ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2843.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 2843/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci zástavní věřitelky Československé obchodní banky, a.s. se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, IČO 00001350, proti zástavní dlužnici M. R. , zastoupené JUDr. Karlem Fouskem, advokátem se sídlem v Bělé pod Bezdězem, Masarykovo nám. č. 83, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 3 Nc 1012/2010, o dovolání zástavní dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 19. dubna 2011 č.j. 15 Co 195/2011-90, takto:
I. Dovolání zástavní dlužnice se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Zástavní věřitelka se žalobou podanou dne 11.3.2010 u Okresního soudu v Pelhřimově domáhala, aby soud nařídil k uspokojení její "pohledávky dle notářského zápisu ze dne 28.3.2001 sp. zn. NZ 84/2001, N 85/2001 sepsaného notářkou JUDr. Blankou Vosátkovou, České Budějovice, Mánesova 3/11, ve výši 62.660,- USD prodej zástavy budovy čp. stojící na pozemku parc. č. a pozemků - parc. č. o výměře 166 m 2 a parc. č. o výměře 919 m 2 , se všemi součástmi a příslušenstvím, zaps. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Pelhřimov na LV č. pro obec a k.ú. Kamenice nad Lipou". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že k předmětným nemovitostem bylo ve prospěch zástavní věřitelky zřízeno usnesením Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 2.9.2003 č.j. E 364/2003-63 soudcovské zástavní právo k zajištění pohledávky za J. R., který přistoupil k úvěrovému závazku ve výši 125.946,34 USD dlužníka "A. R. a synové s.r.o., Sklárna Včelnička se sídlem Včelnička 44", a že zajištěná pohledávka představuje "jistinu a úroky do dne prohlášení konkursu na uvedeného dlužníka ve výši 62.660,- USD". Zástavní věřitelka se domnívá, že jsou splněny zákonné předpoklady podle ustanovení §200z odst. 1 občanského soudního řádu, neboť doložila výši své pohledávky vůči dlužníku J. R., zřízení zástavního práva a osobu zástavní dlužnice.
Zástavní dlužnice namítla, že není věcně pasivně legitimována, neboť nemá se zástavní věřitelkou "žádný závazkový právní vztah, ve kterém by byla pohledávka zástavní věřitelky zajištěna zástavou".
Okresní soud v Pelhřimově usnesením ze dne 8.12.2010 č.j. 3 Nc 1012/2010-59 žalobě vyhověl a rozhodl, že zástavní dlužnice je povinna zaplatit zástavní věřitelce na náhradě nákladů řízení 3.000,- Kč. Dovodil, že zástavní věřitelka prokázala základ a výši své pohledávky (notářským zápisem ze dne 28.3.2001 sp. zn. NZ 84/2001, N 85/2001, soudními spisy sp. zn. E 364/2003 a 5 E 43/2009 a interním výpisem z úvěrového účtu), že zajištění této pohledávky zástavním právem k předmětným nemovitostem bylo doloženo "pravomocným usnesením Okresního soudu v Pelhřimově o zřízení soudcovského zástavního práva č.j. E 364/2003-63" a že zástavní dlužnice je ve věci pasivně legitimována, neboť v důsledku právních účinků zřízení soudcovského zástavního práva došlo ve smyslu ustanovení §156 občanského zákoníku k zajištění předmětné pohledávky zástavní věřitelky zástavním právem; zástavní dlužnice nabyla vlastnictví k předmětným nemovitostem smluvně v důsledku dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 11.11.2003, a proto vůči ní působí - jako pozdějšímu vlastníku zástavy - takto zřízené zástavní právo.
K odvolání zástavní dlužnice Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 19.4.2011 č.j. 15 Co 195/2011-90 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejprve dovodil, že ustanovení §165 a §165a občanského zákoníku dopadají také na soudcovské zástavní právo a že zástavní věřitel se může domáhat nařízení soudního prodeje zástavy podle ustanovení §200y a násl. občanského soudního řádu rovněž na základě soudcovského zástavního práva, a odmítl námitku zástavní dlužnice o nedostatku její pasivní věcné legitimace s odůvodněním, že na základě dohody o vypořádání společného jmění, uzavřené mezi zástavní dlužnicí a Ing. P. M. jako správcem konkursní podstaty úpadce J. R. dne 11.11.2003, nedochází ke zpeněžení majetku v konkursní podstatě ve smyslu ustanovení §27 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání a že proto uzavřením této dohody o vypořádání společného jmění nezaniklo předmětné zástavní právo. Zástavní věřitelka se tedy domáhá nařízení prodeje zástavy v souladu se zákonem.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala zástavní dlužnice dovolání. Namítá, že odvolací soud "nesprávně posoudil stěžejní právní otázku jednoty osoby povinného podle vykonatelného titulu a vlastníka předmětných nemovitostí v okamžiku podání návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva", že předmětné nemovitosti nejsou "zástavou zajišťující pohledávku zástavní věřitelky" a že zástavní dlužnice nemůže být ve smyslu ustanovení §164 občanského zákoníku osobou "v postavení zástavního dlužníka". Zástavní dlužnice rovněž odmítá názor soudů, že by předmětné nemovitosti nabyla "smluvně na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 11.11.2003". Z "podstaty institutu společného jmění manželů" totiž vyplývá, že každý z manželů je vlastníkem (nikoliv spoluvlastníkem) celé věci, přičemž jeho právo je omezováno vlastnickým právem druhého manžela, a zástavní dlužnice proto dohodou o vypořádání společného jmění "nemohla ničeho nabýt, neboť byla vlastnicí předmětných nemovitostí již na základě kupní smlouvy ze dne 2.6.2000 spolu se svým manželem". Zástavní dlužnice se stala výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí ke dni zániku společného jmění manželů, tj. ke dni 4.12.2002, kdy nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích o prohlášení konkursu na majetek jejího manžela. Protože zástavní věřitelka podala návrh na výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na předmětných nemovitostech teprve dne 24.2.2003, kdy předmětné nemovitosti byly ve vztahu k povinnému věcí cizí, není zástavní dlužnice z pohledu zřízení zástavního práva vlastnicí pozdější a nemůže být v postavení zástavní dlužnice ve smyslu ustanovení §164 odst. 2 občanského zákoníku. Dovolatelka dále namítá, že soud prvního stupně v rozporu s ustanoveními §6 a 118a občanského soudního řádu odmítl účastníkům při jednání sdělit svůj právní názor na věc a že odvolací soud sám potřebná poučení neposkytl a navíc v rozporu s ustanovením §205a odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu zamítl uvedení nových skutečností a návrh na provedení nového důkazu. Zástavní dlužnice navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zástavní věřitelka navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. Uvedla, že napadené usnesení odvolacího soudu považuje za správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání je třeba i v současné době projednat a rozhodnout podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "občanského soudního řádu"), neboť napadené usnesení bylo vydáno v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal věc ve smyslu ustanovení §242 občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 občanského soudního řádu).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu] nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu], anebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].
Zástavní dlužnice dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání zástavní dlužnice proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 občanského soudního řádu se nepřihlíží (§237 odst. 3 občanského soudního řádu).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 občanského soudního řádu); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu, dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §200z odst. 1 o.s.ř. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem.
Podle ustanovení §200z odst. 2 o.s.ř. ve věci může být rozhodnuto bez nařízení jednání jen za podmínek uvedených v ustanovení §115a o.s.ř. nebo tehdy, jsou-li skutečnosti uvedené v ustanovení §200z odst.1 o.s.ř. doloženy listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře.
Podle ustanovení §200za odst. 3 o.s.ř. podle vykonatelného usnesení o nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy.
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §152 občanského zákoníku); zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky (srov. §155 odst. 1 větu druhou občanského zákoníku). Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §165 odst. 1 občanského zákoníku). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy (srov. §165a odst. 1 občanského zákoníku).
Bylo-li zástavní právo zřízeno k nemovitostem nařízením výkonu rozhodnutí podle ustanovení §338b a násl. o.s.ř., lze vést ve prospěch zajištěné pohledávky výkon rozhodnutí prodejem zastavené nemovitosti proti povinnému nebo proti každému pozdějšímu vlastníku zastavené nemovitosti, který ji nabyl smluvně, i kdyby nedošlo k nařízení prodeje zástavy podle ustanovení §200z o.s.ř. Skutečnost, že nemovitost je zatížena soudcovským zástavním právem, sama o sobě nebrání tomu, aby se zástavní věřitel domáhal - i když může vést ve prospěch zajištěné pohledávky výkon rozhodnutí (exekuci) prodejem zastavené nemovitosti přímo (jen) na základě rozhodnutí soudu o zřízení soudcovského zástavního práva - zpeněžení zástavy soudním prodejem zástavy.
Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Soudní prodej zástavy (jako jedno z řízení upravených v občanském soudním řádu) není sporem a ani řízením nalézacím nebo vykonávacím (exekučním). Jde o zvláštní typ řízení před soudem (z pohledu ustanovení §2 o.s.ř. jde o "jinou právní věc"), jehož smyslem je - jak vyplývá z ustanovení §165a odst. 1 občanského zákoníku - dosáhnout zpeněžení zástavy a tím získat výtěžek, z něhož se může (by se mohl) uspokojit zástavní věřitel.
V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení §200z odst. 1 o.s.ř. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.12.2003 sp. zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno pod č. 89 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení §200z odst. 1 o.s.ř. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy (bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán), a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (srov. například §268 odst. 3 o.s.ř.) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §267 odst. 1 o.s.ř. Judikatura soudů proto již dříve mimo jiné dovodila, že právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy (§267 odst. 1 o.s.ř.), se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
V projednávané věci zástavní věřitelka za řízení před soudy mimo jiné doložila, že ve prospěch její pohledávky bylo usnesením Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 2.9.2003 č.j. E 364/2003-63 zřízeno (na její návrh podaný u soudu dne 24.2.2002) k předmětným nemovitostem soudcovské zástavní právo proti povinné M. L. – R., že M. L. – R. předmětné nemovitosti, které obdržela jako dar, "z důvodu vad" vrátila "na základě listiny ze dne 23.6.2003" dárcům J. R. a zástavní dlužnici, že na majetek J. R. byl dnem 14.11.2002 prohlášen konkurs a že podle dohody o vypořádání společného jmění, uzavřené mezi zástavní dlužnicí a Ing. P. M. jako správcem konkursní podstaty úpadce J. R. dne 11.11.2003, připadly předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví zástavní dlužnice.
Vzhledem k tomu, že předpoklad pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech spočívající v tom, aby bylo doloženo, že nemovitosti jsou ve smyslu ustanovení §338b odst.1 o.s.ř. ve vlastnictví povinného, se posuzuje podle stavu, jaký tu byl v den zahájení řízení (v den, kdy byl podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí u soudu) [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2000 sp. zn. 21 Cdo 182/2000, které bylo uveřejněno pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001], podle něhož se posuzuje též pořadí soudcovského zástavního práva (§338d odst.1 o.s.ř.), že při vrácení daru obdarovaným podle ustanovení §629 občanského zákoníku dochází ke zrušení darovací smlouvy okamžikem, kdy dárci došel projev vůle obdarovaného o vrácení daru (srov. závěry obsažené v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2005 sp. zn. 33 Odo 563/2004, který byl uveřejněn pod č. 83 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, týkající se zrušení darovací smlouvy při požadavku dárce na vrácení daru, které obdobně platí také při vrácení daru obdarovaným), že uzavřením dohody o vypořádání společného jmění manželů, na základě které se stal výlučným vlastníkem (dříve společného) majetku manžel dlužníka, není dotčeno právo věřitele dlužníka domáhat se uspokojení pohledávky z tohoto (dříve společného) majetku (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2007 sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, který byl uveřejněn pod č. 72 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008) a že vypořádáním společného jmění manželů nedochází k zániku zástavních práv váznoucích na nemovitostech, náležejících do zaniklého společného jmění manželů a zajišťujících pohledávky věřitelů za úpadcem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2008 sp. zn. 29 Cdo 716/2007 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.1.2009 sp. zn. 29 Cdo 5306/2008), je - z pohledu uplatněných dovolacích důvodů - napadené usnesení odvolacího soudu v závěru o tom, že zástavní věřitelka doložila zástavní právo na předmětných nemovitostech, v souladu s ustálenou judikaturou soudů. Dovolání zástavní dlužnice proti usnesení odvolacího soudu tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání zástavní dlužnice směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť zástavní dlužnice, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a zástavní věřitelce v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu