ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2539.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2539/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny ve věci dědictví po F. V., zemřelém, za účasti 1) E. D., 2) R. V., 3) M. V., 4) J. S., 5) L. H., 6) B. K., 7) F. V., 8) J. M., 9) A. J., zastoupené advokátkou, 10) J. Š., zastoupené advokátem, 11) A. U., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 D 1538/2003, o dovolání A. J. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2005, č.j. 24 Co 49/2005-151, takto:
I. Dovolání A. J. se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po F. V., zemřelém (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 5.12.2003, č.j. 18 D 1538/2003-4. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena notářka (§38 o.s.ř.).
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 14.12.2004, č.j. 18 D 1538/2003-97, určil obvyklou cenu majetku zůstavitele částkou 1.412.525,70 Kč, výši zůstavitelových dluhů částkou 5.822,- Kč a čistou hodnotu dědictví po zůstaviteli částkou 1.406.703,70 Kč (výrok I.); schválil dohodu dědiců (tj. shora uvedených účastníků řízení) o vypořádání dědictví po zůstaviteli (v usnesení v plném znění citovanou)[výrok II.]; rozhodl o povinnosti dědiců zaplatit notářce odměnu a náhradu hotových výdajů (výrok III.); rozhodl o povinnosti A. J. nahradit České republice, na účet Obvodního soudu pro Prahu 5, náklady zálohované státem (výrok IV.); rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
K odvolání B. K., F. V., J. M., A. J. a A. U. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12.9.2005, č.j. 24 Co 49/2005-151, usnesení soudu prvního stupně „v napadeném výroku II. o schválení dohody o vypořádání dědictví a v navazujících výrocích III., IV. a V.“ potvrdil; současně uvedl, že „v nenapadeném výroku I. zůstává“ usnesení soudu prvního stupně „nedotčeno“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že „v této právní věci došlo při jednání před soudní komisařkou dne 11.11.2004 k uzavření dohody o vypořádání dědictví“; že „dohodu všichni dědici stvrdili svými podpisy“; že „všichni dědici jsou způsobilí k právním úkonům a museli si být vědomi toho, co podepisují“; že „neobstojí tvrzení A. J., že při jednání u soudní komisařky myslela, že podepisuje prezenční listinu“; že „nebyly vzneseny žádné námitky proti obsahu protokolu o jednání dne 11.11.2004“; že „odvolací soud musí vycházet ze znění uvedeného protokolu, který obsahuje také dohodu o vypořádání dědictví v té podobě, jak byla napadeným usnesením schválena“; že „soud nemůže dodatečně napravovat neuvážené jednání účastníků, kteří si sami měli posoudit, zda obsah podepisované dohody odpovídá jejich představě“; že „z obsahu podaných odvolání i ze stanoviska dědiců vyplývá, že dědici s výjimkou J. Š. požadují změnu dohody o vypořádání dědictví“; že „dědici se nemohou domáhat změny dohody o vypořádání dědictví, když třeba jen jeden z nich s navrhovanou změnou nesouhlasí“; že „dědici také nemohou platně odstoupit od již uzavřené dohody o vypořádání dědictví, když jeden z nich s odstoupením nesouhlasí“; že „soud je vázán vůlí stran vyjádřenou v textu dohody a nemůže svévolně měnit její znění, ledaže by takovou změnu navrhovaly smluvní strany, což se nestalo“; že „v případě, kdy je uzavřena dohoda o vypořádání dědictví, je nerozhodné, kdo o zůstavitele za jeho života pečoval“; že „soud nemůže v řízení o dědictví přikazovat dědici, jak má naložit s majetkem, který nabude na základě rozhodnutí o dědictví“; že „dohoda uvedená v napadeném usnesení souhlasí s dohodou uzavřenou při jednání před soudní komisařkou dne 11.11.2004 a neodporuje zákonu ani dobrým mravům“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala A. J. dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že „již v průběhu odvolacího řízení uváděla, že na doporučení notářky skutečně s ostatními dědici přistoupila na to, aby rekreační chata č.e. 97, včetně pozemků, byla pro zjednodušení zapsána na jedinou pozůstalou, a to na paní J. Š.“; že „se však všichni dědici současně dohodli, že J. Š. tuto chatu a pozemky prodá, za cenu dle znaleckého posudku, a tato cena bude vypořádána mezi ostatní účastníky dědického řízení“; že „tato část dohody o vypořádání dědictví však v protokolu o jednání chybí“; že „z obsahu protokolu o jednání dne 11.11.2004 nevyplývá, že byl hlasitě čten a bez připomínek účastníků“; že „protokol je pořízen na sedmi stranách, samostatná osmá strana pouze obsahuje údaj o tom, že jednání bylo skončeno v 16.00 hodin a jsou zde podpisy pozůstalých – účastníků řízení“; že „odvolatelka, když jí byla dána osmá strana protokolu k podpisu, s některými účastníky dědického řízení měla za to, že stvrzuje prezentaci a že bere na vědomí skončení jednání v 16.00 hodin“. Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
J. Š. navrhla, aby dovolání A. J. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení §235h odst.1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních §336m odst.2 (§336n) a v §338za o.s.ř. (§238 a §238a o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§239 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst.2 o.s.ř. [§239 odst.1 písm.b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst.1 o.s.ř. [§239 odst.2 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst.2 o.s.ř. [§239 odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení §75a o.s.ř. [§239 odst.3 o.s.ř.].
A. J. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání A. J. proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Podle ustanovení §482 obč. zák., je-li více dědiců, vypořádají se u soudu mezi sebou o dědictví dohodou. Neodporuje-li dohoda zákonu nebo dobrým mravům, soud ji schválí.
Podle ustanovení §175q odst. 1 písm. c) o.s.ř. soud v usnesení o dědictví schválí dohodu o vypořádání dědictví nebo dohodu o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů.
Bylo-li prokázáno dědické právo více osob, soud schválí jejich dohodu o vypořádání dědictví, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům [§482 obč.zák., §175q odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Dohodu o vypořádání dědictví je možné uzavřít jen před soudním komisařem nebo před soudem. Dokud nebude dohoda, k níž došlo do protokolu u soudu nebo soudního komisaře, podepsána jejími účastníky, nelze k ní přihlédnout (srov. §41b o.s.ř.). Dohodu musí uzavřít všichni, jimž svědčí dědické právo po zůstaviteli; okolnost, jaký dědický titul jim svědčí (tj. zda dědí ze zákona nebo ze závěti anebo z obou těchto titulů) není přitom významná. Uzavřená dohoda o vypořádání dědictví může být za řízení změněna, odvolána nebo nahrazena novou dohodou, a to i během odvolacího řízení, dokud odvolací soud ve věci nerozhodl. Změna dohody, její odvolání nebo nahrazení novou dohodou jsou možné jen se souhlasem všech dědiců, kteří ji uzavřeli (srov. zprávu o řízení o dědictví u státních notářství projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR dne 5.11.1975, sp.zn. Cpj 30/75, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1976, str. 238). Dohoda o vypořádání dědictví se musí týkat všeho majetku, který byl uveden v soupisu aktiv dědictví. Dojde-li k uzavření dohody o vypořádání dědictví, soud rozhoduje o jejím schválení či neschválení bez dalšího návrhu. Dohodu může soud schválit jen v tom znění a v té podobě, v jaké byla uzavřena; je vyloučeno, aby soud rozhodl o schválení jen části dohody nebo aby při schválení část dohody vypustil, a to i tehdy, kdyby šlo o ujednání nadbytečné, které v dohodě jinak nemá místo.
Protože odvolací soud při posouzení dohody dědiců o vypořádání dědictví po zůstaviteli, i při posouzení opodstatněnosti námitek dovolatelky vznášených proti této dohodě v odvolání (a zopakovaných v dovolání), v daném případě aplikoval i interpretoval ustanovení §482 obč. zák. v souladu s výše popsanou ustálenou judikaturou soudů, nemůže mít napadené rozhodnutí odvolacího soudu, z hlediska námitek uplatněných dovolatelkou, zásadní význam.
A. J. v dovolání také namítá, že „z obsahu protokolu o jednání dne 11.11.2004 nevyplývá, že byl hlasitě čten a bez připomínek účastníků“; že „protokol je pořízen na sedmi stranách, samostatná osmá strana pouze obsahuje údaj o tom, že jednání bylo skončeno v 16.00 hodin a jsou zde podpisy pozůstalých – účastníků řízení“; že „když jí byla dána osmá strana protokolu k podpisu, s některými účastníky dědického řízení měla za to, že stvrzuje prezentaci a že bere na vědomí skončení jednání v 16.00 hodin“.
Ani k těmto námitkám, které představují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) o.s.ř., nemohl dovolací soud při posuzování otázky, zda je proti napadenému usnesení dovolání přípustné podle §237 odst.1 písm.c) o.s.ř., přihlédnout, neboť okolnost, že řízení je případně postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže být - jak uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného usnesení odvolacího soudu po právní stránce.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání A. J. není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání jmenované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř..
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu