ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.2584.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 2584/2020-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci zástavní věřitelky IT credit, s. r. o. se sídlem v Praze 8, Pernerova č. 502/50, IČO 26444437, zastoupené JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Stará cesta č. 205, proti zástavní dlužnici GLOBALICA a. s. se sídlem v Praze 5 – Radotíně , Věštínská č. 36/9, IČO 27065871, zastoupené Mgr. Jakubem Stránským, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská č. 103/12, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 5 C 436/2018, o dovolání zástavní dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2020, č. j. 20 Co 341/2019-113, takto:
Dovolání zástavní dlužnice se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání zástavní dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2020, č. j. 20 Co 341/2019-113, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení zásadní otázky, za jakých okolností lze nařídit soudní prodej zástavy, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K otázce rozsahu soudem posuzovaných skutečností v řízení o soudním prodeji zástavy srov. při obdobné právní úpravě řízení o soudním prodeji zástavy v ustanoveních §200y – §200za o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, které bylo uveřejněno pod č. 58/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3973/2009, nebo již ve vztahu k právní úpravě řízení o soudním prodeji zástavy obsažené v ustanoveních §353a – 358 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních – dále jen „z. ř. s.“ (ve znění pozdějších předpisů), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4421/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3649/2018 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 177/2019, a v nich vyjádřený právní názor, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, že tyto rozhodné skutečnosti nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto) a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné; soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda bylo doloženo zástavní právo k zástavě a jím zajištěná pohledávka, přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv, avšak jen tehdy, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo, což znamená, že je z obsahu spisu zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, nelze jej věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků, neboť povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 z. ř. s., neumožňuje soudu provést dokazování k takovým sporným tvrzením (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2786/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1809/2017), jinak se prostor pro uplatnění neplatnosti smluv vytvoří až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy, bude-li zástavním věřitelem podán návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) [k tomu srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které bylo uveřejněno pod č. 113/2011 v časopise Soudní judikatura, nebo v již uvedeném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4421/2015].
K doložení existence zajištěné pohledávky zástavní věřitelka předkládá „Smlouvu o úvěru“, uzavřenou dne 14. 3. 2012 mezi družstvem Artesa, spořitelní družstvo, jakožto věřitelem a společnostmi GLOBALICA a. s. a FORTIS Bohemia, spol. s r. o. jako dlužníky, jejímž obsahem byl závazek věřitelky poskytnout dlužníkům úvěr ve výši 76 mil. Kč pro dohodnuté účely, závazek dlužníků úvěr včetně úroků vrátit a závazek „dlužníků zajistit úvěr zřízením zástavního práva k nemovitostem“ v čl. 3. smlouvy specifikovaným. Uvedená smlouva nese prima facie všechny znaky úvěrové smlouvy dle §497 a následujících zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Dále z obsahu smlouvy je nutno dovodit, že dlužníci jsou v postavení dlužníků (ve vztahu k vlastní povinnosti peněžní prostředky vrátit) solidárních (§511 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). K dovolatelkou namítané problematice uzavření smlouvy mezi vícero osobami, kdy důvod neplatnosti smlouvy svědčí pouze ve vztahu k některé z nich (jak je řešena i v tomto případě), Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2936/2012, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 33/2013, vyslovil a odůvodnil závěr, že v případě, kdy smlouva o úvěru je uzavřena též s osobou, ohledně níž by bylo možno dovodit důvod neplatnosti této smlouvy, nezakládá to důvod neplatnosti smlouvy ve vztahu k dalšímu dlužníkovi. Jinak řečeno, skutečnost, že úvěrová smlouva je pro kontraktační nezpůsobilost jednoho ze (spolu)dlužníků (z důvodu nečlenství ve spořitelním družstvu) ve vztahu k němu neplatná, neznamená, že je neplatná jako celek i ve vztahu ke druhému (spolu)dlužníku (srovnej dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 974/2019).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavní dlužnice podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení před dovolacím soudem nebylo rozhodováno s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 114/06, kde Ústavní soud konstatoval, že je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 68/16).
Dovolatelka v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 2. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu