ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.2594.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 2594/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a.s. se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, IČO 00001350, proti žalovanému L. K. , zastoupenému JUDr. Pavlem Vyroubalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Palackého č. 168, o určení neúčinnosti darovacích smluv, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 247/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 25. dubna 2013 č.j. 60 Co 22/2013-158, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. října 2012 č.j. 19 C 247/2011-124 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu ve Zlíně dne 26.7.2011 domáhala určení, že jsou vůči ní právně neúčinné "Darovací smlouva sepsaná ve formě notářského zápisu N 170/2009, NZ 156/2009 ze dne 23.7.2009 mezi C. K. jako dárcem a žalovaným jako obdarovaným", na "základě níž byl dne 13.8.2009 zapsán vklad vlastnického práva k nemovitostem evidovaným na LV č. 108, 447 a 71, vedených Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín, pro obec B., k.ú. B. u V., ve prospěch obdarovaného s právními účinky ke dni 3.8.2009 pod čj. V-5367/2009-705" a "Darovací smlouva sepsaná ve formě notářského zápisu N 171/2009, NZ 157/2009 ze dne 23.7.2009 mezi C. K. a H. K. jako dárci na straně jedné a žalovaným jako obdarovaným na straně druhé", na "základě níž byl dne 12.8.2009 zapsán vklad vlastnického práva k nemovitostem evidovaným na LV č. 30, vedeném Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín, pro obec U., k.ú. U., ve prospěch obdarovaného s právními účinky ke dni 3.8.2009 pod čj. V-5365/2009-705". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že otci žalovaného C. K. bylo směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Brně ze dne 24.8.2010 č.j. 3 Cm 225/2010-16, který je "vůči C. K. v právní moci ode dne 11.11.2010", uloženo, aby žalobkyni zaplatil směnečný peníz 5.133.452,- Kč, 6% úrok ročně od 21.11.2009 do zaplacení ze směnečného peníze, směnečnou odměnu ve výši 17.111,- Kč a náklady soudního řízení v částce 206.020,- Kč, že však C. K. darovacími smlouvami ze dne 23.7.2009 převedl "nemovitosti v celkové hodnotě cca 12.000.000,- Kč" na žalovaného (svého syna), čímž "byla zkrácena možnost uspokojení z majetku dlužníka". Protože dlužník "nemá dostatek majetku, z něhož by mohl být nárok žalobkyně uspokojen", má žalobkyně za to, že jsou splněny podmínky odporovatelnosti těchto právních úkonů podle ustanovení §42a občanského zákoníku.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 4.10.2012 č.j. 19 C 247/2011-124 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 22.979,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Vyroubala. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že, i když dlužník žalobkyně C. K. učinil právní úkony, kterými zkrátil uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně ze směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 24.8.2010 č.j. 3 Cm 225/2010-16, žalovaný prokázal, že "vyvinul náležitou pečlivost k tomu, aby rozpoznal úmysl směnečného dlužníka zkrátit věřitele, neboť se informoval u otce na jeho podnikání i vše s tím související, nechal si předložit příslušné doklady jako smlouvy, účetnictví apod. a požádal svého bratra, který jako vystudovaný ekonom ekonomickým otázkám rozumí, aby i on vše prověřil a dostalo se mu přitom ujištění od otce i bratra, že je vše v pořádku, a sám také navštívil katastr nemovitostí, aby si některé věci ověřil sám". Navíc, darovací smlouvy byly "z pohledu žalovaného uskutečněny nikoliv s úmyslem krátit věřitele, ale jako naplnění staré dohody dědiců".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 25.4.2013 č.j. 60 Co 22/2013-158 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni uložil, aby zaplatila žalovanému na náhradě nákladů řízení 15.910,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Vyroubala; ve výroku ve věci samé jej potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.485,- Kč k rukám JUDr. Pavla Vyroubala. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalovanému podařilo prokázat, že vynaložil náležitou pečlivost k poznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, když "přibral i kvalifikovanou osobu, tedy Ing. T. K., přičemž v rámci předejití možného zkrácení věřitelů dlužníka provedl studium účetní dokumentace podnikatelských subjektů, kde měl dlužník účast", a sám provedl šetření v katastru nemovitostí, a to ohledně případných zápisů věcných práv váznoucích na nemovitostech dlužníka.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Podle názoru žalobkyně se žalovanému nepodařilo prokázat, že vynaložil náležitou pečlivost k tomu, aby rozpoznal úmysl dlužníka těmito převody zkrátit věřitele, když "prověřování údajů v katastru nemovitostí nemůže objektivně vést k žádnému zjištění týkajícího se dluhů vlastníka nemovitostí", stejně tak "nemůže být považováno za činnost směřující ke zjištění závazků fyzické osoby a jejího úmyslu zkrátit věřitele prověřování stavu hospodaření společnosti, v níž je tato osoba společníkem", neboť z účetnictví společnosti nelze zjistit závazky jejích společníků, a žalovaný prověřoval účetnictví společnosti ke dni 31.12.2008, zatímco závazek ze směnky vznikl 6.3.2009, "kromě toho, přestože žalovaný tvrdí, že se seznámil s úvěrovou dokumentací a jejím zajištěním, je nesporné, že nevynaložil náležitou pečlivost při jejím zkoumání, protože nedílnou součástí úvěrové dokumentace je i Dohoda o vyplňovacím prohlášení směnečném a kopie směnky, kde byl již od data vystavení směnky uveden dlužník C. K. jako avalista", a za "vynaložení náležité pečlivosti nelze v žádném případě považovat ani skutečnost, že se otce dotázal, zda nemá nějaké dluhy, a ten mu odpověděl, že nikoli". Žalobkyně je přesvědčena, že "žalovanému jako synovi C. K. byla známa skutečnost, že v době podpisu předmětných darovacích smluv, měl C. K. závazek vůči žalobkyni, a muselo mu být zřejmé, že těmito darovacími smlouvami má C. K. v úmyslu zkrátit svého věřitele". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo odvolací řízení skončeno, bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že je přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §42a odst.1 zákona 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen "občanského zákoníku") se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst.2 občanského zákoníku je možné odporovat právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 občanského zákoníku), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst.3 občanského zákoníku právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst.4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Věřitel je za podmínek uvedených v ustanovení §42a občanského zákoníku oprávněn odporovat nejen právním úkonům, které učinil dlužník, ale i právním úkonům ručitele a dalších osob, které jsou z důvodu akcesorické a subsidiární povinnosti zákonem zavázány (zejména z titulů zajištění závazků) uspokojit pohledávku věřitele (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.10.1999 sp. zn. 31 Cdo 870/99, který byl uveřejněn pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§42a odst.1 občanského zákoníku) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.11.1996 sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a že dlužníkovy právní úkony objektivně zkracují její uspokojení, nese věřitel.
Odporovatelným je - jak vyplývá z ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku - takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Jsou-li "druhou stranou" v právním úkonu s dlužníkem osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v ustanovení §116 občanského zákoníku), není prokázání jejich vědomosti o úmyslu dlužníka cum animo fraudandi podmínkou odporovatelnosti; jejich vědomost o úmyslu dlužníka zkrátit dlužníkovy věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat.
V řízení o odpůrčí žalobě je tedy - jak vyplývá z výše uvedeného - žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, že dlužník učinil tento právní úkon v úmyslu zkrátit věřitele a současně, že druhé straně odporovaného právního úkonu musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že druhá strana o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděla nebo musela vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, věřitel sice je povinen tvrdit a prokázat, že dlužníkův odporovaný právní úkon zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a že dlužník učinil tento právní úkon v úmyslu zkrátit věřitele, nemusí však tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním úkonem věřitele věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat. V případě právního úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké je tedy odpůrčí žaloba důvodná, bude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět. Nebude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistí-li se, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje to samo o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení §42a odst.2 občanského zákoníku tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula "pečlivost" k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o "náležitou pečlivost". Vynaložení náležité pečlivosti přepokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení §42a odst.2 občanského zákoníku ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. rovněž právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
Dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit věřitele jednak tehdy, jestliže věděl, že svým právním úkonem může znemožnit nebo ztížit alespoň částečné uspokojení věřitelovy pohledávky ze svého majetku, a jestliže takový následek také způsobit chtěl (úmysl přímý) nebo jestliže byl s takovým následkem srozuměn pro případ, že opravdu nastane (úmysl nepřímý). Úmysl dlužníka cum animo fraudandi vyjadřuje vnitřní psychický vztah dlužníka k jeho právnímu úkonu. Nemůže být proto sám o sobě předmětem dokazování; dokazovat lze pouze okolnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní psychický vztah dlužníka k jeho právnímu úkonu projevuje navenek, tedy takové okolnosti, z nichž lze dovodit, zda dlužník při svém právním úkonu sledoval zkrácení věřitele v přímém nebo nepřímém úmyslu.
Věřitel má - jak uvedeno již výše - procesní povinnost (nejprve) tvrdit a (posléze) prokázat, že dlužník učinil odpůrčí žalobou napadený právní úkon v úmyslu zkrátit uspokojení věřitelovy pohledávky. Vzhledem k tomu, že dlužníkův (případný) úmysl zkrátit věřitele není sám o sobě způsobilým předmětem dokazování, je věřitel povinen - má-li opravdu splnit své procesní povinnosti - tvrdit a prokázat takové okolnosti, z nichž lze dovodit, zda dlužník jednal při právním úkonu zaviněně a zda sledoval zkrácení věřitele v přímém nebo nepřímém úmyslu. Pro závěr, zda dlužníkův právní úkon zkracuje uspokojení pohledávky věřitele, je rozhodný stav, jaký tu byl v době, kdy dlužník právní úkon učinil; je-li předmětem dlužníkova právního úkonu nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí, je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2012 sp. zn. 21 Cdo 2975/2011, který byl uveřejněn pod č. 25 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013).
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu soudy (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst.1 a §242 odst.3 o.s.ř.), že dne 6.3.2009 byla uzavřena smlouva o úvěru č. 0271/09/5166, na jejímž základě žalobkyně poskytla společnosti SWIST CZ spol. s r.o. peněžité prostředky formou kontokorentního úvěru do výše 5.000.000,- Kč, a že závazek vrátit tyto peněžní prostředky byl mimo jiné zajištěn blankosměnkou podle dohody o vyplňovacím právu směnečném č. 0274/09/5166. Protože společnost SWIST CZ spol. s r.o. nesplatila svůj závazek z úvěrové smlouvy, bylo pravomocným směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Brně ze dne 24.8.2010 č.j. 3 Cm 225/2010-16 C. K. (otci žalovaného) uloženo, aby zaplatil žalobkyni směnečný peníz 5.133.452,- Kč, 6% úrok ročně od 21.11.2009 do zaplacení ze směnečného peníze, směnečnou odměnu ve výši 17.111,- Kč a náklady soudního řízení v částce 206.020,- Kč. C. K. darovací smlouvou sepsanou ve formě notářského zápisu ze dne 23.7.2009 daroval žalovanému "nemovitosti evidované na LV č. 108, 447 a 71, vedených Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín, pro obec B., k.ú. B. u V." (s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 3.8.2009) a darovací smlouvou sepsanou ve formě notářského zápisu ze dne 23.7.2009 C. K. společně s H. K. daroval žalovanému "nemovitosti zapsané na LV č. 30, vedeném Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín, pro obec U., k.ú. U." (s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 3.8.2009).
K tomu, aby bylo možné za této situace uzavřít, že darovací smlouvy ze dne 23.7.2009 jsou vůči žalobkyni právně neúčinnými právními úkony, muselo být (ze strany žalobkyně) v první řadě tvrzeno a prokazováno, že otec žalovaného C. K. v době účinnosti vkladu vlastnického práva ve prospěch žalovaného věděl (musel vědět), že má - jako avalista z blankosměnky - vůči žalobkyni dluh, tedy že blankosměnka zajišťující pohledávku žalobkyně vůči společnosti SWIST CZ spol. s r.o. byla již vyplněna, protože společnost SWIST CZ spol. s r.o. v té době již nesplácela svůj závazek vůči žalobkyni, popřípadě že společnost SWIST CZ spol. s r.o. v té době již nesplácela svůj závazek vůči žalobkyni, přičemž k vyplnění blankosměnky došlo (v souladu s dohodou o vyplňovacím právu směnečném č. 0274/09/5166) až později, nebo alespoň jakékoli jiné skutečnosti nasvědčující tomu, že společnost SWIST CZ spol. s r.o. neplní své závazky vůči žalobkyni ze smlouvy o úvěru č. 0271/09/5166. Kdyby byly prokázány skutečnosti, na základě kterých by bylo možné dovodit vědomost C. K. o dluhu, musela by žalobkyně dále tvrdit a prokázat okolnosti, z nichž lze bez pochybností dovodit, že motivem (pohnutkou) k uzavření smluv ze dne 23.7.2009 byla ze strany dlužníka C. K. (a také jeho manželky H. K., neboť část darovaných nemovitostí byla v jejich společném jmění manželů) snaha "zbavit se majetku" a tím úmyslně nastolit stav, že žalobkyně nebude moci dosáhnout (zcela nebo alespoň zčásti) uspokojení své pohledávky z majetku C. K. (z jeho výlučného majetku a z majetku, který měl ve společném jmění manželů s H. K.), jenž by jinak byl způsobilým zdrojem alespoň částečného uspokojení věřitele.
Přesvědčení žalobkyně o tom, že "žalovanému jako synovi C. K. a H. K. byla známa skutečnost, že v době podpisu předmětných darovacích smluv, měl pan C. K. závazek vůči žalobkyni a muselo mu být zřejmé, že shora uvedenými darovacími smlouvami má C. K. v úmyslu zkrátit svého věřitele", výše uvedené rozhodné okolnosti bez dalšího neprokazuje (a ani není způsobilé prokázat). Soudy proto měly žalobkyni vést (postupem podle ustanovení §118a o.s.ř.), aby rozhodné skutečnosti tvrdila a aby k jejich prokázání označila důkazy, které by je byly vůbec způsobilé prokázat.
Je-li v řízení o odpůrčí žalobě ve smyslu ustanovení §42a odst.2 občanského zákoníku prokázáno, že dlužník učinil právní úkon, kterým zkrátil věřitele, a že takový právní úkon učinil v úmyslu zkrátit své věřitele, pak osoba dlužníkovi blízká, s níž nebo v jejíž prospěch právní úkon učinil, se může odpůrčí žalobě - jak uvedeno již výše - úspěšně ubránit, jen jestliže bude tvrdit a prokáže-li, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, přestože v tomto směru vyvinula náležitou pečlivost. Rozhodným pro závěr, zda se osobě dlužníkovi blízké podařilo ubránit se odpůrčí žalobě, tu rovněž je (musí být) stav, jaký tu byl v době, kdy dlužník právní úkon učinil nebo, je-li předmětem dlužníkova právního úkonu nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí, jaký tu byl ke dni, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2012 sp. zn. 21 Cdo 2975/2011, který byl uveřejněn pod č. 25 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013). Dovolatelka proto důvodně vytýká soudům, že za významné v tomto směru pokládaly okolnosti, k nimž došlo v době ještě před sjednáním smlouvy o úvěru č. 0271/09/5166.
Nejen věřitel, ale i osoba dlužníkovi blízká nemůže poznat úmysl dlužníka cum animo fraudandi přímo, ale jen z okolností vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní psychický vztah dlužníka k jeho právnímu úkonu projevuje navenek, tedy pouze z takových okolností, z nichž lze dovodit, zda dlužník vskutku při svém právním úkonu sledoval zkrácení věřitele v přímém nebo nepřímém úmyslu. Požaduje-li se po osobě dlužníku blízké, aby - má-li se úspěšně ubránit odpůrčí žalobě - tvrdila a prokázala, že dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat, z hlediska dokazování to znamená, že osoba blízká může tvrdit (a prokazovat) jen to, že nevěděla a ani nemohla vědět o okolnostech, z nichž bylo (případně) zjištěno, že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit své věřitele, přestože v tomto směru vyvinula náležitou pečlivost. Dokud tedy nebudou za řízení o odpůrčí žalobě žalujícím věřitelem tvrzeny a prokázány okolnosti o tom, že dlužník v rozhodné době věděl o věřitelově pohledávce a že dlužník měl přímý nebo nepřímý úmysl odporovaným právním úkonem zkrátit uspokojení žalobcovy pohledávky, nelze ani - jak je dáno již povahou věci - uzavřít, zda osoba dlužníkovi blízká, s níž dlužník učinil právní úkon nebo v jejíž prospěch učinil právní úkon, prokázala, že dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.11.2013 sp. zn. 21 Cdo 3337/2012). Závěr soudů o tom, že žalovaný vyvinul náležitou pečlivost k rozpoznání úmyslu C. K. zkrátit žalobkyni jako věřitelku C. K., je proto (zatím) předčasný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v souladu se zákonem. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek podle ustanovení §243e odst.1 o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu ve Zlíně) k dalšímu řízení (§243e odst.2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst.1 a §243g odst.1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. května 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu