ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3069.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 3069/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Ing. V. S., zastoupené advokátem, proti žalované S. a.s., o 1,000.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 11/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2006 č.j. 13 Co 399/2005-101, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaná zaplatila „1 mil. Kč za 5ti letou platovou diskriminaci a mobbing“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala od 1.9.1999 jako ekonomka a že, ačkoli po bývalém ekonomovi Ing. G. převzala pracovní činnosti „v nezměněném rozsahu jako je vykonával i on sám“ (mj. měla na starosti pohyby peněz v rozsahu až 1 mld. Kč), činil její roční příjem v roce 2000 jen 267.788,- Kč, tj. o 178.643,- Kč méně než byl roční příjem bývalého ekonoma. Žalobkyně má za to, že byla ze strany žalované „platově diskriminována“ z důvodu pohlaví, „psychicky šikanována“ a také že „zde bylo hazardováno s jejím životem“, jestliže sama bez jakéhokoliv doprovodu vyzvedávala v hotovosti i několikamilionové částky z banky a odnášela je jen v příruční kabelce. Po žalované proto požadovala „finanční odškodnění odpovídající minimálně skutečnému rozdílu v platech“ (od roku 1999 do roku 2004 dosáhl tento platový rozdíl 893.215,- Kč), a dále odškodnění toho, že jí „z nižšího platu bude vypočten nižší důchod“.
Obvodní soudu pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14.3.2005 č.j. 23 C 11/2003-70, ve znění usnesení ze dne 26.7.2005 č.j. 23 C 11/2003-90, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že „náklady svědečného nese stát“. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že pracovní náplň, kterou žalobkyně vykonávala od 1.9.1999 ve funkci ekonomky u žalované, „byla nesrovnatelně odlišná co se týče kvality i kvantity, než kterou vykonával její předchůdce“ Ing. G.; žalobkyně přebírala po jmenovaném „pouze část agendy“ (neboť došlo k poklesu objemu práce u žalované v důsledku prodeje investičních fondů), z hlediska kvalitativního se pak jednalo o rozdíly v odpovědnosti, složitosti a namáhavosti práce, kterou každý z nich vykonával, a také „byl rozdíl v samostatnosti a zkušenosti obou pracovníků“. Protože za této situace „bylo prokázáno, že žalobkyně nevykonávala stejnou agendu jako její předchůdce“, soud prvního stupně s poukazem na ustanovení §1 odst. 3 zák. práce (podle něhož se za nerovné zacházení nepovažuje mj. rozlišování, kdy je pro to věcný důvod spočívající v povaze práce, kterou zaměstnanec vykonává a který je pro výkon této práce nezbytný) „neshledal nerovnost v zacházení žalované se zaměstnanci, a tudíž ani žalobkyní tvrzenou platovou diskriminaci“. Jelikož v průběhu dokazování ani „nevyšlo najevo, že by se žalovaná dopouštěla vůči žalobkyni mobbingu“, soud žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.3.2006 č.j. 13 Co 399/2005-101 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že řízení v této věci (zahájené dne 27.1.2003) je „ovládáno důkazní zásadou stanovenou v §133a o.s.ř.“, která „byla učiněna součástí platného právního řádu s účinností od 1.1.2001“. Při výkladu tohoto ustanovení – jak dále uvedl – však „nelze postupovat striktně formalisticky“, neboť k prokázání žalobního tvrzení o diskriminaci v pracovních věcech „nepochybně nepostačí“ pouhé prohlášení (proklamace), že se zaměstnanec cítil být diskriminován, nýbrž je nutno, aby uvedená tvrzení byla podepřena dostatečně určitým vylíčením skutkového stavu „s tím, že podstatné skutečnosti by měly být alespoň osvědčeny“; jinak by totiž subjekt, na něhož je tímto ustanovením přeneseno důkazní břemeno, „se v podstatně nemohl domoci svého práva, neboť mu zákon ukládá prokázat neexistenci určitých skutečností, což je nesmírně obtížné, ne-li nemožné“. Podle názoru odvolacího soudu „je třeba sice připustit“, že Ing. G. měl v době předcházející nástupu žalobkyně do funkce ekonoma vyšší plat než ona, „nicméně v průběhu řízení vyšly najevo skutečnosti, které odlišné finanční ohodnocení práce žalobkyně a práce jejího předchůdce odůvodňují, a to bez ohledu na pohlaví obou osob, o jejichž komparaci se jedná“. V tomto směru odvolací soud „považuje za klíčové svědectví Ing. Š.“ (který jako nadřízený Ing. G. a posléze žalobkyně měl „nepochybně nejlepší přehled o rozsahu jejich agendy a náplni jejich práce“), z jehož výpovědi bylo zjištěno, že žalobkyně sice přebírala v zásadě celou agendu po Ing. G., nicméně její práce byla „kvalitativně odlišná“ (Ing. G. realizoval spíše strategické operace s volnými zdroji a byl spolutvůrcem metodiky konsolidované účetní uzávěrky, kdežto žalobkyně prováděla toliko operativní činnost a připravovala pro účetní uzávěrku pouze podklady) a postupně také „objemově nižší“, neboť docházelo k postupnému prodeji investičních fondů a tím ke snižování počtu bankovních operací. Nelze přitom „odhlédnout ani od toho“, že Ing. G. pracoval ve společnosti žalované již několik let (s nástupním platem „ve zcela totožné výši jako žalobkyně), během nichž získal vysokou erudici v jednotlivých činnostech, v důsledku čehož vykonával také funkci zástupce ředitele a byl činný rovněž v managementu. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že „odlišné finanční ohodnocení žalobkyně mělo své opodstatnění a nesouviselo s jejího pohlavím“ a „nejednalo se tedy o projev diskriminace z důvodu pohlaví, jak je má na mysli ust. §7 zák. práce“. Rovněž co se týče žalobkyní tvrzeného „mobbingu“ žalovaná podle názoru odvolacího soudu „prokázala“, že z její strany „nedošlo k žádnému jednání, kterým by žalobkyně byla poškozena nebo znevážena její osobnost, důstojnost či psychická nebo fyzická integrita“; „naopak“ – jak zdůraznil – bylo zjištěno, že žalovaná vyhověla žádosti žalobkyně o samostatnou a neprůchozí kancelář a posléze k její žádosti též odložila termín výpovědi z organizačních důvodů o tři měsíce. Posunutí začátku pracovní doby před 8.00 hodin ráno sice žalovaná žalobkyni nepovolila, avšak „bylo prokázáno“, že toto nebylo povoleno „vůbec nikomu“, a v tom, že žalobkyně vybírala hotovost z banky bez doprovodu lze sice „spatřovat porušení určitých bezpečnostních zásad“, avšak nikoli znevažování důstojnosti žalobkyně. Za tohoto stavu odvolací soud „žalobu o finanční satisfakci podle §7 odst. 4 zák. práce“ zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřovala „v řešení otázky důkazního břemene“. Zdůraznila, že v souladu se Směrnicí rady Evropské unie ze dne 15.12.1997 č. 97/80/ES, o důkazním břemenu v případech diskriminace na základě pohlaví, je v ustanovení §133a o.s.ř „zakotvena zásada, dle níž neprokazuje tvrzené skutečnosti o přímé nebo nepřímé diskriminaci na základě pohlaví ten účastník, který je tvrdí, ale druhý účastník (jeho protistrana)“; „opak“ vyjde najevo tehdy, „jestliže druhý účastník prokáže, že nedošlo k porušení zásady stejného zacházení“. Podle názoru dovolatelky žalobkyně „splnila veškeré procesní povinnosti, které jsou jí tímto ustanovením dány, tzn. že uvedla před soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci“. Žalovaná však „svou procesní povinnost nesplnila, neboť neprokázala, že nedošlo k porušení zásady stejného zacházení“, pouze „tvrdila opak a omezila se pouze na popírání těch skutečností, o jejichž existenci platí vyvratitelná domněnka“. Svá tvrzení o kvalitativním rozdílu mezi prací žalobkyně a jejím předchůdcem Ing. G. žalovaná opřela pouze o svědeckou výpověď Ing. Š., která je podle mínění dovolatelky „toliko obecná a není podložena žádným dalším relevantním důkazem, jehož předložení žalované nic nebránilo“. Žalobkyně v tomto směru navrhovala provést důkaz konsolidovanými účetními uzávěrkami, které prováděla „ve stejném rozsahu jako její předchůdce“, avšak tento důkaz, ani jiný podobný nebyl proveden a „v důsledku toho žalovaná důkazní břemeno v plném rozsahu neunesla“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí o věci samé, které byl odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobkyně se touto žalobou podanou podle ustanovení §7 odst. 4 a 5 zák. práce domáhá, aby v pracovněprávním vztahu mezi ní a žalovanou bylo upuštěno od její „platové diskriminace“ z důvodu pohlaví a aby jí žalovaná poskytla přiměřené zadostiučinění („finanční odškodnění“) ve výši 1,000.000 Kč.
V této věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – řešil mimo jiné právní otázku, za jakých podmínek (předpokladů) může účastník za řízení ve věcech vyplývajících z pracovněprávních nebo obdobných sporů unést důkazní břemeno ohledně tvrzené diskriminace. Dovolatelka v této souvislosti namítá, že odvolací soud rozhodl v její neprospěch, ačkoli podle jejího názoru žalovaná jako zaměstnavatelka „důkazní břemeno v plném rozsahu neunesla“.
Podle ustanovení §101 odst. 1 o.s.ř. (ve znění účinném ke dni 27.1.2003, kdy byla podána žaloba v této věci) jsou účastníci řízení povinni přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení zejména tím, že pravdivě vylíčí všechny potřebné skutečnosti, označí důkazní prostředky a že dbají pokynů soudu.
Podle ustanovení §120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Podle ustanovení §120 odst. 3 věty druhé o.s.ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Podle ustanovení §133a odst. 1 o.s.ř. skutečnosti tvrzené o tom, že účastník byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě svého pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace, má soud ve věcech pracovních za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak.
Důkazní břemeno jako institut procesního práva zákon vymezuje ve výše citovaném ustanovení §120 odst. 3 o.s.ř. Rozumí se jím procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanoveními §101 odst.1 písm. b) a §120 odst. 1 větou první o.s.ř.] nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána.
Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze - jak vyplývá zejména z jeho smyslu v občanském soudním řízení - v první řadě učinit jen tehdy, jestliže soud řádně a úplně provedl všechny důkazy, které účastník označil k prokázání svého tvrzení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8.4.1994 sp. zn. 6 Cdo 107/93, který byl uveřejněn pod č. 57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995). Z důvodu neunesení důkazního břemene lze rozhodnout v neprospěch účastníka současně pouze tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§120 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Je totiž vyloučeno, aby prokázání těchže skutečností mohlo přivodit ve sporném řízení rozhodnutí ve prospěch žalobce a zároveň i ve prospěch žalovaného. Proto důkazní povinnost, která zatěžuje žalobce, se týká jiných tvrzení než důkazní povinnost, která zatěžuje žalovaného. Splněním důkazní povinnosti jedním z účastníků se nic nemění na důkazní povinnosti druhého účastníka, neboť obecně platí, že každá ze sporných stran v závislosti na hypotéze právní normy musí tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno).
Výjimku z tohoto pravidla představuje konstrukce dokazování tvrzené diskriminace uvedená v ustanovení §133a o.s.ř., do níž byl novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s účinností od 1.1.2001 promítnut – jak správně uvádí odvolací soud a upozorňuje na to i dovolatelka - závazek České republiky vyplývající ze Směrnice Rady (ES) č. 97/80/EC ze dne 15.12.1997, o důkazním břemenu v případech diskriminace na základě pohlaví. Podle zmíněného ustanovení v občanském soudním řízení ve věcech vyplývajících z pracovních nebo jim obdobných vztahů neprokazuje tvrzené skutečnosti o přímé nebo nepřímé diskriminaci na základě pohlaví ten účastník, který je tvrdí, nýbrž druhý účastník (jeho protistrana)“ tvrzené skutečnosti vyvrací; rozhodující tu ovšem není pouhé přesvědčení účastníka o tom, že byl diskriminován, ale jen takové tvrzené skutečnosti, z nichž diskriminace (jednání, které představuje přímou nebo nepřímou diskriminaci) opravdu vyplývá. „Opak“ vyjde najevo tehdy, „jestliže druhý účastník prokáže, že nedošlo k porušení zásady stejného zacházení“. Vzhledem k tomu, že negativní skutečnosti z povahy věci prokazovat nelze, podá protistrana důkaz opaku tím, že prokáže rovné zacházení se všemi zaměstnanci, resp. s těmi, jichž se tvrzená diskriminace týká.
V posuzovaném případě odvolací soud z výše uvedených právních názorů a zásad, které jsou soudní praxí obecně přijímány, důsledně vycházel. Za situace, kdy žalobkyně tvrdila, že je diskriminována z důvodu pohlaví proto, že „Ing. G., jenž vykonával u žalované funkci ekonoma před ní, měl podstatně vyšší základní plat než ona“, důvodně považoval za rozhodující z hlediska úspěchu žalobkyně ve sporu, že „v průběhu řízení vyšly najevo skutečnosti (kvalitativní i kvantitativní rozdíly v práci dotčených zaměstnanců), které odlišné finanční ohodnocení práce žalobkyně a práce jejího předchůdce odůvodňují, a to bez ohledu na pohlaví obou osob, o jejichž komparaci se jedná“. Na základě těchto zjištění, které učinil z důkazů navržených žalovanou k prokázání „opaku“, odvolací soud proto v souladu se zákonem dovodil, že odlišné finanční ohodnocení žalobkyně „nesouviselo s jejím pohlavím“ a „nejednalo se tedy o projev diskriminace, jak má na mysli ust. §7 zák. práce“.
Žalobkyně v dovolání rovněž zdůrazňuje, že „práci ekonomky převzala po svém předchůdci Ing. G. v plném rozsahu“ a že k prokázání této skutečnosti soudy neprovedly všechny jí navržené důkazy (zejména důkaz konsolidovanými účetními uzávěrkami). Vzhledem k tomu, že odvolací soud – jak uvedeno výše – vyřešil právní otázku, zda žalovaná unesla ve věci důkazní břemeno, v souladu se zákonem, lze v těchto výtkách spatřovat toliko kritiku skutkových zjištění [že práce žalobkyně byla oproti práci jejího předchůdce „kvalitativně odlišná“ a postupně také „objemově nižší“), z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a označení vady řízení, která mohla mít – kdyby jí byl rozsudek odvolacího soudu opravdu postižen – za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zároveň dovolatelka v této souvislosti vyslovuje nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, namítá-li, že svědecká výpověď Ing. Š. „je toliko obecná a není podložena žádným dalším relevantním důkazem“. Protože námitky dovolatelky v tomto směru nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a ani tvrzená vada řízení podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše – nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. listopadu 2007
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu