ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.304.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 304/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Mgr. F. K., zastoupeného JUDr. Ivo Pavlů, advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka č. 11, proti žalovanému Arcibiskupství olomouckému, církevní organizaci se sídlem v Olomouci, Wurmova č. 9/562, IČO 00445151, o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, trvání pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 314/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. srpna 2009, č. j. 16 Co 89/2009-351, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 21. 6. 2004, č.j. 1210/2004, žalovaný (Mons. J. G., arcibiskup olomoucký, metropolita moravský) sdělil žalobci, že jej „odvolává z funkce administrátora in spiritualibus Římskokatolické farnosti Litovel s výpovědí z pracovního poměru“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného č. j. 1210/2004 ze dne 21. 6. 2004“ je neplatná, a že „pracovní poměr mezi žalovaným a žalobcem trvá nepřetržitě ode dne 1. ledna 1991“, a požadoval náhradu mzdy za dobu od 1. 10. 2004 do 31. 12. 2004 v celkové částce 36.360,- Kč.
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 4. 2005, č. j. 16 C 314/2004-82, zastavil řízení „o tom, aby soud určil, že výpověď z pracovního poměru, kterou žalovaný svým dopisem č. j. 1210/2004 ze dne 21. 6. 2004 dal žalobci, je neplatná“, rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Arcibiskupovi olomouckému se sídlem v Olomouci, Wurmova 9, a řízení „o části nároku žalobce týkající se náhrady mzdy“ přerušil. Dalším usnesením ze dne 11. 5. 2006, č. j. 16 C 314/2004-146, Okresní soud v Olomouci zastavil řízení „o tom, aby soud určil, že pracovní poměr žalobce u žalovaného vzniklý dne 1. 1. 1991 nadále trvá“, a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Arcibiskupovi olomouckému se sídlem v Olomouci, Wurmova 9. Dospěl k závěru, že k rozhodování ve věcech služebního poměru duchovního k církvi (určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a určení trvání pracovního poměru) není dána pravomoc soudu. Řízení o nároku žalobce na náhradu mzdy přerušil, neboť „je nutno vyčkat do doby, než bude rozhodnuto o případném ukončení výkonu funkce žalobce jako duchovního“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 10. 2006, č. j. 16 Co 201/2006-177, obě usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve věcech správy církevních a náboženských záležitostí není dána pravomoc soudu. Činnost duchovního je totiž vykonávána ve zvláštním služebním poměru k církvi či náboženské společnosti a obecné soudy nemohou o těchto věcech rozhodovat, neboť by tím došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci. Jde-li však o mzdu, případně o jiné majetkové nároky duchovních, je třeba mít zato, že obecné soudy jsou podle §7 o. s. ř. povolány k tomu, aby rozhodovaly o věcech vyplývajících z občanskoprávních, pracovních a dalších vztahů, neboť zde vystupuje do popředí soukromoprávní charakter církve jako právnické osoby, která má či nemá závazky vůči jiným osobám fyzickým či právnickým. I když v dopise ze dne 21. 6. 2004, č. j. 1210/2004, používá žalovaný pojmů pracovního práva a odkazuje na některá ustanovení zákoníku práce, nemění to nic na tom, že mezi účastníky pracovní poměr nevznikl a že žalobce byl u žalovaného ve služebním poměru.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 11. 9. 2008, č. j. 21 Cdo 702/2007 - 236, dovolání žalobce proti výroku usnesení odvolacího soudu, kterým bylo usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2005, č. j. 16 C 314/2004-82, potvrzeno ve výroku o přerušení řízení o části nároku žalobce, týkající se náhrady mzdy, odmítl, jinak usnesení odvolacího soudu a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2005, č. j. 16 C 314/2004-82 (s výjimkou výroku, kterým bylo rozhodnuto o přerušení řízení o části nároku žalobce, týkající se náhrady mzdy), a ze dne 11. 5. 2006, č. j. 16 C 314/2004-146, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení. Dovodil, že z toho, že se soudy nemohou „vměšovat“ do záležitostí církví nebo náboženských společností, samo o sobě nevyplývá, že by k rozhodování v těchto věcech neměly pravomoc; z článku 16 odst. 2 Listiny a ani z ustanovení §4 odst. 3 zákona o církvích a náboženských společnostech nic takového nevyplývá. Příkaz „nevměšovat“ se do záležitostí církví a náboženských společností tedy nevyústí v zastavení řízení pro nedostatek pravomoci (jde o soukromoprávní vztah, o němž žádný zákon neurčuje, že jej projednávají a rozhodují jiné orgány - §7 o. s. ř. a contrario), ale v případné zamítnutí žaloby, neboť autonomie církví a náboženských společností brání soudu v tom, aby posuzoval „věcnou správnost“ rozhodnutí o odvolání z funkce; může pouze zkoumat, zda je zde rozhodnutí, kterým se osoba vykonávající duchovenskou činnost odvolává z funkce, a zda toto rozhodnutí bylo řádně přijato orgánem, který je k tomu oprávněn podle vnitřních předpisů příslušné církve či náboženské společnosti. Tvrdí-li proto někdo, že jeho služební poměr k církvi byl ukončen (jeho výkon znemožněn) v rozporu s vnitřními předpisy církve tím, že zde není k tomu způsobilý akt, resp. že jej vydal podle těchto předpisů věcně nepříslušný orgán církve, nemůže mu již být soudní ochrana odepřena; jinak by dotčený subjekt – v rovině ochrany soukromých práv – byl nepřípustně diskriminován. Takové ochrany se lze nepochybně domáhat též žalobou o určení, že služební poměr duchovního k církvi trvá. Tím spíše se lze domáhat určení, že trvá pracovní poměr duchovního k církvi, který žalobce v dané věci skutečně uplatnil.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 11. 2008, č. j. 16 C 314/2004-279, zamítl žalobu o určení, že „výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného č. j. 1210/2004 ze dne 21. 6. 2004“ je neplatná a že „pracovní poměr mezi žalovaným a žalobcem trvá nepřetržitě ode dne 1. ledna 1991“; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel přitom z toho, že arcibiskup olomoucký rozhodnutími ze dne 21. 6. 2004 odvolal žalobce z úřadu administrátora in spiritualibus ve farnosti Litovel a z úřadu místoděkana děkanátu Litovel, že jsou zde tedy rozhodnutí, kterými byl žalobce odvolán z obou funkcí, a že tato rozhodnutí přijal arcibiskup olomoucký jako orgán církve, který je k tomu oprávněn podle vnitřních předpisů Církve římskokatolické. Vzhledem k tomu, že soud nemůže posuzovat „věcnou správnost“ uvedených rozhodnutí, uzavřel, že žaloba není důvodná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 8. 2009, č. j. 16 Co 89/2009-351, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rovněž vyšel z toho, že „duchovní vykonává funkci v jemu svěřeném úřadu ve vztahu k církvi ve zvláštním právním vztahu soukromoprávního charakteru, který nese zřetelné stopy vztahu pracovněprávního“, a že u Církve římskokatolické je vnitřním předpisem (jímž se naplňuje ústavně zaručené právo církví a náboženských společností spravovat nezávisle na státních orgánech své záležitosti), kterým jsou stanoveny podmínky pro ustanovování do funkce osob vykonávajících duchovenskou činnost (a jejich odvolávání z funkce) a pravidla pro úpravu vztahu těchto osob k církvi, Kodex kanonického práva. Protože jak vyplynulo z obsahu rozhodnutí arcibiskupa olomouckého ze dne 21. 6. 2004, č. j. D-184/04-V, a č. j. D-185/04-V, jejichž věcnou správnost nemůže soud přezkoumávat, byl žalobce odvolán ze služby (z úřadů) administrátora in spiritualibus a místoděkana, a, jelikož odstraněním (odvoláním) z církevního úřadu končí i zvláštní honorovaný právní vztah duchovního k Církvi římskokatolické, není žalobcova žaloba důvodná. Listinu ze dne 21. 6. 2004, č. j. 1210/2004, označenou jako „odvolání z funkce administrátora in spiritualibus Římskokatolické farnosti Litovel s výpovědí z pracovního poměru“, posoudil podle jejího obsahu jako „duplicitní odvolání žalobce z funkce administrátora in spiritualibus“, která nemůže představovat odvolání žalobce z funkce podle ustanovení §65 odst. 2 zák. práce a výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §65 odst. 2 zák. práce, neboť mezi účastníky se nejednalo o pracovní poměr, ale o „zvláštní honorovaný právní vztah“, jehož vznik, změna a skončení jsou komplexně upraveny v Kodexu kanonického práva.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce opakuje svoje námitky, jež uplatňoval po celou dobu řízení před soudy (zejména, že se u něj ve vztahu k žalovanému jednalo o pracovní poměr, že nebyly dány důvody pro jeho ukončení, že ukončení pracovního poměru bylo v rozporu ze zákonem), obsáhle komentuje judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu a dovozuje (oproti závěrům soudů), že jeho „pracovní poměr k žalovanému trvá nepřetržitě ode dne 1. ledna 1991“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
K dalším „doplněním dovolání“ žalobce, učiněným po uplynutí dovolací lhůty, nemohl dovolací soud s ohledem na ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř. přihlížet.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá na správném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o. s. ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm.c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo v první řadě významné, v jakém vztahu byl žalobce k žalovanému a zda se proto jejich vztah řídil zákoníkem práce nebo jinými (církevními) předpisy; v posouzení této otázky (kterou definuje jako posouzení otázky, zda byl u žalovaného v „pracovním poměru“ nebo ve „zvláštním honorovaném vztahu“) spatřuje dovolatel rovněž otázku zásadního právního významu, pro niž je dle jeho názoru dovolání přípustné.
Podle ustanovení článku 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která byla vyhlášena jako součást ústavního pořádku České republiky pod č. 2/1993 Sb. (dále též jen „Listina“), církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Podle odstavce 4 téhož článku výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.
Zákonem, který upravuje postavení církví a náboženských společností, je zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech) – dále též jen „zákon o církvích a náboženských společnostech“. Ten v ustanovení §4 stanoví, že církev a náboženská společnost vzniká dobrovolným sdružováním fyzických osob a svébytně rozhoduje o věcech spojených s vyznáváním víry, o organizaci náboženského společenství a o vytváření k tomu určených institucí (odst. 1) a že církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a odvolávají své duchovní a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých předpisů, a to nezávisle na státních orgánech (odst. 3).
Jak uvedl dovolací soud již ve svém usnesení ze dne 11. 9. 2008, č. j. 21 Cdo 702/2007 – 236 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009, pod pořadovým číslem 61), neodlučitelnou součástí ústavně zaručeného práva církví a náboženských společností spravovat nezávisle na státních orgánech své záležitosti je kromě jiného právo stanovit si vlastní podmínky pro ustanovování do funkce osob vykonávajících duchovenskou činnost (a jejich odvolávání z funkce) a určit vlastní pravidla pro posouzení způsobilosti těchto osob k výkonu duchovenské činnosti. Protože církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a odvolávají své duchovní a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých předpisů, a to nezávisle na státních orgánech, může soud v občanském soudním řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí (je-li činnost duchovního vykonávána v pracovním poměru) pouze zkoumat, zda je zde rozhodnutí, kterým se osoba vykonávající duchovenskou činnost odvolává z funkce, a zda toto rozhodnutí přijal orgán (útvar), který je k tomu oprávněn podle vnitřních předpisů příslušné církve či náboženské společnosti, nikoliv též jeho „věcnou správnost“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 628/2006, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1487/2003, nebo nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96).
Odvolací soud v souladu s uvedenými názory postupoval. Správně dovodil, že u Církve římskokatolické je vnitřním předpisem (jímž se naplňuje ústavně zaručené právo církví a náboženských společností spravovat nezávisle na státních orgánech své záležitosti), kterým jsou stanoveny podmínky pro ustanovování do funkce osob vykonávajících duchovenskou činnost (a jejich odvolávání z funkce) a pravidla pro úpravu vztahu těchto osob k církvi, Kodex kanonického práva (Codex Iuris Canonici, zkratkou též „CIC“), vyhlášený dne 23. 1. 1983 papežem Janem Pavlem II., který nabyl účinnosti dne 27. 11. 1983. Protože v Kodexu kanonického práva jsou komplexně upraveny také vznik, změna a skončení vztahu duchovního k Církvi římskokatolické (žalovanému), nelze tento vztah poměřovat (posuzovat) podle předpisů vydávaných pro oblast závislých pracovních vztahů státem (církve a náboženské společnosti si spravují své záležitosti nezávisle na státních orgánech). Proto lze souhlasit s odvolacím soudem i v tom, že se pokusil definovat žalobcův vztah duchovního vykonávajícího funkci v jemu svěřeném úřadu k církvi jako „zvláštní honorovaný právní vztah“ nebo „zvláštní právní vztah soukromoprávního charakteru, který nese zřetelné stopy vztahu pracovněprávního“. V souladu s citovanou judikaturou je pak logicky i závěr odvolacího soudu, že, byl-li žalobce odvolán rozhodnutími arcibiskupa olomouckého (srov. Kán. 157 CIC) ze dne 21. 6. 2004, č. j. D-184/04-V, a č. j. D-185/04-V, jejichž věcnou správnost nemůže soud přezkoumávat, ze služby (z úřadů) administrátora in spiritualibus a místoděkana (tyto úřady žalobce naposledy ve vztahu k žalovanému zastával), končí i jeho „zvláštní honorovaný právní vztah“ duchovního k Církvi římskokatolické, který vyplýval právě ze skutečnosti, že uvedené úřady zastával. Námitky dovolatele, že žalovaný při odvolávání žalobce „nepostupoval náležitým způsobem“ podle příslušných ustanovení Kodexu kanonického práva, jsou bezvýznamné, neboť - jak výše uvedeno - věcnou správnost citovaných rozhodnutí arcibiskupa olomouckého nemůže soud přezkoumávat.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť vychází z ustálené judikatury soudů, a že tedy dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. března 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu