 1. 1. 2000 předčasný), ale při objasňování, zda byly učiněny úkony ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 a 3 zákona o soudních poplatcích, se spokojil s tím, že povinná „potvrzuje a dokládá, že sdělením oprávněného z 22. 7. 2002 byla vyzvána, aby zaplatila do 3 dnů od doručení sdělení předmětnou pohledávku“. Nezabýval se tím, zda (před případným uplynutím prekluzívní lhůty uvedené v ustanovení §13 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) nebyly učiněny i jiné další úkony podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 zákona o soudních poplatcích.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. května 2005
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu