ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2880.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2880/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. Z. , zastoupeného JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Legerova 44, proti žalovanému J. D. , zastoupenému JUDr. Václavem Rubášem, advokátem se sídlem v Plzni, Žižkova 52, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 355/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2013, č.j. 54 Co 532/2012-208, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2013, č.j. 54 Co 532/2012-208, pokud jím byl ve výroku I. změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému se nepřiznává právo náhradu nákladů řízení, a pokud jím bylo ve výroku II. rozhodnuto, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) v pořadí již třetím rozsudkem ze dne 27. června č.j. 28 C 355/2008-191, zamítl žalobu, „ aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem domu č.p. 184 na parcele č. 659 a parcely č. 659 – zastavěná plocha a nádvoří a parcely č. 660 – zahrada, vše zapsané na LV č. 738 pro k.ú. K. u KÚ pro hlavní město Prahu, KP Praha “ (výrok I.). Současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 150.346,80,- Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli dne 4. července 2001 kupní smlouvu, kterou žalobce převedl na žalovaného v rozsudečném výroku blíže určené nemovitosti (dále již „kupní smlouva“). Účastníci chtěli kupní smlouvu uzavřít. I když provedené dokazování nasvědčuje tomu, že žalovaný měl nemovitost po vyřízení určitého úkonu žalobci vrátit, soud prvního stupně neshledal tuto skutečnost za relevantní z hlediska posouzení platnosti smlouvy. Žalobce i žalovaný chtěli svým projevem způsobit právní účinky kupní smlouvy, přičemž motivace k převodu vlastnictví není rozhodující. Kupní smlouva, o níž žalobce tvrdil, že je neplatná, byla uzavřena na základě promyšlené dohody účastníků na základě projevu obou stran. Jestliže žalobce tvrdil, že účelem převodu vlastnictví bylo zneplatnění zástavy, tak kupní smlouva svými zamyšlenými účinky neodporovala smyslu zákona, ani není v rozporu se zásadou dobrých mravů. O nákladech řízení mezi účastníky soud prvního stupně rozhodl dle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaném rozsudku, rozhodl, že „ rozsudek soudu I. stupně se mění jen tak, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, jinak se potvrzuje “ (výrok I.). Současně rozhodl, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými tak právními závěry soudu prvního stupně. Žalobce v celém průběhu řízení tvrdil, že účastníci neučinili právní úkon v podobě kupní smlouvy vážně. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že je třeba v zájmu ochrany právní jistoty občanskoprávních vztahů, zejména ochrany dobré víry považovat právní úkon za platný a pochybnosti o nevážnosti připsat k tíži toho, kdo pochybnost v dané situaci vyvolal. Dále uvedl, že dle provedených důkazů je evidentní, že k převodu nemovitostí na žalovaného došlo tzv. na dobu určitou, během níž žalovaný docílí zneplatnění zástavní a úvěrové smlouvy a pak převede nemovitosti žalobci. K takovému zpětnému převodu však již nedošlo a právně je situace taková, že nemovitosti jsou stále ve vlastnictví žalovaného, který se již nadále nehlásil ke svému závazku uvedenému v prohlášení ze 4. července 2001. Odvolací soud zdůraznil, že kupní smlouva není v rozporu se zásadou o dobrých mravech.
Odvolací soud spatřuje důvody nepřiznat žalovanému náhrady nákladů řízení za použití moderačního práva dle ustanovení §150 o. s. ř. v okolnostech, které vedly účastníky sporu k uzavření kupní smlouvy, zejména v projevené vůli žalovaného dle prohlášení ze dne 4. 7. 2001, zpětně převést nemovitosti na žalobce. Podle odvolacího soudu by byl žalobce, který v dobré víře nemovitosti na žalovaného převedl, podruhé značně finančně postižen.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále též „dovolatel) dovolání do výroků odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., ve znění novely provedenou zák. 404/20012 Sb., neboť má za to, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí.
Dovolatel namítá dovolací důvod nesprávného právního posouzení dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., který spatřuje v tom, že svévolným a prakticky nijak odůvodněným využitím práva nepřiznat dovolateli náhradu nákladů řízení odvolacím soudem podle ustanovení §150 o. s. ř. bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud za použití ustanovení §150 o. s. ř. rozhodl, aniž by posoudil všechny okolnosti věci, zejména se nezabýval majetkovými, sociálními, osobními a dalšími poměry účastníků, ani nezjišťoval, jaký je možný dopad přiznání či naopak nepřiznání náhrad nákladů řízení u toho kterého účastníka. Dovolatel předkládá dovolacímu soudu k posouzení uvedenou právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“ nebo ÚS“), případně dovolatel shledává přípustnost dovolání ve skutečnosti, že předkládaná právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dovolatel v celém průběhu řízení činil spornými skutečnosti, o které opřel napadené rozhodnutí odvolací soud, jako prokázanými. Jde zejména o pravost prohlášení žalovaného ze dne 4. července 2001 o zpětném převodu nemovitosti, které odvolací soud hodnotí jako určitý morální důvod nepřiznat procesně úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení. Obdobně v průběhu řízení zpochybňoval námitku žalobce, že žalovaný neuhradil kupní cenu, resp. v odůvodnění napadeného rozhodnutí zmíněného „ druhého finančního postižení žalobce “. Dle dovolatele se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu především tím, že 1) využití práva nepřiznat náhradu nákladů řízení přesvědčivě neodůvodnil, když odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 191/06 a sp. zn. I. ÚS 401/06, a že 2) nevytvořil účastníkům procesní prostor k vyjádření k uplatnění moderačního práva podle ustanovení §150 o. s. ř. s tím, že se tak jedná o „překvapivé rozhodnutí“, když odkazuje na rozhodnutí ÚS sp. zn. II. ÚS 828/06 a sp. zn. III. ÚS 1378/07. Dovolatel navrhl změnu napadeného rozhodnutí tak, aby mu dovolací soud přiznal náhrady nákladů, jejichž výši podrobně v dovolání specifikuje, popř., aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem. Především uvádí, že odvolací soud při aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. své rozhodnutí dostatečně zdůvodnil a vypořádal se všemi okolnostmi daného případu. Vyjádřil nesouhlas s dovolatelovou námitkou procesního pochybení odvolacího soudu uvedenou shora pod bodem 2) s tím, že žalobce v odvolání namítal mimo jiné i to, že se soud prvního stupně s ohledem na všechny okolnosti věci, zejména na shora zmíněné prohlášení žalovaného ze dne 4. července 2001, nezabýval možností použití ustanovení §150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení. Nemohlo se proto jednat o překvapivé rozhodnutí, neboť dovolatel věděl, že se odvolací soud posouzením náhrad nákladů řízení podle §150 o. s. ř. bude zabývat. Další rozsáhlá argumentace žalobce se týká skutkových okolností daného případu, kterými podporuje správnost použití ustanovení §150 o. s. ř. odvolacím soudem, a konečně i námitky o přípustnosti dovolání do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) sp. zn. 28 Cdo 1886/2012. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti napadenému rozhodnutí projednal a rozhodl o něm ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Otázkou přípustnosti dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se již Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.). Byl přijat názor, že usnesení, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadeném výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně mezi žalobcem a prvním žalovaným, je usnesením, kterým se odvolací řízení končí. Za podmínek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., je od 1. ledna 2013 dovolání přípustné (s přihlédnutím k omezením dle §238 o. s. ř.) též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení.
Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadené rozhodnutí pak závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, totiž na posouzení otázky, zda (případně za jakých podmínek) je „důvodem hodným zvláštního zřetele“ opodstatňujícím ve smyslu §150 o. s. ř. nepřiznání nákladů řízení procesně úspěšnému žalovanému; dovolání je tudíž přípustné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu uplatněného v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o. s. ř.).
Námitka dovolatele o překvapivém rozhodnutí odvolacího soudu není opodstatněná. Podle judikatury Nejvyššího soudu řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324 a násl. pod pořadovým č. 83). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007). V projednávané věci žalobce v odvolání (č.l. 199 spisu) proti shora citovanému rozsudku navrhoval v případě neúspěchu ve sporu použití ustanovení §150 o. s. ř., přičemž tento návrh podrobně odůvodnil. Nejednalo se proto o překvapivé rozhodnutí odvolacího, neboť žalovaný měl možnost z hlediska ustanovení §150 o. s. ř. v odvolacím řízení skutkově a právně argumentovat.
Ani ze spisu se vady řízení nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Dle ustanovení §150 o. s. ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského soudního řádu již v době vydání rozsudku soudu prvního stupně a později nedoznala změn.
Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uvedl ve shodě se závěry obsaženými např. v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2862/07 a sp. zn. I. ÚS 1030/08 (všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavní soudu jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz), že základní zásada, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval.
S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci §150 o. s. ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit (srov. opět nález sp. zn. I. ÚS 2862/07). Ustanovení §150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. opět nález sp. zn. I. ÚS 1030/08).
K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v §142 odst. 1 o. s. ř., formulovanou v §150 o. s. ř.) vykládat restriktivně.
Nejvyšší soud ve shora citovaném usnesení dále uvádí, že závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 (o. s. ř.) jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005. K tomu dovolatel přiléhavě cituje nálezy ÚS sp. zn. I. ÚS 191/06 a sp. zn. I.ÚS 401/06 in www.nalus.usoud.cz.
Z uvedených závěrů ustálené soudní praxe – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – odvolací soud v projednávané věci nevycházel.
Rozhodnutí nepřiznat ve sporu úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení dle ustanovení §150 o. s. ř. odvolací soud odůvodnil následovně:„ Odvolací soud zde vycházel ze zjištění okolností, které vedly účastníky sporu k uzavření kupní smlouvy. Bylo by v rozporu s obecným principem spravedlnosti, aby s ohledem na shora uvedené okolnosti, zejména projevenou vůli žalovaného dle prohlášení ze dne 4. 7. 2001, zpětně převést nemovitosti na žalobce a přiznat procesně úspěšnému žalovanému náklady řízení. Žalobce, který v dobré víře nemovitosti na žalovaného převedl, by byl podruhé značně finančně postižen, což se s ohledem na zjištěné okolnosti jeví jako neadekvátní na průběh a výsledky řízení .“ Je zřejmé, že odvolací soud svůj postup podle ustanovení §150 o. s. ř. odpovídajícím způsobem nevysvětluje a nehodnotí jej podle shora uvedených kriterií. Kromě prohlášení ze dne 4. července 2001, jen obecně odkazuje na okolnosti, které měly vést účastníky sporu k uzavření kupní smlouvy, aniž by je blíže konkretizoval. Z odůvodnění odvolacího soudu není zcela zřejmé, v čem by mělo spočívat „ dvojí finanční postižení žalobce “. Odůvodnění tak zůstává kusé a nepřesvědčivé a lze v něm spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti.
Pokud účastníci argumentují též skutkovými otázkami, nemohl k nim dovolací soud přihlédnout, neboť v dovolacím řízení není oprávněn přezkoumávat správnost zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem (§237, §241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud neshledal, že jsou tu splněny podmínky pro změnu napadeného rozsudku (§243d písm. b/ o. s. ř.), proto jej v uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132, část věty za středníkem o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., již nelze určit odměnu advokáta v řízení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a je namístě aplikovat vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění (srov. shodně např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, in www.nsoud.cz.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. listopadu 2013
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu