ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.2.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 2/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. R. M. , zastoupeného JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 5, proti žalovanému BELFOR Czechia, spol. s r. o. se sídlem v Jirnech, Družstevní č. 17, IČO 47117214, zastoupenému JUDr. Markem Bánským, advokátem se sídlem v Praze 1, Elišky Krásnohorské č. 10/2, o 175.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 19 C 139/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2011 č.j. 23 Co 464/2010-75, takto:
Rozsudek krajského soudu, rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 4. března 2010 č.j. 19 C 139/2009-50, usnesení Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 2. června 2011 č.j. 19 C 139/2009-89 ve výroku o náhradě nákladů řízení a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2011 č.j. 23 Co 353/2011-109 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha - východ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 175.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1.2.2007 vykonával u žalovaného práci "vedoucího pobočky Brno" a že v pracovní smlouvě byla mezi účastníky sjednána konkurenční doložka, která "žalobce omezovala po skončení pracovního poměru v délce jednoho roku v zaměstnání, za což žalobci přináležela po skončení pracovního poměru odměna ve výši 25% jeho průměrného měsíčního výdělku vypláceného před skončením pracovního poměru". Protože dne 4.5.2007 uzavřeli žalobce a žalovaný dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 31.5.2007 a protože žalobce byl od 1.6.2007 do konce října 2007 "bez pracovního poměru", je žalovaný povinen mu podle ustanovení §310 odst. 1 zákoníku práce poskytnout přiměřené peněžité vyrovnání ve výši jeho průměrného měsíčního výdělku (35.000,- Kč "hrubého") za každý měsíc plnění závazku žalobce z konkurenční doložky "od června do října 2007 včetně", k jehož zaplacení byl žalovaný žalobcem několikrát bezvýsledně vyzván.
Žalovaný požadoval, aby soud "přezkoumal platnost konkurenční doložky" v pracovní smlouvě ze dne 1.2.2007 "s ohledem na rozpor dojednané výše peněžitého vyrovnání za dodržení zákazu se zákonem"; současně se vzájemnou žalobou domáhal, aby mu žalobce zaplatil 840.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, jako smluvní pokutu sjednanou v pracovní smlouvě pro případ porušení závazku žalobce z konkurenční doložky, k němuž mělo dojít v měsících listopadu 2007 až květnu 2008.
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 4.3.2010 č.j. 19 C 139/2009-50 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 45.540,- Kč k rukám advokáta JUDr. Marka Bánského. Dospěl k závěru, že konkurenční doložka je v části týkající se ujednání o "odměně" žalobce za dodržení jeho závazku nekonkurovat žalovanému "po skončení pracovněprávního vztahu" neplatná, neboť ujednání o peněžitém vyrovnání ze strany žalovaného při splnění závazku žalobce ve výši 25% průměrného měsíčního výdělku žalobce "odporuje" ustanovení §310 zákoníku práce, podle kterého přísluší zaměstnanci vyrovnání ve výši průměrného měsíčního výdělku za každý měsíc plnění závazku, a že "z neplatné dohody nelze požadovat plnění".
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.1.2011 č.j. 23 Co 464/2010-75 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že "se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává"; "jinak" rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 45.180,- Kč k rukám advokáta JUDr. Marka Bánského a že se soudu prvního stupně ukládá "vydat doplňující rozhodnutí o protinávrhu žalovaného na zaplacení 840.000,- Kč s úrokem z prodlení". Dospěl k závěru, že ujednání o konkurenční doložce obsažené v pracovní smlouvě ze dne 1.2.2007 je pro rozpor s ustanovením §310 odst. 1 zákoníku práce a s ohledem na ustanovení §20 zákoníku práce relativně neplatným právním úkonem; protože žalobce se relativní neplatnosti tohoto ujednání výslovně dovolal při jednání soudu prvního stupně dne 4.3.2010 a v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, nemůže se domáhat "plnění podle tohoto neplatného ujednání". Odvolací soud uzavřel, že právo na plnění uplatněné žalobcem nelze posoudit ani jako nárok na náhradu škody, neboť "nárok na náhradu škody je nárokem zcela odlišným od nároku na plnění z konkurenční doložky"; podle názoru odvolacího soudu se nejedná "pouze o otázku právního posouzení, nýbrž o nárok, který by musel stát na zcela jiných skutkových tvrzeních (srov. §265 a následující zákoníku práce), která by však byla v odvolacím řízení nepřípustná (§205a o.s.ř.)".
Okresní soud Praha - východ poté usnesením ze dne 2.6.2011 č.j. 19 C 139/2009-89 zastavil řízení o vzájemné žalobě žalovaného z důvodu jejího zpětvzetí a uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci na náhradě nákladů řízení 54.400,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Knitla.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30.9.2011 č.j. 23 Co 353/2011-109 usnesení soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že se nikdy nedovolal neplatnosti konkurenční doložky (pokud "někde o relativní neplatnosti hovořil nebo psal, tak to byla pouze polemika se závěry soudu prvého stupně"), že "nedostatek ujednání o peněžitém vyrovnání nezpůsobuje neplatnost celé smlouvy" a že odvolací soud nesprávně dovodil, že "dohoda o zákazu konkurence" ze dne 1.2.2007 je neplatným právním úkonem, z něhož nemůže být žalobci přiznáno jakékoliv peněžité plnění. Odvolací soud měl podle dovolatele vzít v úvahu, že neplatnost "dohody o zákazu konkurence" způsobil výlučně sám žalovaný a že žalobce neporušil sjednaný zákaz konkurence; neplatnost dohody mu tak nemůže být na újmu. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že "nevzal v úvahu možnou právní kvalifikaci rozhodných skutečností jako náhrady škody" a že se tímto jiným v úvahu přicházejícím právním posouzením nezabýval. Žalobce dovozuje přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil "k novému projednání".
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, neboť rozhodnutí soudů obou stupňů jsou "plně v souladu" s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.7.2010 sp. zn. 21 Cdo 2362/2009, a napadené rozhodnutí proto nemá po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. - nepodléhá), že žalobce vykonával na základě pracovní smlouvy ze dne 1.2.2007 v pracovním poměru u žalovaného práci "vedoucího pobočky Brno". V ustanovení čl. 9 odst. 2 pracovní smlouvy bylo mezi žalobcem a žalovaným mimo jiné dohodnuto, že žalobce "není oprávněn ve lhůtě jednoho roku po skončení pracovněprávního vztahu provozovat samostatnou nebo závislou činnost v oblasti předmětu podnikání" žalovaného nebo "v oblasti, která má soutěžní povahu k předmětu podnikání" žalovaného. Za "dodržení zákazu konkurenční činnosti po skončení pracovněprávního vztahu" měla žalobci podle ustanovení čl. 9 odst. 3 pracovní smlouvy náležet "měsíční odměna ve výši 25 % jeho průměrného měsíčního výdělku jemu vypláceného před tímto skončením". V ustanovení čl. 9 odst. 4 pracovní smlouvy se žalobce pro případ porušení svých povinností z konkurenční doložky zavázal zaplatit žalovanému smluvní pokutu ve výši "3 posledních měsíčních odměn od zaměstnavatele" za každý jednotlivý případ porušení svých povinností z konkurenční doložky. Dne 4.5.2007 uzavřeli žalobce a žalovaný dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 31.5.2007. Dopisem ze dne 29.10.2007 žalobce sdělil žalovanému, že v době 5 měsíců od června do října roku 2007, kdy byl "evidován na úřadu práce", mu vznikla "finanční újma", neboť měl "nabídku na práci u firmy provádějící sanaci", kterou odmítl, a že konkurenční doložka je "v rozporu s platným ustanovením §310 zákoníku práce", které "hovoří o náhradě průměrné výše měsíčního platu" po dobu "konkurenční nečinnosti"; současně žalovaného požádal o "svolení nastoupit do práce k firmě zabývající se sanační činností" a o "uhrazení finančního obnosu z konkurenční doložky". U jednání soudu prvního stupně dne 4.3.2010 žalobce uvedl, že "konkurenční doložka byla sjednána v souladu se zákoníkem práce", že je neplatná jen ve "směru" sjednání "odměny" pro žalobce za její dodržení "pouze ve výši 25% výdělku" a že za tohoto stavu "platí ustanovení §310 zákoníku práce a žalobci jako zaměstnanci tedy náleží odměna ve výši jednoho průměrného výdělku". V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalobce uvedl, že se "neplatnosti doložky nedovolává" a že konkurenční doložka je "platná s výjimkou ujednání o náhradě ve výši 25 % průměrného měsíčního výdělku".
Za tohoto stavu bylo pro rozhodnutí projednávané věci mimo jiné významné (určující) posouzení právní otázky, jaké jsou podstatné náležitosti dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu. Protože uvedenou právní otázku odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá plnění z konkurenční doložky sjednané v pracovní smlouvě ze dne 1.2.2007 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákona č. 585/2006 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.7.2007 (dále jen "zák. práce").
Podle ustanovení §310 odst. 1 zák. práce byla-li sjednána dohoda, kterou se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení zaměstnání, nejdéle však po dobu 1 roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, je součástí dohody závazek zaměstnavatele, že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání, nejméně však ve výši průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku. Peněžité vyrovnání je splatné pozadu za měsíční období, pokud se účastníci nedohodli na jiné době splatnosti.
Podle ustanovení §310 odst. 3 zák. práce byla-li v dohodě podle odstavce 1 sjednána smluvní pokuta, kterou je zaměstnanec zaměstnavateli povinen zaplatit, jestliže závazek poruší, zanikne závazek zaměstnance zaplacením smluvní pokuty. Výše smluvní pokuty musí být přiměřená povaze a významu podmínek uvedených v ustanovení §310 odst. 1 zák. práce.
Podle ustanovení §310 odst. 6 části věty před středníkem zák. práce dohoda podle ustanovení §310 odst.1 zák. práce musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná.
V případě dohod o konkurenční doložce uzavřených podle ustanovení §310 zák. práce - obdobně jako u konkurenčních doložek sjednávaných v době přede dnem 1.1.2007 - je třeba mít na zřeteli zájem na zachování rovnosti účastníků v jejich právu na svobodnou volbu povolání a právu podnikat, garantované ustanovením čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.1995 sp. zn. II. ÚS 192/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, roč. 1995, pod č. 73), a z toho vyplývající požadavek na vyváženost vzájemných práv a povinností, které účastníkům z ujednání o konkurenční doložce vyplývají. Dohodu o konkurenční doložce je proto třeba vždy chápat - jak správně zdůrazňuje rovněž odvolací soud - jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si účastníci bývalého pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli, neboť jen tak lze vyjádřit závazek zaměstnance o tom, že se po určitou dobu po skončení pracovního poměru, nejdéle však po dobu jednoho roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, a závazek zaměstnavatele o tom, že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání (kompenzaci), nejméně ve výši průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku. K těmto vzájemně vyváženým závazkům, které - jak vyplývá z výše uvedeného i ze znění ustanovení §310 odst. 1 zák. práce - představují podstatné (esenciální) náležitosti dohody o konkurenční doložce, pak může být jako sankce a speciální zajišťovací prostředek dále sjednána přiměřená smluvní pokuta, kterou je zaměstnanec povinen zaměstnavateli zaplatit, jestliže svůj závazek poruší (§310 odst. 3 zák. práce). Odvolacímu soudu lze proto přisvědčit, že konkurenční doložku nelze platně sjednat bez současného závazku zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci přiměřené peněžité vyrovnání, a že proto, neobsahuje-li dohoda o tzv. konkurenční doložce ujednání o tomto závazku zaměstnavatele, je pro rozpor se zákonem (§18 zák. práce, §39 občanského zákoníku) neplatná celá dohoda o konkurenční doložce. Protože uvedené platí i v případě, že obsahem dohody je ujednání o peněžitém vyrovnání v nižší než v zákonem stanovené minimální výši, je závěr odvolacího soudu o neplatnosti dohody o konkurenční doložce, obsažené v pracovní smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 1.2.2007, správný.
S názorem odvolacího soudu, že žalobce se dovolal neplatnosti dohody o konkurenční doložce ze dne 1.2.2007, však dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení §20 zák. práce jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti nedovolá; to neplatí v případě právního úkonu směřujícího ke vzniku pracovního poměru nebo k uzavření dohody o práci konané mimo pracovní poměr. Neplatnosti se nemůže dovolat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že zákoník práce v době od 1.1.2007 do 13.4.2008 (tj. do dne, kdy nabyl účinnosti nález Ústavního soudu České republiky č. 116/2008 Sb., kterým bylo zrušeno - mimo jiné - ustanovení §20 část věty první za středníkem zák. práce) upravoval absolutní a relativní neplatnost pracovněprávních úkonů. Absolutní neplatnost znamená, že nedostatek právních účinků nastává přímo ze zákona a že k neplatnosti se přihlíží v řízení před soudem vždy bez ohledu na to, zda se jí někdo z účastníků dovolal nebo na ni jinak poukázal (tedy z úřední povinnosti, jakmile vyšla najevo). V případě relativní neplatnosti zákon - jak správně uvádí odvolací soud - ponechává na tom, kdo je oprávněn (legitimován) se neplatnosti dovolat, aby uvážil, zda je pro jeho individuální zájmy výhodnější ponechat postižený právní úkon nadále platným, nebo dovolat se neplatnosti. Rozhodne-li se (podle vlastního uvážení) neplatnost neuplatnit, má to - mimo jiné - za následek, že důvod neplatnosti, i kdyby byl založen na porušení kogentního ustanovení zákona, se nemůže prosadit a že právní vztahy účastníků se nadále řídí (musí řídit) tímto - objektivně vzato vadným - právním úkonem; tento právní stav přitom musí při svém rozhodování respektovat také soud nebo jiný orgán.
K dovolání se relativní neplatnosti ve tříleté objektivní promlčecí lhůtě (§329 odst. 1 zák. práce, §100 odst. 2 občanského zákoníku) je oprávněn (legitimován) jen ten z účastníků pracovněprávního vztahu, který je právním úkonem dotčen ve svých právech a povinnostech a současně neplatnost nezpůsobil sám; k dovolání se neplatnosti neoprávněným účastníkem pracovněprávního vztahu se nepřihlíží a právní úkon se nadále považuje za platný. Relativní neplatnost uplatňuje ten, kdo je k ní oprávněn, vždy proti účastníkům (druhému z účastníků) dotčeného právního úkonu, a to buď za řízení před soudem nebo jiným orgánem (v žalobě nebo jiném úkonu adresovaném soudu nebo jinému orgánu), nebo i mimo rámec takového řízení (mimosoudně).
Dovolání se neplatnosti právního úkonu představuje právní úkon, z něhož - jakožto projevu vůle, který lze učinit pouze jednáním a jen výslovně - musí být patrno jednak to, že se jím uplatňuje neplatnost konkrétního právního úkonu, jednak označena vada právního úkonu, která způsobila jeho neplatnost. Jedná se o jednostranný právní úkon adresovaný druhému účastníku pracovněprávního vztahu, jehož právní následky nastávají okamžikem, kdy byl adresátu řádně doručen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.7.2010 sp. zn. 21 Cdo 660/2009, který byl uveřejněn pod č. 20 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011). Z uvedeného vyplývá, že pro dovolání se neplatnosti právního úkonu nestačí, že si je oprávněný účastník vady právního úkonu pouze vědom, popřípadě že na neplatnost právního úkonu za řízení před soudem jen upozorní.
V posuzovaném případě žalobce jak v dopise žalovanému ze dne 29.10.2007, tak za řízení před soudem (ve svém přednesu u jednání soudu prvního stupně dne 4.3.2010 a v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) pouze upozorňoval na to, že dohoda o konkurenční doložce, obsažená v pracovní smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 1.2.2007, je v ujednání o peněžitém vyrovnání náležejícím žalobci za každý měsíc plnění jeho závazku ve výši 25% průměrného měsíčního výdělku v rozporu s ustanovením §310 zák. práce, aniž by se výslovně dovolal neplatnosti dohody o konkurenční doložce; v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně naopak výslovně uvedl, že se "neplatnosti doložky nedovolává". Projevy žalobce v průběhu řízení, kterými odůvodňoval svůj názor, že v dohodě o konkurenční doložce je vadné pouze ujednání o výši peněžitého vyrovnání a že mu proto na základě této (jinak platné) dohody přísluší peněžité vyrovnání ve výši stanovené jako minimální v ustanovení §310 odst. 1 zák. práce, nelze - jak vyplývá z výše uvedeného - považovat za projevy vůle, kterými se žalobce dovolal neplatnosti dohody o konkurenční doložce.
S ohledem na obsah dohody, který zahrnuje závazek žalobce zdržet se po dobu jednoho roku po skončení pracovněprávního vztahu se žalovaným konkurenční činnosti pod peněžitou sankcí (smluvní pokutou) ve výši "3 posledních měsíčních odměn" a závazek žalovaného zaplatit žalobci za dodržení zákazu konkurenční činnosti peněžité vyrovnání ve výši 25 % jeho průměrného měsíčního výdělku, tedy v nižší výši než stanoví zákon, je zřejmé, že tímto právním úkonem je na svých právech a povinnostech dotčen toliko žalobce, zatímco žalovaný z něj má (může mít) jen prospěch. K dovolání se relativní neplatnosti dohody o konkurenční doložce obsažené v pracovní smlouvě ze dne 1.2.2007 je tudíž v projednávané věci oprávněn (legitimován) toliko žalobce, který tak na základě vlastního uvážení mohl učinit též v rámci tohoto soudního řízení. Protože tak žalobce - jak vyplývá z výše uvedeného - neučinil, je třeba tento právní úkon - navzdory vadě, kterou je postižen - považovat za platný, a to v té podobě (a s těmi právy a povinnostmi z něj vyplývajícími), v jaké byl uzavřen. Protože za tohoto stavu se právní vztahy mezi žalobcem a žalovaným musí řídit obsahem - byť jinak vadné - dohody o konkurenční doložce ze dne 1.2.2007, není správný závěr odvolacího soudu, podle něhož se žalobce nemůže domáhat plnění z této dohody.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve věci samé spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky jej proto (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení a o povinnosti soudu prvního stupně vydat doplňující rozhodnutí "o protinávrhu žalovaného na zaplacení 840.000,- Kč s úrokem z prodlení") podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. - spolu s akcesorickými usneseními Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 2.6.2011 č.j. 19 C 139/2009-89 ve výroku o náhradě nákladů řízení a Krajského soudu v Praze ze dne 30.9.2011 č.j. 23 Co 353/2011-109 - zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud České republiky zrušil také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Praha - východ) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu