ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.2281.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 2281/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně PRINCO International, spol. s r.o. se sídlem v Praze 4, Panuškova č. 1299, IČO 45270481, zastoupené JUDr. Viktorem Bradáčem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jindřišská č. 17, proti žalované NÁŘADÍ Brno s.r.o. se sídlem v Brně - Komárově, Pompova č. 4, IČO 63490111, zastoupené JUDr. Tomášem Soukupem, BA, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská č. 389/21, o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 69/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. prosince 2010 č.j. 37 Co 486/2009 - 54, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 20.3.2009 se žalobkyně domáhala určení, že je vůči ní právně neúčinná kupní smlouva ze dne 14.1.2008, kterou její dlužnice Z.a S. převedla na žalovanou vlastnické právo k nemovitostem zapsaným na LV č. 186 vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha - východ pro obec a k.ú. Křížkový Újezdec, a označeným jako "budova č.p. 5 - rod. dům na pozemku st. p. č. 7/4 zastavěná plocha a nádvoří, k pozemku st. p. č. 7/4 o výměře 90 m 2 zastavěná plocha a nádvoří a k pozemku st. p. č. 7/1 o výměře 1.290 m 2 zastavěná plocha a nádvoří, zbořeniště". Žalobu odůvodnila zejména tím, že v roce 2004 vykonala pro dlužnici dílo, které bylo "uhrazeno pouze částečně". Vzhledem k tomu, že "nárok byl kryt směnkou", obrátila se dne 21.2.2005 na soud s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu; rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2.6.2008 č.j. 54 Cm 26/2007-142 bylo rozhodnuto, že se ponechává v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 19.10.2005 č.j. 54 Sm 76/2005-17 ve znění opravného usnesení ze dne 28.3.2006 č.j. 54 Sm 76/2005-57, kterým bylo dlužnici uloženo, aby zaplatila žalobkyni 896.895,- Kč s 6% úrokem od 1.1.2005. Dlužnice převedla nemovitosti na žalovanou s úmyslem zkrátit uspokojení pohledávky žalobkyně v době, kdy již proti ní běželo soudní řízení, ve kterém bylo zřejmé, že žalobkyni bude její nárok přiznán. Dlužnice a žalovaná se pro účely této žaloby považují za osoby blízké, neboť dlužnice byla zaměstnankyní žalované a "pociťovala její újmu jako vlastní, protože každé zhoršení ekonomické situace zaměstnavatele se musí nutně projevit rovněž v ekonomické sféře zaměstnanců". Žalobkyně je proto přesvědčena, že jsou splněny podmínky pro určení neúčinnosti kupní smlouvy podle ustanovení §42a občanského zákoníku.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 20.8.2009 č.j. 13 C 69/2009-38 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 14.181,- Kč k rukám advokáta JUDr. Viktora Bradáče. Dovodil, že dlužnice Z. S. zkrátila žalobkyni jako svého věřitele, neboť kupní smlouvou ze dne 14.1.2008 došlo k podstatnému zmenšení majetku dlužnice a tím k "nemožnosti uspokojit pohledávku žalobkyně z majetku dlužníka". Podle soudu prvního stupně žalovaná věděla, že dlužnice má "finanční problémy", že není schopna platit své dluhy a že je proti ní vedena exekuce, kupní smlouvu "žalovaná po domluvě s dlužnicí uzavřela v úmyslu zkrátit věřitele".
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7.12.2010 č.j. 37 Co 486/2009-54 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 20.500,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Soukupa, BA. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by žalovaná věděla o předmětném dluhu Z. S. vůči žalobkyni; "statutár žalované" sice "připustil vědomost o finančních obtížích dlužnice", ale o jejím dluhu u žalobkyně nevěděl. I když dlužnice je zaměstnankyní žalované a i když bydlí v prodané nemovitosti, není vůči žalované osobou blízkou, neboť nebyl právně relevantní vztah prokázán a ani "tvrzení žalobkyně v tomto směru nebyla dostatečná".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Poukazuje především na to, že podle výpovědi jednatele žalované bylo k odkoupení nemovitostí od dlužnice přikročeno proto, aby byly "zachráněny" a "nedostaly se do rukou věřitelů", a zdůrazňuje, že "pochybnosti" vzbuzuje i následný převod nemovitostí na jednatele žalované Ing. O. T. jako fyzickou osobu těsně po podání odpůrčí žaloby. Žalobkyně má za to, že byly splněny veškeré náležitosti pro odpůrčí žalobu podle ustanovení §42a občanského zákoníku. Právní úkon dlužnice spočívající v prodeji nemovitosti totiž směřoval ke zkrácení práv žalobkyně, neboť se uskutečnil v závěrečné fázi soudního sporu o přiznání pohledávky žalobkyni, kdy již výsledek sporu byl zřejmý. Žalobkyně dovozuje, že k právnímu úkonu došlo mezi osobami blízkými, jak jsou definovány v "rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2192/2001", neboť dlužnice byla zaměstnankyní žalované v malém pracovním kolektivu 7 osob, zaměstnankyní se stala po ukončení neúspěšného vlastního podnikání, žalované jako zaměstnavateli mělo být známo, zda má či měla z předchozí doby nesplněné finanční závazky, a měla vyvinout náležitou pečlivost ke zjištění důvodů, které vedly dlužnici k prodeji. Žalovaná věděla nejen o neschopnosti dlužnice splácet hypotéku na dům, ale i o tom, že na její mzdu je vedena exekuce srážkami ze mzdy. Skutečnost, že uvedené informace žalovaná měla, lze dovozovat i z toho, že jednatel žalované znal dlužnici ještě z doby před tím, než se dlužnice stala zaměstnancem žalované. Dlužnice by pociťovala újmu žalované jako svou vlastní, neboť v případě úspěchu odpůrčí žaloby by při pozbytí nemovitosti mohla žalovaná následně po dlužnici vymáhat vrácení kupní ceny, při prodeji nemovitosti by dlužnice mohla přijít o možnost bydlení v domě, případně v něm bydlet za zhoršených podmínek. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání "odmítl, respektive zamítl". Uvedla, že za řízení nebyla prokázána její vědomost o dluhu Z. S. vůči žalobkyni a že mezi ní a dlužnicí není vztah blízkých osob.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru žalobkyně nezpochybňuje), že Z. S. jako prodávající a žalovaná jako kupující uzavřely dne 14.1.2008 kupní smlouvu, kterou Z. S. prodala předmětné nemovitosti žalované za kupní cenu 3.150.000,- Kč; vlastnické právo ve prospěch žalované bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 14.1.2008. Kupní cena byla zaplacena tak, že z ní nejprve byl uhrazen hypoteční úvěr dlužnice a odstraněna blokace z katastru nemovitostí a že poté byl zbytek kupní ceny 1.250.000,- Kč zaplacen prodávající. Jednatel žalované Ing. O. T. zná dlužnici od roku 2006 z obchodní spolupráce, kdy pro ni prováděli především rozvoz jejího zboží, a na základě její špatné platební morálky zjistili, že má finanční potíže; ověřoval si její platební situaci, dozvěděl se, že se dostala do finančních problémů, že v roce 2008 chtěla ukončit podnikání, a že nebyla schopna splácet hypotéku na dům, a se Z. S. se dohodl, že žalovaná od ní nemovitosti odkoupí, neboť jí hrozilo, že "by o všechno přišla". Z. S. se stala zaměstnankyní žalované podle pracovní smlouvy ze dne 1.12.2007 od 2.12.2007 a mezi jednatelem žalované a Z. S. není žádný bližší osobní vztah. Koupenou nemovitost užívá žalovaná částečně jako sklad, jinak v ní nadále bydlí Z. S. na základě nájemní smlouvy. Od roku 2008 je na mzdu dlužnice vedena exekuce srážkami ze mzdy Finančním úřadem Říčany pro pohledávky ve výši 5.111.279,- Kč a 999.688,- Kč. Směnečným platebním rozkazem Městského soudu v Praze ze dne 19.10.2005 č.j. 54 Sm 76/2005-17 ve znění opravného usnesení ze dne 28.3.2006 č.j. 54 Sm 76/2005-57 bylo Z. S. uloženo zaplatit žalobkyni 896.895,- Kč se 6% úrokem ročně od 1.1.2005 do zaplacení a odměnu ve výši 2.989,- Kč.
Podle ustanovení §42a odst. 1 občanského zákoníku věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 občanského zákoníku), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 občanského zákoníku právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (srov. §42a odst. 1 občanského zákoníku) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná; vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci) [srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000].
Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení §42a odst.3 občanského zákoníku. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení §42a odst.4 občanského zákoníku - tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku. Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Úmysl dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat).
Je-li dlužník fyzickou osobou a učinil-li odporovaný právní úkon s jinou fyzickou osobou nebo v její prospěch, vymezuje osoby jemu blízké ustanovení §116 občanského zákoníku. V případě odporovaného úkonu učiněného s právnickou osobou nebo v její prospěch se tato právnická osoba považuje za osobu blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li dlužník jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu), jakož i tehdy, je-li dlužník společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby, popřípadě má-li k ní jiný obdobný vztah, a současně, kdyby důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.8.2001 sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, který byl uveřejněn pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že není správný názor žalobkyně, podle kterého by vztah mezi dlužnicí a žalovanou měl být vztahem blízkých osob. I když právnická osoba může být ve smyslu ustanovení §42a odst.2 občanského zákoníku osobou blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, v projednávané věci nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by takový vztah mezi dlužnicí Z. S. a žalovanou vyplýval. Dlužnice sice je (v rozhodné době byla) zaměstnankyní žalované a bydlela v prodané nemovitosti, jejich vztah však nebyl - jak je zřejmé z výsledků dokazování - takové povahy, aby dlužnice důvodně pociťovala (mohla pociťovat) újmu, kterou by utrpěla žalovaná, jako újmu vlastní.
S názorem odvolacího soudu, podle kterého je právní úkon dlužníka odporovatelný jen tehdy, jestliže ho učinil v úmyslu zkrátit věřitele, který podal odpůrčí žalobu, ovšem dovolací soud nesouhlasí. Dlužník činí odporovatelný právní úkon se záměrem zmařit uspokojení pohledávky věřitele ze svého majetku. Má-li více věřitelů, dlužník zpravidla nerozlišuje, kterého z věřitelů jeho odporovatelný právní úkon postihne, a ani v tomto směru nemůže dobře rozlišovat, neboť neví, který z jeho věřitelů se bude vyslovení odporu domáhat žalobou u soudu. Judikatura soudu proto již dříve dovodila (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2000 sp. zn. 31 Cdo 417/99, který byl uveřejněn pod č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000), že ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku neváže odporovatelnost právního úkonu dlužníka na zkrácení uspokojení konkrétní vymahatelné pohledávky a že je proto nerozhodné, zda úmysl dlužníka směřoval ke zkrácení všech jeho věřitelů nebo jen některých z nich, popřípadě zda dlužník činil právní úkon, aniž by jeho úmysl zkrátit své věřitele vůbec směřoval vůči konkrétním osobám, které proti němu mají pohledávku. Za odporovatelný se ve smyslu ustanovení §42a odst.2 občanského zákoníku považuje takový právní úkon, který dlužník učinil v úmyslu zkrátit své věřitele, aniž by činil mezi nimi jakýkoliv rozdíl, například podle toho, zda uplatnili nebo neuplatnili odpor.
Nejde-li o právní úkon dlužníka učiněný vůči osobám jemu blízkým, je dalším předpokladem odporovatelnosti podle ustanovení §42a odst.2 občanského zákoníku to, že dlužníkův úmysl zkrátit jeho věřitele musel být znám druhé straně právního úkonu. Vzhledem k tomu, že úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele nemusí směřovat vůči konkrétním osobám, které mají za ním pohledávku, unese žalobce v tomto směru své břemeno tvrzení a důkazní břemeno, i když nebude tvrdit a prokazovat, že druhá strana věděla o konkrétních věřitelích dlužníka; postačí, bude-li tvrdit a prokáže-li, že druhá strana musela v době právního úkonu vědět, že dlužník má alespoň jednu nesplacenou pohledávku a že dlužník vůči ní učinil právní úkon v úmyslu zmařit její uspokojení (uspokojení svého věřitele).
Odvolací soud veden nesprávným právním názorem náležitě nepřihlédl, zejména při hodnocení výpovědi jednatele žalované, ke všemu, co vyšlo dokazováním o okolnostech, významných pro věc, najevo. Jednatel žalované totiž ve své výpovědi před soudem prvního stupně při jednání dne 13.8.2009 uvedl, že v době, kdy byl učiněn žalobkyní napadený právní úkon, věděl o tom, že dlužnice Z. S. má "finanční problémy", není schopna splácet své dluhy a chce ukončit podnikání, a potvrdil, že nemovitosti byly převedeny na žalovanou proto, aby dlužnice o "dům nepřišla". I když žalovaná nemusela znát celkový rozsah dluhů Z. S., měl se odvolací soud - zejména s přihlédnutím k tomu, že na převáděné nemovitosti byla (podle výpovědi jednatele žalované) nařízena exekuce a že exekuce srážkami ze mzdy byla proti dlužnici nařízena poté, co u žalované nastoupila do pracovního poměru - zabývat nejen tím, zda žalovaná věděla nebo musela vědět o pohledávce žalobkyně, ale především tím, zda žalovaná věděla nebo alespoň musela vědět, že dlužnice činila předmětné právní úkony v úmyslu zkrátit své věřitele nebo některé z nich; kdyby žalobkyně v tomto směru neoznačila všechna potřebná tvrzení a nenavrhla všechny důkazy, měly soudy žalobkyni poskytnout poučení podle ustanovení §118a odst.1 a 3 o.s.ř.
V projednávané věci bylo třeba vzhledem k okolnostem případu zkoumat nejen to, zda žalovaná věděla či musela vědět o úmyslu dlužnice zkrátit její věřitele, ale posoudit rovněž závěr soudu prvního stupně, podle něhož žalovaná jednala (spolu s dlužnicí) při uzavření kupní smlouvy ze dne 14.1.2008 se záměrem (úmyslem) zmařit uspokojení ostatních pohledávek dlužnice. Kdyby byl uvedený závěr soudu prvního stupně správný, byla by kupní smlouva pro rozpor se zákonem neplatným právním úkonem (§39 občanského zákoníku), a neplatnému právnímu úkonu nelze s úspěchem odporovat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2001 sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, který byl uveřejněn pod č. 134 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.7.2008 sp. zn. 29 Odo 1027/2006, který byl uveřejněn pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009).
Odvolací soud dále náležitě nepřihlédl k tomu, že věřitel se může úspěšně domáhat ve smyslu ustanovení §42a odst.3 a 4 občanského zákoníku určení neúčinnosti právního úkonu jen vůči tomu, v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil a kterému takto nabyté hodnoty stále náleží, neboť v případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že tomu, v jehož prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. V průběhu řízení žalovaná tvrdila, že již není vlastníkem předmětné nemovitosti, neboť byla "dne 23.3.2009 prodána a je v katastru vedena na jinou osobu". Žalovaná proto může být ve věci určení neúčinnosti kupní smlouva ze dne 14.1.2008 pasivně věcně legitimována, jen jestliže k tvrzenému prodeji nedošlo nebo jestliže by byla předmětná nemovitost prodána "jiné osobě" neplatným právním úkonem; k neplatnosti právního úkonu, kterým byl převeden majetek nabytý odporovatelným právním úkonem po podání odpůrčí žaloby, srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.5.2008 sp. zn. 29 Odo 732/2006.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243b odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá a §226 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. dubna 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu