ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.249.2000.1
ROZSUDEK
21 Cdo 249/2000
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému O., o 34.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 26 C 10/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. listopadu 1999 č. j. 16 Co 224/99-35, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 34.000,- Kč s 15% úrokem od 23. 1. 1999 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že na základě dohody o změně sjednaných pracovních podmínek ze dne 14. 5. 1997 přešel výrobně-organizační jednotky O. o. z. do jiné výrobně-organizační jednotky O. o. z. Protože k přechodu došlo v souvislosti s vyhlášeným útlumem, vznikl mu podle směrnice O. ze dne 10. 8. 1993 č. 19/93 nárok na adaptační příspěvek. Žalovaný mu odmítl adaptační příspěvek vyplatit, protože se podle jeho názoru nejednalo převod z důvodu útlumu, nýbrž o „zcela běžný převod".
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 30. 4. 1999 č. j. 26 C 10/99-14 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 6.569,- Kč „k rukám právního zástupce JUDr. M. P.". Při rozhodování o věci samé vycházel ze zjištění, že žalovaný dal žalobci dne 9. 4. 1997 výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce z důvodu realizace útlumu D. J. F. V průběhu výpovědní doby však došlo mezi účastníky k dohodě o změně sjednaných pracovních podmínek tak, že se žalobce stal s účinností od 1. 6. 1997 zaměstnancem O., a. s., D. D. I když v dohodě ze dne 14. 5. 1997 není uveden důvod přechodu žalobce, „ze všech okolností případu lze učinit jednoznačný závěr, že k přechodu došlo v důsledku realizace útlumového programu na D. J. F.". Protože žalobce přešel k výkonu stejného zaměstnání do jiné důlní výrobně organizační jednotky poté, co na pracovištích v podzemí zařazených do I.AA kategorie pracoval po dobu delší než 10 roků, náleží mu adaptační příspěvek.ve výši 30.000,- Kč, zvýšený o 4.000 Kč, podle bodu 3.3.1 písm. a), b) směrnice č. 19/1993. Okolnost, že se žalobcem nebyla sjednána dohoda o poskytnutí adaptačního příspěvku, je podle názoru soudu prvního stupně „právně bezvýznamná", neboť předpokladem pro přiznání adaptačního příspěvku není ani sjednání takové dohody, ani vystavení dokladu pro přiznání adaptačního příspěvku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1.11.1999 č. j. 16 Co 224/99-35 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zdůraznil, že adaptační příspěvek podle směrnice č. 19/1993 náleží zaměstnancům, kteří vykonávají stanovenou práci pro konkrétní výrobně-organizační jednotku, v jejím rámci, v její prospěch, a kteří v rámci útlumu přejdou do jiné organizační jednotky, pro kterou vykonávají stejný druh práce, avšak musí se adaptovat na odlišné pracovní podmínky a pracovní kolektiv a vyrovnat se s „komplikacemi a nepříjemnostmi s adaptací na nové pracoviště spojenými". Žalobce však v posledních nejméně 10 letech nepracoval pro určitou výrobně-organizační jednotku, nýbrž na všech dolech v revíru zaváděl novou techniku v tzv. zaváděcí četě. Protože ve stejné práci za stejných podmínek pracoval i po 1. 6. 1997 po převedení na D. D. o.z. a neměl tudíž zapotřebí přizpůsobovat se jiným pracovním podmínkám, nárok na adaptační příspěvek mu nevznikl.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že podle bodu I odst. 1 písm. a) směrnice č. 19/1993 ze dne 10. 8. 1993 vzniká nárok na adaptační příspěvek zaměstnancům vykonávajícím zaměstnání v podzemí v I.AA kategorii, kteří na základě dohody o změně sjednaných pracovních podmínek v souvislosti se snižováním těžby uhlí nebo realizace útlumového programu přejdou k výkonu stejného zaměstnání do jiné důlní výrobně-organizační jednotky. Tyto podmínky žalobce splnil a nikde ve směrnici není uvedeno, že by nárok na adaptační příspěvek byl podmíněn tím, že by se zaměstnanec musel přizpůsobovat jiným pracovním podmínkám. Směrnice č. 19/1993 je vnitřním předpisem žalovaného, pro vyplacení adaptačního příspěvku platí pouze podmínky, které jsou ve směrnici uvedeny a nelze provádět její výklad nad rámec stanovených podmínek. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je i podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce byl u žalovaného (jeho právního předchůdce) zaměstnán na základě pracovní smlouvy jako dělník v dole. Byl veden jako „kmenový pracovník" odštěpného závodu O. D. J. F., avšak zařazen byl jako dělník v tzv. zaváděcí četě O. D. m., o.z. a „drtivou většinu pracovního výkonu odváděl na jiných důlních závodech" žalovaného, naposledy „několik let" v odštěpném závodě O. D. D.. Dopisem ze dne 9.4.1997 žalovaný (odštěpný závod O. D. J. F.) sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce „z důvodu realizace útlumu D. J. F.". Dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 14.5.1997, uzavřenou mezi žalobcem, odštěpným závodem O. D. J. F. jako uvolňujícím a odštěpným závodem O. D. D. jako přijímajícím, bylo sjednáno, že žalobce bude od 1.6.1997 „zaměstnancem" odštěpného závodu O. D. D. „ve funkci důlního zámečníka, tar. st. 5-6"; i po 1.6.1997 byl uvolněn pro práci v zaváděcí četě O. D. m., o.z. a pracoval ve stejném pracovním zařazení jako dříve. Ředitel pro personální a sociální věci žalovaného vydal dne 10.8.1993 „k řešení dalšího pracovního uplatnění pracovníků dotčených snižováním těžby uhlí nebo realizací útlumového programu při nezbytné stabilizaci klíčových zaměstnáni na důlních pracovištích O., a.s., po projednání v K. O." Směrnici č. 19 - Poskytování adaptačního příspěvku pracovníkům dotčeným snižováním těžby uhlí nebo realizací útlumového programu, sp. zn. PP/655/93.
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení, zda žalobci náleží požadované plnění v první řadě významný závěr o tom, zda Směrnice č. 19 ze dne 10.8.1993 byla způsobilá platně založit nárok na adaptační příspěvek.
56
V právní teorii ani v soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy (včetně individuálních pracovněprávních vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem) zásadně mají kogentní povahu (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 27/96, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 5, Praha, C.H.Beck 1997, str. 451). Tato povaha pracovněprávních předpisů, spočívající na principu, že „co není povoleno, je zakázáno", se projevuje především v ustanovení §244 odst. 1 zák. práce, podle kterého „smlouva (dohoda) sjednaná podle příslušných ustanovení pracovněprávních předpisů je uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu". To - mimo jiné - znamená, že účastníci pracovněprávních vztahů mohou své smlouvy (dohody) uzavřít jen ohledně těch typů smluv (dohod), které jsou upraveny (předvídány) pracovněprávními předpisy, a že jejich smluvní volnost se uplatní jen tam, kde to pracovněprávní předpisy umožňují; jestliže pracovněprávní předpisy účastníkům pracovněprávních vztahů neumožňují odchylnou úpravu jejich práv a povinností, je třeba to, co těmto předpisům nevyhovuje, považovat za zakázané. Kogentnost právní úpravy pracovněprávních vztahů je vyjádřena též v ustanovení §20 odst. 2, větě první zák. práce, podle něhož „v kolektivních smlouvách lze upravovat mzdové a ostatní pracovněprávní nároky v rámci daném pracovněprávními předpisy"; platí-li tento princip vedle individuálních smluvních vztahů také pro kolektivní vyjednávání (tedy i pro uzavírání kolektivních smluv, z nichž vznikají nároky jednotlivým zaměstnancům), tím spíše platí (argumentum a maiori ad minus) pro vnitropodnikové normativní akty upravující pracovněprávní vztahy.
To, že obecně závazné právní předpisy (srov. §272 odst. 1 zák. práce) upravující pracovněprávní vztahy mají zásadně kogentní povahu, tedy - mimo jiné - znamená, že tzv. ostatní pracovněprávní předpisy mohou upravovat pracovněprávní nároky, jen jestliže to pracovněprávní předpisy umožňují; jestliže pracovněprávní předpisy účastníkům pracovněprávních vztahů neumožňují odchylnou úpravu jejich práv a povinností, je třeba to, co těmto předpisům nevyhovuje, považovat za zakázané. Uvedený závěr není v rozporu ani s ustanovením čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vydané ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. a usnesením předsednictva Č. n. r. č. 2/1993 Sb. vyhlášené jako součást ústavního pořádku České republiky, podle kterého „každý může činit, co není zákonem zakázáno". Jestliže kogentní povaha pracovněprávních předpisů spočívá - jak bylo uvedeno výše - na zásadě, že co „není povoleno, je zakázáno", pak je třeba - z pohledu ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod - to, co nevyhovuje těmto předpisům, považovat za zákonem zakázané.
Vnitropodnikové normativní akty mají hybridní povahu, tj. jak povahu normativního aktu, tak i právního úkonu. I když je nelze zaměňovat s obecně závaznými právními předpisy, upravují stejně jako právní normy celou skupinu právních vztahů neurčeného počtu a stejného druhu a tato normativní povaha upravovaných práv a povinností vyžaduje, aby nárok z nich vznikající mohl být uplatňován stejně jako nárok vznikající přímo z právního předpisu. Okolnost, že je vnitropodnikovým normativním aktům připisována současně povaha právního úkonu potom - kromě jiného - znamená, že jsou jako právní úkony posuzovány i z hlediska své platnosti, včetně toho, zda se svým obsahem nebo účelem nepříčí zákonu nebo zákon neobchází nebo se jinak nepříčí zájmům společnosti [§242 odst. 1 písm. a) zák. práce].
V posuzované věci je třeba vzít v úvahu, že i když Směrnice č. 19 ze dne 10.8.1993 stanoví, že „adaptační příspěvek se hradí ze mzdových nákladů a podléhá dani z příjmu", nejedná se o peněžité plnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, ale o určitou formu hmotného zabezpečení poskytovaného v souvislosti s řešením dalšího pracovního uplatnění zaměstnanců dotčených snižováním těžby uhlí nebo realizací útlumového programu, které nelze považovat za mzdu (srov. §4 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb. o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, v platném znění). Jde-li o plnění z pracovněprávních vztahů, může je zaměstnavatel poskytnout zaměstnanci - jak z výše uvedeného vyplývá - jen tehdy, stanoví-li to právní předpisy a jen za podmínek a v rozsahu těmito právními předpisy stanovenými. Vnitropodnikový normativní akt, kterým je konstituován nárok na takové plnění, ačkoliv to obecně závazné právní předpisy neumožňují, je proto neplatným právním úkonem [§242 odst. 1 písm. a) zák. práce] pro rozpor s právními předpisy. Odvolací soud tedy - byť ne ze zcela přiléhavých důvodů - dospěl ke správnému závěru, že žalobci požadované plnění nenáleží.
Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. března 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
57
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková