ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.3210.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 3210/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně AMPARA s. r. o. se sídlem v Kamenném Újezdě, Zemědělská č. 612, IČO 26098261, zastoupené JUDr. Filipem Sojákem, advokátem se sídlem v Praze 10, Košická č. 63/30, proti žalovanému R. C. , zastoupenému JUDr. Janem Schramhauserem, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Puklicova č. 1069/52, o zaplacení 668.530,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 449/2014, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. února 2016, č. j. 19 Co 428/2016-301, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalovaného se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 668.530,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05% od 27. 11. 2013 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že tato částka představuje podíl žalovaného na schodku zjištěném při inventuře provedené 6. – 9. 4. 2013 ve výši 1.337.060,- Kč za období od 7. 1. 2013 do 5. 4. 2013, že žalovaný v té době pracoval pro žalobkyni jako vedoucí výroby na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 8. 2012 a že v tento den podepsal i dohodu o hmotné odpovědnosti.
Žalovaný zpochybnil výpočet schodku a poukázal na spoluzavinění žalobkyně, která nevytvořila zákonné podmínky pro výkon jeho funkce a dohled nad majetkem. Sklad byl přístupný řadě osob, evidence nebyla řádně vedena, paletová váha byla dlouhodobě nefunkční, na což upozorňoval.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 12. 2015, č. j. 30 C 449/2014-268, žalobu zamítl a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Z provedeného dokazování dovodil, že žalobkyně neprokázala výši schodku, za který by měl být žalovaný odpovědný, že žalobkyně částečně zavinila vznik schodku, a to tím, že nevytvořila podmínky potřebné k řádnému plnění pracovních povinností, ale že i žalovaný si řádně své pracovní povinnosti neplnil. Žalovanému proto nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť „shledal důvody zvláštního zřetele hodné“, když „ve své podstatě byla žaloba podána důvodně (žalovaný neplněním svých povinností přispěl ke vzniku schodku), pouze z důvodu nemožnosti vyčíslení schodku musela být nakonec zamítnuta“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 29. 2. 2016, č. j. 19 Co 428/2016-301, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 65.945,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Schramhausera, Ph.D., a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.573,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Schramhausera, Ph.D. Důvody uplatněné soudem prvního stupně ve smyslu §150 o. s. ř. (že žaloba byla podána důvodně, ale že pouze z důvodu nemožnosti vyčíslení schodku musela být nakonec zamítnuta) nepovažoval odvolací soud za důvody hodné zvláštního zřetele podle §150 o. s. ř. Neunesení důkazního břemene není důvodem hodným zvláštního zřetele, pro který by jinak procesně úspěšný žalovaný neměl mít právo na plnou náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně navíc vůbec nepřihlédl k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků, když nezohlednil, jak by se takové rozhodnutí dotklo majetkových poměrů žalovaného. Uvedl, že žalobkyně je právnickou osobou s obratem v řádech milionů, zatímco žalovaný je osobou fyzickou, pro kterého nepřiznání náhrady nákladů řízení představuje výrazný dopad do jeho finanční i osobní sféry. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný má právo na náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložil proti žalobkyni, která ve věci úspěch neměla. Při rozhodování o výši těchto nákladů odvolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, tj. podle ustanovení §6 a násl. vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Protože vyhl. č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny za zastupování účastníka advokátem stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena, určil odvolací soud za této situace pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 50.000,- Kč pro řízení u soudu prvního stupně a ve výši 1.000,- Kč pro řízení odvolací. K takto stanovené odměně za zastupování advokátem přiznal žalovanému v řízení před soudem prvního stupně náklady spočívající v 15 paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300,- Kč a před soudem odvolacím náklady spočívající v 1 paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali žalobkyně a žalovaný dovolání.
Žalobkyně v dovolání nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že nelze shledat žádné důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř., pro které by soud nemusel náhradu nákladů žalovanému přiznat. Domnívá se, že úkolem soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, ale že je třeba zvážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, které mají podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Soud prvního stupně správně vyhodnotil, že žalovaný se podílel na protiprávním jednání vůči žalobkyni, že se na úkor žalobkyně obohatil, že se však s ohledem na konkrétní skutečnosti nepodařilo žalobkyni prokázat v jaké přesné výši. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení. Odvolací soud tuto skutečnost zhodnotil nesprávně, když „de fakto konstatoval, že i když se žalovaný na úkor svého zaměstnavatele obohatil, tak s ohledem na své majetkové poměry si nemůže nést náklady na svého právního zástupce ze svého“. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný v dovolání nesouhlasil s vyčíslením konkrétní výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a náhrady nákladů odvolacího řízení. Namítl, že odvolací soud se při stanovení výše této náhrady odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, od rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, ve kterém jasně stanovil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. se odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud nesprávně vyložil předpisy vztahující se k problematice aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb. dle ustanovení §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. Namítl, že koncepce úpravy rozhodování o nákladech občanskoprávního řízení stojí na zásadě oficiality, kdy soud rozhoduje o nákladech řízení z úřední povinnosti, tento projev však musí být jednoznačný, srozumitelný a určitý. Odvolací soud však konkrétní výši nároku žalovaného na náhradu nákladů řízení určil vlastní, zcela nepřezkoumatelnou úvahou i přesto, že se v předmětném řízení jednalo o konkrétně vyčíslený peněžitý nárok ve výši 668.530,- Kč. Považuje za nepřiměřené a nepřípustné, aby odvolací soud bez jakéhokoli bližšího odůvodnění určil pro účely plné náhrady nákladů takto rozsáhlého a právně i skutkově složitého řízení o zaplacení částky 668.530,- Kč paušální sazbu odměny ve výši 50.000,- Kč pro řízení u soudu prvního stupně a sazbu ve výši 1.000,- Kč pro řízení odvolací. Takové rozhodnutí není nikterak podloženo, je nepřezkoumatelné a navíc v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalovanému se přiznává nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 300.273,60 Kč za řízení před soudem prvního stupně a ve výši 13.648,80 Kč za řízení před odvolacím soudem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (ohledně výkladu ustanovení §150 o. s. ř., kdy jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, který byl uveřejněn pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2882/2014). Protože není dán důvod k tomu, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že otázka výkladu ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. po účinnosti nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněného ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013, tedy po dni 7. 5. 2013, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není opodstatněné; s ohledem na ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), nebyla věc předkládána velkému senátu kolegia.
Žalovaný měl v projednávané věci plný úspěch (žaloba proti němu byla v plném rozsahu zamítnuta) a má proto ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. (za použití ustanovení §224 odst. 1 o. s. ř.) právo, aby mu žalobkyně nahradila náklady, potřebné k účelnému bránění jeho práva v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení muselo být v první řadě přihlédnuto k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem měla být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť tu nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, tj. podle ustanovení §6 a násl. vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. §151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.]. Tímto zvláštním právním předpisem byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „vyhláška 484/2000 Sb.).
Vyhláška č. 484/2000 Sb., která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013, dnem 7. 5. 2013 zrušena, aniž by byla nahrazena novým právním předpisem [vydaným k provedení ustanovení §374a písm. c) o. s. ř.]. Ustanovení §151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř., podle něhož při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem „podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni“, uvedeným nálezem Ústavního soudu dotčeno nebylo; uvedené znění je platné dosud.
Popsanou situaci, kdy zákon ukládá, aby náhrada nákladů řízení byla určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni „zvláštním právním předpisem“ a přitom tento „zvláštní právní předpis“ již není (byl zrušen nálezem Ústavního soudu) a nebyl ani nahrazen jiným předpisem, který by tyto sazby určil, nelze „paušálně“ (automaticky) řešit při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikací vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) [dále též jen „advokátní tarif“]. Je tomu tak především proto, že advokátní tarif (jako podzákonný, sekundární předpis) vychází ze zásady, že výše odměny za zastoupení se stanoví podle sazby „za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal“ (srov. §6 odst. 1 advokátního tarifu), zatímco zákon (primární právní předpis) stanoví (v ustanovení §151 odst. 2 části věty první za středníkem o. s. ř.) povinnost určit náhradu nákladů řízení „podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni“. Jde tedy o principiálně zcela odlišný postup, přičemž přednost by vždy měl mít právní předpis primární (zákon), jako předpis vyšší právní síly, před předpisem sekundárním (vyhláška ministerstva). Proto je vyloučeno – nejde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147, §149 odst. 2 nebo neodůvodňují-li to okolnosti případu – určovat náhradu nákladů řízení „podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni“ za použití podzákonného (sekundárního) předpisu, který je vybudován na principu stanovení sazby „za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal“, tedy za použití vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). To ostatně vyplývá i ze samotného ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř., jež výslovně stanoví, že použití advokátního tarifu při rozhodování o náhradě nákladů řízení je možné jen, jde-li o rozhodování „podle §147, §149 odst. 2 nebo odůvodňují-li to okolnosti případu“ [srov. poznámku pod čarou č. 64) u §151 o. s. ř.].
Při absenci „zvláštního právního předpisu“, který by pro potřeby rozhodování o náhradě nákladů řízení určoval sazby stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, nelze výši náhrady nákladů zastoupení advokátem v souladu s ustanovením §151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř. zjistit. Procesním východiskem v takové situaci je ustanovení §136 o. s. ř., podle něhož lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Úvaha, podle níž soud podle tohoto ustanovení určuje výši nároku, není úvahou volnou, nýbrž musí vycházet z okolností posuzovaného případu. Jejím základem je zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu o výši nároku na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí. V úvahách o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení soudy mohou vycházet podpůrně i ze zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. a je to v odůvodněných případech dokonce žádoucí. Tím spíše, pokud důvody, které vedly Ústavní soud ke zrušení přísudkové vyhlášky, na projednávaný spor nedopadají (srov. obdobně nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, ze dne 7. 6. 2016).
Z uvedených hledisek vycházel v dovoláním napadeném usnesení také odvolací soud, jestliže při absenci „zvláštního právního předpisu“, který by pro potřeby rozhodování o náhradě nákladů řízení určoval sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 50.000,- Kč pro řízení u soudu prvního stupně a ve výši 1.000,- Kč pro řízení odvolací. S touto úvahou dovolací soud souhlasí.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, ani žalovaný, jehož dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemají právo (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. února 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu