ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.2143.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 2143/2020-488
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka, v exekuční věci oprávněné Československé obchodní banky, a. s. se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, IČO 00001350, proti povinným 1) F. M. , narozenému dne XY, bytem v XY, a 2) J. M. , narozené dne XY, bytem v XY, o návrhu povinných na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Nc 8570/2008, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. listopadu 2019, č. j. 20 Co 272/2019-444, takto:
I. Dovolání oprávněné proti výrokům II. a III. usnesení krajského soudu se odmítá .
II. Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové nařídil usnesením ze dne 7. 4. 2008, č. j. 33 Nc 8570/2008-21, ve znění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2008, č. j. 21 Co 667/2008-35, exekuci podle pravomocného a vykonatelného usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 6. 2006, č. j. Nc 8003/2005-68, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 5. 2007, č. j. 21 Co 460/2006-101 (dále jako „exekuční titul), k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 1.974.820,02 Kč spolu s 13% úrokem z prodlení ročně z částky 2.213.289,99 Kč vyčísleným ke dni do 6. 9. 2005 ve výši 1.324.267,47 Kč, s 8% úrokem z prodlení ročně z částky 1.928.289,99 Kč od 26. 4. 2007 do zaplacení, s 18% úrokem z prodlení ročně z částky 3.584.087,49 Kč vyčísleným ke dni 6. 9. 2005 ve výši 1.721.006,27 Kč, s 4% úrokem z prodlení ročně z částky 3.299.087,49 Kč od 26. 4. 2007 do zaplacení, nákladů nalézacího řízení ve výši 3.000,- Kč, nákladů oprávněné v exekuci a nákladů exekuce, s tím, že exekuce může být vedena pouze prodejem zástavy nemovitostí povinných – budovy XY č. p. XY na stavební parcele č. XY, budovy bez č. p./č.e. – garáž na stavební parcele č. XY, pozemků p. č. St. XY, p. č. St. XY a p. č. XY, vše zapsáno na LV č. XY pro obec a k. ú. XY u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště XY (dále jako „předmětné nemovitosti“ a jako „předmětná exekuce). Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Jan Grosam, jeho nástupcem je soudní exekutorka Mgr. Zuzana Sobíšková.
Povinní se podáním ze dne 19. 8. 2016, ve znění pozdějších doplnění, domáhali, aby byla exekuce zastavena. Tvrdili, že předmětný dluh je již zcela uhrazen, když v exekuci došlo k prodeji nemovitostí a tím k úhradě celé jistiny, a stran úroků z prodlení vznesli povinní námitku promlčení.
Oprávněná uvedla, že s návrhem nesouhlasí, neboť pohledávka nebyla dosud uspokojena v plné výši a není promlčena.
Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 5. 10. 2015, č. j. 33 Nc 8570/2008-283, exekuci v rozsahu 4.264.835,36 Kč zastavil a ve zbytku návrh povinných na zastavení exekuce zamítl. Dospěl k závěru, že částka 4.264.835,36 Kč byla oprávněnou již vymožena ve dvou exekucích a povinnými vznesenou námitku promlčení neshledal důvodnou.
K odvolání povinných Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 23. 4. 2018, č. j. 24 Co 72/2018-313, usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadené části výroku, v němž byl zamítnut návrh povinných na zastavení exekuce, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně pochybil při posouzení námitky promlčení vznesené povinnými, když nerozlišoval mezi námitkou promlčení exekuce prodejem zástavy a námitkou promlčení vymáhané pohledávky ze smlouvy o úvěru. Uložil soudu, aby se zabýval námitkou promlčení ve vztahu mezi oprávněnou a obligačním dlužníkem v režimu obchodního zákoníku, byla-li by námitka promlčení důvodná, mohl by to být důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 3 o. s. ř.
Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 11. 6. 2019, č. j. 33 Nc 8570/2008-388, rozhodl tak, že exekuci vedenou u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Nc 8570/2008 a soudní exekutorkou Mgr. Zuzanou Sobíškovou pod sp. zn. 180 EX 3183/08 v rozsahu, v němž byla nařízena pro vymožení úroku z prodlení ve výši 18 % ročně z částky 3.584.087,49 Kč ve výši 1.542.783,26 Kč, a v rozsahu, v němž byla nařízena pro vymožení úroku z prodlení ve výši 4 % ročně z částky 3.299.087,49 Kč ve výši 178,223,01 Kč, částečně zastavil, ve zbytku návrh povinných, „v rozsahu, v němž o něm dosud nebylo pravomocně rozhodnuto“, zamítl. Dospěl k závěru, že v zastavovaném rozsahu došlo k zániku dosud vymáhané pohledávky oprávněné vůči povinným ze smlouvy o úvěru v důsledku její změny (novace) provedené notářským zápisem ze dne 6. 9. 2005, v němž se oprávněná a obligační dlužník dohodli, že dosavadní vymáhaný dluh ze smlouvy o úvěru tvořený nesplacenou jistinou, úroky, úroky z prodlení a poplatky, se stal novou jistinou úvěru ve výši 5.305.093,76 Kč. Protože dosud nedošlo v této, ale ani v jiných exekucích, k vymožení celé částky, pro niž byla exekuce v této věci nařízena, návrh povinných na úplné zastavení exekuce zamítl. Soud neshledal důvodnou námitku promlčení vymáhané částky, neboť obligační dlužník ji ve smyslu §407 odst. 3 obchodního zákoníku uznal částečnými platbami po 15.000,- Kč v době od 25. 10. 2005 do 25. 4. 2007 podle notářského zápisu, když exekuce vůči němu byla oprávněnou zahájena včas dne 23. 4. 2010, ještě před uplynutím čtyřleté promlčecí lhůty podle §407 odst. 1 obchodního zákoníku a plynoucí od zaplacení poslední splátky dne 25. 4. 2007.
K odvolání účastníků Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 7. 11 2019, č. j. 20 Co 272/2019-444, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci nařízenou usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2008, č. j. 33 Nc 8570/2008-21, a prováděnou soudní exekutorkou Mgr. Zuzanou Sobíškovou, Exekutorský úřad Praha 6 pod sp. zn. 180 EX 3183/08, zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že oprávněná je povinna nahradit soudní exekutorce Mgr. Zuzaně Sobíškové na náhradě nákladů exekuce 21.428,- Kč. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že došlo k zániku dosud vymáhané pohledávky v důsledku její změny (novace) provedené notářským zápisem ze dne 6. 9. 2005, v němž se oprávněná a obligační dlužník dohodli, že dosavadní vymáhaný dluh se stal novou jistinou úvěru, tj. že dosud vymáhaná pohledávka přestala existovat, resp. zanikla dohodou. Odvolací soud dovodil, že „takový závěr je v rozporu s ujednáními v notářském zápisu, že na základě dohody v notářském zápisu došlo jen k částečnému zániku smluvního úroku z prodlení, který byl z 18% nově snížen na 4%. Dohodou stran v notářském zápisu byla změněna původní splatnost závazku na 30. 9. 2005 a současně bylo sjednáno jeho nové splácení od 30. 9. 2005 do 25. 9. 2007, to mělo i za následek, že čtyřletá promlčecí lhůta podle úvěrové smlouvy začala nově běžet nejdříve až od 1. 10. 2005.“ Dospěl k závěru, že „byla-li nová splatnost uznaného závazku obligačního dlužníka vůči oprávněné stanovena na 30. 9. 2005, tak promlčení začalo běžet 1. 10. 2005 a exekuce první splátky (3.584.087,46 Kč) na základě notářského zápisu mohla být zahájena jen ve lhůtě čtyř let, nejpozději dne 30. 9. 2009“. „Jestliže oprávněná zahájila exekuci vůči obligačnímu dlužníku až dne 27. 4. 2010, je vymáhaná pohledávka promlčena. Exekuce vedená oprávněnou vůči povinným musí být zastavena podle §268 odst. 3 o. s. ř. z důvodu zániku zástavního práva.“ Odvolací soud dovodil, že „zaplacení dohodnuté splátky není částečným plněním závazku s účinky uznání zbytku dluhu podle §407 odst. 3 obchodního zákoníku, byla-li uhrazena nižší částka a nikoliv splátka v plné výši, šlo o plnění na úhradu splátky, a nikoliv o částečné plnění závazku s účinky uznání zbytku dluhu (k uznání první, v exekuci vymáhané splátky 3.584.087,46 Kč nemohlo dojít dalšími, dílčími splátkami obligačního dlužníka po 15.000,- Kč měsíčně)“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání. Namítá, že odvolací soud se při řešení právní otázky, „zda částečným plněním (placením dalších splátek, když nebyla zaplacena první velká splátka) dlužník uznal i celý zbytek dluhu (i předchozí velkou splátku)“, odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nabyla dosud vyřešena, otázky, „zda podáním návrhu na exekuci prodejem zástavy došlo ke stavění promlčecí doby zástavního práva a zda po dobu trvání řízení o exekuci prodejem zástavy nemůže dojít k promlčení zástavního práva ani tím, že by případně došlo k promlčení zajištěné pohledávky“. Z judikatury dovolacího soud, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, nebo ze dne 26, 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1377/2017, vyplývá, že plní-li dlužník částečně na svůj závazek, aniž by současně zpochybnil jeho výši, představuje částečné plnění na zbytek úvěru současně uznání závazku v celé jeho zbývající výši. V daném případě o takovou situaci šlo, obligační dlužník po splatnosti celého dluhu platil částečné splátky, plnil částečnými platbami na již plně splatný dluh, jehož existenci a celkovou výši nijak nezpochybnil, čímž uznal svůj dluh v celé jeho zbývající výši. Zahájila-li oprávněná exekuci dne 27. 4. 2010, stalo se tak (za situace, kdy obligační dlužník uhradil splátky po 15.000,- Kč splatné od 25. 10. 2005 do 25. 4. 2007) ve lhůtě čtyř let podle §407 odst. 1 obchodního zákoníku a vymáhaná pohledávka tak nemůže být promlčena. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že podáním návrhu na exekuci prodejem zástavy nedošlo ke stavění promlčecí doby zástavního práva. Pro zástavní právo platilo, že se nepromlčí dříve než zajištěná pohledávka, zástavní právo se mohlo promlčet i později než zajištěná pohledávka, a to v důsledku toho, že dojde k přerušení nebo stavění promlčecí doby zástavního práva, i když k přerušení nebo stavění promlčecí doby zajištěné pohledávky nedošlo. Uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení dále pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. Uplatněním zástavního práva u exekutora podáním návrhu na zahájení exekuce prodejem zástavy je uplatnění zástavního práva podle §112 občanského zákoníku. Podáním návrhu na nařízení předmětné exekuce prodejem zástavy (dne 26. 2. 2008) tedy promlčecí doba pro promlčení zástavního práva přestala běžet (staví se) a po dobu trvání řízení o exekuci prodejem zástavy nemůže dojít k promlčení zástavního práva ani tím, že by případně došlo k promlčení zajištěné pohledávky. Jedná se o obdobný princip jako u jiného zajištění – ručení, kde podáním žaloby proti ručiteli též přestává běžet promlčecí doba vůči ručiteli, a nadále neběží bez ohledu na to, zda v průběhu řízení proti ručiteli uplynula promlčecí doba vůči dlužníkovi. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, event., aby napadené usnesení změnil tak, že se návrh povinných na zastavení exekuce, v rozsahu, o němž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, zamítá.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání oprávněné podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Usnesení odvolacího soudu bylo napadeno také „ve výroku II. a III.“ (tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení); dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle nějž není dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání oprávněné proti těmto výrokům podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu bezprostředně závisí na vyřešení otázky procesního práva, zda lze zastavit exekuci prodejem zástavy za situace, kdy je zjištěno jen promlčení zástavním právem zajištěné pohledávky (tedy nikoliv promlčení zástavního práva), kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto je dovolání proti usnesení odvolacího soudu přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Soud v exekučním řízení [srov. §35 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“)] zastaví exekuci, je-li exekuce nepřípustná, protože tu je jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat [srov. §52 odst. 1 ex. řádu ve spojení s §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Dojde-li k promlčení v exekuci vymáhaného práva a vznese-li povinný námitku promlčení, jde podle ustálené judikatury soudů (srov. například Zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981 sp. zn. Cpj 159/79, které bylo uveřejněno pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1981) o důvod, pro který soud exekuci zastaví podle ustanovení §52 odst. 1 ex. řádu a §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Ustálená soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že zástavní právo podléhá promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo – na rozdíl od vlastnického práva – z možnosti promlčení vyloučeno, i když má také věcněprávní povahu. Ustanovení §151f odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2000, resp. obsahově stejné ustanovení §170 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ (ke komparaci těchto ustanovení srovnej závěry, vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3731/2018), má z hlediska promlčení význam jen v tom, že umožňuje uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy i pro případ, kdyby zajištěná pohledávka již byla promlčena a kdyby proto nebylo možné dosáhnout její uspokojení z důvodu závazkového právního vztahu, a promlčení nároku na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy se netýká (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 95/2007). Protože se podle ustanovení §100 odst. 2 věty třetí obč. zák. zástavní práva nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka, nepostačuje k promlčení zástavního práva toliko marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba k uplatnění zajištěné pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo, i kdyby jeho předmětem byl majetek jiné osoby než dlužníka této pohledávky.
Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) [§101 obč. zák.]. Bylo-li však zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§110 odst. 1 věta první obč. zák.); v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§110 odst. 1 věta druhá obč. zák.) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2008 sp. zn. 21 Cdo 687/2007, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura, pod publikačním číslem 124/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2008 sp. zn. 21 Cdo 888/2007, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 123/2008,]. Promlčení zástavního práva se podle ustálené judikatury soudů řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007 č. j. 21 Cdo 681, 682/2006, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 104/2007).
Stanoví-li tedy §170 odst. 2 obč. zák., že promlčením zastavené pohledávky zástavní právo nezanikne, znamená to, že promlčení zastavené pohledávky nemá na existenci zástavního práva k této pohledávce žádný vliv, zástavní právo nadále přetrvává v obou svých funkcích, tedy zejména zůstává zachována jeho funkce uhrazovací. Je tedy zjevné, že ani promlčení zastavené pohledávky věřiteli nebrání své zástavní právo realizovat, tedy navrhnout soudu prodej zástavy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné pod číslem 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní) a následně navrhnout i výkon rozhodnutí prodejem zástavy (srov. §358 odst. 3 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů).
Z uvedeného je též zřejmé, že pokud zástavní věřitel tímto způsobem realizuje oprávnění ze zástavního práva, byť v situaci, kdy zastavená pohledávka může být promlčena, nemůže se jednat o výkon rozhodnutí, který je nepřípustný ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; z tohoto hlediska je nutno odlišovat – jak již bylo vysvětleno výše – promlčení zástavním právem zajištěné pohledávky a promlčení zástavního práva samotného, jakožto dva samostatné instituty, mající odlišný právní režim a především odlišný důsledek; pro možnost zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (§52 zákona ex. řádu) prodejem zástavy má tak význam pouze promlčení zástavního práva (§100 odst. 2 obč. zák.), které však zjištěno nebylo a toto zjištění (s ohledem na uplatněné dovolací důvody) nebylo předmětem dovolacího přezkumu (srov. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3731/2018; ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. I. ÚS 1895/19).
Uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží; to platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí (srov. §112 obč. zák.).
V právní teorii ani v soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že ke stavení promlčecí doby podle ustanovení §112 obč. zák. dochází ode dne, v němž bylo u soudu nebo jiného příslušného orgánu právo věřitelem uplatněno (zahájením řízení nebo připojením se k již zahájenému řízení), až do dne, kterým bylo řízení pravomocně skončeno, a to za předpokladu, že věřitel v řízení řádně pokračoval. Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích, přičemž jeho druhá fáze (prodej zástavy soudem) předpokládá pravomocné skončení první fáze (nařízení prodeje zástavy pravomocným usnesením soudu). Předmětem druhé fáze soudního prodeje zástavy je zpeněžení zástavy (označené ve vykonatelném usnesení o nařízení prodeje zástavy) za účelem dosažení výtěžku, který slouží (bude použit) k uspokojení zajištěné pohledávky a jejího příslušenství; v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) smí být nařízen jen prodej té zástavy, o níž to stanoví k výkonu navržené vykonatelné usnesení o nařízení prodeje zástavy, zajištěná pohledávka a její příslušenství mohou být v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) uspokojovány jen z výtěžku zpeněžení zástavy, označené ve vykonatelném usnesení o nařízení prodeje zástavy, a je nepřípustné, aby na základě vykonatelného usnesení o nařízení prodeje zástavy bylo k uspokojení zajištěné pohledávky v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) použito něco jiného než zástava, jejíž prodej soud nařídil v první fázi soudního prodeje zástavy (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 21 Cdo 38/2020).
Pakliže ovšem odvolací soud uzavřel (ve světle shora uvedených závěrů), že „…exekuce (prodejem zástavy) byla zahájena …ve lhůtě přiměřené od jeho vydání (rozuměno vydání usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy)…“, a tak není „…důvodná námitka promlčení exekuce prodejem zástavy…“ (tedy myšleno zřejmě námitka promlčení zástavního práva), je jeho závěr o nutnosti zastavení exekuce pro (pouhé) promlčení zajištěné pohledávky nesprávný.
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Hradci Králové) k dalšímu řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 3. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu