ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2287.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2287/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalované S. I. s.s r.o., zastoupené advokátkou, o určení trvání pracovního poměru a neplatnosti skončení pracovního poměru, o uložení povinnosti přidělovat práci, o doplatek a náhradu mzdy a o úhradu zdravotního a sociálního pojištění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 22 C 65/2001 a 22 C 83/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2003, č.j. 35 Co 379/2002-152, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 27. 3. 2001 sdělila žalovaná žalobci, že s ním podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí pro nadbytečnost, neboť podle „objednatele služby“ společnosti C. č. 25 s.r.o. neoprávněně zasahoval do jejich jednání a komplikoval tak běžné postupy v řízení provozu celého objektu; žalovaná byla nucena jeho činnost v objektu objednatele ukončit a nemá k dispozici žádné volné pracovní místo, které by mu mohla nabídnout.
Dopisem ze dne 13. 4. 2001 žalovaná dále sdělila žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně spatřovala v tom, že žalobce, ač měl dne 4. 4. 2001 nastoupit do služby v objektu E. – K., bez udání důvodu nenastoupil a jeho neomluvené absence dále pokračují.
Žalobou ze dne 14. 5. 2001, doplněnou podáním ze dne 21. 8. 2001 (vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 65/2001), se žalobce domáhal, aby:
„I. bylo určeno, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou, který byl založen pracovní smlouvou uzavřenou dne 26. července 2000, trvá,
II. bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované provedené jednáním zaměstnance žalované panem T. dne 15. března 2001, když toto jednání spočívalo v tom, že pan T. se obrátil na žalobce slovy: „Vypadněte, tady nemáte co dělat, předejte službu panu B. a jděte domů“, a to bez jakéhokoliv řádného odůvodnění, kdy bylo žalobci tímto zaměstnancem žalované znemožněno konat práci podle pracovní smlouvy uzavřené dne 26. července 2000, kde je jako druh práce sjednáno „pracovník bezpečností služby“, je neplatné,
III. bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované provedené listinou, kterou se žalovaná pokusila předat žalobci dne 27. března 2001, je neplatné,
IV. byla žalované uložena povinnost přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy uzavřené dne 26. července 2000, kde je jako druh práce sjednáno „pracovník bezpečností služby“, a platit mu za vykonanou práci mzdu sjednanou ve mzdovém výměru ze dne 26. července 2000, který je přílohou pracovní smlouvy, kde je mzda sjednána ve výši 34,- Kč za hodinu a prémie ve výši až 6,- Kč za každou odpracovanou hodinu,
V. byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci poměrnou část mzdy ve výši 4.500,- Kč za období od 1. března 2001 do 14. března 2001,
VI. byla žalované uložena povinnost poskytnout žalobci náhradu mzdy 7.965,- Kč měsíčně ode dne 15. března 2001 do 31. srpna 2001, tedy za období pěti a půl měsíce náhradu mzdy v celkové výši 43.807,50 Kč,
VII. byla žalované uložena povinnost uhradit za žalobce sociální pojištění ve výši 695,- Kč měsíčně a zdravotní pojištění ve výši 391,- Kč měsíčně ode dne 15. března 2001 do 31. srpna 2001, tedy za období pěti a půl měsíce úhradu sociálního pojištění a zdravotního pojištění v celkové výši 5.973,- Kč, z toho na sociální pojištění celkem částku 3.822,50 Kč a na zdravotní pojištění celkem částku 2.150,50 Kč“.
Další žalobou ze dne 12. 6. 2001 (vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 83/2001) se žalobce domáhal, aby:
„VIII. mu žalovaná platila na náhradě mzdy 7.965,- Kč měsíčně ode dne 15. března 2001 až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k planému skončení pracovního poměru,
IX. bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované provedené rozhodnutím žalované o okamžitém zrušení pracovního poměru, které žalovaná měla vyhlásit žalobci dne 13. dubna 2001 a které se žalovaná pokusila předat žalobci dne 13. dubna 2001, je neplatné“. Žaloby odůvodňoval zejména tím, že se nikdy nedopustil porušení pracovní kázně a že mu žádné rozhodnutí o skončení pracovního poměru doručeno nebylo. Žalovaná se jej totiž v rozporu s obsahem pracovní smlouvy a s tím, kde až dosud práci vykonával, snažila převést na jiné pracoviště, což odmítal“.
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 30. 4. 2002, č.j. 22 C 65/2001-125, „řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 mezi týmiž účastníky pod sp.zn. 22 C 83/2001 spojil ke společnému řízení o žalobě žalobce ze dne 14. 5. 2001, které je vedeno u stejného soudu pod sp.zn. 22 C 65/2001“.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 14. 5. 2002, č.j. 22 C 65/2001-126,
I. zamítl žalobu, aby bylo určeno, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou, který byl založen pracovní smlouvou uzavřenou dne 26. července 2000, trvá,
II. zamítl žalobu, aby bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované provedené jednáním zaměstnance žalované panem T. dne 15. března 2001, když toto jednání spočívalo v tom, že pan T. se obrátil na žalobce slovy: „Vypadněte, tady nemáte co dělat, předejte službu panu B. a jděte domů“, a to bez jakéhokoliv řádného odůvodnění, kdy bylo žalobci tímto zaměstnancem žalované znemožněno konat práci podle pracovní smlouvy uzavřené dne 26. července 2000, kde je jako druh práce sjednáno „pracovník bezpečností služby“, je neplatné,
III. určil, že rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované provedené listinou, kterou se žalovaná pokusila předat žalobci dne 27. 3. 2001 je neplatné,
IV. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy uzavřené dne 26. 7. 2000, kde je jako druh práce sjednáno „pracovník bezpečností služby“, a platit mu za vykonanou práci mzdu sjednanou ve mzdovém výměru ze dne 26. 7. 2000, který je přílohou pracovní smlouvy, kde je mzda sjednána ve výši 34,- Kč za hodinu a prémie ve výši až 6,- Kč za každou odpracovanou hodinu,
V. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci poměrnou část mzdy ve výši 4.500,- Kč za období od 1. 3. 2001 do 14. 3. 2001,
VI. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna poskytnou žalobci náhradu mzdy ve výši 7.965,- Kč měsíčně ode dne 15. 3. 2001 do 31. 8. 2001, tedy za období pěti a půl měsíce náhradu mzdy v celkové výši 43.807,50 Kč,
VII. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna uhradit za žalobce sociální pojištění ve výši 695,- Kč měsíčně a zdravotní pojištění ve výši 391,- Kč měsíčně ode dne 15. 3. 2001 do 31. 8. 2001, tedy za období pěti a půl měsíce úhradu sociálního pojištění a zdravotního pojištění v celkové výši 5.973,- Kč, z toho na sociální pojištění celkem částku 3.822,50 Kč a na zdravotní pojištění celkem částku 2.150,50 Kč,
VIII. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna platit žalobci náhradu mzdy ve výši 7.965,- Kč za období od dne 1. 9. 2001 do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru,
IX. zastavil řízení o části žaloby ze dne 11. 6. 2001, dle níž měla být žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobci náhradu mzdy 7.965,- Kč měsíčně za období od 15. 3. 2001 do 31. 8. 2001,
X. zamítl žalobu, aby bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru žalobci u žalované provedené rozhodnutím žalované o okamžitém zrušení pracovního poměru, které žalovaná měla vyhlásit žalobci dne 13. 4. 2001 a které se žalovaná měla pokusit předat žalobci dne 13. 4. 2001, je neplatné,
XI. zrušil předběžné opatření nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 8. 2001, č.j. 22 C 65/2001-28,
XII. uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě újmy vzniklé předběžným opatřením částku 20.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku,
XIII. zamítl návrh žalované, aby žalobce byl povinen zaplatit jí 8% úrok z prodlení ročně z částky 20.000,- Kč jdoucí od 19. 3. 2002 do zaplacení, a rozhodl, že
XIV. žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 55.245,- Kč k rukám advokátky. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že výpověď, kterou žalovaná dala žalobci dne 27. 3. 2001, je neplatná, neboť, došlo-li k odvolání žalobce z jednoho konkrétního místa výkonu práce (v C. ul. č. 25) a žalobce byl nahrazen jiným zaměstnancem žalované, nic nebránilo žalované zaměstnat případně žalobce na takto uvolněném místě. Žalovaná navíc ani neuvedla žádnou organizační změnu, tedy rozhodnutí zaměstnavatele či příslušného orgánu o změně úkolů žalované, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce či o jiné organizační změně, v důsledku níž by se stal žalobce nadbytečným. Jako platné ale posoudil rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne 13. 4. 2001. V řízení bylo totiž prokázáno, že žalobce dostal od svého nadřízeného Jana Vacka pokyn k tomu, aby se dne 15. 3. 2001 na místo výkonu směny v ulici C. č. 25 dostavil do sídla žalované, a poté další pokyn, aby nastoupil na ostrahu objektu v P. - K. Žalovaný však odmítl tyto pokyny respektovat a opakovaně nenastupoval do pracovní směny od 4. 4. 2001. Tím hrubě porušil pracovní kázeň. Okamžité zrušení pracovního poměru považoval za doručené žalobci dne 13. 4. 2001 ve smyslu ustanovení §266a odst. 1, 3 zák. práce, neboť byla prokázáno z výpovědí svědků J. V. a J. P., že žalobce téhož dne bezdůvodně odepřel přijetí písemnosti (okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 13. 4. 2001). Protože pracovní poměr žalobce u žalované skončil dnem 13. 4. 2001, byla „bez dalšího“ zamítnuta žaloba na určení, že pracovní poměr žalobce u žalované trvá, stejně jako žaloba, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované přidělovat mu práci a platit mu za vykonanou práci mzdu a náhrady mzdy za období po 13. 4. 2001. Žaloba byla zamítnuta i v části, v níž se žalobce domáhal na žalované zaplacení poměrné části mzdy za období od 1. 3. do 14. 3. 2001, neboť za toto období mu byla mzda prokazatelně zaplacena dne 14. 6. 2001, což žalobce potvrdil svým podpisem na pokladním výdajovém dokladu žalované. Protože žalobce nevykonával svévolně práci v období od 1. 4. do 14. 3. 2001, nepřísluší mu mzda za toto období. Soud nemohl rozhodnout o žalobě, jíž se žalobce domáhal, aby žalovaná za něj platila sociální a zdravotní pojištění, neboť se nejedná o pracovněprávní vztah mezi žalobcem a žalovanou, o němž by mohl rozhodovat soud. Za období od 15. 3. do 31. 8. 2001 se žalobce domáhal zaplacení částky 7.965,- Kč dvěma žalobami; řízení o jedné z těchto žalob bylo proto zastaveno. Žalovaná zaplatila žalobci částku 20.000,- Kč na základě předběžného opatření, jež bylo zrušeno. Domáhala se tedy zaplacení této částky spolu s 8% úrokem. Protože předběžné opatření bylo zrušeno, bylo žalobci uloženo tuto částku žalované vrátit; žalobce však s vrácením této částky není v prodlení, proto žaloba na zaplacení 8% úroku z částky 20.000,- Kč byla zamítnuta.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 1. 2003, č.j. 35 Co 379/2002-152, rozsudek soudu prvního stupně „ve výrocích I., II., IV., V., VII., VIII., IX., X., XI. a ve výroku VI., pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení náhrady mzdy za dobu od 15. 3. 2001 do 31. 3. 2001 a za dobu od 4. 4. 2001 do 31. 8. 2001, potvrdil“ a „ve výroku VI., pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení náhrady mzdy za dobu od 1. 4. 2001 do 3. 4. 2001, a ve výrocích XII. a XIV. zrušil“ a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že dne 15. 3. 2001 nebylo jednání zaměstnance žalovaného svědka J. T. úkonem směřujícím k rozvázání pracovního poměru a že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 13. 4. 2001 je platné, neboť v něm byl dostatečně určitě uveden skutek, který byl důvodem k rozvázání pracovního poměru, okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci doručeno a zvlášť hrubého porušení pracovní kázně se žalobce dopustil tím, že, ač měl podle pokynu zaměstnavatele nastoupit od 4. 4. 2001 k ostraze objektu v P., do práce nechodil, svou nepřítomnost neomluvil a žalovaná, u níž není odborový orgán, je hodnotila jako neomluvenou absenci. Nesouhlasil s námitkou žalobce, že místo výkonu práce nebylo v pracovní smlouvě sjednáno určitě. Místo výkonu práce bylo mezi účastníky sjednáno „na území ČR“ a takové vymezení místa výkonu práce je dostatečně určité, neboť území ČR je vymezeno státními hranicemi a je tedy zřejmé, kde se území ČR nachází. Dala-li žalovaná žalobci pokyn, aby začal pracovat na ostraze jiného objektu v P., než pracoval do té doby, nemohlo se jednat o přeložení k výkonu práce do jiného místa, než které bylo sjednáno v pracovní smlouvě. Protože pracovní poměr žalobce u žalované byl skončen okamžitým zrušením ze dne 13. 4. 2001, již jen z tohoto důvodu nemůže být úspěšná žaloba na určení, že žalobcův pracovní poměr nadále trvá a že žalovaná je povinna přidělovat mu práce podle pracovní smlouvy, a nemohly být úspěšné ani mzdové nároky žalobce po datu ukončení pracovního poměru. Soud prvního stupně však přehlédl, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 27. 3. 2001 bylo neplatné a, protože žalobce trval na dalším zaměstnávání, přísluší mu podle §61 odst. 1 zák. práce náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. V řízení bylo zjištěno, že zaměstnavatel umožnil žalobci pokračovat v práci od 4. 4. 2001, proto mu za období od 1. 4. do 3. 4. 2001 přísluší náhrada mzdy. Za správné považoval to, že žalobce není aktivně legitimován ve věci uložení povinnosti zaměstnavateli platit zdravotní a sociální pojištění. Souhlasil se soudem prvního stupně, že na základě dosavadních výsledků řízení byly naplněny důvody pro zrušení předběžného opatření a že bylo třeba zastavit řízení o části žaloby žalobce ze dne 11. 6. 2001, kterou se na žalované domáhal zaplacení náhrady mzdy za období od 15. 3. do 31. 8. 2001, neboť stejného nároku se domáhal i v žalobě ze dne 14. 5. 2001, která byla věcně projednána.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu („v rozsahu jeho výroku I., který zní: Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích I., II., IV., V., VII., VIII., IX., X., XI. a ve výroku VI., pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení náhrady mzdy za dobu od 15. 3. 2001 do 31. 3. 2001 a za dobu od 4. 4. 2001 do 31. 8. 2001, potvrzuje“), jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť má zato, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, žalobce namítá, že „od počátku řízení popíral, že by se mu zaměstnavatel pokoušel cokoliv doručit“, a že „nebyl proveden ani jeden jediný důkaz o tom, že by věděl, jaký je obsah listiny, kterou měl odmítnout převzít“. Nesouhlasí se závěrem, že se měl dopustit neomluvených absencí na novém pracovišti, kam byl přeložen. V pracovní smlouvě ze dne „26. 7. 2002“ (správně 26. 7. 2000) bylo totiž jako místo výkonu práce sjednáno celé území ČR a podle jeho přesvědčení „takové ujednání trpí značnou neurčitostí“. Obsah pracovní smlouvy v této části lze však zjistit výkladem jednání smluvních stran a, protože od nástupu práce prováděl sjednanou práci v objektu v C., lze dospět k závěru, že „právě toto místo bylo konkludentně určeno jako místo výkonu práce“. Chtěla-li žalovaná toto ujednání změnit, musela postupovat podle ustanovení §38 zák. práce a nelze souhlasit se stanoviskem soudu prvního stupně, že bez ohledu na to, co bylo sjednáno a jak se strany pracovního vztahu k sobě chovaly, je třeba dospět k závěru, že místem výkonu práce žalobce bylo sjednáno minimálně území obce, kde žalovaná sídlí. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto, neboť závěry odvolacího soudu jsou věcně správné, a to i ve vztahu k obsahu ujednání o místu výkonu práce.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že v dovoláním napadených výrocích nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobcovy námitky, že „jednoznačně popřel, že by se mu zaměstnavatel pokusil cokoliv doručit“ a že „nebyl proveden ani jeden jediný důkaz o tom, že by žalobce věděl, jaký je obsah listiny, kterou měl odmítnout převzít“, představují nesouhlas s výsledky dokazování a s tím, jak odvolací soud (i soud prvního stupně) hodnotil provedené důkazy a k jakému skutkovému závěru dospěl. Námitky žalobce v uvedeném směru tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Souhlasit nelze ani s námitkami dovolatele jimiž zpochybňuje, jakým způsobem soudy vyložily ustanovení §29 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Podle ustanovení §29 odst. 1 zák. práce v pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout:
a) druh práce, na který je zaměstnanec přijímán,
b) místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo),
c) den nástupu do práce.
Zákoník práce (i další pracovněprávní předpisy) rozlišuje mezi místem výkonu práce sjednaným v pracovní smlouvě a pracovištěm (případně pravidelným pracovištěm). Místem výkonu práce sjednaným v pracovní smlouvě se rozumí obec, organizační jednotka nebo jinak určené místo, v němž se zaměstnanec v pracovní smlouvě zavázal konat práci pro zaměstnavatele. Pracoviště je pak místo, kde zaměstnanec plní podle pokynů zaměstnavatele své pracovní úkoly; okruh těchto míst, v nichž může zaměstnavatel přidělovat zaměstnanci práci, je dán vymezením místa výkonu práce v pracovní smlouvě, popřípadě přeložením do jiného místa výkonu práce provedeného v souladu s ustanovením §38 odst. 1 až 3 zák. práce.
Právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy mají zásadně kogentní povahu. Tato povaha pracovněprávních předpisů spočívá na principu, že co „není povoleno, je zakázáno“, a projevuje se především v ustanovení §244 odst. 1 zák. práce, podle kterého „smlouva (dohoda) sjednaná podle příslušných ustanovení pracovněprávních předpisů je uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu.“ Kogentnost právní úpravy pracovněprávních vztahů je vyjádřena též v ustanovení §20 odst. 2 větě první, zák. práce, podle kterého „v kolektivních smlouvách lze upravovat mzdové a ostatní pracovněprávní nároky v rámci daném pracovněprávními předpisy“; platí-li tento princip pro kolektivní vyjednávání (tedy i pro uzavírání kolektivních smluv, z nichž vznikají nároky jednotlivým zaměstnancům), tím spíše platí (argumentum a maiori ad minus) pro smlouvy uzavírané mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.
Okolnost, že právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy mají zásadně kogentní povahu, mimo jiné znamená, že účastníci pracovněprávních vztahů mohou své smlouvy (dohody) uzavřít jen ohledně těch typů smluv (dohod), které jsou upraveny (předvídány) pracovněprávními předpisy, a že jejich smluvní volnost se uplatní jen tam, kde to pracovněprávní předpisy umožňují; jestliže pracovněprávní předpisy účastníkům pracovněprávních vztahů neumožňují odchylnou úpravu jejich práv a povinností (a tak jim přikazují, co mají činit), je třeba to, co těmto předpisům nevyhovuje, považovat za zakázané. Uvedený právní názor, který je konformní se závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu I. ÚS 27/96, uveřejněném pod č. 59 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997, není v rozporu ani s ustanovením čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého „každý může činit, co není zákonem zakázáno“. Jestliže kogentní povaha pracovněprávních předpisů spočívá - jak uvedeno výše - na zásadě, že co „není povoleno, je zakázáno“, pak je třeba - z pohledu ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod - to, co nevyhovuje těmto předpisům, považovat za zákonem zakázané. Smluvní volnost účastníků pracovněprávních vztahů se v takových případech nemůže uplatnit, neboť nikdo (tedy ani účastník pracovněprávních vztahů) nesmí činit to, co je zákonem zakázáno.
Ustanovení §29 zák. práce má kogentní povahu v tom smyslu, že zaměstnavatel se zaměstnancem musí dohodnout (aby byla pracovní smlouva z tohoto pohledu platná) alespoň nezbytné náležitosti pracovní smlouvy, kterými jsou druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce. Vlastní obsah těchto ujednání - který druh práce, jaké místo výkonu práce a jaký den nástupu do práce bude sjednán - však zákoník práce neurčuje a nechává je na dohodě účastníků. Ohledně obsahu ujednání o těchto náležitostech pracovní smlouvy se tedy naopak jedná o dispoziční právo účastníků pracovní smlouvy a z hlediska obsahu těchto ujednání proto zákoník práce kogentní povahu nemá.
Ujednání o místu výkonu práce v pracovní smlouvě má svůj význam zejména proto, že zaměstnavatel nemůže přidělovat zaměstnanci práci v jiném místě, než v místě, které bylo jako místo výkonu práce mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem sjednáno. Jen v rámci takto sjednaného místa výkonu práce může zaměstnavatel zaměstnance s jeho souhlasem - a jen pokud to nezbytně vyžaduje jeho provozní potřeba - přeložit (srov. ustanovení §38 odst. 3 věta první zák. práce). Z uvedeného vyplývá, že pracoviště jako místo, kde zaměstnanec plní podle pokynu zaměstnavatele své pracovní úkoly, se může nacházet jen tam, kde je lze podřadit pod pojem, jímž bylo v pracovní smlouvě definováno místo výkonu práce. Protože zaměstnance lze k výkonu práce přeložit do jiného místa, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, jen s jeho souhlasem, znamená to, že přeložení do jiného místa bez souhlasu zaměstnavatele (i kdyby tomu tak bylo v rámci zaměstnavatele) je neplatné [§242 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Z neplatného právního úkonu pak jeho účastníkům nemohou vznikat žádná práva a povinnosti; proto zůstává v platnosti to místo výkonu práce, které bylo sjednáno v pracovní smlouvě.
Místo výkonu práce může být určeno velmi úzce (např. konkrétní pracoviště) nebo šířeji. Zákoník práce předpokládá, že místem výkonu práce bude obec nebo organizační jednotka, ale nevylučuje, aby místo výkonu práce bylo i jinak určené místo. Pro posouzení platnosti takového ujednání o místu výkonu práce je rozhodující, zda takové ujednání není v rozporu s ustanovením §242 zák. práce.
S tvrzením dovolatele, že v projednávané věci bylo ujednání o místu výkonu práce neurčité [§242 odst. 1 písm b) zák. práce], dovolací soud nesouhlasí. V pracovní smlouvě ze dne 26. 7. 2000 bylo mezi žalobcem a žalovanou ujednáno, že „místo výkonu práce je celé území ČR“. Z hlediska určitosti tohoto ujednání jde o to, zda z takto definovaného místa výkonu práce je možno vyvodit, kdy zaměstnanec koná práci v místě, které je takto určeno pracovní smlouvou, a kdy vykonává (nebo je po něm požadováno, aby vykonával) práci v jiném místě, než které bylo v pracovní smlouvě ujednáno. Lze souhlasit s odvolacím soudem v tom, že vymezení místa výkonu práce jako „území ČR“ je dostatečně určité. Jak totiž vyplývá z článku 11 Ústavy České republiky, území České republiky tvoří nedílný celek, jehož státní hranice mohou být měněny jen ústavním zákonem. Zákon č. 312/2001 Sb., o státních hranicích a o změně zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (zákon o státních hranicích), pak dále rozvádí, že státní hranice oddělují výsostné území České republiky od území sousedních států jak na zemském povrchu, tak svislým směrem ve vzdušném prostoru i pod zemským povrchem, v nadzemních i podzemních stavbách i zařízeních. Státní hranice jsou stanoveny mezinárodními smlouvami nebo ústavním zákonem a polohu státních hranic lze určit z hraničního dokumentárního díla nebo z vyznačení průběhu státních hranic v terénu (srov. §2 odst. 1 zákona č. 321/2001 Sb., o státních hranicích). V případě, že je žalobci uloženo, aby vykonával práci v určitém místě, lze zcela jistě a nezpochybnitelně určit, zda se toto místo nachází nebo nenachází na území ČR. Protože - jak výše uvedeno - z hlediska sjednání místa výkonu práce zákoník práce účastníkům ponechává smluvní volnost, lze uzavřít, že sjednání místa výkonu práce jako „celé území ČR“ je dostatečně určité a přesné, tak, aby bylo napevno postaveno, co bylo mezi účastníky ohledně místa výkonu práce sjednáno.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud otázku určitosti ujednání o místu výkonu práce v pracovní smlouvě mezi žalobcem a žalovanou posoudil správně, že při posuzování, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nelze brát v úvahu právní otázky, které nebyly v dovolání označeny, a že kritika rozsudku odvolacího soudu v napadené části z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být – jak již uvedeno výše – způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobce proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 6., odst. 2, §17 odst. 1 písm. a) a b), §16 odst. 2, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem ve výši 7.575,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. května 2005
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu