ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2355.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 2355/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. J. V., CSc. , zastoupeného JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě – Porubě, Ludvíka Podéště č. 1883/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu v Praze 3, Husinecká č. 1024/11a, IČO 457 97 072, o určení neplatnosti odvolání z funkce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 121/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2012 č. j. 23 Co 469/2011-154, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 23.4.2007 žalovaná (její právní předchůdce) sdělila žalobci, že jej prezidium Pozemkového fondu České republiky na svém zasedání dne 23.4.2007 „ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. a) a §8 odst. 1 zákona č. 569/91 Sb., o Pozemkovém fondu, ve znění pozdějších předpisů, odvolává z funkce 2. místopředsedy výkonného výboru Pozemkového fondu České republiky“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že jeho odvolání z funkce 2. místopředsedy výkonného výboru Pozemkového fondu České republiky, doručené žalobci dne 25. dubna 2007, je neplatné, a aby mu žalovaná uhradil náhradu mzdy. Žalobu odůvodnil tím, že podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 569/1991 Sb. jsou členové výkonného výboru Pozemkového fondu jmenováni na dobu pěti let, přičemž před uplynutím této lhůty může prezidium člena výkonného výboru odvolat, jestliže porušuje své povinnosti nebo není schopen řádně vykonávat svou funkci. Žalobce byl do funkce jmenován „jmenovacím dekretem“ ze dne 28.11.2005 a „není si vědom toho, že by porušoval své povinnosti při výkonu funkce 2. místopředsedy výkonného výboru, nebo nebyl schopen řádně vykonávat svou funkci“. Navíc, „samotné odvolání z funkce 2. místopředsedy Výkonného výboru není nijak odůvodněno a není tak zřejmé, z jakého důvodu byl žalobce z funkce 2. místopředsedy Výkonného výboru odvolán. Odůvodněno není ani odvolání žalobce z funkce 2. místopředsedy Výkonného výboru v zápisu z jednání Prezidia ze dne 23.4.2007“. Za uvedených okolností má žalobce za to, že jeho pracovní poměr založený jmenováním do funkce 2. místopředsedy Výkonného výboru trvá i nadále a že mu náleží náhrada mzdy.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 26.4.2011 č.j. 18 C 121/2007-121 žalobu o neplatnost odvolání z funkce zamítl, řízení o náhradu mzdy (v důsledku zpětvzetí této části žaloby) zastavil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované 12.240,- Kč na náhradě nákladů řízení k rukám advokáta JUDr. Miroslava Běliny. Ve věci samé dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že účastníci uzavřeli dne 25.4.2007 pracovní smlouvu, v níž byla doba trvání pracovního poměru sjednána na dobu určitou do 30.6.2007, je zřejmá „absence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení“. Vedle toho navíc neuvedení důvodu odvolání v odvolací listině nečiní samo o sobě takový projev vůle neplatným, neboť „nezbytnost skutkového vymezení důvodů odvolání žádný zákon nevyžaduje“. „Důvody, pro které lze člena Výkonného výboru Fondu národního majetku odvolat z funkce před uplynutím jeho funkčního období, představují hmotně právní podmínku platnosti tohoto jednostranného právního úkonu“ podle §11 odst. 1 zákona č. 171/1991 Sb. „Neuvedení těchto důvodů v písemném vyhotovení odvolání z funkce však nečiní samo o sobě tento projev vůle neplatným; je-li však platnost odvolání z funkce napadena žalobou, je zaměstnavatel v občanském soudním řízení povinen prokázat, že důvodem odvolání člena výkonného výboru Fondu národního majetku z funkce byla skutečnost, že porušoval své povinnosti, nebo že nebyl schopen řádně vykonávat svou funkci“. V řízení bylo prokázáno, že „v souvislosti s řešením problematiky vyčlenění nezbytné výměry půdního fondu pro společná zařízení, podle ustanovení §9 odst. 14 zákona č. 139/2002 Sb. docházelo ze strany žalobce k nestandardním postupům s možnými, pro žalovanou nepříznivými, dalekosáhlými následky“, přičemž není rozhodné, že žalobce „nikterak netušil, že by se jakkoli dopouštěl jednání, které by žalovaná pokládala za porušení kázně“. Zjištěná pochybení byla dozorčí radou Pozemkového fondu České republiky vyhodnocena jako nabádání k porušení zákona, jak plyne ze zápisu č. 1/07 z jejího řádného zasedání dne 8.2.2007. Vzhledem k tomu byl žalobce podle názoru soudu prvního stupně odvolán z funkce právem, a proto nezbylo, než žalobu o neplatnost odvolání z funkce zamítnout, a to „nejen pro absenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadované určení, jakožto primárního důvodu zakládajícího neúspěch žalobce v projednávané věci“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.2.2012 č.j. 23 Co 469/2011-154, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.720,- Kč „k rukám JUDr. Miroslava Běliny“. Ve věci samé dovodil, že žalobu o určení neplatnosti odvolání z funkce nelze podřadit pod ustanovení §72 zák. práce, kde není třeba prokazovat naléhavý právní zájem na takovém určení. Žaloba o určení neplatnosti odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance je žalobou podanou podle §80 písm. c) o.s.ř., „její podání není omezeno žádnou lhůtou, a žalobce byl povinen dovodit a prokazovat skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem“. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že, skončil-li pracovní poměr žalobce u žalovaného uplynutím sjednané doby dne 30.6.2007, jeho postavení vůči žalovanému není nejisté, a žaloba je nedůvodná pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení. Odvolací soud poukázal dále na to, že žalobce byl v pracovním poměru u žalované již před jmenováním do funkce 2. místopředsedy Výkonného výboru, jmenováním došlo ke změně v obsahu pracovního poměru, týkajícího se druhu vykonávané práce, odvoláním z této funkce jeho pracovní poměr neskončil. Vzhledem k tomu je třeba vycházet z ustanovení §73 odst. 6 části první věty před středníkem zák. práce ve znění účinném do 31.12.2011, podle něhož odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí. Žalovaná se tímto ustanovením zákoníku práce řídila, a se žalobcem se na dalším zaměstnání dohodla. Dne 25.4.2007 byla mezi účastníky uzavřena dohoda, kterou, ačkoli byla nazvána jako pracovní smlouva a obsahuje náležitosti pracovní smlouvy, je nutno vzhledem k okolnostem, za nichž byla uzavřena a podle jejího obsahu považovat za dohodu o změně sjednaných pracovních podmínek ve smyslu ustanovení §40 zák. práce, konkrétně druhu vykonávané práce a doby trvání pracovního poměru. Pracovní poměr podle dohody účastníků skončil tedy uplynutím sjednané doby dne 30. 6. 2007.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že i bez ohledu na vztah tohoto řízení k ustanovení §72 zák. práce je dán též naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Na tom, že pracovní poměr nebyl dodnes ukončen, nic nemění ani „dokument nazvaný pracovní smlouva, uzavřený dne 25.4.2007“, neboť tento dokument měl úzký vztah k samotnému odvolání žalobce z funkce 2. místopředsedy Výkonného výboru, neboť povinností žalobce mělo být „po odvolání z funkce druhého místopředsedy předávat agendu 2. místopředsedy Výkonného výboru, jak je uvedeno v odstavci 1. předmětné dohody“. Podle názoru žalobce „jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, se spokojily pouze s názvem předmětné dohody, aniž by zkoumaly její právní relevantnost, například k druhu sjednané práce a speciálním zákonným ustanovením či důvod a pohnutky jejího vzniku“. Nelze se rovněž ztotožnit s tím, že by se snad žalovaná řídila ustanovením §73 odst. 6 zák. práce, a „se žalobcem se na dalším zaměstnávání dohodla“. Toto žalobce v řízení nikdy netvrdil, a tento závěr nemůže vyplývat ani z předmětné dohody, neboť ta byla uzavřena pouze za účelem předání agendy po odvolání z funkce. Podle názoru žalobce tedy „pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou buďto po odvolání z funkce 2. místopředsedy Výkonného výboru žalovaného, ukáže-li se platnost takového odvolání, neskončil, anebo měl skončit okamžikem odvolání žalobce z funkce, tedy ke dni 23. dubna 2007, což však žalobce rozporuje“. Vzhledem k tomu je naléhavý právní zájem na požadovaném určení dán. Po věcné stránce pak je zřejmé, že v případě žalobce nebyla splněna ani jedna z podmínek pro odvolání z funkce stanovená ustanovením §8 odst. 1 větou druhou zákona o Pozemkovém fondu. To, co je tvrzeno a považováno za porušení povinností žalobcem, je dnes ustálenou praxí žalované. Odvolání z funkce rozhodnutím prezidia ve vztahu k členům výkonného výboru nemá marginální charakter, ale je zásadního významu, protože člena výkonného výboru žalované lze vnímat jako člena vrcholového managementu instituce hospodařící se státním majetkem, a „v právním státě snad není ani myslitelné, aby takovéto protizákonné, čistě politické rozhodnutí bylo vyloučeno ze soudního přezkumu“. Rozhodnutí odvolacího soudu proto má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že aplikace ustanovení §72 zák. práce v rámci žaloby na neplatnost odvolání z funkce není možná, a vzhledem k tomu, že pracovní poměr následně skončil ke dni 30.6.2007 uplynutím sjednané doby, je právní postavení žalobce jisté, a není tedy dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. Odvolání žalobce z funkce bylo provedeno v souladu s platnou právní úpravou, a protože podle ustanovení §73 odst. 6 zák. práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí, dohodl se žalovaný se žalobcem na dalším zaměstnání písemně dne 25.4.2007. Tuto dohodu je třeba vzhledem k okolnostem jejího uzavření považovat za dohodu o změně sjednaných pracovních podmínek ve smyslu ustanovení §40 zák. práce. Pracovní poměr žalobce k žalované tedy skončil uplynutím sjednané doby dne 30.6.2007.
V průběhu dovolacího řízení bylo zjištěno, že došlo k zániku Pozemkového fondu České republiky, státního fondu se sídlem v Praze 3, Husinecká č. 1024/11a, IČO 457 97 072, v důsledku výmazu Pozemkového fondu z obchodního rejstříku na základě zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a změně některých souvisejících zákonů, kterým byl zřízen Státní pozemkový úřad jako správní úřad s celostátní působností. Na Českou republiku - Státní pozemkový úřad přešel ve smyslu ustanovení §22 odst. 1 tohoto zákona výkon všech práv a povinností Pozemkového fondu. Pozemkový fond České republiky zanikl ke dni 1.2.2013. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 12.9.2013 č.j. 21 Cdo 2355/2012-180 rozhodl, že v řízení bude namísto dosavadního žalovaného Pozemkového fondu České republiky, státního fondu se sídlem v Praze 3, Husinecká č. 1024/11a, IČO 457 97 072, pokračováno s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem v Praze 3 - Žižkově, Husinecká č. 1024/11a, IČO 013 12 774.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen o.s.ř.), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalobce proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V rámci rozhodování o věci samé odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku postavení člena výkonného výboru Pozemkového fondu v souvislosti s jeho odvoláním z funkce. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
V případě neplatnosti odvolání z funkce, jehož se žalobce domáhá v posuzované věci, jde o určovací žalobu, která se neopírá o speciální ustanovení zákoníku práce; nejde tedy o žalobu, s níž by zákon jako s právním prostředkem a s jeho právními účinky počítal a kdy by tedy nebylo třeba prokazovat existenci naléhavého právního zájmu. Právním podkladem této určovací žaloby – jak z toho správně vycházejí soudy obou stupňů – je ustanovení §80 písm. c) o.s.ř.. Názor dovolatele, který má za to, že je „možné použít analogii k §72 zákoníku práce, a naléhavý právní zájem není potřeba v tomto řízení prokazovat“, není správný, neboť ustanovení §72 zák. práce předepisuje postup a lhůtu pro uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru jen tehdy, jestliže k němu došlo některým ze způsobů vypočtených v ustanovení §48 odst. 1 zák. práce, a nelze z něj vycházet ani analogicky (srov. obdobně za obsahově shodné právní úpravy kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.5.2003 sp zn. 21 Cdo 131/2003, případně rozsudek ze dne 2.9.2008 sp. zn. 21 Cdo 1714/2007). Musí proto zaměstnanec i ve sporu o neplatnost odvolání z funkce tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Vzhledem k tomu, že výkon funkce za určitých podmínek se obrazí v celé řadě nároků, které jsou s jejím výkonem spojeny, naléhavý právní zájem tu bude zpravidla dán.
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že žalobce byl prezidiem Pozemkového fondu České republiky jmenován s účinností od 29.11.2005 do funkce 2. místopředsedy výkonného výboru Pozemkového fondu České republiky. Smlouva o pracovních podmínkách byla sjednána na dobu trvání výkonu funkce „a předávání agendy spojené s funkcí 2. místopředsedy výkonného výboru (maximálně jeden kalendářní měsíc po ukončení činnosti 2. místopředsedy výkonného výboru)“. Dopisem ze dne 23.4.2007, který žalobce obdržel dne 25.4.2007, předseda prezidia Pozemkového fondu ČR žalobci sdělil, že jej presidium Pozemkového fondu České republiky „ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. a) a §8 odst. 1 zákona č. 569/1991 Sb., o pozemkovém fondu, ve znění pozdějších předpisů, odvolává z funkce 2. místopředsedy výkonného výboru Pozemkového fondu České republiky“. Dne 25.4.2007 uzavřeli účastníci „pracovní smlouvu“ na dobu určitou do 30.6.2007 s nástupem do práce 26.4.2007 s tím, že „po odvolání z funkce 2. místopředsedy VV PF ČR bude zaměstnanec předávat agendu 2. místopředsedy výboru“. Dopisem ze dne 15.6.2007 sdělil žalobce žalované, že uvedené odvolání z funkce považuje za neplatné, a že požaduje, aby byl dále zaměstnáván jako 2. místopředseda výkonného výboru Pozemkového fondu České republiky.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - s ohledem na to, že žalobce byl odvolán z funkce dopisem ze dne 23.4.2007 doručeným 25.4.2007 – podle zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění účinném do 14.4.2008, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 119/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „zákon“.
Pozemkový fond České republiky je právnická osoba, která se zapisuje do obchodního rejstříku (§1 odst. 1 zákona). Nejvyšším orgánem Pozemkového fondu je presidium, jež se skládá z devíti členů (§4 věta první zákona). Činnost Pozemkového fondu řídí v rámci pokynů presidia výkonný výbor Pozemkového fondu, který je statutárním orgánem (§7 odst. 1 zákona). Výbor se skládá z předsedy, nejvýše dvou místopředsedů a dalších sedmi členů jmenovaných presidiem na dobu pěti let. Před uplynutím této lhůty může presidium člena výboru odvolat, jestliže porušuje své povinnosti nebo není schopen řádně vykonávat svou funkci. Členové výboru jsou zaměstnanci Pozemkového fondu (§8 odst. 1 a 3 zákona). Vzhledem k tomu je třeba ta práva a povinnosti členů výboru jako zaměstnanců, která vyplývají z výkonu jejich závislé činnosti v pracovněprávním vztahu a nejsou upravena v zákoně o pozemkovém fondu, posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Se zřetelem k tomu, kdy došlo k odvolání žalobce z funkce, je tedy třeba vztáhnout na projednávanou věc zákon č. 262/2006 Sb. zákoník práce, ve znění účinném do 31.7.2007, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 181/2007 Sb. o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů, - dále jen „zák. práce“.
S názorem odvolacího soudu, že na posouzení otázky, zda pracovní poměr žalobce po odvolání z funkce neskončil, má vliv skutečnost, že byl u žalovaného zaměstnán v pracovním poměru „již před jmenováním do funkce druhého místopředsedy výkonného výboru“, a že bez zřetele na okolnost, že podle ustanovení §8 odst. 1 zákona bylo jmenování omezeno na dobu pěti let, „je třeba aplikovat“ ustanovení §73 odst. 6 větu druhou zák. práce, dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení §33 odst. 1 zák. práce pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak.
Podle ustanovení §33 odst. 2 zák. práce, jestliže zvláštní právní předpis nebo stanovy vyžadují, aby se obsazení pracovního místa uskutečnilo na základě volby příslušným orgánem, považuje se zvolení za předpoklad, který předchází sjednání pracovní smlouvy.
Podle ustanovení §33 odst. 3 zák. práce jmenováním se zakládá pracovní poměr pouze u vedoucích organizačních složek státu, vedoucích organizačních jednotek organizačních složek státu, ředitelů státních podniků, vedoucích organizačních jednotek státních podniků, vedoucích státních fondů, jestliže je v jejich čele individuální orgán, vedoucích příspěvkových organizací, vedoucích organizačních jednotek příspěvkových organizací a u ředitelů školské právnické osoby, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Jmenování provede ten, kdo je k tomu příslušný podle zvláštního právního předpisu, popřípadě vedoucí organizační složky státu.
Z ustanovení §33 odst. 1 a 3 zák. práce vyplývá, že pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (pracovní smlouvou) nebo jmenováním (případně volbou - §33 odst. 2 zák. práce). Jmenováním se pracovní poměr zakládá u vedoucích zaměstnanců jmenovaných do funkcí taxativně vymezených v ustanovení §33 odst. 3 zák. práce. Pracovní poměr nemůže vzniknout proti vůli zaměstnance; proto i v případech, v nichž se pracovní poměr zakládá volbou nebo jmenováním, může být občan (fyzická osoba) do funkce zvolen nebo jmenován jen se svým souhlasem.
Do funkce může být jmenován nejen občan (fyzická osoba), který u zaměstnavatele dosud nebyl zaměstnán; zákon nevylučuje (nezakazuje) jmenovat do funkce též občana, který u zaměstnavatele již pracuje (např. v pracovním poměru vzniklém pracovní smlouvou, popřípadě volbou nebo jmenováním do jiné funkce). V posléze uvedeném případě dochází jmenováním do funkce ke změně v obsahu pracovního poměru (srov. ustanovení §40 odst. 1 zák. práce o dohodě o změně sjednaných pracovních podmínek); vždy se mění druh vykonávané práce, a má-li zaměstnanec vykonávat funkci, do níž byl jmenován jinde, než kde dosud pracoval, dochází ke změně i v místě výkonu práce. Právní postavení zaměstnance, který byl do funkce jmenován v době, kdy již u zaměstnavatele pracoval, se po provedeném jmenování v dalším neliší od postavení těch, jejichž pracovní poměr u zaměstnavatele jmenováním teprve vzniká. Znamená to, že takového zaměstnance lze z funkce, do níž byl jmenován, odvolat podle §73 odst. 1 části věty před středníkem zák. práce, popřípadě, jako v posuzované věci, odvolat podle zvláštního předpisu, a že i jinak se na jeho pracovní poměr vztahuje ustanovení §73 odst. 5 a 6 zák. práce o pracovním poměru založeném volbou nebo jmenováním (srov. při obdobné právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.1.1999 sp. zn. 21 Cdo 2096/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 1999, pod č. 51).
Nelze přehlédnout, že smyslem a účelem zvláštní právní úpravy pracovního poměru zaměstnanců, u nichž se pracovní poměr zakládá jmenováním, obsažené v ustanovení §73 zák. práce, je především - v případě jmenování - umožnit zaměstnavatelům jednostranné rozhodování o personálních změnách v zákonem taxativně stanovených vedoucích funkcích, jež mají v organizační struktuře zaměstnavatelů z hlediska plnění jejich úkolů největší význam. Z pohledu těchto požadavků nemá žádný význam rozlišování zaměstnanců na ty, kteří funkce, u nichž se pracovní poměr zakládá jmenováním, vykonávali od vzniku svého pracovního poměru k zaměstnavateli (jejich pracovní poměr jmenováním vznikl), a na ty, kteří původně u zaměstnavatele vykonávali jinou práci (funkci) na základě pracovní smlouvy (jmenování do jiné funkce) a do funkce byli jmenováni až po vzniku pracovního poměru; není proto ani důvodu hledat rozdíly v obsahu práv a povinností obou těchto skupin zaměstnanců. Byl-li z funkce, která se obsazuje jmenováním, odvolán zaměstnanec, který již u stejného zaměstnavatele byl v pracovním poměru před jmenováním do funkce, původní pracovní poměr se neobnovuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.11.2003 sp. zn. 21 Cdo 581/2003). Původní pracovní poměr zaměstnance, který již u stejného zaměstnavatele byl v pracovním poměru před jmenováním do funkce, tak zůstává bez vlivu na rozsah práv a povinností, které účastníkům pracovního poměru vzniknou po odvolání zaměstnance z funkce.
Uvedené vztaženo na posuzovaný případ znamená, že pro posouzení právního postavení žalobce není významné, jak z toho vychází odvolací soud, že žalobce před svým jmenováním do funkce byl od 1.3.1998 v pracovním poměru u žalovaného; podstatné je, že byl s účinností od 29.11.2005 jmenován do funkce druhého místopředsedy výkonného výboru v souladu s ustanovením §8 odst. 1 zákona na dobu pěti let (v tomto směru došlo ke změně sjednaných pracovních podmínek ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 zák. práce), a že byl z této funkce před uplynutím této lhůty odvolán prezidiem Pozemkového fondu na základě ustanovení §8 odst. 1 věty druhé zákona.
Podle ustanovení §73 odst. 6 zák. práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; to neplatí, jestliže byl pracovní poměr založen jmenováním na dobu určitou. Zaměstnavatel je povinen podat zaměstnanci návrh na změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně je dán výpovědní důvod podle §52 písm. c); odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti s jeho zrušením v důsledku organizační změny.
Z uvedeného vyplývá, že je pravidlem, že pracovní poměr zaměstnance, který byl z funkce odvolán, jako takový nekončí, i když odvoláním odpadl druh práce, který zaměstnanec vykonával. Zákon zde předpokládá, že se účastníci pracovního poměru buď dohodnou na novém druhu práce, nebo že pracovní poměr skončí na základě fikce výpovědního důvodu podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce.
Jiná je ale situace u zaměstnance, jehož pracovní poměr se zakládá jmenováním (lhostejno, zda tzv. jmenováním vnitřním, nebo vnějším), a který byl na vedoucí pracovní místo jmenován na dobu určitou. Z ustanovení §73 odst. 6 části první věty za středníkem nelze dospět k jinému závěru, než že odvoláním z vedoucího pracovního místa tím, kdo je k tomu příslušný podle zvláštního předpisu (srov. §73 odst. 1 zák. práce) nekončí jen výkon této práce, ale i samotný pracovní poměr (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.7.2012 sp. zn. 21 Cdo 4890/2010). Končí-li ze zákona na základě platného odvolání z funkce pracovní poměr jako takový, není možné, aby po jeho skončení došlo následně ke změně sjednaných pracovních podmínek ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 zák. práce; dohodnou-li se účastníci na navázání nového pracovního poměru, nelze práva a povinnosti s ním spojené směšovat s již skončeným pracovním poměrem. V opačném případě, je-li odvolání z funkce neplatné – a to právě tvrdí v projednávané věci žalobce – pracovní poměr účastníků pracovního poměru trvá i nadále, a je možné - v závislosti na projevené souhlasné vůli účastníků, kterou je třeba v případě nejasností zjišťovat výkladem – dohodnout se jak na změně sjednaných pracovních podmínek, tak na navázání nového samostatně posuzovaného (souběžného) pracovního poměru. Závěr odvolacího soudu, že se účastníci dohodli na změně sjednaných pracovních podmínek a že pracovní poměr skončil 30.6.2007, proto z hledisek výše naznačených nemůže obstát, neboť takový úsudek o dalším trvání pracovního poměru by byl jedině možný, jestliže by odvolání z funkce nebylo platné [odvolací soud vycházeje ze zaujatého (nesprávného) právního názoru „považoval za nadbytečné zabývat se platností odvolání z funkce jak po formální tak po věcné stránce“].
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobce neprokázal existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, neboť pracovní poměr účastníků skončil 30.6.2007, proto za současného stavu věci není správný; správný proto nemůže být ani rozsudek, který je na tomto závěru založen.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věta první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. října 2013
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu