ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.2550.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 2550/2018-320
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. B., zastoupeného Mgr. Petrem Kallou, advokátem se sídlem v Praze 6, Slavíčkova č. 372/2, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 936/3, IČO 00007064, o určení, že došlo k diskriminaci, a o 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 239/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2017 č. j. 20 Co 343/2017-279, takto:
I. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 5. 2017 č. j. 10 C 239/2013-241 se zrušují a řízení se zastavuje.
II. Po právní moci tohoto rozsudku bude věc postoupena policejnímu prezidentu Policie České republiky k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení.
IV. České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 7 se náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou podanou dne 10.9.2013) domáhal, aby bylo určeno, že „vydáním posudku Zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra č. 316402 ze dne 16.12.2010, obsahujícího závěr o zdravotní nezpůsobilosti žalobce k výkonu služby, a následným propuštěním žalobce ze služebního poměru došlo k nepřípustné diskriminaci žalobce, jíž žalovaná porušila platné právní předpisy“, a aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 500.000,- Kč s úrokem z prodlení, který v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že jako příslušník Policie ČR vykonával službu na služebním místě vrchní asistent 1. oddělení, 3. skupiny Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby Policie ČR, Odbor ochrany zastupitelských úřadů a určených objektů. Rozhodnutím ředitele Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby Policie ČR ve věcech služebního poměru č. 191/2011 ze dne 4.1.2011 byl žalobce propuštěn ze služebního poměru. Toto rozhodnutí vychází z lékařského posudku č. ze dne 16.12.2010, vydaného Zdravotnickým zařízením Ministerstva vnitra (který nabyl právní moci dne 3.1.2011), podle něhož měl žalobce pozbýt dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu služby (stupeň D) vzhledem ke zjištění, že žalobce je nakažen virem HIV. Podle názoru žalobce je závěr posudku nesprávný zejména proto, že žalobce „je pouze infikován virem HIV, dosud u něj nevypuklo onemocnění AIDS a jeho zdravotní stav je dobrý“. V případě laboratorního průkazu viru HIV bez klinických příznaků onemocnění AIDS přitom platný právní předpis dával posuzovateli možnost hodnocení „zdravotně způsobilý s podmínkou“ (stupeň C) nebo „zdravotně nezpůsobilý“ (stupeň D). Posuzovatel však přistoupil k hodnocení stupněm D, aniž žalobce podrobil důkladné zdravotní prohlídce. Veřejný ochránce práv, na něhož se žalobce obrátil, dospěl k závěru, že se žalobce stal obětí diskriminace, neboť právní předpisy, na jejichž základě došlo k vydání posudku a rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, jsou v rozporu s ústavním pořádkem a potenciálně i s evropským právem. Žalobce považuje za „nezpochybnitelné, že propuštěním žalobce došlo k jeho znevýhodnění ve srovnání s jinými srovnatelnými příslušníky Policie ČR, které bylo motivováno přítomností diskriminačního důvodu u žalobce“. Požadoval proto „morální satisfakci v podobě deklaratorního rozsudku stvrzujícího, že se žalobce stal obětí diskriminace“, a přiznání náhrady utrpěné nemajetkové újmy v penězích.
Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 11.12.2013 č.j. 10 C 239/2013-10 řízení zastavil, věc postoupil řediteli Útvaru pro ochranu Ústavních činitelů ochranné služby Policie České republiky a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že služební poměr policisty není soukromoprávním, ale veřejnoprávním vztahem, kde „užití zákoníku práce je v převážné části vyloučeno“, a proto „nemůže být dána pravomoc soudu pro projednání a rozhodnutí věci, který souvisí s existencí služebního poměru ve smyslu §7 odst. 1 o.s.ř“.
K odvolání účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 4. 2014 č. j. 20 Co 122/2014-28 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že ustanovení §77 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, zakotvuje zákaz diskriminace „v užším rozsahu, neboť nezahrnuje zákaz diskriminace z důvodů zdravotního postižení“. Zákon č. 361/2003 Sb. je sice speciálním v poměru k zákonu č. 189/2009 Sb. (antidiskriminační zákon), protože však diskriminaci z důvodů zdravotního postižení ve služebním poměru neupravuje, „je třeba na poměry příslušníků bezpečnostních sborů v tomto směru vztáhnout úpravu obecnou“ (včetně možnosti procesní obrany u soudu). Opačný závěr by podle názoru odvolacího soudu „u těchto osob vyloučil v rozporu se zásadou rovnosti zakotvenou v čl. 1 Listiny základních práv a svobod, a v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny možnost obrany proti diskriminaci z důvodu zdravotního postižení“. Proto nelze dovodit nedostatek pravomoci soudu k rozhodnutí o předmětném nároku.
Obvodní soud pro Prahu 7 poté rozsudkem ze dne 16.5.2017 č.j. 10 C 239/2013-241 žalobu zamítl a rozhodl, že „Českému státu se nepřiznává náhrada nákladů řízení vůči žalobci“ a že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2.100,- Kč. Soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že se žalobce proti posudku lékařské komise o zdravotní způsobilosti ze dne 16.12.2010 ani proti následnému rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru neodvolal, a že rovněž ze znaleckého posudku doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc. vyplývá, že „žalobce nebyl k datu 16.12.2010 ze zdravotního hlediska schopen (způsobilý) k výkonu služby“. Žalobce „měl své limity“ a podle názoru soudu prvního stupně „je legitimní od příslušníků policie pracujících v terénu vyžadovat, aby byli s ohledem na důležitost a náročnost jejich pracovních úkolů ve vynikající psychické a fyzické kondici, což žalobce nebyl“. Nelze proto dospět k závěru, že vydáním zmíněného posudku lékařské komise a následným rozhodnutím o propuštění došlo k nepřípustné diskriminaci žalobce, neboť „kterýkoli příslušník policie, který by nebyl zdravotně způsobilý k výkonu služby, by byl propuštěn za služebního poměru“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2017 č. j. 20 Co 343/2017-279 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a výroku o nákladech řízení účastníků, ve výroku o nákladech řízení státu změnil tento rozsudek tak, že žalobce je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 7 na náhradě nákladů řízení 6.836,50 Kč, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600,- Kč. Odvolací soud v první řadě dovodil, že nevyléčitelné onemocnění žalobce lze podřadit pod definici „zdravotního postižení“ (jako zákonného diskriminačního důvodu) uvedenou v ustanovení §5 odst. 6 antidiskiminačního zákona a uplatněný nárok žalobce lze tak posoudit podle ustanovení §10 odst. 1 a 2 antidiskriminačního zákona. S poukazem na příslušná ustanovení vyhlášky č. 393/2006 Sb., o zdravotní způsobilosti, ve znění účinném do 28.11.2011, shledal postup Zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra při posouzení zdravotní způsobilosti žalobce k výkonu služby při zjištění z lékařské zprávy ze dne 2.12.2010 (že onemocnění žalobce v rozhodné době mělo klinické projevy), kterou měla lékařská komise k dispozici, za souladný s pozitivní právní úpravou, přičemž „na základě negativního lékařského posudku musel služební funkcionář podle §42 odst. 1 písm. h) zákona č. 361/2003 Sb. rozhodnout o propuštění ze služebního poměru“. Podle názoru odvolacího soudu žalobce „nemohl důvodně očekávat, že jeho onemocnění bude posuzováno individuálně mimo rámec právní úpravy dopadající na všechny příslušníky policie bez rozdílu“. Žalobce nebyl zaměstnancem v běžném pracovním poměru, ale policistou ve služebním poměru a výkonné službě, a „na osoby v takovém postavení (příslušníky bezpečnostních sborů) je namístě klást k zajištění účelu jejich služby vyšší nároky a požadavek jejich plné zdravotní způsobilosti je zcela legitimní“. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti uplatněných nároků žalobce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že odvolací soud provedl „nepřesvědčivý“ výklad pojmu „aktivní onemocnění“, které je podle vyhlášky č. 393/2006 Sb. předpokladem pro klasifikační značku D, tedy zdravotní nezpůsobilost k výkonu služby. Podle názoru dovolatele nelze klinické projevy nemoci u žalobce ve formě zvětšených uzlin, které se zpravidla projevují již ve fázi primoinfekce (tj. v nejranější fázi onemocnění HIV), považovat za „aktivní onemocnění“. Má za to, že skutečnost, že byl infikován virem HIV a že se infekce HIV u něj projevovala jen zvětšenými uzlinami, nijak nesnižovala jeho způsobilost k výkonu služby, natož aby jej činila k výkonu služby zcela neschopným. Soudy se však přiklonily k opačnému závěru ustanoveného znalce doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., který nedisponuje zkušenostmi a vědomostmi v problematice HIV, zatímco k názoru doc. MUDr. Marie Staňkové, která je v problematice onemocnění HIV uznávanou odbornicí s mnohaletou praxí, náležitě nepřihlédly. Po podrobném rozboru problematiky infekce HIV a antiretrovirové léčby žalobce zdůraznil, že kvalita života HIV pozitivních osob je dnes díky léčbě nesrovnatelně vyšší než v době objevení onemocnění HIV a že stejně tak došlo ke snížení vedlejších účinků antiretrovirové léčby, takže tato dnes může u některých jedinců mít vedlejší účinky srovnatelné s vedlejšími účinky jakýchkoliv jiných běžných léků. Žalobce v rozporu s ustanovením §4 odst. 1 vyhlášky č. 393/2006 Sb. nepodstoupil žádnou zdravotní prohlídku, při níž by mohlo být posouzeno, zda došlo či nedošlo ke ztrátě jeho zdravotní způsobilosti, lékařská komise se spokojila jen s jednou lékařskou zprávou. Podle názoru žalobce není správný závěr odvolacího soudu, že se žalobce nemůže dovolávat diskriminace z důvodu zdravotního postižení, neboť s ním bylo jednáno stejně jako s každou jinou osobou v jeho postavení. Odvolací soud se v dostatečné míře nevypořádal s legitimitou cíle a přiměřenosti požadavků, které jediné mohou opodstatňovat diskriminační jednání žalované. Nelze přitom přehlédnout, že na Slovensku, v Německu, Polsku, Rakousku, Chorvatsku či v USA mohou HIV pozitivní osoby u policie sloužit. I kdyby klasifikace zdravotní způsobilosti žalobce proběhla v souladu s vyhláškou č. 393/2006 Sb., nelze podle názoru dovolatele bez dalšího dovodit, že žalobce diskriminován nebyl, neboť použité právní předpisy jsou v rozporu s ústavním pořádkem i evropským právem, konkrétně směrnicí Rady 2000/78/ES. Soudní rozhodnutí v této věci „svědčí o nepochopení problematiky onemocnění HIV a rozhodně nepřispěla ke snížení stigmatizace a sociálního vyloučení HIV pozitivních osob“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky, za nichž soud může rozhodnout o věci samé.
Podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (tzv. podmínky řízení), soud podle ustanovení §103 o.s.ř. zkoumá kdykoli za řízení. Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§104 odst. 1 věta první o.s.ř.). Neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zakládá (mimo jiné) i nedostatek pravomoci soudu. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu (§104 odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. provedeném bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že projednání a rozhodnutí o uplatněném nároku žalobce brání nedostatek pravomoci soudu.
Podle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. (ve znění do 31.12.2013) soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. (ve znění od 1.1.2014) soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
V posuzované věci se žalobce žalobou podanou u soudu dne 10.9.2013 domáhá, aby bylo určeno, že „vydáním posudku Zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra č. 316402 ze dne 16.12.2012, obsahujícího závěr o zdravotní nezpůsobilosti žalobce k výkonu služby, a následným propuštěním žalobce ze služebního poměru došlo k nepřípustné diskriminaci žalobce, jíž žalovaná porušila platné právní předpisy“, a aby mu žalovaná zaplatila peněžitou náhradu ve výši 500.000,- Kč s úrokem z prodlení za nemajetkovou újmu, která byla žalobci jako příslušníku Policie ČR způsobena rozhodnutím ředitele Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby Policie ČR ve věcech služebního poměru č. 191/2011 ze dne 4.1.2011, kterým byl žalobce podle ustanovení §42 odst. 1 písm. h) zákona č. 361/2003 Sb. propuštěn ze služebního poměru. Žalobce má za to, že posudek a následné rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru jsou v rozporu s ústavním pořádkem a potenciálně i s evropským právem, a považuje za „nezpochybnitelné, že propuštěním žalobce došlo k jeho znevýhodnění ve srovnání s jinými srovnatelnými příslušníky Policie ČR, které bylo motivováno přítomností diskriminačního důvodu (zdravotního postižení) u žalobce“.
V projednávané věci bylo řízení o uplatněném nároku žalobce zahájeno podáním žaloby dne 10.9.2013 poté, co nabyl účinnosti zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Teto zákon komplexně upravuje služebně právní vztahy vyplývající – mimo jiné – ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky (dále též jen „příslušníka bezpečnostního sboru“), z nichž žalobce odvozuje uplatněný nárok (srov. §1 odst. 1 cit. zákona). Podle ustanovení §1 odst. 3 cit. zákona je příslušník bezpečnostního sboru ve služebním poměru k České republice, přičemž práva a povinnosti České republiky vůči příslušníkovi plní příslušný bezpečnostní sbor. Do služebního poměru příslušníka bezpečnostního sboru, který vzniká mocenským aktem služebního funkcionáře (rozhodnutím o přijetí), může být přijat pouze občan České republiky starší 18 let, který složil služební slib a splňuje další zákonem stanovené předpoklady (srov. §§13 a 17 cit. zákona). V soudní praxi je ve vztahu ke služebně právním vztahům přijímán názor (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.11.2003 sp. zn. 21 Cdo 1553/2003 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.5.1998 sp. zn. 2 Cdon 949/97, uveřejněné pod č. 162 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998), že služební poměr policisty (či jiných příslušníků bezpečnostních sborů) je svojí povahou typickým právním poměrem státně zaměstnaneckým, veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním. Vzájemné vztahy účastníků tohoto poměru se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci, a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva. Tato veřejnoprávní povaha je příznačná pro vzájemné vztahy účastníků služebního poměru jako celku a nemůže na ní ničeho změnit ani způsob, jakým žalobce své požadavky procesně uplatnil. Na tomto právním názoru dovolací soud i nadále setrvává a neshledává žádné důvody k jeho změně.
Protože se v posuzovaném případě nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř., jen stanoví-li to zákon.
Řízení ve věcech služebního poměru upravuje zákon č. 361/2003 Sb. tím způsobem, že ve věcech služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů jednají a rozhodují jménem státu služební funkcionáři, jimiž jsou nadřízený ředitele bezpečnostního sboru, ředitel bezpečnostního sboru a osoby pověřené rozhodováním ve věcech služebního poměru (srov. §2 cit. zákona). Práva a povinnosti účastníků řízení ve věcech služebního poměru a postup služebních funkcionářů v rámci tohoto řízení, včetně opravných prostředků, zmíněný zákon vymezuje v Části dvanácté nadepsané „Řízení ve věcech služebního poměru“ v ustanoveních §§169 až 196. Ustanovení zde obsažená - kromě jiného - stanoví, že řízení ve věcech služebního poměru může proběhnout rovněž za účasti bývalého příslušníka, jehož služební poměr již zanikl (srov. §169 cit. zákona), že proti rozhodnutí služebního funkcionáře vydaného podle ustanovení §181 cit. zákona je možné podat odvolání, o němž rozhoduje služební funkcionář nadřízený služebnímu funkcionáři, který napadené rozhodnutí vydal (srov. §190 odst. 1 a 6 cit. zákona), že proti rozhodnutí ministra nebo vládou určeného člena vlády lze podat rozklad, o kterém rozhoduje služební funkcionář, který napadené rozhodnutí vydal (srov. §191 cit. zákona), že rozhodnutí, proti kterému již nelze podat odvolání (rozklad), je v právní moci (§182 odst. 1 cit. zákona) a že návrh na přezkoumání rozhodnutí služebního funkcionáře soudem je možno podat až po vyčerpání opravného prostředku podle ustanovení §190 nebo §191, a to v době 60 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí (srov. §196 odst. 1 cit. zákona, a rovněž §5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). Rozhodnutí ve smyslu ustanovení §181 zákona č. 361/2003 Sb. služební funkcionář nevydává pouze v taxativně vymezených případech uvedených v ustanovení §171 písm. a) až j) zákona č. 361/2003 Sb. (tj. pokud se jedná o přijímací řízení, služební hodnocení, vyslání na služební cestu, vyslání na studijní pobyt, vyslání na ozdravný pobyt, nařízení služební pohotovosti, rozvržení doby služby v týdnu, nařízení služby přesčas, určení nástupu dovolené a odvolání z ní a udělování služebního volna s poskytnutím služebního příjmu).
Vedle zmíněných procesních ustanovení upravujících postup služebních funkcionářů v rámci řízení ve věcech služebního poměru obsahuje zákon č. 361/2003 Sb. v Části šesté, Hlavě I. pod marginální rubrikou „Péče o příslušníky“ též hmotněprávní ustanovení, v nichž je promítnuta – mimo jiné – zásada rovného zacházení (srov. §77 odst. 8 cit. zákona) a zákaz přímé i nepřímé diskriminace ve služebním poměru z důvodů pohlaví, sexuální orientace, jazyka, náboženského vyznání nebo víry, politického nebo jiného smýšlení, členství v odborových organizacích a jiných sdruženích, majetku, rodu, rasy, barvy pleti, národnosti, etnického nebo sociálního původu, věku, těhotenství a mateřství, manželského a rodinného stavu, povinností k rodině (srov. §77 odst. 2 cit. zákona). Všechny nároky vyplývající z porušení tohoto zákazu je třeba jednoznačně chápat jako nároky vyplývající ze služebního poměru příslušníka bezpečnostního sboru, pro něž v zásadě platí procesní režim podle Části dvanácté zákona č. 361/2003 Sb. Jedinou výjimku z tohoto pravidla vymezuje ustanovení §77 odst. 9 cit. zákona, podle kterého, dojde-li ve služebním poměru k porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení jiným jednáním než rozhodnutím služebního funkcionáře, má příslušník právo domáhat se u soudu, aby bylo upuštěno od tohoto porušování, aby byly odstraněny jeho následky a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění, toto právo má příslušník i v případě, že jeho služební poměr již skončil. Výši náhrady určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k porušení práv a povinností došlo.
Dovolací soud již v minulosti vyjádřil názor (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2016 sp. zn. 21 Cdo 2686/2015), že citované ustanovení zakládá výluku z obecné procesní úpravy řízení ve věcech služebního poměru svěřených jinak služebnímu funkcionáři, a v uvedených typech řízení zakládá přímou pravomoc soudu v občanském soudním řízení. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že ve věcech služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů je podle ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. dána pravomoc soudu rozhodovat na základě žaloby podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. pouze tehdy, je-li žaloba podána z důvodu porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení jiným jednáním než rozhodnutím služebního funkcionáře vydaným podle ustanovení §181 zákona č. 361/2003 Sb. Tímto jiným jednáním lze rozumět např. obtěžování a sexuální obtěžování (srov. §77 odst. 5 a 6 cit. zákona), pronásledování, odmítnutí nebo opomenutí přijmout určité rozhodnutí nebo opatření, jehož důsledkem je znevýhodnění jednoho příslušníka oproti jiným apod. Má-li porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení základ v konkrétním rozhodnutí služebního funkcionáře, rozhodují o právech nebo povinnostech příslušníků bezpečnostních sborů, tak jako ve všech ostatních věcech vyplývajících ze služebního poměru (vyjma případů uvedených v ustanovení §171 cit. zákona, na něž se ustanovení o řízení ve věcech služebního poměru nevztahují), služební funkcionáři podle Části dvanácté zákona č. 361/2003.
Na uvedeném závěru nic nemění okolnost, že ustanovení §77 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., které ve služebním poměru zakazuje přímou a nepřímou diskriminaci motivovanou stanovenými diskriminačními důvody, v taxativním výčtu těchto diskriminačních důvodů neuvádí „zdravotní postižení“.
Řešení lze zčásti nalézt v zákoně č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon). Smyslem a účelem tohoto zákona, který nabyl účinnosti dnem 1.9.2009, je vytvoření jednotné právní úpravy práva na rovné zacházení a ochranu před diskriminací a zajištění stejného standardu pro všechny oběti nerovného zacházení a diskriminace v právních vztazích vyjmenovaných v ustanovení §1 odst. 1, kde se pod písm. c) výslovně uvádí, že tento zákon „blíže vymezuje právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace ve věcech pracovních, služebních poměrů a jiné závislé činnosti, včetně odměňování“. Tento zákon v rámci definice přímé a nepřímé diskriminaci zahrnuje mezi diskriminační důvody též zdravotní postižení (srov. §2 odst. 3, §3 odst. 1 antidiskriminačního zákona), doplňuje další skutkové podstaty nepřímé diskriminace z důvodu zdravotního postižení (srov. §3 odst. 2 antidiskriminačního zákona), vysvětluje, co se rozumí zdravotním postižením pro účely tohoto zákona (srov. §5 odst. 6 antidiskriminačního zákona), a definuje, jaké jednání není diskriminací z důvodu zdravotního postižení (srov. §7 odst. 1 cit. zákona).
Jak vyplývá z důvodové zprávy k antidiskriminačnímu zákonu, zákonodárce z důvodu efektivity volil tento jednotný zákon namísto toho, aby novelizoval (a následně v budoucnu byl nucen novelizovat) velký počet právních předpisů, v jejichž rámci je nutné zajistit rovné zacházení a ochranu před diskriminací, mezi kterými výslovně jmenoval i zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Antidiskrimanční zákon je proto vůči ostatním právním předpisům upravujícím rovné zacházení a zákaz diskriminace (včetně zákona č. 361/2003 Sb.) ve vztahu subsidiarity, tedy slouží jako obecný právní předpis a ostatní právní předpisy upravující rovné zacházení a zákaz diskriminace jsou k němu ve vztahu speciálním; v případě rozporu se použijí přednostně a naopak, pokud určité právo či povinnost neupravují, použije se právní úprava obsažená v antidiskriminačním zákoně. Přitom je třeba mít na zřeteli, že přijetí antidikriminačního zákona znamenalo ukončení novelizací ostatních (zvláštních) právních předpisů upravujících rovné zacházení a zákaz diskriminace. Z tohoto důvodu zůstala současná hmotněprávní úprava této problematiky v poměrech příslušníků bezpečnostních sborů, obsažená v ustanovení §77 zákona č. 361/2003 Sb. (ve srovnání s hmotněprávní úpravou obsaženou v antidiskriminačním zákoně), v některých ohledech neúplná a zastaralá. Na straně jedné sice zvlášť upravuje ochranu příslušníka bezpečnostního sboru před zneužíváním práv a povinností vyplývajících ze služebních vztahů k jeho újmě nebo k ponižování jeho důstojnosti a před postihem či znevýhodněním proto, že se zákonným způsobem domáhá svých práv a nároků vyplývajících ze služebního poměru (srov. §77 odst. 1 a 10 zákona č. 361/2003 Sb.), a také upravuje navíc určité diskriminační důvody (srov. §77 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb.), na straně druhé postrádá ve vymezení diskriminačních důvodů právě „zdravotní postižení“, které považuje za pohnutku k závadnému rozhodnutí služebního funkcionáře žalobce v projednávané věci. V tomto směru je proto třeba použít obecnou úpravu obsaženou v antidiskriminačním zákoně, neboť s ohledem na jeho snahu zajistit stejný standard pro všechny oběti nerovného zacházení a diskriminace bez ohledu na to, z jakého důvodu a v jakém z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení §1 odst. 1 k diskriminaci došlo, není důvod k tomu, aby příslušníci bezpečnostních sborů měli nižší míru ochrany než ostatní.
Jiná je ovšem situace, pokud jde o posouzení otázky, který orgán je oprávněn rozhodnout o uplatněném nároku žalobce, jde-li o diskriminaci z důvodu zdravotního postižení, kterou žalobce dovozuje z rozhodnutí služebního funkcionáře, jímž byl žalobce z důvodu zdravotní nezpůsobilosti k výkonu služby propuštěn ze služebního poměru. Zákon č. 361/2003 Sb. obsahuje v tomto ohledu zvláštní (speciální) ustanovení §77 odst. 9, o kterém bylo samostatně pojednáno výše a z něhož vyplývá, že, má-li porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení základ v konkrétním rozhodnutí služebního funkcionáře, rozhodují o právech nebo povinnostech příslušníků bezpečnostních sborů služební funkcionáři podle Části dvanácté zákona č. 361/2003. Z výslovného znění tohoto ustanovení by se mohlo na první pohled zdát, že zákonodárce uvažuje (uvažoval) pouze s právními prostředky ochrany proti porušení zásady rovného zacházení (a nikoli již proti diskriminaci), s ohledem na shora popsaný vývoj právní úpravy této problematiky je však zřejmé, že jde v tomto směru spíše o nedůslednost než skutečný záměr. Vzhledem k tomuto speciálnímu ustanovení, které je nepochybně třeba vztáhnout též na nároky z titulu diskriminace, je odůvodněn závěr, že ve vztahu k těmto nárokům (které mají základ v konkrétním rozhodnutí služebního funkcionáře) se neuplatní obecná právní úprava obsažená v ustanovení §10 antidiskriminačního zákona, které dává diskriminované osobě (či oběti nerovného zacházení) možnost obrátit se se svými nároky na nezávislý (obecný) soud. Jak bylo uvedeno výše, zákon č. 361/2003 Sb. připouští přímou ingerenci soudu v případech nerovného zacházení (a diskriminace) jen tehdy, dojde-li k nerovnému zacházení (nebo k diskriminaci) jiným jednáním než rozhodnutím služebního funkcionáře. Je zde reflektováno, že v těchto situacích je třeba posílit postavení příslušníka bezpečnostního sboru a dát mu možnost přímo se obrátit s uplatněním svého práva na soud. V případech, kdy nerovné zacházení (diskriminace) vyplývá z konkrétního rozhodnutí služebního funkcionáře, je zřejmě z důvodu zachování celistvosti způsobu nápravy nesprávného rozhodnutí služebního funkcionáře zachován procesní režim Části dvanácté zákona č. 361/2003 Sb. s tím, že služební funkcionář, stejně jako soud v občanském soudním řízení, je při svém rozhodování povinen dbát zvláštní úpravy břemene tvrzení a břemene důkazního v souvislosti s projednáváním nároků z porušení zákazu diskriminace (srov. §180 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb. a §133a o.s.ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že pravomoc k projednání a rozhodnutí o uplatněném nároku, který vyplývá ze služebního poměru žalobce jako příslušníka Policie ČR (policisty) a který má základ v konkrétním rozhodnutí služebních funkcionářů, na základě žaloby podle ustanovení §80 písm. b) a c) o.s.ř., zákon nesvěřuje soudu ani ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. Projednání a rozhodnutí o dané věci tedy brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), kterou nelze odstranit (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Protože dovoláním napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů, a protože uvedenou vadou je postiženo i rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud České republiky tyto rozsudky - aniž by se mohl zabývat meritem věci - zrušil (§243e odst. 4 o.s.ř.), řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci policejnímu prezidentu, který na prvním místě (jako ředitel bezpečnostního sboru – srov. §1 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb.) jedná a rozhoduje jménem státu ve věcech služebního poměru příslušníků Policie ČR (srov. §2 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem a §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů řízení představované náklady znalečného, které v řízení před soudem prvního stupně vznikly České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 7, a které byly odvolacím soudem uloženy žalobci zaplatit ve výši 6.836,50,- Kč (neboť žalobce byl v řízení před soudy osvobozen pouze z jedné poloviny a náklady vynaloženého znalečného činily 13.673,- Kč) bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §139 odst. 2 a §146 odst. 1 písm. b) o.s.ř., tak že náklady znalečného v řízení, které bylo pro nedostatek pravomoci soudu zastaveno, nebyly České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přiznány.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu