ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.2581.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 2581/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. M. , zbaveného způsobilosti k právním úkonům, zastoupeného JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova č. 1250/50, proti žalovanému Ing. K. K. , zastoupenému Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Oldřichova č. 23, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, eventuelně o neúčinnost zástavních smluv, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 115/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. března 2009 č.j. 28 Co 51/2009-165, takto:
Dovolání žalobce se zamítá.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že žalovaný "nemá zástavní právo k nemovitostem a pozemkům podle dvou zástavních smluv ze dne 15.3.2006, vložených do katastru nemovitostí rozhodnutím V 1567/2006 s právními účinky ke dni 16.3.2006 a rozhodnutím V 1858/2006 s právními účinky ke dni 29.3.2006", eventuálně že "zástavní právo k nemovitostem - domu č.p., postaveném na st. a pozemkům st. zast. plocha a nádvoří, parc.č. zahrady, podle dvou zástavních smluv ze dne 15.3.2006, vložených do katastru nemovitostí rozhodnutím V 1567/2006 s právními účinky ke dni 16.3.2006 a rozhodnutím V 1858/2006 s právními účinky ke dni 29.3.2006, není vůči žalobci právně účinné". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že soudním smírem, schváleným usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 24.1.2006 č.j. 12 C 175/2004-121, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví A. M. a žalobce k předmětným (a dalším) nemovitostem a nemovitosti byly přikázány do vlastnictví A. M., která se zavázala zaplatit žalobci "na vypořádání spoluvlastnického podílu" 600.000,- Kč a na náhradě nákladů řízení 29.425,- Kč, vše do 3 měsíců od právní moci usnesení; usnesení nabylo právní moci dnem 7.2.2006. Vnuk A. M. J. N., který k dluhu A. M. přistoupil prohlášením ze dne 20.6.2006, "získal" od A. M. "plnou moc, resp. několik plných mocí, týkajících se nakládání a zatěžování nemovitostí"; kupní smlouvou ze dne 8.3.2006 prodal (jako "zástupce A. M.") část nemovitostí žalovanému a předmětné nemovitosti dal žalovanému do zástavy, a to jednak k zajištění půjčky od žalovaného, kterou A. M. "nikdy neobdržela", jednak k zajištění doplatku kupní ceny ve výši 300.000,- Kč na terénní automobil, který měl J. N. od žalovaného koupit. Zastavené nemovitosti byly poté předmětem kupní smlouvy ze dne 27.6.2006, návrh na vklad vlastnického práva podle této smlouvy byl však katastrálním úřadem zamítnut a vůči J. N. je vedeno trestní stíhání pro trestný čin poškozování věřitele; žalovaný si podle názoru žalobce "musel být vědom nejpozději v době uzavírání zástavních smluv, že zde dochází k poškozování žalobce jako věřitele". Protože A. M. ani J. N. nezaplatili dluh vůči žalobci, byla nařízena exekuce (exekučním příkazem ze dne 25.7.2006 byla nařízena exekuce prodejem předmětných nemovitostí) a usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 14.7.2006 sp. zn. 21 Nc 5704/2006 bylo vydáno předběžné opatření, kterým bylo A. M. uloženo zdržet se nakládání s předmětnými nemovitostmi. Zástavní smlouvy ze dne 15.3.2006 jsou podle názoru žalobce "absolutně neplatné", a to jednak z důvodu, že jimi "došlo ke spáchání trestného činu ke škodě žalobce", jednak z důvodu "neplatnosti hlavního zajišťovacího závazku", neboť zástupce A. M. J. N. jednal "v evidentním rozporu s jejím zmocněním", A. M. neobdržela žádné prostředky z půjčky a koupě osobního automobilu J. N. proběhla bez jejího vědomí, a J. N. prostředky použil pro svoji potřebu a nikoliv k úhradě dluhu vůči žalobci. Naléhavý právní zájem na určení "neexistence zástavních práv" spatřuje žalobce v tom, že "existence těchto zástavních práv v katastru nemovitostí podstatným způsobem znehodnocuje předmětné nemovitosti, je na překážku průběhu exekuce na nemovitosti A. M. a podstatně zhoršuje situaci žalobce jakožto věřitele a oprávněného". Pro případ, že by se "nejednalo o absolutní neplatnost", žalobce zástavním smlouvám ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku odporuje, neboť "šlo evidentně o úmysl zkrátit věřitele a tento úmysl musel být druhé straně (žalovanému) znám".
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 27.2.2008 č.j. 12 C 115/2007-101 určil, že žalovaný "nemá zástavní právo k nemovitostem - domu čp. v obci, postaveném na st., a pozemkům st. zast. plocha a nádvoří, parc.č. zahrady, podle dvou zástavních smluv ze dne 15.3.2006, vložených do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště P. č. V 1567/2006 s právními účinky ke dni 16.3.2006 a rozhodnutím č. V 1858/2006 s právními účinky ke dni 29.3.2006", a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit "ČR na účet Okresního soudu v Příbrami" soudní poplatek ve výši 6.000,- Kč, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 35.224,- Kč "na účet právního zástupce žalobce" a že žalovaný je povinen zaplatit "ČR na účet Okresního soudu v Příbrami" náklady řízení 52,- Kč. Poté, co dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť "navrhované soudní rozhodnutí má být podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí", z výsledků dokazování zjistil, že vnuk A. M. J. N. přistoupil dne 24.1.2006 k dluhu A. M. ve výši 600.000,- Kč, který se zavázala zaplatit žalobci "na vypořádání spoluvlastnického podílu" na nemovitostech, které byly přikázány do jejího vlastnictví soudním smírem, schváleným usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 24.1.2006 č.j. 12 C 175/2004-121, a že dne 20.6.2006 dluh písemně uznal co do důvodu a výše. A. M. dne 7.3.2006 zmocnila J. N. k zastupování "při jednání, uzavírání a podpisu kupních smluv a ve všech úkonech týkajících se převodu a správy předmětných nemovitostí". Na základě této plné moci uzavřel J. N. dne 15.3.2006 ve prospěch žalovaného jednak zástavní smlouvu k nemovitostem k zajištění jeho pohledávky na doplatku kupní ceny ve výši 300.000,- Kč za osobní terénní automobil, který koupil od žalovaného, jednak zástavní smlouvu, sepsanou do notářského zápisu JUDr. Marií Roubíkovou, k zajištění pohledávky z půjčky, kterou žalovaný poskytl ve výši 350.000,- Kč A. M., zastoupené J. N., a jejíž převzetí J. N. potvrdil jako její zmocněnec. J. N. jako zmocněnec A. M. uzavřel dne 27.6.2006 se žalovaným kupní smlouvu na předmětné nemovitosti, podle níž měla být kupní cena ve výši 1.000.000,- Kč uhrazena započtením pohledávek žalovaného proti A. M. a J. N.; rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 21.11.2007 sp. zn. 2 T 128/2007 byl J. N. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle ustanovení §256 odst.2 písm.a) a odst.3 trestního zákona ve stadiu pokusu, neboť jeho jednání bezprostředně směřovalo ke zmaření uspokojení věřitele tím, že zcizí část majetku dlužníka. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že "zástavní smlouva, kterou uzavřel J. N. jménem A. M. a kterou byly zajištěny závazky J. N. vůči žalovanému ve výši 300.000,- Kč je absolutně neplatná", neboť A. M. nezmocnila J. N. v plné moci ze dne 7.3.2006 k zatížení nemovitostí zástavní smlouvou k těmto nemovitostem pro dluhy J. N., ale k prodeji nemovitostí a k vyplacení žalobce. Plnou moc ze dne 15.3.2006, kterou udělila J. N. k uzavření smlouvy o půjčce a k uzavření zástavní smlouvy za účelem zajištění této půjčky, A. M. "podepisovala v nemocnici, po operaci tlustého střeva, kdy jí odpojili od přístrojů a vezli jí na chodbu a kdy byla ve špatném zdravotním stavu". Smlouvu o půjčce a zástavní smlouvu je třeba hodnotit "jako tzv. "naoko" uzavřené smlouvy (simulované právní úkony), kterými je zastřen jiný právní úkon, tj. smlouva o půjčce mezi žalovaným a J. N., nikoliv mezi žalovaným a A. M." (žalovaný výslovně vypověděl, že částku 350.000,- Kč půjčil J. N. nikoliv A. M.), "pro nedostatek vůle paní M. uzavřít simulovaný úkon je tento právní úkon neplatný" a neplatná je i navazující zástavní smlouva. Protože obě zástavní smlouvy jsou neplatné, žalovaný nemá zástavní právo k předmětným nemovitostem; právem žalobce odporovat předmětným zástavním smlouvám podle ustanovení §42a občanského zákoníku se soud prvního stupně za tohoto stavu věci nezabýval.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.3.2009 č.j. 28 Co 51/2009-165 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o určení, že žalovaný "nemá zástavní právo k nemovitostem - domu čp. 51 v obci S. J., k.ú. D., na st.p.č. 95 a pozemkům st.p.č. 95 zast. plocha a nádvoří, parc.č. 84/2 a 84/3 zahrady, podle zástavních smluv ze dne 15.3.2006, vložených do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště P. č. V 1567/2006 a č. V 1858/2006", zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek a věc v tomto rozsahu a "v rozsahu předmětu řízení o určení neúčinnosti zástavních smluv ze dne 15.3.2006, vložených do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště P. č. V 1567/2006 a č. V 1858/2006", vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud nejprve provedl důkaz pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7.11.2008 sp. zn. 11 P 54/96, jímž byl opatrovníku žalobce udělen souhlas k podání této žaloby a "k vedení řízení", a souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Při posuzování platnosti zástavní smlouvy ze dne 15.3.2006, zajišťující pohledávku z kupní ceny za osobní automobil ve výši 300.000,- Kč, odvolací soud dovodil, že J. N. jednal za A. M. na základě plné moci ze dne 7.3.2006, kterou byl "zmocněn k řadě právních úkonů ohledně předmětných nemovitostí, nebyl však výslovně touto plnou mocí zmocněn k jejich zatížení zástavním právem", a že tedy udělenou plnou moc překročil; tímto překročením plné moci je však A. M. vázána, neboť žalovanému neoznámila bez zbytečného odkladu svůj nesouhlas, a ve smyslu ustanovení §33 odst.1 věty druhé občanského zákoníku platí nevyvratitelná právní domněnka, že překročení schválila. Zástavní smlouva ze dne 15.3.2006 zajišťující pohledávku z půjčky ve výši 350.000,- Kč byla J. N. uzavřena podle plné moci udělené mu A. M. dne 15.3.2006, která ho zmocňovala k uzavření smlouvy o půjčce ve výši 350.000,- Kč s žalovaným, k převzetí půjčené částky, k uzavření zástavní smlouvy k nemovitostem k zajištění půjčky a ke svolení k vykonatelnosti notářského zápisu a "za neplatné nelze smlouvu o půjčce a zástavní smlouvu považovat ani podle ustanovení §41a odst. 2 občanského zákoníku jako simulované úkony, neboť k základním předpokladům patří i totožnost subjektů obou smluv (simulované i zastřené) a jejich vůle uzavřít zastřený právní úkon, a o takový případ nejde, neboť simulovány měly být právní úkony J. N. se žalovaným a zastřenými jsou právní úkony A. M. s žalovaným". Podle odvolacího soudu "neplatnou není zástavní smlouva jako akcesorický závazek ani pro neexistenci hlavního závazku ze smlouvy o půjčce, neboť smlouva o půjčce byla uzavřena za A. M. J. N. na základě plné moci a na základě téže plné moci J. N. za A. M. půjčenou částku od žalovaného také převzal" a nerozhodné je také to, že A. M. byla při podpisu plné moci ve špatném zdravotním stavu a že si ji případně nepřečetla. Neplatné nemohou být obě zástavní smlouvy ani pro tvrzené spáchání trestného činu J. N., neboť ten byl odsouzen za trestný čin, jehož se dopustil uzavřením kupní smlouvy se žalovaným, nikoliv uzavřením zástavních smluv. Ke tvrzení žalobce o tom, že žalovaný "měl na protiprávním jednání J. N. vědomou a aktivní účast", odvolací soud nepřihlédl s odůvodněním, že s ním žalobce "přichází až v odvolacím řízení, ač se mu před soudem prvního stupně dostalo poučení podle ustanovení §119a občanského soudního řádu". Protože se žalobce v případě neúspěchu žaloby o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, domáhal "právní neúčinnosti zástavních smluv vůči žalovanému", vrátil odvolací soud věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení a v té souvislosti zrušil výroky rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně) podal žalobce dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že změnil rozsudek soudu prvního stupně a že uložil soudu prvního stupně se v dalším řízení zabývat eventuálním petitem, když dospěl - oproti názoru soudu prvního stupně - k závěru, že obě zástavní smlouvy ze dne 15.3.2006 nejsou neplatnými právními úkony, zatímco správně měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit, neboť "řízení o žalobě s eventuálním petitem tvoří logicky určitý celek, kdy soud tím, že rozhodne o jedné z eventualit, rozhodne již o celé věci", a považuje za nepřijatelné "vyčkávat na to, jak bude dovolacím soudem rozhodnuto o dovolání proti meritorní změně rozhodnutí o základním návrhu". Žalobce dále namítá, že při hodnocení otázek platnosti či neplatnosti právních úkonů odvolací soud "izoloval určité skutečnosti, vytrhával je ze souvislostí a rezignoval tím na potřebu komplexního posouzení právních vztahů", v důsledku čehož mu "unikla tak naprosto zásadní skutečnost, že v důsledku promyšleného jednání žalovaného a J. N. došlo k nepřijatelnému omezení a ohrožení práv osob, které jsou znevýhodněny v důsledku svého zdravotního postižení (žalobce), případně v důsledku svého sociálního postavení (původní spoluvlastnice A. M.)". Podle názoru žalobce nejde o překročení plné moci, ale o její neplatnost, neobsahovala-li plná moc A. M. "zmocnění k uzavření zástavních smluv". I když J. N. byl skutečně odsouzen za pokus trestného činu poškozování věřitele, spočívající v uzavření následné kupní smlouvy, byla v trestním řízení "konstatována souvislost s uzavřenými půjčkami". Žalobce dále dovozuje, že je "nepřijatelné rezignovat na skutečné okolnosti podpisu plných mocí z hlediska věku a aktuálního zdravotního stavu zmocnitelky A. M." a že zástavní smlouva je neplatná pro neexistenci hlavního závazku ze smlouvy o půjčce, a poukazuje na "rozpor v tom, že odvolací soud na jedné straně pokládá smlouvu o půjčce za úkon J. N. a odmítá hodnocení tohoto úkonu jako simulovaného, a na druhé straně tvrdí, že půjčku uzavřela jako dlužník A. M., zastoupena J. N. podle plné moci". Odvolací soud nepřihlédl k tvrzení žalobce o tom, že žalovaný měl na protiprávním jednání J. N. aktivní účast, v rozporu se zákonem, neboť žalobce uvedené tvrzení uváděl "již od počátku řízení, zejména též s ohledem na tvrzené důvody odporovatelnosti", a je výslovně uvedeno ve vyjádření žalobce ze dne 1.6.2007 a v jeho závěrečném návrhu ze dne 20.2.2008. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu (v napadeném výroku) a aby věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedl, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, neboť odvolací soud rozhodl v souladu se zákonem a se "zásadou apelace".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobce podal dne 4.6.2007 u soudu žalobu, která obsahovala - jak je nepochybné z jejího obsahu - kromě tzv. primárního petitu též tzv. eventuální petit, tedy, řečeno jinak, požadavek, aby v případě, že tzv. primární petit bude soudem zamítnut, bylo rozhodnuto též o tzv. eventuálním petitu; tzv. primární petit spočíval v určení, že nemovitosti, žalobcem označené jako dům č.p. 51 v obci S. J., k.ú. D., postavený na st. 95, a pozemky st. 95 zast. plocha a nádvoří, parc.č. zahrady", nejsou zatíženy zástavními právy, zřízenými ve prospěch pohledávek žalovaného na základě zástavních smluv ze dne 15.3.2006 (vyjádřeném dikcí "žalovaný nemá zástavní právo k nemovitostem ...") a tzv. eventuální petit vyjadřoval požadavek na vyslovení právní neúčinnosti (odporovatelnosti) obou zástavních smluv ze dne 15.3.2006 ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku. Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 27.2.2008 č.j. 12 C 115/2007-101 vyhověl tzv. primárními petitu žaloby; v souladu se zákonem se proto nezabýval požadavkem žalobce, vyjádřeným prostřednictvím tzv. eventuálního petitu. Odvolací soud v napadeném rozsudku neshledal žalobu v jejím tzv. primárním petitu opodstatněnou; za tohoto stavu věci bylo potřebné vyjádřit též to, že se příslušný soud (soud prvního stupně) bude (musí) zabývat žalobou dále v jejím tzv. eventuálním petitu. Uvedenou procesní situaci vyřešil odvolací soud v souladu se zákonem, když dovodil, že po zamítnutí žaloby v tzv. primárním petitu odvolacím soudem je třeba věc vrátit soudu prvního stupně k projednání a rozhodnutí o požadavku uplatněném žalobcem prostřednictvím tzv. eventuálního petitu. Žalobce, který s tímto postupem nesouhlasí a dovozuje, že odvolací soud měl správně rozsudek soudu prvního stupně zrušit, neboť "řízení o žalobě s eventuálním petitem tvoří logicky určitý celek, kdy soud tím, že rozhodne o jedné z eventualit, rozhodne již o celé věci", přehlíží mimo jiné, že pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem nebyl naplněn žádný z důvodů, které jsou taxativně uvedeny v ustanovení §219a o.s.ř., a že v řízení před soudy byla projednávána žaloba s tzv. eventuálním petitem a nikoliv žaloba s tzv. alternativním petitem, která by soudu umožňovala rozhodnout jen o jednom z požadavků uplatněných žalobou, čímž by bylo rozhodnuto "o celé věci".
Dokazováním bylo před soudy zjištěno, že zástavní smlouvu ze dne 15.3.2006, kterou byla zajištěna pohledávka žalovaného z doplatku kupní ceny ve výši 300.000,- Kč, uzavřel za zástavkyni A. M. jako její zmocněnec J. N. na základě plné moci ze dne 7.3.2006, v níž byl uveden rozsah zmocněncova oprávnění (zastupování "při jednání, uzavírání a podpisu kupních smluv, podávání daňových přiznání, řízení u katastrálního úřadu" a při "všech úkonech týkajících se převodu a správy nemovitostí"), do něhož nebyla zahrnuta možnost zastavení nemovitostí.
Odvolací soud uvedenou situaci hodnotil správně jako tzv. překročení oprávnění z plné moci; důvodně akcentoval, že A. M. udělila J. N. plnou moc, z jejíž mezí (stanoveného rozsahu oprávnění) zmocněnec vybočil a učinil právní úkon, který rozsah zmocněncova oprávnění výslovně nepředpokládal. Vzhledem k tomu, že zmocnitelka A. M. neoznámila žalovanému (zástavnímu věřiteli) svůj nesouhlas se zástavní smlouvou, platí, že překročení plné moci zmocněncem J. N. při uzavření zástavní smlouvy schválila (§33 odst.1 občanského zákoníku); uvedená ratihabice pak má za následek, že ze zástavní smlouvy nastávají stejné právní účinky, jako kdyby byl právní úkon již původně učiněn zmocněncem v rozsahu jeho oprávnění.
J. N. byl - jak soudy zjistily - rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 21.11.2007 č.j. 2 T 128/2007 pravomocně uznán vinným spácháním trestného činu poškozování věřitele podle ustanovení §256 odst.2 písm.a) a odst.3 trestního zákona ve stádiu pokusu podle ustanovení §8 odst.1 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že poté, co dne 24.1.2006 přistoupil k závazku A. M. zaplatit žalobci částku 629.425,- Kč, uzavřel "jako vedlejší účastník" dne 27.6.2006 kupní smlouvu se žalovaným o prodeji předmětných nemovitostí za kupní cenu 1.000.000,- Kč, která měla být uhrazena započtením pohledávek žalovaného za A. M. a J. N., ačkoliv věděl, že sám je nemajetný a že tímto způsobem může odstranit jediný majetek A. M. jako dlužníka a znemožnit tak žalobci dosáhnout uspokojení své splatné pohledávky ve výši 629.425,- Kč. Dovolací soud souhlasí s odvolacím soudem v tom, že uvedené odsouzení J. N. nemá souvislost s uzavřením zástavních smluv ze dne 15.3.2006 a že tedy z popsaného jednání J. N. nelze činit žádné závěry o zatížení nemovitostí zástavními právy, zřízenými podle těchto zástavních smluv.
Podle zjištění soudů uzavřela A. M. se žalovaným dne 15.3.2006 smlouvu o půjčce, podle které jí žalovaný poskytl půjčku ve výši 350.000,- Kč, kterou se zavázala vrátit do 15.7.2006; A. M. přitom zastupoval jako její zmocněnec na základě plné moci ze dne 15.3.2006 J. N., který také v souladu se svými oprávněními z plné moci převzal půjčku.
S názorem dovolatele, že by tato smlouva o půjčce byla simulovaným právním úkonem, kterým měl být zastřen právní úkon půjčky, kterou měl žalovaný poskytnout J. N., dovolací soud nesouhlasí. Okolnosti, kdo byl účastníkem půjčky a kdo půjčené peníze převzal, bez pochybností vyplývají ze smlouvy o půjčce a z plné moci ze dne 15.3.2006; pro platnost smlouvy o půjčce a zástavní smlouvy, kterou bylo zřízeno zástavní právo k zajištění pohledávky z půjčky, pak nemá význam, jak J. N. s půjčenými penězi, které převzal jako zmocněnec A. M., dále naložil.
Odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat, že by "rezignoval na skutečné okolnosti podpisu plných mocí z hlediska věku a aktuálního zdravotního stavu zmocnitelky A. M.". Z dosažení určitého věku nebo z nepříznivého zdravotního stavu nelze bez dalšího dovozovat, že by fyzická osoba nebyla způsobilá právně jednat; nepříznivý zdravotní stav fyzické osoby má vliv na její způsobilost činit právní úkony, jen jestliže byla rozhodnutím soudu zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo jestliže fyzická osoba jednala v duševní poruše, která ji činí k právnímu úkonu neschopnou (srov. §38 odst.1 a 2 občanského zákoníku). Za řízení před soudy nebylo zjištěno (a ani tvrzeno), že by A. M. nebyla způsobilá k právním úkonům nebo že by některý právní úkon učinila v duševní poruše, která by ji činila neschopnou k tomuto právnímu úkonu.
Má-li být posouzen právní úkon z hlediska, zda se jím maří možnost uspokojení pohledávky věřitele, je třeba podle ustálené judikatury soudů náležitě rozlišovat, zda jde o právní úkon, který dlužník učinil v úmyslu zkrátit věřitele a u něhož druhý (další) účastník o tomto úmyslu dlužníka věděl (musel vědět) nebo zda se jedná o právní úkon, který učinili oba (všichni) jeho účastníci v úmyslu zmařit jím v rozporu se zákonem (obejitím zákona) uspokojení věřitele některého z nich; zatímco v druhém z uvedených případů nastává neplatnost právního úkonu (§39 občanského zákoníku), má úmysl dlužníka zkrátit uspokojení pohledávky věřitele, který byl (musel být) druhému (dalšímu) účastníku právního úkonu znám, právní význam při odporovatelnosti právnímu úkonu ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku (srov. například právní názory uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2001 sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, který byl uveřejněn pod č. 134 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1.7.2008 sp. zn. 29 Odo 1027/2006, který byl uveřejněn pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009).
Žalobci lze přisvědčit v tom, že již od počátku řízení tvrdil, že žalovaný si "musel být vědom nejpozději v době uzavírání zástavních smluv, že zde dochází k poškozování žalobce jako věřitele" (srov. obsah žaloby ze dne 1.6.2007) a že žalovaný "věděl a musel vědět, že uzavíráním zástavních smluv dochází ke zkrácení vymahatelnosti pohledávky věřitele, tj. žalobce (srov. přednes zástupce žalobce při jednání u soudu prvního stupně dne 20.2.2008). Uvedená tvrzení jsou (mohou být) ovšem - jak je nepochybné z jejich obsahu - významná jen z pohledu odporovatelnosti právním úkonům ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku; to, že by žalovaný měl "na protiprávním jednání J. N. vědomou a aktivní účast" a že by tedy žalovaný učinil (svým "aktivním" jednáním) společně s J. N. právní úkon v úmyslu zmařit uspokojení žalobce, žalobce uvedl teprve za odvolacího řízení (ve vyjádření k odvolání ze dne 1.7.2008), a odvolací soud k takto nově tvrzené skutečnosti v souladu se zákonem nepřihlédl.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu (ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně) je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. srpna 2011
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu