ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.262.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 262/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobce Pravoslavné církevní obce v Chomutově, církevní organizace se sídlem v Chomutově, Dukelská č. 1112/24, IČO 26521393, zastoupeného JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem Lounech, Poděbradova č. 751, proti žalovaným 1) Československé obchodní bance a.s. se sídlem Praha 5, Radlická č. 333/150, IČO 0001350 a 2) CDV-2, LTD. se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, Peterborough Court, 133 Fleet Street, London EC4A 2BB, IČO 4434554, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Revoluční č. 15, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 C 1922/2004, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. května 2012, č. j. 30 Co 220/2008-303, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Chomutově dne 21. 6. 2001 (změněnou se souhlasem soudu) se žalobce domáhal určení, že „smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené dne 30. 9. 1996 a 17. 1. 1997 mezi žalobcem a Investiční a poštovní bankou, a.s. jsou neplatnými právními úkony“ a že „zástavní právo vložené na nemovitosti zapsané na LV č. 1609 pro obec Ch., katastrální území Ch. I., na základě smluv o zřízení zástavního práva uzavřených dne 30. 9. 1996 a 17. 1. 1997 mezi žalobcem a Investiční a poštovní bankou, a. s., neexistuje“.
Okresní soud Praha - západ - poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 7. 2004, č. j. Nd 632/2004-42, věc vedenou Okresním soudem v Chomutově pod sp. zn. 11 C 39/2001 přikázal k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu Praha – západ a poté, co usnesením ze dne 10. 5. 2005, č.j. 9 C 1922/2004-71, připustil, aby do řízení na straně žalovaného [do té doby žaloba směřovala pouze proti žalovanému 1)] jako další účastník přistoupil CDV-2, LTD., se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, Peterborough Court, 133 Fleet Street, London EC4A 2BB, IČ 4434554 [žalovaný 2)] - rozsudkem ze dne 4. 10. 2005, č. j. 9 C 1922/2004 - 99, zastavil řízení „ve vztahu k žalovanému 1)“, zamítl žalobu „na určení, že smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené dne 30. 9. 1996 a 17. 1. 1997 mezi žalobcem a Investiční a poštovní bankou, a.s. jsou neplatnými právními úkony“, určil, že „zástavní právo vložené na nemovitosti zapsané na LV č. 1609 pro obec Ch., katastrální území Ch. I., na základě smluv o zřízení zástavního práva uzavřených dne 30. 9. 1996 a 17. 1. 1997 mezi žalobcem a Investiční a poštovní bankou, a.s., neexistuje“, a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel z toho, že „žalovaný 2) je jako právní nástupce IPB, a.s. zástavním věřitelem na základě zástavních smluv uzavřených se žalobcem jako zástavcem dne 30. 9. 1996 a 17. 1. 1997“ a že „zástavní smlouvy jménem žalobce podepisoval jeho tehdejší duchovní správce L. M. S.“. Při posuzování platnosti zástavních smluv z ustanovení §28 odst. 2 Ústavy Pravoslavné církve dovodil, že, měl-li žalobce v době uzavření zástavních smluv kolektivní statutární orgán, k platnému písemnému právnímu úkonu jeho jménem bylo třeba podpisů obou jeho členů, tj. duchovního správce i předsedy sboru starších. Protože ustanovení §20 odst. 2 obč. zák. „není v daném případě aplikovatelné, neboť upravuje jednání zákonných zástupců právnické osoby a nikoliv jednání statutárního orgánu žalobce“, a protože „ani jeden z předpokladů dobré víry právního předchůdce žalovaného 2) nemůže být v daném případě splněn, neboť uzavření zástavních smluv zjevně výrazně vybočuje ze základního poslání církví a náboženských společností“, uzavřel, že zástavní smlouvy jsou neplatné „dle §39 obč. zák. z důvodu nedostatku osoby oprávněné jménem žalobce k jejich uzavření“ a že „zástavní právo, na základě nich zřízené a do katastru nemovitostí vložené, neexistuje“.
K odvolání žalovaného 2) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2. 2006, č. j. 30 Co 20/2006-122, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku III.“ (ve výroku o určení, že zástavní právo „neexistuje“) změnil tak, že „žalobu na určení, že zástavní právo vložené na nemovitostech zapsaných na LV č. 1609 pro obec Ch., katastrální území Ch. I, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Chomutov, na základě smluv o zřízení zástavního práva, uzavřených dne 30. 9. 1996 a 17. 1. 1997 mezi žalobcem a Investiční a poštovní bankou, a. s. neexistuje“, zamítl; současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 20.225,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.150,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Balcara. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že obě zástavní smlouvy jsou z důvodu nedostatku osoby oprávněné jednat jménem žalobce k jejich uzavření podle ustanovení §39 obč. zák. neplatné. V řízení však bylo „zcela nepochybně“ prokázáno, že předmět zástavy (nemovitosti popsané ve výroku jeho rozhodnutí) byl zástavnímu věřiteli předán a zástavní věřitel je převzal v dobré víře, že je zástavce oprávněn věci zastavit, a proto „v souladu s ust. §151d občanského zákoníku ve znění platném v době uzavření zástavních smluv, tedy ve znění platném do 31. 12. 2000, pak zástavní právo vzniklo“.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 20. 3. 2008, č. j. 21 Cdo 2059/2006-140, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Závěr odvolacího soudu o vzniku zástavního práva v dané věci posoudil jako předčasný, neboť se odvolací soud nezabýval posouzením důsledků mezi účastníky nesporného excesu při zastupování žalobce při uzavírání sporných zástavních smluv ve smyslu ustanovení §20 odst. 2 věty druhé obč. zák.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2008, č. j. 30 Co 220/2008-173, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „žalobu na určení, že zástavní právo vložené na nemovitostech zapsaných na LV č. 1609 pro obec Ch. a katastrální území Ch. I na základě smluv o zřízení zástavního práva, uzavřených dne 30. 9. 1996 a 17. 1. 1997 mezi žalobcem a Investiční a poštovní bankou, a.s. neexistuje“, zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 12.167,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 51.850,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Balcara. Vyšel z toho, že žalovaný 2), „respektive jeho právní předchůdce“, nemohl vědět o tom, že při právním úkonu, činěném za žalobce (uzavření zástavních smluv), jde o „exces“, že se právní předchůdce žalovaného 2) před uzavřením zástavních smluv všemi možnými prostředky snažil ověřit oprávnění tehdejšího duchovního správce Pravoslavné církve obce v Chomutově jednat za žalobce, že, mohla-li podle zákona církev vlastnit nemovitý majetek, byla pochopitelně oprávněna – tak, jako každý jiný vlastník nemovitostí – s nemovitostmi nakládat, to znamená je například zastavit, a že „i když předmět činnosti žalobce je zcela specifický, je nesporné, že „L. M. S. jednal při excesu v návaznosti na předmět činnosti právnické osoby, když vykonával vlastnické právo této osoby“. Vzhledem k tomu, že tak byly splněny obě kumulativní podmínky, uvedené v ustanovení §20 odst. 2 obč. zák., uzavřel, že „i když došlo ze strany L. M. S. při uzavření zástavních smluv k excesu, je žalobce tímto jednáním vázán“ a že zástavní právo na nemovitostech, zapsaných na LV č. 1609 pro katastrální území Ch. I na základě smluv o zřízení zástavního práva, uzavřených dne 30. 9. 1996 a 17. 1. 1997 mezi žalobcem a Investiční a poštovní bankou a.s., vzniklo. Dodal, že „pouze na okraj je třeba zdůraznit, že rozhodnutí v této věci je již bezpředmětné, neboť pohledávka, která měla být zástavními smlouvami zajištěna, podle shodného tvrzení obou účastníků řízení již zanikla“.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 15. 3. 2012, č. j. 21 Cdo 2032/2009-198, rozsudek Krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Připomněl, že, zanikla-li pohledávka, která byla zajištěna zástavním právem, zaniklo ve smyslu ustanovení §170 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku i zástavní právo. Protože odvolací soud dospěl k závěru o zániku pohledávky zajištěné zástavním právem, o něž v projednávané věci jde, je nesprávný jeho další závěr, že nemovitosti žalobcem označené jsou nadále zástavním právem zatíženy.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 5. 2008, č. j. 30 Co 220/2008-303, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném „výroku III.“ (ve výroku, jímž určil, že „zástavní právo vložené na nemovitosti zapsané na LV č. 1609 pro obec Ch., katastrální území Ch. I., na základě smluv o zřízení zástavního práva uzavřených dne 30. 9. 1996 a 17. 1. 1997 mezi žalobcem a Investiční a poštovní bankou, a. s., neexistuje“), a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 79.786,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Růžka. Ve vztahu ke vznesené námitce promlčení vyšel z toho, že promlčecí doba zástavou zajištěné pohledávky je čtyřletá a s ohledem na její stavění po dobu konkurzního řízení skončila jeden rok po pravomocném ukončení konkurzního řízení vedeného proti úpadci (dlužníku dle úvěrové smlouvy) SoDeP, s. r. o., to je dne 13. 7. 2007, že zástavní věřitel [žalobce 2)] podal dne 11. 7. 2007 - tedy ještě před uplynutím promlčecí doby předmětným zástavním právem zajištěné pohledávky - návrh na zahájení řízení o soudní prodej zástavy (toto řízení je stále vedeno u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 50 Nc 2854/2007) a že tak žalovaný 2) jako zástavní věřitel přistoupil k realizaci zástavního práva zákonem stanoveným způsobem (podle ustanovení §200y o. s. ř.) ještě předtím, než došlo k promlčení sporné pohledávky, čímž došlo ke stavení promlčecí lhůty zástavního práva. Uzavřel, že za tohoto stavu nelze dovodit, že se žalobce jako zástavní dlužník důvodně dovolal promlčení zástavního práva a že by v důsledku toho byly splněny předpoklady pro určení, že tu zástavní právo není. Zabývaje se dále tím, zda vůbec zástavní právo k žalobou označeným nemovitostem vzniklo, vyšel z toho, že rozhodnutím Ministerstva kultury ČR ze dne 20. 1. 1993 byla registrována Ústava Pravoslavné církve v Českých zemích a na Slovensku ve znění ke dni 11. 1. 1993, a že podle §28 odst. 1 a 2 této Ústavy právní subjektivita náležela církevním obcím s tím, že církevní obec zastupuje duchovní správce s předsedou sboru starších. Z toho podle odvolacího soudu vyplývá, že statutárním orgánem žalobce v době uzavření sporných zástavních smluv nebyl tehdejší duchovní správce L. M. S., ale statutárním orgánem byl „kolektivní orgán - duchovní správce spolu s předsedou sboru starších - tuto funkci v letech 1992 - 1998 podle zjištění soudu prvního stupně vykonávala V. D.“. Dospěl k závěru, že bylo na právním předchůdci žalovaného, tedy společnosti IPB, a. s., aby před uzavřením sporných zástavních smluv ověřila, kdo je oprávněn za církev (žalobce) jednat. „Toto měla ověřit sama banka - měla například vyzvat duchovního správce, aby doložil, že je oprávněn za zástavce jednat sám, případně aby doložil, kdo je statutárním orgánem zástavce. Pokud tak banka neučinila, nemohla být v dobré víře, že uvedené zástavní smlouvy uzavírá s osobou oprávněnou jednat za zástavce“. Jestliže právní úkon směřující k uzavření zástavní smlouvy jménem zástavce neučinil statutární orgán této právnické osoby a v okamžiku uzavření obou smluv tehdejší duchovní správce S. nebyl zákonným zástupcem Pravoslavné církevní obce v Chomutově, nejednalo se o právní úkon zástavce (o projev vůle zástavce směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, která právní předpisy s takovým projevem spojují). Odvolací soud uzavřel, že v daném případě zástavní právo podle citovaných zástavních smluv ve smyslu ustanovení §151b občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000) nevzniklo. Zástavní právo nemohlo vzniknout ani podle ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000), neboť v době uzavírání zástavních smluv „z objektivního hlediska zástavní věřitel“ nemohl být v dobré víře, že byl L. M. S. oprávněn zastavit předmět zástav.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný 2) namítá, že „výpis, který Ministerstvo kultury ČR vyhotovovalo“ (který žalovaný založil do spisu), ani neobsahoval jméno duchovního správce oprávněného jednat za danou církevní obec. Z tohoto výpisu bylo patrné, že statutárním orgánem Pravoslavné církevní obce Chomutov byl 1) duchovní správce, 2) předseda rady starších - zcela v něm však chyběl údaj o tom, jakým způsobem jsou tyto osoby oprávněny za církevní obec jednat, tedy zda samostatně či společně, a není z něj patrno jakékoliv omezení pro dispozice s nemovitým majetkem. I v případě, že by tedy žalovaný měl výpis Ministerstva kultury ČR k dispozici, nevyplývalo by z něj, že by za žalobce mělo jednat více osob současně. Právní předchůdce žalovaného se v době uzavírání předmětných zástavních smluv, tedy v době velmi nesnadného přístupu k informacím ve věcech církevních, intenzivně snažil ověřit oprávnění tehdejšího duchovního správce jednat za Pravoslavnou církevní obec v Chomutově. Tuto snahu dokládají také předložená čestná prohlášení L. M. S., duchovního správce a Ing. F. Š., předsedy sboru starších ze dne 10. 6. 1996 a Mgr. M. K., jeromonacha z Pravoslavného monastýru sv. Prokopa Sázavského ze dne 10. 6. 1996. Žalovaný (jeho právní předchůdce) tak nepochyboval o tom, že je duchovní správce oprávněn zástavní smlouvy uzavřít. Dobrá víra žalovaného pak byla potvrzena i vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí, neboť i katastrální úřad je povinen zkoumat a ověřovat oprávnění toho, kdo za vlastníka dotčené nemovitosti jedná. Pokud i příslušný státní orgán přijal předkládané listiny jako dostatečné a měl za to, že zástavní smlouva byla zástavcem řádně podepsána oprávněnou osobou, neměl žalovaný o této skutečnosti žádné pochybnosti. Vytýká dále odvolacímu soudu, že nevysvětlil, z jakého důvodu „přehodnotil své původní závěry“, týkající se posouzení jednání duchovního správce S.; napadené rozhodnutí je tak v této části nepředvídatelné a nepřezkoumatelné. Žalovaný 2) navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. č. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. dovolání přípustné (otázku jednání za právnickou osobu vyřešil odvolací soud jinak, než je řešena v judikatuře dovolacího soudu), přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Otázku, zda předmětné nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem zřízeným podle zástavních smluv ze dne 30. 9. 1996 a ze dne 17. 1. 1997, je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, kdy vzniklo (mělo vzniknout) sporné zástavní právo - především podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1997, tedy do dne než nabyl účinnosti zákon č. 277/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (zákon o nadacích a nadačních fondech) - dále též jen „obč. zák.“.
Podle ustanovení §151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle ustanovení §151b odst. 1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení §151b odst. 4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení §151b odst. 2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Podle ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus adquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
Z výše citovaných ustanovení vyplývá, že k uzavření zástavní smlouvy je zapotřebí, aby její účastníci (tj. zástavní věřitel a zástavce) v ní určili (jako její tzv. podstatné náležitosti) předmět zástavního práva (zástavu) a pohledávku, kterou zástavní právo zabezpečuje (zajišťuje). Zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy; dává-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, může tak učinit, avšak jen se souhlasem vlastníka, popřípadě osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§39 obč. zák.).
I když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že zástavní právo k nemovitosti - bylo-li podle této smlouvy vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - nevzniklo (nemohlo vzniknout). Přestože je zástavní smlouva neplatným právním úkonem, z ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. vyplývá, že zástavní právo podle ní vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, přičemž v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
Za podmínek uvedených v ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. může zástavní právo vzniknout i tehdy, je-li zástavou nemovitost (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněném pod č. 48 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněném pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Zástavní věřitel je z pohledu ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. - obecně vzato – v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, tehdy, jestliže má důvod být přesvědčen o tom, že zástavce má právní titul, který mu umožňuje věc zastavit, tedy že zástavce je vlastníkem zástavy nebo že k ní má podle zákona jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy. Otázku dobré víry je třeba hodnotit nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) zástavního věřitele, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Vždy je třeba zvažovat, zda zástavní věřitel při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po něm požadovat (od něj očekávat), neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je vlastníkem zástavy, popřípadě že má k zástavě jiné právo, které mu ji umožňuje zastavit. Ve svých důsledcích pak jde o posouzení dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na základě kterého mu zástavce dává (zástavní smlouvou) věc do zástavy. Nepodaří-li se náležitě objasnit všechny okolnosti o tom, zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a jsou-li tedy o dobré víře zástavního věřitele pochybnosti, pak platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2074/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 169, ročník 2004).
Vzhledem k tomu, že v dané věci nebylo sporu o tom, že v okamžiku uzavírání sporných zástavních smluv žalobce byl oprávněn zastavit předmět zástav, nebyl důvod k posuzovaní věci jak to učinil odvolací soud ve smyslu ustanovení §151d odst. 1 obč. zák.
Odvolací soud opřel svůj závěr o tom, že zástavní právo podle citovaných zástavních smluv ve smyslu ustanovení §151b občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000) nevzniklo, o zjištění, že statutárním orgánem žalobce v době uzavření sporných zástavních smluv nebyl tehdejší duchovní správce L. M. S., ale že statutárním orgánem byl „kolektivní orgán - duchovní správce spolu s předsedou sboru starších“. Neučinil-li právní úkon směřující k uzavření zástavní smlouvy jménem zástavce statutární orgán této právnické osoby a v okamžiku uzavření obou smluv tehdejší duchovní správce Slavík nebyl zákonným zástupcem Pravoslavné církevní obce v Chomutově, nejednalo se o právní úkon zástavce (o projev vůle zástavce směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, která právní předpisy s takovým projevem spojují).
Podle ustanovení §20 odst. 1 obč. zák. právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tomu jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgány).
Podle ustanovení §20 odst. 2 obč. zák. za právnickou osobu mohou činit právní úkony i jiní její pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé. Překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět.
Oprávnění jiných pracovníků (zaměstnanců) a členů právnické osoby, než kteří jsou uvedeni v ustanovení §20 odst. 1 obč. zák., činit za právnickou osobu právní úkony se odvíjí - podle ustálené judikatury soudů - od vnitřních předpisů právnické osoby nebo od toho, co je, zejména vzhledem k jimi zastávané funkci v organizační struktuře, v právních vztazích obvyklé. Překročí-li tyto osoby své, tímto způsobem vymezené oprávnění (a o „překročení oprávnění“ tu jde i tehdy, jestliže takové oprávnění vůbec nemají ani podle vnitřních předpisů a ani to není obvyklé), je druhý účastník (druhá smluvní strana) proti tomuto excesu chráněn v případě, že se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a (současně) že jde o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět.
Ustanovení §20 odst. 2 obč. zák. tak na jedné straně chrání právnickou osobu před důsledky excesu jejího zákonného zmocněnce, na druhé straně však chrání i druhou stranu smlouvy, která jednala v dobré víře, že ten, kdo jednal za právnickou osobu, byl oprávněn takto jednat. Přitom překročení zákonného zmocnění jednající osoby se může dovolávat pouze ten, k jehož ochraně je možnost zprostit se povinností vyplývajících ze smlouvy stanovena – tedy právnická osoba, za kterou zákonný zástupce jednal. Druhému účastníku smlouvy totiž z takového překročení žádná újma nehrozí, hrozí mu však újma z toho, že uzavřel smlouvu, ze které očekával určité plnění. Pakliže byl v dobré víře (a jde-li o právní úkon týkající se jejího předmětu činnosti), nemůže se proto právnická osoba vůči němu domáhat toho, že není právním úkonem vázána.
Obecně platí, že osoba, u které je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejímu pracovnímu zařazení obvyklé, je oprávněna jednat (tj. činit veškeré úkony, k nimž při činnosti, kterou byla pověřena, obvykle dochází) za právnickou osobu samostatně, jako tzv. zákonný zástupce. Jestliže by ale měl být uvedeným způsobem zmocněn člen statutárního orgánu, je třeba mít na zřeteli, že, rozhodl-li nejvyšší orgán právnické osoby (popřípadě její společníci či členové tam, kde jim náleží rozhodování o způsobu jednání jménem právnické osoby) o tom, že členové jejího statutárního orgánu nemohou činit právní úkony samostatně, ale jen (dva či více) společně, nelze toto rozhodnutí obcházet tím, že sám statutární orgán pověří svého člena určitou činností, která jej k samostatnému jednání opravňuje. Takové pověření by totiž znamenalo, že člen statutárního orgánu může činit právní úkony právnické osoby samostatně, aniž by byl omezován nejvyšším orgánem uloženým pravidlem, že tak jako člen statutárního orgánu činit nemůže. Pokud by totiž nejvyšší orgán byl srozuměn s tím, aby konkrétní člen statutárního orgánu, který současně vykonává v právnické osobě činnost, ze které by jinak vyplynulo zákonné zastoupení, jednal jménem právnické osoby samostatně, nic mu nebrání v tom, aby ve stanovách (ústavě) rozhodl o způsobu jednání jménem právnické osoby tak, že jmenovitě uvedený člen statutárního orgánu, anebo člen statutárního orgánu zastávající určitou funkci, jedná jménem právnické osoby samostatně. Neučiní-li tak, zřejmě s takovým jednáním srozuměn není. Z uvedeného vyplývá, že osoba, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu právnické osoby, nemůže být současně zákonným zástupcem této osoby. (srov. obdobně rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu roč. 2009, pod č. 76).
Z uvedených zásad však v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolací soud nevycházel. V první řadě nemůže obstát jeho závěr, že podle Ústavy Pravoslavné církve v Českých zemích a na Slovensku (dále též jen „Ústava“) statutárním orgánem žalobce v době uzavření sporných zástavních smluv byl „kolektivní orgán - duchovní správce spolu s předsedou sboru starších“.
Jak vyplývá z §16 odst. 1 Ústavy, nejvyšším správním orgánem církevní obce je farní shromáždění. Farní shromáždění ve smyslu ustanovení §16 odst. 3 Ústavy volí mimo jiné předsedu sboru starších, členy a náhradníky sboru starších. Sbory starších jsou výkonným orgánem farního shromáždění pro správu církevní obce (§17 odst. 1 Ústavy). Naproti tomu ustanovení §28 odst. 2 poslední věta Ústavy stanoví, že církevní obec zastupuje duchovní správce s předsedou sboru starších. Ze shora uvedeného tak vyplývá, že zatímco sbor starších, jakožto výkonný orgán farního shromáždění pro správu církevní obce, je statutární orgán žalobkyně, církevní obec zastupuje duchovní správce s předsedou sboru starších; závěr odvolacího soudu, že statutárním orgánem žalobce je „kolektivní orgán - duchovní správce spolu s předsedou sboru starších“, tak nemůže být správný.
Obstát tak nemůže ani další závěr odvolacího soudu, že tehdejší duchovní správce S. nemohl být zákonným zástupcem žalobce, protože byl osobou, která byla členem statutárního orgánu žalobce. Z výsledků dokazování není totiž vůbec zřejmé, které konkrétní osoby byly v době uzavření zástavních smluv členy statutárního orgánu žalobce (jeho sboru starších); odvolací soud totiž vycházel z toho, že statutárním orgánem žalobce byl „kolektivní orgán - duchovní správce spolu s předsedou sboru starších“).
Souhlasit nelze ani se závěrem odvolacího soudu, že právní předchůdce žalovaných „nemohl být v dobré víře, že uvedené zástavní smlouvy uzavírá s osobou oprávněnou jednat za zástavce“. Jak totiž vyplývá z výsledků dokazování (Ústavy Pravoslavné církve v Českých zemích a na Slovensku, potvrzení jeromonarchy pravoslavného monastýru sv. Prokopa Sázavského ze dne 24. 10. 1994 Mgr. M. K., evidenčního listu rejstříku právnických osob podle zákona č. 308/1991 Sb. vedeného ministerstvem kultury České republiky ze dne 14. 2. 2000, výpovědi svědkyně JUDr. L. H., pracovnice ministerstva kultury ČR, odboru církví), právní předchůdkyně žalovaných (Investiční a poštovní banka, a.s.) nemohla v době uzavírání zástavních smluv (dne 30. 9. 1996 a dne 17. 1. 1997) vědět, že L. M. S., tehdy ve funkci duchovního správce žalobce, překračuje jako zástupce žalobce své oprávnění zastupovat žalobce při úkonu, který se týkal předmětu jeho činnosti.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu