ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2676.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2676/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti žalované Ing. D. F., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti závěti, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 77/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.5.2006, č. j. 56 Co 464/2005-411, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne 18.8.2000 domáhala určení, že „závěť zůstavitele B. T., rodné číslo, vdovce, posledně bytem, zemřelého dne, ze dne 15.3.2000, je neplatná“. Uvedla, že „Okresní soud v Bruntále usnesením č.j. D 286/2000-109, ze dne 28.6.2000, které nabylo právní moci dne 19.7.2000, ve věci projednání dědictví po B. T., vdovci, zemřelém dne, se zanecháním závěti, za účasti závětní dědičky Ing. D. F. a České republiky, řízení o dědictví přerušil a České republice uložil, aby do 1 měsíce od právní moci tohoto usnesení podala u Okresního soudu v Bruntále žalobu proti závětní dědičce o určení neplatnosti závěti…“; že „z výpovědí svědků přítomných při sepisování závěti vyplynulo, že jeden z uvedených svědků, H. Ch., nebyl přítomen sepisování závěti po celou dobu sepisování“, a že „nesrovnalosti, respektive dílčí obsahové rozpory, ve výpovědích svědků, vyvolávají značné pochybnosti o tom, zda celá situace sepisu závěti proběhla tak, jak je prezentována“.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 28.2.2002, č.j. 12 C 77/2000-167, určil, že „závěť zůstavitele B. T., rodné číslo, vdovce, posledně bytem, zemřelého dne, ze dne 15.3.2000 je neplatná“; rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a uložil žalované povinnost zaplatit „ČR - Okresnímu soudu v Bruntále na nákladech řízení částku 437,60 Kč a soudní poplatek 1.000,- Kč“. Vycházel ze závěru, že „závěť byla sepsána dodatečně, po úmrtí B. T., a to za účelem získání rozsáhlého majetku náležejícího do dědictví po B. T.“; že „i pokud by soud připustil, že k událostem dne 15.3.2000 došlo tak, jak byly popsány svědky ing. M. F., S. F. a H. C., musel by dospět k závěru, že i v tomto případě je závěť neplatná“, vzhledem k tomu, že „iniciály nejméně tří zúčastněných osob a 2-3 věty samotného textu zápisu byly sepsány bez přítomnosti svědka H. Ch.“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28.8.2003, č. j. 56 Co 283/2002-210, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že „posuzovaná závěť je neplatná pro nedostatek podmínky přítomnosti tří svědků současně po celou dobu pořízení allografní závěti od počátku do konce a nedostatek podmínky, že šlo v případě třetího svědka o osobu srozuměnou s postavením svědka pro pořízení závěti allografní cestou“. Vycházel přitom z „výpovědí tří klíčových svědků“, tj. svědků posuzované závěti Ing. M. F., S. F. a H. Ch., učiněných před soudem prvního stupně, ze kterých zjistil, že svědek H. Ch. nebyl „s rolí svědka předem srozuměn“ a svědkové S. F. a H. Ch. nebyli přítomni po celou dobu, kdy byla závěť sepisována. Současně uvedl, že „odvolací soud ovšem obsahem svého rozhodnutí nepotvrzuje správnost závěru okresního soudu o tom, že závěť byla sepsána dodatečně a nikoliv způsobem, jak jej klíčoví svědkové popsali“, neboť „pro takový závěr nemá okresní soud dostatečné podklady“.
K dovolání žalované Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 4.5.2004, č.j. 30 Cdo 164/2004-269, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.8.2002, č.j. 56 Co 283/2002-210, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že v posuzovaném případě dospěl soud prvního stupně k závěru, že sporná závěť je neplatná, vycházeje ze zjištění, že „závěť byla sepsána dodatečně, po úmrtí B. T.“; že výpovědi svědků Ing. M. F., S. F. a H. Ch. tedy soud prvního stupně posoudil jako nepravdivé; že na této skutečnosti nemůže nic změnit ani to, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí doplnil úvahu o tom, jak by předmětnou závět posoudil v případě, že by výpovědi uvedených svědků posoudil jako pravdivé; že odvolací soud naproti tomu závěr o neplatnosti posuzované závěti opřel o zjištění učiněná z „výpovědí tří klíčových svědků“, tj. Ing. M. F., S. F. a H. Ch., vyslechnutých soudem prvního stupně, že svědek H. Ch. nebyl „s rolí svědka předem srozuměn“ a „svědkové S. F. a H. Ch. nebyli přítomni po celou dobu, kdy byla závěť sepisována“. Dospěl k závěru, že, chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, měl zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel (zejména výslech svědků Ing. M. F., S. F. a H. Ch.), popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy; odvolací soud však - jak vyplynulo z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 28.8.2002 – pouze „konstatoval“ obsah napadeného rozsudku, „podstatný obsah spisu“ a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, aniž prováděl jakékoli dokazování; že závěr odvolacího soudu o tom, za jakých okolností byla pořízena posuzovaná závěť, proto nelze považovat za podložený; že skutkový závěr odvolacího soudu byl učiněn v rozporu s ustanoveními §122, §132, §211 a §213 o.s.ř. a že řízení před odvolacím soudem proto trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22.12.2004, č.j. 56 Co 320/2004-302, rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 28.2.2002, č.j. 12 C 7/2000-167, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Vycházel ze závěru, že „od skutkového stavu zjištěného okresním soudem je třeba se odchýlit“; že „nemohl dokazování zopakovat“, neboť „by šlo o opakování, případně o doplnění dokazování takového rozsahu, že je nelze provést bez průtahů“; že „lze přisvědčit námitce žalované obsažené v dříve podaném odvolání ze dne 8.4.2002, že okresní soud provedené důkazy nesprávně hodnotil“; že „okresní soud měl v prvé řadě vyjít z výpovědi samotné žalované a svědků bezprostředně přítomných při sepisu závěti zemřelého zůstavitele a z dědického spisu Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. D 286/2000, jmenovitě ze záznamů o výsleších týchž svědků před soudním komisařem“; že „výpovědi ostatních svědků, kteří při pořízení závěti nebyli, mají menší důkazní hodnotu“; že „okresní soud neměl dostatek důkazů pro závěr, že dne 15.3.2000 nedošlo ze strany B. T. k projevu vůle směřujícího k vyhotovení závěti“ ; že „závěr okresního soudu byl unáhlený vzhledem k probíhajícímu vyšetřování v trestní věci proti žalované pro podezření z trestného činu podvodu“. Uložil soudu prvního stupně, aby „provedené důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti se všemi dalšími důkazy, které opatřil“; aby „dokazování doplnil vyšetřovacím spisem sp. zn. ČTS:ORBR-116/BR-OHK-2002, případně spisem sp. zn. 1 T 112/89“, a aby řešil jako předběžnou otázku, zda závěť ze dne 15.3.2000 má zákonné náležitosti podle §476 písm. c) odst. 1, odst. 2 obč. zák.“
Okresní soud v Bruntále poté rozsudkem ze dne 23.6.2005, č.j. 12 C 77/2000-324, rozhodl, že „závěť zůstavitele B. T., rodné číslo, vdovce, posledně bytem, zemřelého dne, ze dne 15.3.2000 je neplatná“; že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; že žalovaná je povinna zaplatit „na účet ČR – Okresního soudu v Bruntále“ na nákladech řízení částku 437,60 Kč a že žalovaná je povinna zaplatit soudní poplatek 1.000,- Kč „na účet ČR – Okresního soudu v Bruntále“. Vycházel ze závěru, že „listina obsahující poslední vůli zůstavitele B. T. nebyla sepsána za současné a nepřetržité přítomnosti všech tří svědků“; že „sepisování bylo započato za přítomnosti zůstavitele a pana Ing. M. F., který listinu sepisoval“; že „po příchodu dalších dvou svědků, paní S. F. a H. Ch., již na listině byly uvedeny údaje, které se týkaly času a místa sepsání závěti, iniciály všech čtyř přítomných osob a dále dva až tři řádky textu“; že „nejméně svědek Ch. nebyl přítomen při sepsání shora citovaných údajů“; že „v případě paní F. nebylo postaveno najisto, zda byla přítomna začátku sepisování listiny a teprve poté odešla pro pana Ch. čekajícího v autě, nebo zda Ing. F. počal se zápisem až po jejím odchodu“; že „jeden ze svědků (pan Ch.) nebyl přítomen po celou dobu sepisu listiny“; že „paní F. opustila místnost v průběhu sepisování závěti, nebo přinejmenším nebyla přítomna při počátku sepisování stejně, jako svědek Ch.“, neboť „pro pana Ch. odešla k autu“; že „přicházející svědci byli seznámeni s tím, že rozepsaná listina obsahuje poslední vůli zůstavitele, který následně pokračoval v diktátu listiny“; že „způsob, jakým byla listina sepsána nenaplňuje přísné podmínky pro sepsání závěti osoby, která nemůže číst nebo psát“; že „závěť ze dne 15.3.2000 je neplatná“, neboť „odporuje zákonu, když listina nebyla sepsána za současné a nepřetržité přítomnosti všech tří svědků“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12.5.2006, č.j. 56 Co 464/2005-411, rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 23.6.2005, č.j. 12 C 77/2000-324, potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že „se zápisem závěti započal svědek F. v době, kdy potřeba třetího svědka nebyla ještě zřejmá“; že „všichni tři svědkové nebyli současně přítomni“; že „teprve poté, kdy si zůstavitel uvědomil nezbytnost přítomnosti třetího svědka a F. odešla pro Ch. před dům, byl v nepřítomnosti těchto dvou osob sepsán počátek zápisu, v němž je zachycena totožnost zůstavitele a všech tří svědků, včetně obou nepřítomných a také další dva až tři řádky následného textu nebo asi dvě věty následného textu“; že „svědek Ch. byl o své roli svědka při sepisu, resp. při podpisu závěti, informován pouze F.“; že „zůstavitel svědka Ch. předem neznal a nevěděl, v okamžiku, kdy se pro sepis závěti za asistence manželů F. rozhodl, kdo bude tím třetím svědkem“; že „po příchodu Ch. sice projevil úmysl závěť pořídit, ale svědka Ch. v té souvislosti o nic nepožádal“; že „původně všichni tři svědci tvrdili, že předčitatelem byla F.“; že „svědek F. v rámci své výpovědi před okresním soudem vypověděl, že závěť po jejím sepsání přečetl on sám“; že „rozdíly ve výpovědích se týkají také dalších informací o tom, kdo návštěvu u T. dohodl, ve kterém okamžiku F. odešla pro Ch. a ve kterém stádiu zápisu závěti došlo k jejímu návratu v doprovodu Ch., kterou část textu závěti, či zda celý text listiny, zapsal F. podle diktáže T., a především, zda vůbec, a jakým způsobem T. po sepisu závěti vyjádřil výslovně, že listina obsahuje jeho poslední vůli, či tak vůbec neučinil“; že „proto nelze vycházet z předpokladu, že k sepisu závěti došlo od jejího počátku v přítomnosti všech tří uvedených svědků“; že „úkon, v rámci něhož došlo k sepisu závěti ze dne 15.3.2000 zůstavitele B. T. absolutně neplatný pro nedostatek podmínky přítomnosti tří svědků současně po celou dobu sepisu závěti s předčitatelem od počátku do konce, a pro nedostatek podmínky, že v případě třetího svědka – H. Ch., šlo o osobu srozuměnou s postavením svědka při pořízení takové závěti (nikoli jen pro podpis v závěti)“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Namítá, že „z výpovědí jmenovaných svědků po předložení závěti vyplynulo, že dne 15.3.2000 byli všichni přítomni prohlášení zůstavitele o tom, jaká je jeho poslední vůle“; že „byli přítomni při sepisu závěti a při jejím přečtení, při tom, když zůstavitel potvrdil, že listina obsahuje jeho pravou vůli a při podpisu svědků“; že „byly za současné přítomnosti všech tří svědků splněny náležitosti předpokládané pro platnost závěti ustanovením §476c obč. zák.“; že „rozpory v jednotlivých výpovědích jsou vytrženy z kontextu“; že „odvolací soud jim přikládá větší důležitost, než ve skutečnosti mají“; že „svědci byli v průběhu šesti let vyslechnuti celkem čtyřikrát“; že je „logické a pochopitelné, s ohledem na uplynulý čas a na vnímání a reprodukci události svědky, že v jejich výpovědích budou určité rozdílnosti“; že „by bylo krajně podezřelé, kdyby výpovědi svědků byly ve vzájemné shodě“; že „rozdílnosti ve výpovědích svědků se netýkají jednotlivých náležitostí závěti“; že „závěť pořízená dne 15.3.2000 má veškeré náležitosti, které musí být podle ustanovení §476c odst. 2 obč. zák. v závěti uvedeny“ ; že „ani odvolací soud neučinil závěr, že by v závěti některá ze zákonných náležitostí nebyla uvedena“; že „byly splněny také podmínky předpokládané pro platnost závěti ustanovením §476c odst. 1 obč. zák.“; že „již samotná existence závěti je nezvratným důkazem projevu vůle zůstavitele, který směřoval k zamýšlenému právnímu následku, tedy k odkázání majetku žalované“; že „zůstavitel si byl vědom toho, že se jedná o jeho závěť, s jejímž zněním souhlasil“; že „okolnosti pořízení závěti a její obsahové náležitosti měly být vykládány s ohledem na projev vůle zůstavitele ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 obč. zák.“; že „pokud by zůstavitel neměl v úmyslu odkázat majetek žalované, poslední vůli by neprojevil a závěť nepořídil“; že „projev poslední vůle zůstavitele a existence závěti nebyly odvolacím soudem zpochybněny“; že „odvolací soud měl posuzovat, zda všichni tři svědci byli přítomni jednotlivým úkonům zachyceným v závěti, které ustanovení §476c obč. zák. k platnosti závěti vyžaduje“; že „odvolací soud závěť hodnotil jako jednotný celek bez ohledu na to, zda závěť neobsahovala i úkony, které citované ustanovení k platnosti závěti nevyžaduje“; že „všichni tři svědci nebyli přítomni současně pouze úvodní části pořizování závěti, tedy úkonu, který nezachycuje vlastní projev poslední vůle zůstavitele a není nezbytnou náležitostí závěti jako podmínka platnosti závěti předpokládaná ustanovením §476c obč. zák.“; že „projevu vůle zůstavitele před třemi současně přítomnými svědky v listině, přečtení listiny, potvrzení zůstavitele, že listina obsahuje jeho pravou vůli, a podpisům svědků, tedy náležitostem, které zákon v ustanovení §476c obč. zák. předepisuje jako podmínky platnosti závěti, byli všichni tři jmenovaní svědci přítomni“; že „jakýkoli jiný výklad by byl v rozporu s projevem zůstavitele a ustanovením §476c obč. zák. a popřením Ústavou zaručeného práva na ochranu vlastnictví“; že „svědek H. Ch. byl srozuměn s postavením svědka pro pořízení závěti s předčitatelem dne 15.3.2000 od okamžiku projevu poslední vůle zůstavitele, nikoliv až v okamžiku podpisu závěti“; že „opačný výklad odvolacího soudu je nesprávný“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně uvedla, že „v předmětné věci bylo provedeno velmi podrobné a rozsáhlé dokazování“; že „s námitkami uvedenými žalovanou v dovolání nesouhlasí“; že „se ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu“ a že navrhuje, aby dovolání bylo „v celém rozsahu“ zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, protože ve věci samé nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (soud prvního stupně v posuzovaném případě žalobě vždy vyhověl; není tak splněn požadavek citovaného zákonného ustanovení, aby soud prvního stupně, po zrušení rozhodnutí odvolacím soudem, rozhodl „jinak“). Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Odvolací soud v posuzovaném případě při posouzení platnosti sporné závěti aplikoval i interpretoval ustanovení §476c obč. zák. v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.5.2004, sp.zn. 30 Cdo 164/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7, ročník 2007). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska námitek dovolatelky zpochybňujících správnost užití a výkladu ustanovení §476c obč. zák. odvolacím soudem, nemůže mít zásadní význam.
Zbývající námitky uvedené dovolatelkou v dovolání představují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu